ňový řád“, „d. ř.“) Pokud daňový subjekt v průběhu daňového řízení i v odvolacím řízení jako jediný důkaz plnění závazku ze smlouvy o obchodní spolupráci, na je- jímž základě uplatnil odpočet daně z přidané hodnoty, navrhl výslech blíže neoznačených zaměstnanců několika právnických osob, ale neuvedl, co má být jejich výpovědí prokázáno ve vztahu k předmětu daňového řízení, není správce daně povinen takové dokazování provést v souladu s $ 31 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.
ňový řád“, „d. ř.“) Pokud daňový subjekt v průběhu daňového řízení i v odvolacím řízení jako jediný důkaz plnění závazku ze smlouvy o obchodní spolupráci, na je- jímž základě uplatnil odpočet daně z přidané hodnoty, navrhl výslech blíže neoznačených zaměstnanců několika právnických osob, ale neuvedl, co má být jejich výpovědí prokázáno ve vztahu k předmětu daňového řízení, není správce daně povinen takové dokazování provést v souladu s $ 31 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.
Kasační stížnost byla podána z důvo- du vymezeného v ustanovení $ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvr- zené vady řízení spočívající V tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, ne- má oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o říze- ní před správním orgánem takovým způ- sobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, jenž ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Stěžovatel v kasační stížnosti namítal zejména porušení ustanovení $ 2 odst. 3 daňového řádu a $ 31 odst. 2 daňového řá- du. Při aplikaci všech ustanovení daňové- ho řádu je nutno vycházet z ustanovení $2d.ř, které upravuje základní zásady da- ňového řízení. Mezi ně patří zásada volné- ho hodnocení důkazů, vyjádřená v odst. 3 citovaného ustanovení, z níž vyplývá, že správce daně je při dokazování vybaven značnými pravomocemi, jež jsou ome- zeny pouze zásadou zákonnosti obsaže- nou v odst. 2 citovaného ustanovení. Zása- da volného hodnocení důkazů znamená, že je zcela v pravomoci správce daně po- soudit závažnost jednotlivých důkaz- ních prostředků. Není např. povinen vzít v úvahu všechny důkazy navržené da- ňovým subjektem, neboť má právo je nejprve samostatně posoudit, a tedy i vyloučit ze svého rozhodování. I když $ 31 odst. 2 d. ř. stanoví, že správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správ- né stanovení daňové povinnosti byly zjiš- těny co nejúplněji, 4 není v tom vázán návrhy daňových subjektů, není s ohle- dem na zásady daňového řízení (priorita zájmů státu) povinen vyhledat důkazní prostředky svědčící ve prospěch daňové- ho subjektu a není ani nucen respektovat všechny důkazní prostředky předložené nebo navržené daňovým subjektem. Po- kud tedy daňový subjekt navrhuje jako dů- kazní prostředek např. výpověď svědka, je povinen uvést, co jeho výpovědí sleduje ve vazbě na předmět daňového řízení. Správce daně posuzuje věrohodnost dů- kazních prostředků a rozhodne 0 jejich osvědčení jako důkazu. V případě, že by daňový subjekt nebyl schopen vysvětlit, co podstatného k jeho daňové věci může navržený svědek uvést, lze tento důkazní prostředek odmítnout v takovém případě však musí správce daně vyložit a odůvod- nit, proč takto postupoval. Důkazní bře- meno je podle ustanovení $ 31 odst. 9 daňového řádu na daňovém subjektu, což znamená, že daňový subjekt je povi- nen doložit všechny údaje, které uvádí v daňovém přiznání nebo hlášení, a dále vše, k čemu ho vyzve správce daně v prů- běhu daňového řízení. Jestliže daňový subjekt neprokáže v daňovém řízení jím tvrzené skutečnosti, jak mu ukládá citova- né ustanovení, nelze dovodit, že by roz- hodnutí správce daně bylo vydáno na základě neúplných skutkových zjištění. To, co musí prokazovat správce daně, je výslovně uvedeno v odst. 8 citovaného ustanovení. Nejvyšší správní soud ve shodě s práv- ním názorem soudu I. stupně konstatoval, že rozhodnutí žalovaného i správce daně bylo vydáno na základě výsledků dokazo- vání; stěžovatel neunesl důkazní břeme- no ve smyslu $ 31 odst. 9 daňového řádu. V průběhu daňové kontroly ani v odvola- cím řízení stěžovatel nepředložil žádný důkaz o tom, jakým konkrétním způso- bem byl realizován předmět smlouvy o obchodní spolupráci. Důkazy, jejichž provedení stěžovatel navrhoval, tj. výsle- chy pracovníků společnosti s ručením omezeným D. nebo stěžovatelových ob- chodních partnerů, nemohly zpochybnit závěr, k nimž na základě provedených dů- kazů dospěly správní orgány. Závěr, který žalovaný učinil v napadeném rozhodnutí - totiž že zákonem požadované skuteč- nosti pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty na základě předlože- ných daňových dokladů zde nejsou - má oporu v provedeném dokazování. Prove- dené důkazy pak správní orgány vyhod- notily na základě svého volného uvážení, přičemž nepřekročily jeho zákonné me- ze. Pro vznik nároku na odpočet daně z přidané hodnoty je potřeba nejen de- klarovat určité zdanitelné plnění při spl nění formálně právních náležitostí, ale tento nárok vzniká teprve v důsledku fak- tického uskutečnění deklarovaných zda- nitelných plnění. Nejvyšší správní soud se v daném případě ztotožnil se závěry soudu I. stupně i žalovaného v tom smys- lu, že stěžovatel neprokázal, že skutečně došlo k uskutečnění zdanitelného plnění tak, jak ho popisuje. Za této situace nemá stěžovatel nárok na uplatnění nadmětr- ného odpočtu; postup žalovaného je pl- ně v souladu s právním řádem, neboť právní podmínky pro uplatnění nadmětr- ného odpočtu vyplývající z ustanovení $ 19 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z při- dané hodnoty, ve znění pozdějších před- pisů, nebyly dány. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle ustanovení $ 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. (ouč)
Společnost s ručením omezeným D. v Č. proti Finančnímu ředitelství v Českých