Žalovaný se naplněním této podmínky v napadeném rozhodnutí nezabýval, což však nelze považovat za pochybení, neboť z tohoto ustanovení žalovanému neplynuly v rámci jím vedeného řízení ve vztahu ke zjišťování skutkového stavu žádné povinnosti. Citované ustanovení totiž prioritně nesměřuje vůči státu, který rozhoduje o určení příslušného členského státu, ale vůči státu, který je jako příslušný členský stát určen a který je v důsledku toho požádán o převzetí nebo přijetí jiné osoby uvedené zpět žadatele nebo v čl.
18 odst. 1 písm. c) nebo d) nařízení č. 604/2013. Jestliže pak tento stát zjistí, že dotyčná osoba opustila území členských států na dobu nejméně tří měsíců, přičemž je samozřejmě jeho povinností tuto skutečnost dostatečným způsobem věrohodně prokázat, S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 015 znamená to, že jeho povinnost převzít nebo přijmout zpět dotyčnou osobu zaniká. V důsledku takových zjištění je následně vedeno nové řízení k určení příslušného členského státu, přičemž v tomto řízení se žádost podaná po období nepřítomnosti uvedené v prvním pododstavci považuje za novou žádost, tj. žádost, která se ve smyslu čl.
3 odst. 2 nařízení č. 604/2013 stává kritériem pro určení příslušného členského státu.
Za této situace soud uzavírá, že nebylo povinností žalovaného zjišťovat, zda žalobkyně po podání její žádosti o udělení mezinárodní ochrany v roce 2004 odcestovala do Vietnamu a tam pobývala až do roku 2008, resp. 2009, jak žalobkyně tvrdí, a nebylo ani jeho povinností své rozhodnutí v tomto směru blíže odůvodňovat. Naopak zcela spolehlivě a bez důvodných pochybností bylo zjištěno, že první žádost o mezinárodní ochranu žalobkyně podala ve Slovenské republice, na základě čehož je tento členský stát příslušný posoudit její aktuální žádost. Žalovaný tak správně vyhodnotil žádost žalobkyně jako nepřípustnou podle § 10a písm. b) zákona o azylu, a z toho důvodu správně řízení zastavil podle § 25 písm. i) téhož zákona o azylu. Žalovaný rovněž s ohledem na shora uvedené neporušil žalobkyní vyjmenovaná ustanovení § 3, § 50 odst. 2, odst. 3 a odst. 4, § 52 a § 68 odst. 3 správního řádu.
Žalobkyně je nájemkyní nebytových prostor, nacházejících se v I. suterénu domu v blízkosti podchodu „Můstek“, přičemž je oprávněna tyto prostory užívat k provozování kasinových her a s tím souvisejících činností. Osoba zúčastněná na řízení jako provozovatelka dráhy uzavírá od 1. 9. 2005 v nočních hodinách přístupové cesty do stanice metra Můstek, a to v zájmu udržení veřejného pořádku na přístupových cestách, zamezení přístupu a následnému nedovolejednání společensky nepřizpůsobinému vých osob, které zde páchaly trestnou činnost a ničily majetek, čímž současně došlo k omezení žalobkyně v přístupu do předmětných nebytových prostor.
Na základě snahy vyřešit záležitost smírnou cestou došlo mezi žalobkyní a osobou zúčastněnou na řízení dne 25. 8. 2006 k uzavření dohody o provozních opatřeních při uzavírání přístupových cest do stanice metra Můstek. Na základě této dohody byl žalobkyni zajištěn výhradní přístup do kasina za stanovených podmínek. V dohodě se uvádělo, že osoba zúčastněná na řízení je vlastníkem i uživatelem stanice metra Můstek, rovněž je vlastníkem přístupové cesty do stanice metra Můstek, a vlastníkem rolovacích mříží umístěných na vstupech do stanice metra, vyjma uzávěru vstupu do domu a stanice metra Můstek umístěného na dotčeném domě. Tento uzávěr je však osobou zúčastněnou na řízení ovládán. Přístup do předmětného nebytového prostoru pro zákazníky a podnájemce žalobkyně byl možný jednak z přístupových cest do metra Můstek, a jednak schodištěm v daném domě, ke kterému je možný přístup přímo z uliční úrovně z Václavského náměstí přes dveře umístěné v proskleném uzávěru.
Z dohody dále plynulo, že žalobkyně v čase od 00:30 do 4:00 hod. vymezí pomocí mobilních zábran cestu z prostoru vstupu z úrovně Václavského náměstí ke dveřím provozovny – kasina a umožní výhradně svým klientům vstup a výstup těmito dveřmi pouze přístupovou cestou vyznačenou v prostoru stanice metra.
Žalobkyně nebyla s uvedeným stavem spokojena a domáhala se určení, že podchod „Můstek“ je veřejnou komunikací, jejíž obec- né a neomezené užívání musí vlastník podchodu strpět. Magistrát hlavního města Prahy svým rozhodnutím ze dne 19. 5. 2009 zamítl žádost žalobkyně na určení povinnosti strpět užívání veřejné komunikace – obecné a neomezené užívání podchodu „Můstek“ vymezeného vstupy a výstupy na určených pozemcích v Praze. Odvolání žalobkyně proti rozhodnutí I. stupně zamítl žalovaný svým rozhodnutím ze dne 23. 2. 2010.
Žalobu žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného zamítl Městský soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 16. 10. 2013, čj. 9 A 79/2010-63.
Žalobkyně v žalobě konstatovala, že podstatou a předmětem řízení před správními orgány je veřejné subjektivní právo obecného užívání komunikace, konkrétně užívání podchodu. Podle žalobkyně rozhodnutí správních orgánů nejsou správná, jsou v rozporu s právními předpisy, a rovněž tak byla vydána orgánem, jemuž pravomoc k rozhodnutí věci nenáleží. K realizaci své podnikatelské činnosti je žalobkyně nájemkyní nebytových prostor 1. suterénu a mezisuterénu dotčené nemovitosti. Stavba této nemovitosti byla řádně povolena stavebním povolením a její užívání povoleno na základě kolaudačního rozhodnutí.
Podle uvedených rozhodnutí a podkladů k jejich vydání je zřejmé, že k jejich užívání náleží přístup z veřejné komunikace, a k části nemovitostí situovaných pod úrovní okolního terénu z veřejné komunikace označované jako podchod „Můstek“, a to jako veřejné právo obecného užívání veřejné komunikace podchodu. Od 1. 9. 2005 osoba zúčastněná na řízení v době od 00:00 hodin do 5:00 hodin každého kalendářního dne vstupy do a výstupy z podchodu uzavírá mřížemi, zamezuje tak přístupnosti pronajatých prostor z veřejné komunikace.
Městský soud se plně ztotožnil se závěry správního orgánu I. stupně, že podchod „Můstek“ není veřejně přístupnou komunikací, ale součástí speciální dráhy (metra). K argumentaci, v níž žalobkyně poukazovala na dle jejího názoru protiprávní postup osoby zúčastněné na řízení, spočívající v instalaci S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 015 mříží znemožňujících vstup do podchodu „Můstek“ v určitých hodinách, městský soud uvedl, že předmětem řízení v dané věci bylo posouzení toho, zda podchod „Můstek“ je veřejnou pozemní komunikací, kterou je možné obecně a neomezeně užívat.
Ze závěru správních orgánů, že podchod „Můstek“ není veřejně přístupnou pozemní komunikací, ale součástí speciální dráhy metra, nicméně logicky vyplývá i náhled na tvrzení žalobkyně, že instalace předmětných mříží byla protiprávní. Své přesvědčení o protiprávnosti instalace mříží totiž žalobkyně opírala právě o tvrzení, že podchod „Můstek“ je veřejnou pozemní komunikací, kterou lze obecně a neomezeně užívat. Tomuto tvrzení však správní orgán, a to zcela oprávněně, nepřisvědčil.
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozhodnutí městského soudu kasační stížnost, z níž vyplývá, že podle stěžovatelky městský soud nesprávně posoudil právní otázku charakteru komunikace, nesprávně posoudil aplikaci zákona o dráhách na souzený případ.
Podle stěžovatelky městský soud také přehlédl, že skutková podstata, spočívající ve vymezení obvodu dráhy územním rozhodnutím, nemá oporu ve spise a ve věci rozhodoval věcně nepříslušný správní orgán. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Nejvyšší správní soud uvádí, že předně se musel zabývat otázkou charakteru podchodu Můstek. Podle § 6 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, „[m]ístní komunikace je veřejně přístupná pozemní komunikace, která slouží převážně místní dopravě na území obce“. Podle § 9 odst. 1 věty první téhož zákona platí, že „vlastníkem místních komunikací je obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí“. Podle § 3 odst. 4 vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích, „[m]ístními komunikacemi IV.
třídy jsou samostatné chodníky, stezky pro pěší, cyklistické stezky, cesty v chatových oblastech, podchody, lávky, schody, pěšiny, zklidněné komunikace, obytné a pěší zóny apod.“. Metro je železnič- S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 015 ní dráhou speciální ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona o dráhách. Vyhláška č. 177/1995 Sb., kterou se vydává stavební a technický řád drah, v § 27 stanovuje, co se rozumí součástí dráhy: dle písm. d) jsou součástí dráhy „stanice, které tvoří nástupiště pro cestující a služební nástupiště, vestibuly, přístupové a výstupní cesty, výtahy, pohyblivé schody a chodníky, dopravní zařízení pro osoby s omezenou schopností pohybu, vyprošťovací štoly pro výtahy, pevná schodiště, staniční prostory a zařízení pro služební účely a odbavování cestujících“.
Městský soud přezkoumatelným způsobem vysvětlil, proč považuje podchod Můstek za součást dráhy, a ne místní komunikaci IV. třídy. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s hodnocením městského soudu, že i když lze podchod Můstek použít též pouze jako podchod, tedy vstoupit do něj jedním ze vstupů do podchodu, projít pod zemským povrchem a výstupem pak podchod na jiném místě opustit, není toto použití jeho hlavním účelem. Tomuto závěru nasvědčuje i skutečnost, že se v daném místě nachází pěší zóna, tedy není tam překážka, kterou je potřebné podchodem obcházet.
Magistrát, odbor dopravy, jako drážní správní úřad, vydal dne 8. 11. 2004 osobě zúčastněné na řízení jako vlastníku a zároveň provozovateli dráhy úřední povolení k provozování dráhy v hlavním městě Praze. Ze schématu rozsahu kolaudované stavby trasy metra (rozhodnutí odboru dopravy NVP o uvedení trasy IA do provozu ze dne 9. 8. 1978), přílohy 3 [stanice – vlastní stanice, podchodová část (vestibuly), uliční úroveň], konkrétně z technického popisu stani- „Stanice Můstek je ce Můstek plyne: situovaná pod dolní částí Václavského náměstí.
Má dva vestibuly, jeden je součástí nového podchodu pod křižovatkou Na Můstku, druhý navazuje na dnešní podchod uprostřed Václavského náměstí.“ Dále se v zápisu z kolaudační prohlídky ze dne 2. 8. 1987 uvádí objekty stanice Můstek, jako objekt A2-20.08 je zařazen „vestibul a podchod Můstek“. Předmětný podchod Můstek byl tedy považován za součást stanice Můstek i v rámci kolaudačního řízení a vestibul stanice Můstek byl sou- částí nového podchodu pod křižovatkou Na Můstku. Z výše uvedeného hlavního účelu podchodu Můstek, vlastnictví této přístupové cesty osobou zúčastněnou na řízení a i z kolaudačního řízení zahrnujícího stavbu stanice Můstek plyne, že podchod Můstek je nezbytné považovat za přístupovou a výstupnou cestu pro cestující, tudíž za součást dráhy v režimu zákona o dráhách.
K výkladu relevantních ustanovení zákona o drahách a zákona o pozemních komunikacích Nejvyšší správní soud považuje za vhodné podotknout, že mezi uvedenými režimy není vylučovací poměr, což znamená, že pokud platí, že určitá stavba je součástí dráhy coby výstupová či přístupová cesta ke stanici vlaku, nevyplývá z toho, že nemůže zároveň plnit určité funkce pozemní komunikace.
V případě konfliktu mezi uvedenými právní-
mi režimy zakotvenými v předmětných zákonech je pak namístě užít výkladovou zásadu lex specialis derogat legi generali, která v sobě zahrnuje i teleologickou úvahu, tedy otázku po účelu dané stavby. Tímto způsobem postupoval i městský soud a správně usoudil, že primárním účelem podchodu Můstek je umožnit přístup ke stanici metra Můstek, a teprve sekundárním účelem je umožnit obecný průchod pod křižovatkou Na Můstku jako součást systému podchodu Můstek. Za užití uvedeného výkladového pravidla se však režim pozemní komunikace pro uvedenou stavbu neuplatní, neboť zcela logicky dostává přednost režim zákona o dráhách jako právní režim upravující fungování podzemní dráhy, k níž podchod Můstek svým funkčním určením náleží. Nejvyšší správní soud se proto stran právní kvalifikace žalovaného i městského soudu ztotožňuje s jejich závěry. (...) S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 015
Společnost s ručením omezeným PARDAM proti Ministerstvu dopravy, za účasti akciové společnosti Dopravní podnik hl. m. Prahy, o charakter podchodu „Můstek“, o kasační stížnosti žalobkyně. pokud členský stát příslušný k posouzení žádosti zjistí poté, co je požádán o převzetí nebo přijetí zpět žadatele nebo jiné osoby uvedené v čl. 18 odst. 1 písm. c) nebo d), že dotyčná osoba opustila území členských států na dobu nejméně tří měsíců, a pokud dotyčná osoba není držitelem platného povolení k pobytu vydaného příslušným členským státem. Žádost podaná po období nepřítomnosti uvedené v prvním pododstavci se považuje za novou žádost, na základě které je zahájeno nové řízení k určení příslušného členského státu.