I. Nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, který má svůj původ v pracovním úrazu, je nárokem bytostně spojeným s výkonem závislé práce, a nebude se tak řídit obecnou úpravou odškodňování újmy na zdraví (§ 444 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), existuje-li zvláštní úprava dopadající na tyto případy. II. Výši náhrady za ztížení společenského uplatnění u vojáka z povolání je třeba stanovit podle zásad, které platí pro pracovněprávní vztahy.
[16] Mezi stěžovatelem a krajským soudem je spornou otázka, jaká úprava měla být aplikována při rozhodování o nároku žalobce na mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 119 odst. 1 a 2 zákona o vojácích z povolání. Předmětem sporu není otázka samotné existence tohoto nároku, ale určení jeho výše.
(…)
[19] Touto otázkou se zabýval již opakovaně Nejvyšší soud, a to například v rozsudcích ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4556/2016 a ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3687/2018 (viz dále). Jelikož se však v uvedených věcech zabýval nároky vyplývajícími z pracovněprávních vztahů, je nejprve nutné posoudit, zda lze jejich závěry (stejně jako závěry rozsudku ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 21 Cdo 149/2009) aplikovat i na případ služebního úrazu vojáka z povolání. Je tedy nutné nejprve určit povahu nároku na ztížení společenského uplatnění odvíjejícího se od poškození zdraví při výkonu práce vojáka z povolání. Nejvyšší správní soud má za to, že i když zaměstnanecký vztah vojáka z povolání není pracovněprávním vztahem, neboť je upraven zvláštním (veřejnoprávním) předpisem (viz § 3 věta první zákoníku práce), nemění to nic na tom, že jde stále o výkon závislé práce (§ 2 odst. 1 zákoníku práce). Právě tato základní charakteristika je shodná pro pracovněprávní vztahy i vztahy služební, neboť vyjadřuje slabší postavení jedné ze stran tohoto vztahu, které je legislativně kompenzováno ve smyslu přiznání některých práv zaměstnanci. I pro služební poměr je tedy příznačná asymetrie v postavení zaměstnance a zaměstnavatele (státu). Tím se vymyká obecnému principu vztahů založených občanským zákoníkem, tedy vztahů založených na rovnosti v právech a povinnostech. Z hlediska dalších úvah je tedy nutno vycházet z premisy, že nárok na ztížení společenského uplatnění, který má svůj původ ve služebním úrazu, je nárokem imanentně spojeným s výkonem závislé práce a nebude se tak řídit obecnou úpravou odškodňování újmy na zdraví (§ 444 občanského zákoníku z roku 1964, § 2958 nového občanského zákoníku), existuje-li zvláštní úprava dopadající na tyto případy.
[19] Touto otázkou se zabýval již opakovaně Nejvyšší soud, a to například v rozsudcích ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4556/2016 a ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3687/2018 (viz dále). Jelikož se však v uvedených věcech zabýval nároky vyplývajícími z pracovněprávních vztahů, je nejprve nutné posoudit, zda lze jejich závěry (stejně jako závěry rozsudku ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 21 Cdo 149/2009) aplikovat i na případ služebního úrazu vojáka z povolání. Je tedy nutné nejprve určit povahu nároku na ztížení společenského uplatnění odvíjejícího se od poškození zdraví při výkonu práce vojáka z povolání. Nejvyšší správní soud má za to, že i když zaměstnanecký vztah vojáka z povolání není pracovněprávním vztahem, neboť je upraven zvláštním (veřejnoprávním) předpisem (viz § 3 věta první zákoníku práce), nemění to nic na tom, že jde stále o výkon závislé práce (§ 2 odst. 1 zákoníku práce). Právě tato základní charakteristika je shodná pro pracovněprávní vztahy i vztahy služební, neboť vyjadřuje slabší postavení jedné ze stran tohoto vztahu, které je legislativně kompenzováno ve smyslu přiznání některých práv zaměstnanci. I pro služební poměr je tedy příznačná asymetrie v postavení zaměstnance a zaměstnavatele (státu). Tím se vymyká obecnému principu vztahů založených občanským zákoníkem, tedy vztahů založených na rovnosti v právech a povinnostech. Z hlediska dalších úvah je tedy nutno vycházet z premisy, že nárok na ztížení společenského uplatnění, který má svůj původ ve služebním úrazu, je nárokem imanentně spojeným s výkonem závislé práce a nebude se tak řídit obecnou úpravou odškodňování újmy na zdraví (§ 444 občanského zákoníku z roku 1964, § 2958 nového občanského zákoníku), existuje-li zvláštní úprava dopadající na tyto případy.
[20] Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3687/2018 (obdobně jako v předcházejícím rozsudku ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4556/2016) k řešené otázce vyslovil, že „[d]o doby nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, byla výše náhrady za ztížení společenského uplatnění (a náhrady za bolest) upravena vyhláškou č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění […], a to jak pro případy ztížení společenského uplatnění způsobeného pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, tak pro případy ztížení společenského uplatnění způsobeného jiným poškozením zdraví (srov. ustanovení § 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb.). Ustanovením § 3080 body 237 a 238 o. z. byla vyhláška č. 440/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2014 zrušena, neboť nová občanskoprávní úprava opustila dosavadní způsob odškodňování újmy na zdraví, podle kterého se náhrada nemajetkové újmy na zdraví (její výše) určovala na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku podle sazeb upravených zrušenou vyhláškou, a nadále stanoví, že při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy, že vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění, a že nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti (srov. § 2958 o. z.). Uvedená zákonná dikce byla následně rozvedena ‚doporučujícím materiálem‘ nazvaným ‚Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku) ‘ […] Nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se […] občanskoprávní a pracovněprávní úprava odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění rozštěpila, neboť provedenou rekodifikací soukromého práva zůstalo nedotčeno ustanovení § 394 odst. 2 zák. práce, které stanovilo, že do doby nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění se postupuje podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění […] Důvodem byla skutečnost, že v případě odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání se jedná o náhradu škody v podobě újmy na zdraví, ke které došlo při výkonu závislé práce (srov. § 2 a 3 zák. práce), a že právní vztahy vznikající při jejím výkonu (individuální pracovněprávní vztahy) jsou předmětem zvláštní úpravy obsažené v zákoníku práce. […] Občanským zákoníkem se pracovněprávní vztahy řídí jen tehdy, nelze-li použít zákoník práce, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů (srov. § 4 zák. práce).“
[20] Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3687/2018 (obdobně jako v předcházejícím rozsudku ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4556/2016) k řešené otázce vyslovil, že „[d]o doby nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, byla výše náhrady za ztížení společenského uplatnění (a náhrady za bolest) upravena vyhláškou č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění […], a to jak pro případy ztížení společenského uplatnění způsobeného pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, tak pro případy ztížení společenského uplatnění způsobeného jiným poškozením zdraví (srov. ustanovení § 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb.). Ustanovením § 3080 body 237 a 238 o. z. byla vyhláška č. 440/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2014 zrušena, neboť nová občanskoprávní úprava opustila dosavadní způsob odškodňování újmy na zdraví, podle kterého se náhrada nemajetkové újmy na zdraví (její výše) určovala na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku podle sazeb upravených zrušenou vyhláškou, a nadále stanoví, že při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy, že vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění, a že nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti (srov. § 2958 o. z.). Uvedená zákonná dikce byla následně rozvedena ‚doporučujícím materiálem‘ nazvaným ‚Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku) ‘ […] Nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se […] občanskoprávní a pracovněprávní úprava odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění rozštěpila, neboť provedenou rekodifikací soukromého práva zůstalo nedotčeno ustanovení § 394 odst. 2 zák. práce, které stanovilo, že do doby nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění se postupuje podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění […] Důvodem byla skutečnost, že v případě odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání se jedná o náhradu škody v podobě újmy na zdraví, ke které došlo při výkonu závislé práce (srov. § 2 a 3 zák. práce), a že právní vztahy vznikající při jejím výkonu (individuální pracovněprávní vztahy) jsou předmětem zvláštní úpravy obsažené v zákoníku práce. […] Občanským zákoníkem se pracovněprávní vztahy řídí jen tehdy, nelze-li použít zákoník práce, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů (srov. § 4 zák. práce).“
[21] Dále Nejvyšší soud upozornil, že i nová úprava odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobených pracovním úrazem či nemocí z povolání (nařízení č. 276/2015 Sb.) zachovává (na rozdíl od úpravy obecné) bodový systém výpočtu úhrady, což jen dokládá rozchod občanskoprávní a pracovněprávní úpravy odškodňování těchto nároků. Z toho, co bylo uvedeno, podle Nejvyššího soudu „[v]yplývá, že subsidiární použití ustanovení § 2958 o. z. a z něj vycházející metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví na pracovněprávní vztahy nepřipadá v úvahu a že rozdílnost právní úpravy odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění v zákoníku práce od úpravy obsažené v občanském zákoníku je odůvodněna odlišností pracovněprávních vztahů od vztahů občanskoprávních, danou povahou závislé práce. […] Protože občanský zákoník (vzhledem k odlišnosti pracovněprávních vztahů od vztahů občanskoprávních dané povahou závislé práce a specifickým právním vztahem mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem) neobsahuje právní úpravu odpovědnosti za škodu, která by byla typově shodná s odpovědností zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu, nelze považovat právní úpravu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu a způsobu určování výše náhrady za ztížení společenského uplatnění způsobeného pracovním úrazem za protiústavní jen z toho důvodu, že se při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění způsobeného pracovním úrazem postupuje jiným způsobem, než-li je tomu podle právní úpravy náhrady za ztížení společenského uplatnění obsažené v občanském zákoníku.“ (zvýraznění v citacích doplněno Nejvyšším správním soudem).
[21] Dále Nejvyšší soud upozornil, že i nová úprava odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobených pracovním úrazem či nemocí z povolání (nařízení č. 276/2015 Sb.) zachovává (na rozdíl od úpravy obecné) bodový systém výpočtu úhrady, což jen dokládá rozchod občanskoprávní a pracovněprávní úpravy odškodňování těchto nároků. Z toho, co bylo uvedeno, podle Nejvyššího soudu „[v]yplývá, že subsidiární použití ustanovení § 2958 o. z. a z něj vycházející metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví na pracovněprávní vztahy nepřipadá v úvahu a že rozdílnost právní úpravy odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění v zákoníku práce od úpravy obsažené v občanském zákoníku je odůvodněna odlišností pracovněprávních vztahů od vztahů občanskoprávních, danou povahou závislé práce. […] Protože občanský zákoník (vzhledem k odlišnosti pracovněprávních vztahů od vztahů občanskoprávních dané povahou závislé práce a specifickým právním vztahem mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem) neobsahuje právní úpravu odpovědnosti za škodu, která by byla typově shodná s odpovědností zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu, nelze považovat právní úpravu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu a způsobu určování výše náhrady za ztížení společenského uplatnění způsobeného pracovním úrazem za protiústavní jen z toho důvodu, že se při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění způsobeného pracovním úrazem postupuje jiným způsobem, než-li je tomu podle právní úpravy náhrady za ztížení společenského uplatnění obsažené v občanském zákoníku.“ (zvýraznění v citacích doplněno Nejvyšším správním soudem).
[22] S ohledem na závěry vyslovené v odstavci [19] tohoto odůvodnění je Nejvyšší správní soud přesvědčen, že právní názor vyslovený Nejvyšším soudem lze přiměřeně aplikovat i na nyní posuzovaný případ. Přestože zaměstnanecký vztah žalobce nebyl vztahem pracovněprávním ale služebním, nelze přehlédnout, že byl (stejně jako je tomu u pracovněprávních vztahů) výkonem závislé práce; právě tato povaha každého zaměstnaneckého vztahu je důvodem zvláštní právní ochrany zaměstnance, odůvodňující aplikaci speciální úpravy odškodnění nároků z pracovního, respektive služebního úrazu. Není přitom rozhodující, že zákon o vojácích z povolání upravuje výslovně a komplexně náhradu škody na zdraví vzniklou vojáku v důsledku služebního úrazu nebo nemoci z povolání (a tedy vylučuje aplikaci odpovídajících ustanovení zákoníku práce, řešících stejnou problematiku pro vztahy pracovněprávní). Koncepce odškodňování totiž zůstala stejná v tom smyslu, že služební úraz se posuzuje z hlediska nároků vojáka stejně jako pracovní úraz zaměstnance. Proto výši náhrady za ztížení společenského uplatnění u vojáka je třeba stanovit podle zásad, které platí pro pracovněprávní vztahy.
[22] S ohledem na závěry vyslovené v odstavci [19] tohoto odůvodnění je Nejvyšší správní soud přesvědčen, že právní názor vyslovený Nejvyšším soudem lze přiměřeně aplikovat i na nyní posuzovaný případ. Přestože zaměstnanecký vztah žalobce nebyl vztahem pracovněprávním ale služebním, nelze přehlédnout, že byl (stejně jako je tomu u pracovněprávních vztahů) výkonem závislé práce; právě tato povaha každého zaměstnaneckého vztahu je důvodem zvláštní právní ochrany zaměstnance, odůvodňující aplikaci speciální úpravy odškodnění nároků z pracovního, respektive služebního úrazu. Není přitom rozhodující, že zákon o vojácích z povolání upravuje výslovně a komplexně náhradu škody na zdraví vzniklou vojáku v důsledku služebního úrazu nebo nemoci z povolání (a tedy vylučuje aplikaci odpovídajících ustanovení zákoníku práce, řešících stejnou problematiku pro vztahy pracovněprávní). Koncepce odškodňování totiž zůstala stejná v tom smyslu, že služební úraz se posuzuje z hlediska nároků vojáka stejně jako pracovní úraz zaměstnance. Proto výši náhrady za ztížení společenského uplatnění u vojáka je třeba stanovit podle zásad, které platí pro pracovněprávní vztahy.
[23] Aplikovanou úpravou pro určení výše nároku žalobce za ztížení společenského uplatnění tedy v dané věci neměla být úprava obecná (§ 2958 nového občanského zákoníku, doprovázená Metodikou Nejvyššího soudu), ale úprava speciální, vztahující se k případům, kdy měl tento nárok svůj původ v úrazu, ke kterému došlo při výkonu závislé práce. Touto úpravou je (jak bylo vyloženo v odstavci [20]) vyhláška č. 440/2001 Sb. Nejvyšší správní soud se přitom zabýval i tím, zda tímto předpisem nemůže být nařízení č. 277/2015 Sb., případně vyhláška č. 346/2015 Sb., neboť oba tyto předpisy (byť nabyly účinnosti dne 26. 10. 2015, respektive dne 1. 1. 2016 – tedy až po vzniku předmětného nároku žalobce) shodně stanovily, že „[b]yla-li bolest nebo ztížení společenského uplatnění způsobena přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení/této vyhlášky a nebyl-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení/této vyhlášky vydán lékařský posudek k odškodnění bolesti nebo ztížení společenského uplatnění, stanoví se náhrada za bolest nebo náhrada za ztížení společenského uplatnění podle tohoto nařízení/této vyhlášky.“ Jak však již bylo výše opakovaně konstatováno, lékařský posudek konstatující (a hodnotící) ustálený zdravotní stav žalobce byl vydán v definitivní podobě dne 4. 9. 2015; podmínky pro aplikaci výše zmiňovaných předpisů tak nebyly naplněny.
[24] Lze tedy uzavřít, že jakkoli krajský soud pochybil při určení okamžiku, k němuž měla být vztažena právní úprava odškodnění, dospěl nakonec ke správnému závěru, že výše nároku žalobce na ztížení společenského uplatnění má být posuzována podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. Jelikož jím vyslovený závazný právní názor spočíval pouze v povinnosti správních orgánů aplikovat na daný případ uvedenou vyhlášku, není nutné napadený rozsudek rušit z důvodu korekce tohoto vysloveného názoru. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§ 110 odst. 1 in fine s. ř. s.).