přístupu k informacím Konkrétní obecní úřad (resp. městský úřad či magistrát statutárního města) je třeba považovat za jediný správní orgán, jemuž právní předpisy svěřují působnost v různých oblastech veřejné správy, a také za jediný povinný subjekt ve smyslu zá- kona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Tento povinný subjekt te- dy není oprávněn odložit žádost o informaci či tuto žádost zamítnout se zdůvodně- ním, že se nevztahuje k jeho působnosti, pokud se tato žádost týká činnosti jiného odboru či složky téhož obecního úřadu, než je ta, které byla žádost adresována.
přístupu k informacím Konkrétní obecní úřad (resp. městský úřad či magistrát statutárního města) je třeba považovat za jediný správní orgán, jemuž právní předpisy svěřují působnost v různých oblastech veřejné správy, a také za jediný povinný subjekt ve smyslu zá- kona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Tento povinný subjekt te- dy není oprávněn odložit žádost o informaci či tuto žádost zamítnout se zdůvodně- ním, že se nevztahuje k jeho působnosti, pokud se tato žádost týká činnosti jiného odboru či složky téhož obecního úřadu, než je ta, které byla žádost adresována.
Prejudikatura: č. 204/2004 Sb. NSS, č. 711/2005 Sb. NSS, č. 750/2006 Sb. NSS, č. 1300/2007 Sb. NSS a č. 1342/2007 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 156/2000 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 324/99). 2203 Veřejné zakázky: stanovení kvalifikačních předpokladů; zákaz diskriminace k $ 25 a $ 30 odst. 3 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách“ Nastavení technických kvalifikačních předpokladů, které nemají žádnou vazbu na předmět a rozsah požadované zakázky ve smyslu $ 30 zákona č. 40/2004 Sb., o ve- řejných zakázkách, ale znemožní některým dodavatelům ucházet se o veřejnou za- * S účinností od 1..7. 2006 zrušen zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. 2204-2205 kázku, lze považovat za skrytou formu nepřípustné diskriminace v zadávacích říze- ních ve smyslu $ 25 citovaného zákona.
Nejvyšší správní soud se se závěry krajského soudu v této otázce ztotožňuje. Dle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím mají povinné subjekty skutečně povinnost poskytovat toliko takové informace, které se vztahují k jejich působnosti. Ovšem dle § 14 odst. 3 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, v případě, že se požadované informace nevztahují k působnosti povinného subjektu, povinný subjekt žádost odloží a tuto skutečnost sdělí do tří dnů žadateli. V daném případě mohla k informacím nespadajícím do působnosti Městského úřadu Přerov snad mířit pouze otázka, zda je mu známa existence listin, vztahujících se k dané věci a nenacházejících se na pracovištích Městského úřadu Přerov, a kde se případně takové listiny nacházejí. Žalobci lze přisvědčit v tom, že i na tuto otázku mohl dožádaný správní orgán vždy odpovědět negativně, pokud mu existence takových listin známa nebyla, v opačném případě bylo samozřejmě možné odkázat na povinný subjekt, u něhož se tyto listiny nacházejí s tím, že pokud by žadatel požadoval přímo jejich poskytnutí (což v předmětných žádostech nečinil), nechť se žadatel na tento jiný povinný subjekt obrátí se samostatnou žádostí. I pokud by ovšem správní orgán 1. stupně vyhodnotil tuto otázku jako překračující jeho kompetenci, je třeba dát žalobci za pravdu v tom, že měl postupovat dle citovaného ustanovení § 14 odst. 3 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím a žalobci do tří dnů sdělit, že se jeho žádost, v konkrétně specifikovaném rozsahu, odkládá. To ovšem správní orgán ani v jednom z obou případů neučinil.
Ve věci žádosti žalobce o informace týkající se oznámení starosty obce Horní Moštěnice správní orgán 1. stupně žalobci žádné oznámení o případném částečném odložení jeho žádosti nezaslal a ani v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí nic takového nezmínil. Stěžovatel pak v odvolacím rozhodnutí k této otázce pouze uvedl, že odbor dopravy Městského úřadu Přerov může poskytovat pouze informace, které jsou mu dostupné v rámci odboru a nemůže být zodpovězen dotaz na listiny nenacházející se na Městském úřadu Přerov, aniž by tento svůj závěr jakkoli zdůvodnil. Ve věci žádosti žalobce o informace týkající se jeho vlastního oznámení pak Městský úřad Přerov, odbor dopravy, sice žalobci přípisem ze dne 29. 3. 2005 (tedy rozhodně nikoliv ve lhůtě tří dnů) sdělil, že jeho oznámení o spáchání přestupku proti občanskému soužití řeší odbor správní téhož úřadu, ale o tom, že by část žádosti žalobce odložil z toho důvodu, že by se vůbec netýkala působnosti tohoto správního orgánu, se rovněž nezmínil, a neučinil tak ani v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, kde pouze konstatoval, že poskytnutí informace ve věci oznámení o spáchání přestupku proti občanskému soužití byla vyřízena zmíněným přípisem ze dne 29. 3. 2005. Stěžovatel pak v žalobou napadeném rozhodnutí toliko zmínil, že povinný subjekt poskytne pouze takové informace, které jsou mu dostupné v rámci jeho úřadu, což ovšem konkretizoval jen konstatováním, že v daném případě odbor dopravy nemá informace o listinách, které se nacházejí mimo tento odbor.
I v tomto ohledu se ovšem správní orgány mýlí, pokud se domnívají, že povinným subjektem v dané věci byl pouze odbor dopravy Městského úřadu Přerov a že bylo tudíž možné odložit věc či dokonce zamítnout žádost o informace, jež se týkaly činnosti jiného odboru téhož úřadu. V daných případech je totiž naopak třeba vycházet z toho, že povinným subjektem, tedy správním orgánem ve věci informací týkajících se přestupkového řízení byl Městský úřad Přerov (nyní Magistrát města Přerova) jako celek, nikoliv jeho jednotlivé úseky či odbory, jak se správní orgán 1. stupně mylně domníval. Přestože tedy žalobce své žádosti adresoval Městskému úřadu Přerov s dovětkem „odbor dopravy“, jeho žádost musela být určena tomuto správnímu orgánu jako celku, přičemž nezáleželo na tom, na kterém z jeho odborů se požadované informace nacházely. Dle § 52 zákona o přestupcích projednávají přestupky mj. obecní úřady, zákon tedy nestanoví, který odbor tohoto úřadu tak činí. Pokud jde o přestupky proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, stanoví zvláštní úpravu zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, přičemž podle § 124 odst. 5 písm. j) do 30. 6. 2006 § 124 odst. 4 písm. j) tohoto zákona jsou k projednání těchto přestupků příslušné obecní úřady obce s rozšířenou působností. Opět tedy ani tento zákon nestanoví, že by příslušným orgánem měl být konkrétní odbor či úsek obecního úřadu. To je věcí organizačního řádu, tedy vnitřního předpisu daného úřadu, který v rámci kategorií přestupků, pro něž je daný úřad ze zákona příslušný, určí, které odbory či úseky daného úřadu o těchto jednotlivých kategoriích přestupků rozhodují.
Obdobně je tomu i s jinými agendami v rámci výkonu veřejné správy, které různé právní předpisy danému obecnímu či městskému úřadu nebo magistrátu statutárního města svěřují. Tedy Městský úřad Přerov (nyní Magistrát města Přerova) je jediným správním orgánem, byť na základě různých právních předpisů rozhoduje jako správní orgán ve věci přestupků, jako stavební úřad, silniční správní úřad apod. Pokud by v určité věci rozhodl jiný odbor tohoto správního orgánu než ten, který je k tomu na základě vnitřního předpisu určen, jednalo by se sice o vadu řízení spočívající v tom, že rozhodnutí ve věci vydal jiný než k tomu pověřený pracovník správního orgánu, nebylo by však v žádném případě možné tvrdit, že rozhodnutí ve věci vydal správní orgán absolutně věcně nepříslušný a že jde tudíž o rozhodnutí nicotné. Pokud jde o posouzení této otázky, značnou míru analogie lze hledat v dosavadní judikatuře správních soudů týkající se toho, kdo rozhoduje o rozkladu směřujícímu proti rozhodnutí ústředního orgánu státní správy. Ať již je to ministr, předseda daného úřadu či jiná k tomu určená osoba nebo skupina osob, vždy se dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu jedná nikoli o samostatný správní orgán, ale pouze o součást jediného správního orgánu, která je na základě organizačního uspořádání tohoto správního orgánu funkčně příslušná o podaném rozkladu rozhodovat (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2004, č. j. 6 A 11/2002 - 26, ze dne 25. 8. 2006, č. j. 4 As 57/2005 - 64 a usnesení ze dne 29. 10. 2007, č. j. 8 Afs 75/2007 - 115, všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). O tom, že obecní úřad (či městský úřad nebo magistrát) je třeba jako takový považovat za správní orgán, se jasně vyjádřil v nálezu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. I. ÚS 324/99, rovněž Ústavní soud.
Městský úřad Přerov tedy nebyl oprávněn odložit věc či odepřít poskytnutí některých požadovaných informací z toho důvodu, že se nenacházely na odboru dopravy tohoto úřadu, na nějž se žalobce původně obrátil, ale na jiném odboru téhož úřadu, konkrétně na odboru správním. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem, že v daném případě přicházelo v případě potřeby v úvahu použití § 14 odst. 5 písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím, tedy lhůtu pro poskytnutí informací bylo možné prodloužit z důvodu nutnosti konzultací mezi různými složkami téhož povinného subjektu, v žádném případě však nemohla být skutečnost, že se požadované informace nacházely na více odborech povinného subjektu, zákonným důvodem k neposkytnutí těchto informací.
I k otázce požadovaných informací, které již měly být žalobci dříve poskytnuty, se krajský soud přezkoumatelným způsobem vyjádřil, když uvedl, že tato skutečnost nemůže být důvodem k neposkytnutí takové informace správním orgánem, neboť zákon o svobodném přístupu k informacím žádnou takovou výjimku z poskytování informací neobsahuje. Sám stěžovatel s tímto názorem krajského soudu polemizuje, nemůže tedy zároveň obstát jeho tvrzení, že se krajský soud uvedenou otázkou nezabýval.
Pokud ovšem jde o správnost citovaného závěru krajského soudu, který stěžovatel, jak již bylo řečeno, rovněž zpochybňoval, musí Nejvyšší správní soud stanovisko krajského soudu korigovat. Jak se již Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 15. 7. 2004, č. j. 5 A 65/2002 - 33, publikovaném pod č. 450/2006 Sb. NSS, pokud má povinný subjekt za to, že požadovaná informace již byla poskytnuta, má novou žádost z tohoto důvodu zamítnout. Je pravdou, že takový důvod odepření poskytnutí informace zákon o svobodném přístupu k informacím výslovně nezmiňuje, vyplývá však z jeho smyslu a účelu, neboť účelem zákona skutečně není opakované poskytování informací, které má žadatel již k dispozici. To platí samozřejmě za předpokladu, že žadateli již byly požadované informace poskytnuty v písemné formě, nebo v jiné formě, která umožňuje jejich trvalé zaznamenání, takovým případem tedy není ústní sdělení těchto informací. Nejvyšší správní soud se tedy na rozdíl od krajského soudu domnívá, že názor, který k této otázce správní orgány vyjádřily, je v obecné rovině správný, naopak s krajským soudem se však shoduje v konečném závěru, že ani v tomto ohledu rozhodnutí správních orgánů neobstojí. Správní orgány totiž opět nedostály své povinnosti jednoznačně odlišit, které konkrétně specifikované informace již byly žalobci poskytnuty a jejichž opětovné poskytnutí má tedy být odepřeno právě z tohoto důvodu.
Ve věci žádosti žalobce o informace týkající se oznámení starosty obce Horní Moštěnice Městský úřad Přerov v prvostupňovém rozhodnutí předchozí poskytnutí některých požadovaných informací jako důvod zamítnutí žádosti vůbec nezmínil a své rozhodnutí opřel výhradně o § 23 správního řádu. Ani stěžovatel pak v odvolacím rozhodnutí předmětný důvod vůbec neuvedl. Ve věci žádosti žalobce o informace týkající se jeho vlastního oznámení pak Městský úřad Přerov, odbor dopravy, žalobci přípisem ze dne 29. 3. 2005 mj. sdělil, že jeho předchozí žádost o poskytnutí informací ve věci možného přestupku proti občanskému soužití byla vyřízena odborem správním téhož úřadu a že informace týkající se uplatnění nároku na náhradu škody mu byla sdělena v písemném vyrozumění ze dne 25. 3. 2005, ve věci náhrady škody neprobíhá žádné řízení a že u správního orgánu se nacházejí pouze listiny, které žalobce sám k uplatnění nároku na náhradu škody doložil. V prvostupňovém rozhodnutí pak Městský úřad Přerov považoval žádost žalobce - co do požadovaných informací týkajících se možného přestupku proti občanskému soužití a dále co do uplatnění nároku na náhradu škody - uvedeným sdělením ze dne 29. 3. 2005 za vyřízenou a pouze neposkytnutí informací týkajících se možného přestupku proti pořádku ve státní správě správní orgán 1. stupně odůvodnil argumentací opírající se o výklad § 23 správního řádu. Naproti tomu stěžovatel v odvolacím rozhodnutí uvedl, že Městský úřad Přerov, odbor dopravy, nebyl oprávněn poskytovat informace týkající se oznámení o spáchání přestupku proti pořádku ve státní správě, přičemž tato žádost měla být podle stěžovatele již v březnu 2005 vyřízena odborem správním téhož úřadu. Žalobce rovněž podle stěžovatele obdržel informace týkající se nároku na náhradu škody. Zároveň ovšem stěžovatel konstatoval, že ve všech třech případech je žalobce v postavení oznamovatele přestupku, přičemž mu Městský úřad Přerov, odbor dopravy, podal v uvedených věcech informace, na které má v postavení oznamovatele nárok.
Je tedy zřejmé, že správní orgány v případě první žádosti žalobce neargumentovaly předchozím poskytnutím požadovaných informací vůbec, v případě druhé žádosti žalobce tak sice činily, ovšem rozporným a v konečném hledisku nesrozumitelným způsobem, takže tento důvod neposkytnutí požadovaných informací nemohl v daném případě obstát.
Pokud jde o stěžejní kasační námitku týkající se výkladu § 23 správního řádu ve vztahu k zákonu o svobodném přístupu k informacím a k zákonu o přestupcích, musí Nejvyšší správní soud především přisvědčit žalobci v tom ohledu, že uvedené ustanovení by nemohlo být samo o sobě překážkou poskytnutí požadovaných informací ani v případě, že by bylo přestupkové řízení v předmětných věcech zahájeno. Žalobce zcela případně poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2006, č. j. 8 As 34/2005 - 76, v němž se Nejvyšší správní soud s touto otázkou již vypořádal, když přitom neshledal důvod odchýlit se od právního názoru vyjádřeného v předchozím rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2004, č. j. 5 A 158/2001 – 100, jehož se dovolával rovněž stěžovatel v předmětné věci. Zároveň však Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2006 uvedl: „Zákon o svobodném přístupu k informacím zajišťuje provedení práva zaručeného Listinou základních práv a svobod v článku 17 odst. 1 (práva na informace); toto právo lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Potřebné informace jsou jednak nástrojem kontroly veřejnosti vůči orgánům spravujícím věci veřejné, jednak slouží jako podklad pro volbu postupu každého jednotlivého občana při správě věcí veřejných. Zákon o svobodném přístupu k informacím tak představuje normu obecnou, což nevylučuje, aby určité otázky byly pro vymezený okruh právních vztahů a subjektů řešeny v jiných právních předpisech, např. v § 23 správního řádu jako v posuzované věci. Z § 23 správního řádu vyplývá, že účastníci řízení a jejich zástupci (v některých případech – a to prokáže-li odůvodněnost svého požadavku, i jiná osoba) mohou získat informace o řízení před správními orgány nahlížením do spisu. Citované ustanovení zároveň upravuje maximální možnou šíři tohoto oprávnění, tj. právo nahlížet do spisu v celém jeho rozsahu s výjimkou protokolu o hlasování, a aniž by nahlížející osoba musela jakkoliv specifikovat obsah informací, které hodlá ve spisu nalézt. V takto široce koncipovaném oprávnění přístupu ke spisu ustanovení § 23 správního řádu (v souladu se shora citovaným názorem Nejvyššího správního soudu) vylučuje aplikaci zákona o svobodném přístupu k informacím. Tento závěr ovšem nemůže vyloučit užší přístup (podle zákona o svobodném přístupu k informacím) k informacím obsaženým ve spise o správním řízení, není-li poskytnutí požadované informace zákonem omezeno. (…) Nejvyšší správní soud proto žádost stěžovatele, navíc výslovně tak označenou, považuje za nepochybnou žádost o sdělení informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, která v posuzované věci není ustanovením § 23 správního řádu nijak omezena.“
Skutečnost, že správní orgány nepovažovaly žalobce v daných případech za osobu, jež by byla oprávněna k nahlédnutí do správního spisu a k pořizování výpisů z tohoto spisu, tedy vůbec neznamená, že by byla vyloučena možnost požádat o poskytnutí informací (včetně poskytnutí kopií příslušných listin ve spise se nacházejících) dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Obě úpravy vedle sebe obstojí, neboť upravují odlišné situace, a to pro odlišný okruh oprávněných osob. Ti, kdo náleží do okruhu osob vymezených v § 23 správního řádu, mají nárok na v zásadě neomezený přístup do správního spisu, což ovšem nevylučuje obecné ústavní právo na přístup k informacím z tohoto spisu, které svědčí za podmínek upravených zákonem o svobodném přístupu k informacím každé fyzické či právnické osobě (§ 3 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím). Toto právo na informace ovšem může být, narozdíl od práva účastníka řízení či jiné oprávněné osoby dle § 23 správního řádu, zcela nebo zčásti omezeno, a to z důvodů zákonem o svobodném přístupu k informacím vymezených, v takovém případě ovšem platí, tak jako u každé jiné žádosti o informace, povinnost správního orgánu vydat o odepření těchto informací správní rozhodnutí, v němž budou tyto důvody konkrétně uvedeny. Zároveň je nutno respektovat § 12 zákona o svobodném přístupu k informacím, z něhož vyplývá, že případný důvod pro odepření poskytnutí pouze některých údajů uvedených např. na požadované listině nemůže být důvodem k odepření poskytnutí kopie celé této listiny, ale toliko důvodem k vyloučení právě těch údajů, na něž se zákonná výjimka z poskytování informací vztahuje. Pokud tedy taková listina obsahuje např. osobní údaje ve smyslu zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, je povinností správního orgánu, nejsou-li jiné zákonné důvody k jejímu odepření, kopii takové listiny žadateli poskytnout, ovšem v anonymizované podobě, tedy v podobě, kde budou na listině uvedené osobní údaje znečitelněny.
K předmětné otázce lze rovněž odkázat na další relevantní judikaturu správních soudů, jež se zabývá výkladem z tohoto hlediska obdobných ustanovení jiných právních předpisů, především na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2005, č. j. 6 As 40/2004 - 62, publikovaný pod č. 711/2005 Sb. NSS (výklad ustanovení § 16 odst. 2 písm. e/ zákona č. 128/2000 Sb., o obcích) a na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2007, č. j. 5 Ca 126/2006 - 28, publikovaný pod č. 1300/2007 Sb. NSS (výklad ustanovení § 133 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona).
Z uvedeného je tedy zřejmé, že v předmětných věcech správní orgány vůbec nebyly oprávněny odvolávat se při neposkytnutí požadovaných informací na § 23 správního řádu, nemá tedy již smysl zabývat se dále otázkou, zda se toto ustanovení vztahovalo i na postup správních orgánů před zahájením přestupkového řízení ve smyslu § 67 odst. 3 zákona o přestupcích, neboť by šlo v daných případech o otázku čistě akademickou, jejíž posouzení by na výsledek věci nemohlo mít žádný vliv. Ačkoli se tedy Nejvyšší správní soud plně neztotožnil s argumentací Krajského soudu v Ostravě k výkladu § 23 správního řádu, musí aprobovat jeho konečný závěr, podle něhož v předmětných věcech nemůže být citované ustanovení důvodem k odepření požadovaných informací.
K poslední výtce stěžovatele týkající se nesprávného data na přezkoumávaném rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud poznamenává, že v prvopisu rozsudku na č. l. 38 soudního spisu je chybné datum „13. prosince 2005“ opraveno na „13. prosince 2006“, přičemž je zde poznamenáno, že oprava byla provedena dne 2. 2. 2007 a tento záznam je opatřen podpisem předsedkyně senátu. Zároveň ze soudního spisu vyplývá, že stejnopisy rozsudku s provedenou opravou zjevné chyby v psaní byly zaslány rovněž oběma účastníkům řízení. Nejvyšší správní soud konstatuje, že uvedený postup plně odpovídá ustanovení § 54 odst. 4 s. ř. s. a stěžovatelem vytýkaná formální vada rozhodnutí jím byla zhojena. Vzhledem k tomu, že se oprava netýkala výroku rozsudku, nebyl krajský soud povinen vydávat o tom opravné usnesení.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, náleželo by mu tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, nebyl však v tomto řízení zastoupen a nedoložil ani žádné jiné náklady, který by mu případně měly v souvislosti s řízením o kasační stížnosti vzniknout.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. března 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu