tu též „zákon o služebním poměru“)* Po dobu, kdy byl policista podle $ 27 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., o slu- žebním poměru příslušníků Policie České republiky, zproštěn výkonu služby, nále- žel mu pouze nárok na výplatu zkráceného služebního příjmu podle $ 27 odst. 3 to- hoto zákona. Nárok na doplatek rozdílu vznikl až ukončením zproštění výkonu služby. K prodlení s výplatou doplatku po dobu zproštění výkonu služby proto ne- mohlo dojít a ani nevznikl nárok na výplatu úroků z prodlení.
tu též „zákon o služebním poměru“)* Po dobu, kdy byl policista podle $ 27 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., o slu- žebním poměru příslušníků Policie České republiky, zproštěn výkonu služby, nále- žel mu pouze nárok na výplatu zkráceného služebního příjmu podle $ 27 odst. 3 to- hoto zákona. Nárok na doplatek rozdílu vznikl až ukončením zproštění výkonu služby. K prodlení s výplatou doplatku po dobu zproštění výkonu služby proto ne- mohlo dojít a ani nevznikl nárok na výplatu úroků z prodlení.
C...) S ohledem na zahájení trestního stíhá- ní stěžovatelky, ke kterému došlo dne 2. 1. 2001, kdy jí bylo sděleno obvinění, ředitel Po- licie České republiky Správy Severomorav- ského kraje rozhodnutím ve věcech služební- ho poměru č. 3, ze dne 3. 1. 2001, podle $ 27 odst. 1 a 2 zákona o služebním poměru, zprostil stěžovatelku dnem 4. 1. 2001 výkonu služby, a to do pravomocného skončení trest- ního řízení. Rozhodnutí o zproštění výkonu služby bylo následně potvrzeno rozhodnutím policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 20. 3. 2001, č. 393. Stěžovatel- ce byl po celou dobu zproštění výkonu služby vyplácen služební příjem ve výši 60 %. Její argu- mentace $ 16 odst. 1 zákona č. 143/1992 Sb., po- dle něhož je plat, tj. v nekráceném rozsahu, splatný vždy po vykonání práce, podle Nej- vyššího správního soudu není správná, neboť stěžovatelka po celou dobu zproštění výkonu služby službu fakticky nevykonávala a služeb- ní příjem jí v plném rozsahu ex lege nenále- žel. Místo toho jí ze zákona příslušela pouze část služebního příjmu, v jejím případě 60 %. Pouze tato část byla splatná a vždy v přísluš- ných termínech byla stěžovatelce vyplácena. 88 Nejvyšší správní soud v daném ohledu odkazuje na závěry učiněné v usnesení Vrch- ního soudu v Praze ze dne 30. 8. 1994, čj. 6 A 58/94-16, podle kterého právní úprava služebního poměru policisty vychází ze zvláštní povahy „zaměstnavatele jako pri- márního nositele veřejné mocí, potřeby pev- ného začlenění policisty do organismu této veřejné moci a účasti na jejím výkonu, ba dokonce - při výkonu státní správy - 1 z potřeby vůle státu. Nejde tu o modifikaci soukromoprávního pracovního poměru, ale o specifický státně zaměstnanecký poměr ve- řejného práva ...“. Proto právní úprava daná zákonem o služebním poměru umožňuje po- licistu zprostit výkonu služby a vyplácet mu zkrácený služební příjem, jsou-li dány důvo- dy podle $ 27 odst. 1 zákona o služebním po- měru. Rovněž i proto mezi zákonem o služeb- ním poměru a zákoníkem práce neplatí vztah subsidiární aplikace zákoníku práce, nýbrž podle $ 155 zákona o služebním poměru je volena cesta delegace, kdy sc uplatní jen ta ustanovení zákoníku práce, na která zákon o služebním poměru sám odkáže. To, že nebyl aplikován $ 256 zákoníku práce, je dáno tím, že se „zaměstnavatel“, resp. Policie České republiky, vůči stěžovatel- ce nedostal do prodlení. Podstatou prodlení je protiprávní stav, kdy povinný subjekt svůj závazek nesplní řádně a včas, přičemž posta- čí jen jedna z obou možností. Tím dochází k prodlení, se kterým je spojen nepříznivý odpovědnostní následek v podobě povinnos- ti uhradit úroky z prodlení. V posuzovaném případě však k žádnému prodlení nedošlo, neboť nedošlo ani k protiprávnímu jednání, jež je jeho základem. Po dobu zproštění výko- nu služby se služební příjem v plném rozsahu nevyplácí a služba se nekoná. Po zrušení zproštění výkonu služby se dorovnává jen ta jeho část, která nebyla podle zákona o služeb- ním poměru vyplácena. Nebyl-li „zaměstnava- tel“ v prodlení, nemohly ani nastat jeho dů- sledky v podobě odpovědnosti za prodlení a povinnosti platit úroky z prodlení. Nejvyšší správní soud k tomuto závěru vedla skutečnost, že příslušný služební funk- cionář využil svého oprávnění daného mu $ 27 odst. 1 zákona o služebním poměru a rozhodl se stěžovatelku zprostit výkonu služby. Je tře- ba zdůraznit, že důvodem ke zproštění výko- nu služby je mj. ta okolnost, že policista je dů- vodně podezřelý, že se dopustil trestného činu. Nastane-li tato skutečnost předvídaná $ 27 odst. 1 zákona o služebním poměru, ne- ní sám o sobě rozhodující výsledek vedeného trestního řízení. Policista může být zproštěn výkonu služby bez ohledu na to, jak trestní ří- zení dopadne. I to je důsledek výše zmíně- ných specifik služebního poměru. Ukončení zproštění výkonu služby nastane vlivem pra- vomocného skončení trestního řízení. Nikoli však samo o sobě, nýbrž až na základě roz- hodnutí služebního funkcionáře o zrušení zproštění výkonu služby. To se v případě stě- žovatelky uskutečnilo rozhodnutím ředitele oblastního ředitelství Policie ČR ze dne 11. 2. 2004, neboť k pravomocnému skončení trest- ného stíhání došlo ke dni 3. 2. 2004. Dalším rozhodnutím téhož ze dne 16. 2. 2004 bylo stanoveno, že se stěžovatelce doplatí rozdíl, o který byl její služební příjem po dobu jejího zproštění krácen, což činilo doplatek ve výši 40 % služebního příjmu od 4. 1.2001 do 11. 2. 2001. Stěžovatelce proto podle $ 27 odst. 4 zákona o služebním poměru náležel rozdíl, o který byl její příjem zkrácen. Zákon o slu- žebním poměru nehovoří o dalším příslušen- ství, jako např. úrocích z prodlení. Jde o lo- gický důsledek toho, že po dobu zproštění výkonu služby, kdy se služba nekoná, policis- tovi nepřísluší, a to ze zákona, plný, nýbrž pří- slušně zkrácený služební příjem. Jedná se o náhradu příjmu za období, kdy policista službu nekoná. Policista po dobu zproštění výkonu služby nemá nárok na plný, nekráce- ný služební příjem. Jak správně v této příleži- tosti uvedl soud prvního stupně, snížená část služebního příjmu byla stěžovatelce vypláce- na v pravidelných výplatních termínech sta- novených podle $ 16 odst. 1 a 2 zákona č. 143/1992 Sb. a nařízení Ministerstva vnitra č. 8/2001. Nejvyšší správní soud dodává, že doplatek služebního příjmu, který byl po do- bu zproštění výkonu služby krácen, se podle $ 27 odst. 4 policistovi doplatí, nejde-li o sta- novené výjimky. Doplatek služebního příjmu však nelze posuzovat tak, že by jeho jednotli- vé části byly splatné vždy ke dni splatnosti jednotlivých služebních příjmů. Doplatek to- tiž policistovi náleží až po ukončení zproště- ní výkonu služby. Teprve tehdy vzniká povin- nost doplatek vyplatit, což se v případě stěžovatelky stalo dne 15. 3. 2004, kdy nastala, s ohledem na $ 16 odst. 1 zákona č. 143/1992 Sb. a nařízení Ministerstva vnitra č. 8/2001, splatnost doplatku, na který vznikl nárok v měsíci únoru 2004. xx Stěžovatelka podle Nejvyššího správního soudu též nedůvodně namítá nezákonnost rozhodnutí o zproštění výkonu služby, a to vlivem pravomocného rozhodnutí trestních soudů, kterými byla zproštěna obžaloby. Roz- hodnutí o zproštění výkonu služby však bylo zákonné, neboť byly splněny předpoklady k tomu, aby o něm mohl služební funkcionář rozhodnout. Pozdější zproštění obžaloby ne- má žádný vliv na zákonnost rozhodnutí o zproštění výkonu služby. Nejvyšší správní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že tím, že jí nepřísluší úroky z prodlení, dochází k zá- sahu do jejích ústavně zaručených majetko- vých práv, ani to, že je popíráno její právo obrany proti nezákonnému rozhodnutí sou- du, ač se jedná o námitku, kterou podle $ 109 odst. 4 stěžovatelka uplatnila až poté, kdy by- lo vydáno napadené rozhodnutí, a ke které soud nepřihlíží. Stěžovatelka neměla nárok na úroky z prodlení, proto neměla nárok ani na jejich výplatu, a to s ohledem na závěry učiněné výše. Nedochází proto nijak k zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených ma- jetkových práv. Stěžovatelka přitom blíže ne- doložila a ani nekonkretizovala, v čem je po- píráno její právo obrany proti nezákonnému rozhodnutí státu. Nejvyšší správní soud v dané věci shrnu- je, že stěžovatelka byla po dobu vedení trest- ního řízení zákonným způsobem zproštěna výkonu služby. Nepříslušel jí proto plný služební příjem, nýbrž jeho procentní část. Doplatek, o který byl její služební příjem po dobu zproštění zkrácen, jí byl doplacen v nej- bližším výplatním termínu po skončení její- ho zproštění. Na úrok z prodlení jí proto ne- vznikl nárok. 89 1760 Řízení před soudem: žaloba proti nečinnosti; rozhodování 0 náhradě nákladů řízení Správní řízení: opatření proti nečinnosti k $ 79 odst. 1 soudního řádu správního k $ 80 správního řádu (č. 500/2004 Sb.) Před podáním žaloby podle $ 79 odst. 1 s. ř. s. proti nečinnosti správního orgánu, který nemá nadřízený správní orgán (in concreto: vedoucího ústředního orgánu státní správy, který má rozhodovat o opravném prostředku -rozkladu), není nutné využít ochranu proti nečinnosti podle $ 80 správního řádu z roku 2004. I kdyby se žalobce (účastník správního řízení) domáhal toho, aby správní orgán sám sobě ulo- žil povinnost „být činným“ a ve vztahu k sobě samotnému její splnění kontroloval, a tím vyvolával dojem, že „sám sebe uposlechl“, jednalo by se nejvýše o formální na- plnění litery zákona. Nijak by se neprojevilo ve faktickém postěžování si na podří- zený správní orgán a očekávání nápravy z pozice nadřízené autority, a tím skutečné pomoci žalobci (účastníku správního řízení), k níž má $ 80 správního řádu z roku 2004 směřovat.
Marcela B. proti Policii ČR o služební příjem, o kasační stížnosti žalobkyně.
Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá důvody odpovídající § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka namítá důvody kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Stěžovatelka tento důvod kasační stížnosti spatřuje ve skutečnosti, podle níž rozhodnutí o zproštění výkonu služby je vlivem pozdějších pravomocných zprošťujících rozhodnutí trestních soudů nezákonné. Proto měla nárok na výplatu nekráceného služebního příjmu v jednotlivých měsících, i když byla zproštěna výkonu služby. Pokud tomu tak nebylo, má proto nárok na výplatu úroků z prodlení.
Nejvyšší správní soud neshledal tuto stížnostní námitku důvodnou. Stěžovatelka v kasační stížnosti volí obdobné námitky, které uplatnila jak v žalobě, tak i v odvolaní proti rozhodnutí ředitele oblastního ředitelství ze dne 22. 3. 2005, č.j. SCPP-397/OV-2005. Jak příslušní služební funkcionáři, tak i soud prvního stupně se s nimi náležitě vypořádal. Nejvyšší správní soud pokládá právní závěry učiněné soudem prvního stupně za správné a výstižné, přičemž se při nich soud rovněž vypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatelky.
S ohledem na zahájení trestního stíhání stěžovatelky, ke kterému došlo dne 2. 1. 2001, kdy jí bylo sděleno obvinění, ředitel Policie České republiky Správy Severomoravského kraje rozhodnutím ve věcech služebního poměru č. 3, ze dne 3. 1. 2001, podle § 27 odst. 1 a 2 zákona o služebním poměru, zprostil stěžovatelku dnem 4. 1. 2001 výkonu služby, a to do pravomocného skončení trestního řízení. Rozhodnutí o zproštění výkonu služby bylo následně potvrzeno rozhodnutím policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 20. 3. 2001, č. 393. Stěžovatelce byl po celou dobu zproštění výkonu služby vyplácen služební příjem ve výši 60%. Její argumentace § 16 odst. 1 zákona č. 143/1992 Sb., podle něhož je plat, tj. v nekráceném rozsahu, splatný vždy po vykonání práce, podle Nejvyššího správního soudu není správná, neboť stěžovatelka po celou dobu zproštění výkonu služby službu fakticky nevykonávala a služební příjem jí v plném rozsahu ex lege nenáležel. Místo toho jí ze zákona příslušela pouze část služebního příjmu, v jejím případě 60%. Pouze tato část byla splatná a vždy v příslušných termínech byla stěžovatelce vyplácena.
Nejvyšší správní soud v daném ohledu odkazuje na závěry učiněné v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 1994, č. j. 6 A 58/94 - 16, podle kterého právní úprava služebního policisty vychází ze zvláštní povahy „zaměstnavatele jako primárního nositele veřejné moci, potřeby pevného začlenění policisty do organismu této veřejné moci a účasti na jejím výkonu, ba dokonce – při výkonu státní správy – i z potřeby vůle státu. Nejde tu o modifikaci soukromoprávního pracovního poměru, ale o specifický státně zaměstnanecký poměr veřejného práva …“. Proto právní úprava daná zákonem o služebním poměru umožňuje policistu zprostit výkonu služby a vyplácet mu zkrácený služební příjem, jsou-li dány důvody podle § 27 odst. 1 zákona o služebním poměru. Rovněž i proto mezi zákonem o služebním poměru a zákoníkem práce neplatí vztah subsidiární aplikace zákoníku práce, nýbrž podle § 155 zákona o služebním poměru je volena cesta delegace, kdy se uplatní jen ta ustanovení zákoníku práce, na která zákon o služebním poměru sám odkáže.
To, že nebyl aplikován § 256 zákoníku práce je dáno tím, že se „zaměstnavatel“, resp. Policie České republiky, vůči stěžovatelce nedostal do prodlení. Podstatou prodlení je protiprávní stav, kdy povinný subjekt svůj závazek nesplní řádně a včas, přičemž postačí jen jedna z obou možností. Tím dochází k prodlení, se kterým je spojen nepříznivý odpovědnostní následek v podobě povinnosti uhradit úroky z prodlení. V posuzovaném případě však k žádnému prodlení nedošlo, neboť nedošlo ani k protiprávnímu jednání, jež je jeho základem. Po dobu zproštění výkonu služby se služební příjem v plném rozsahu nevyplácí a služba se nekoná. Po zrušení zproštění výkonu služby se dorovnává jen ta jeho část, která nebyla podle zákona o služebním poměru vyplácena. Nebyl-li „zaměstnavatel“ v prodlení, nemohly ani nastat jeho důsledky v podobě odpovědnosti za prodlení a povinnosti platit úroky z prodlení.
Nejvyšší správní soud k tomuto závěru vedla skutečnost, že příslušný služební funkcionář využil svého oprávnění dané mu § 27 odst. 1 zákona o služebním poměru a rozhodl se stěžovatelku zprostit výkonu služby. Je třeba zdůraznit, že důvodem ke zproštění výkonu služby je mj. ta okolnost, že policista je důvodně podezřelý, že se dopustil trestného činu. Nastane-li tato skutečnost předvídaná § 27 odst. 1 zákona o služebním poměru, není sám o sobě rozhodující výsledek vedeného trestního řízení. Policista může být zproštěn výkonu služby, bez ohledu na to, jak trestní řízení dopadne. I to je důsledek výše zmíněných specifik služebního poměru. Ukončení zproštění výkonu služby nastane vlivem pravomocného skončení trestního řízení. Nikoli však samo o sobě, nýbrž až na základě rozhodnutí služebního funkcionáře o zrušení zproštění výkonu služby. To se v případě stěžovatelky uskutečnilo rozhodnutím ředitele oblastního ředitelství Policie ČR ze dne 11. 2. 2004, č. 200/2004, neboť k pravomocnému skončení trestného stíhání došlo ke dni 3. 2. 2004. Dalším rozhodnutím téhož ze dne 16. 2. 2004, č. 201, bylo stanoveno, že se stěžovatelce doplatí rozdíl, o který byl její služební příjem po dobu jejího zproštění krácen, což činilo doplatek ve výši 40% služebního příjmu od 4. 1. 2001 do 11. 2. 2001. Stěžovatelce proto podle § 27 odst. 4 zákona o služebním poměru náležel rozdíl, o který byl její příjem zkrácen. Zákon o služebním poměru nehovoří o dalším příslušenství, jako např. úrocích z prodlení. Jde o logický důsledek toho, že po dobu zproštění výkonu služby, kdy se služba nekoná, policistovi nepřísluší, a to ze zákona, plný, nýbrž příslušně zkrácený služební příjem. Jedná se o náhradu příjmu za období, kdy policista službu nekoná. Policista po dobu zproštění výkonu služby nemá nárok na plný, nekrácený služební příjem. Jak správně v této příležitosti uvedl soud prvního stupně, snížená část služebního příjmu byla stěžovatelce vyplácena v pravidelných výplatních termínech stanovených podle § 16 odst. 1 a 2 zákona č. 143/1992 Sb. a nařízení Ministerstva vnitra č. 8/2001. Nejvyšší správní soud dodává, že doplatek služebního příjmu, který byl po dobu zproštění výkonu služby krácen, se podle § 27 odst. 4 policistovi doplatí, nejde-li o stanovené výjimky. Doplatek služebního příjmu však nelze posuzovat tak, že by jeho jednotlivé části byly splatné vždy ke dni splatnosti jednotlivých služebních příjmů. Doplatek totiž policistovi náleží až po ukončení zproštění výkonu služby. Teprve tehdy vzniká povinnost doplatek vyplatit, což se v případě stěžovatelky stalo dne 15. 3. 2004, kdy nastala, s ohledem na § 16 odst. 1 zákona č. 143/1992 Sb. a nařízení Ministerstva vnitra č. 8/2001, splatnost doplatku, na který vznikl nárok v měsíci únoru 2004.
Stěžovatelka podle Nejvyššího správního soudu též nedůvodně namítá nezákonnost rozhodnutí o zproštění výkonu služby, a to vlivem pravomocného rozhodnutí trestních soudů, kterými byla zproštěna obžaloby. Rozhodnutí o zproštění výkonu služby však bylo zákonné, neboť byly splněny předpoklady k tomu, aby o něm mohl služební funkcionář rozhodnout. Pozdější zproštění obžaloby nemá žádný vliv na zákonnost rozhodnutí o zproštění výkonu služby. Nejvyšší správní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že tím, že jí nepřísluší úroky z prodlení dochází k zásahu do jejích ústavně zaručených majetkových práv, ani to, že je popíráno její právo obrany proti nezákonnému rozhodnutí soudu, ač když se jedná o námitku, kterou podle § 109 odst. 4 stěžovatelka uplatnila až poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, a ke které soud nepřihlíží. Stěžovatelka neměla nárok na úroky z prodlení, proto neměla nárok ani na jejich výplatu, a to s ohledem na závěry učiněné výše. Nedochází proto nijak k zásahu stěžovatelčiných ústavně zaručených majetkových práv. Stěžovatelka přitom blíže nedoložila a ani nekonkretizovala, v čem je popíráno její právo obrany proti nezákonnému rozhodnutí státu.
Nejvyšší správní soud v dané věci shrnuje, že stěžovatelka byla po dobu vedení trestního řízení zákonným způsobem zproštěna výkonu služby. Nepříslušel jí proto plný služební příjem, nýbrž jeho procentní část. Doplatek, o který byl její služební příjem po dobu zproštění jí byl doplacen v nejbližším výplatním termínu po skončení jejího zproštění. Na úrok z prodlení ji proto nevznikl nárok.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že důvody kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nejsou dány, a proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s., neboť neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalované v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žalobkyně žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu