I. Podmínkou pro povolení obnovy řízení podle ustanovení $ 62 odst. 1 písm. e) správního řádu je existence pravomocného rozhodnutí o spáchá- ní trestného činu, jímž bylo dosaženo vydání rozhodnutí, ohledně něhož je obnova řízení navrhována. Pouhé podezření ze spáchání trestného činu, popř. skutečnost, že určitá osoba byla obžalována pro spáchání trestného činu, důvodem pro obnovu řízení podle tohoto ustanovení není. II. Při posuzování podmínek pro povolení obnovy řízení z důvodu uve- deného v ustanovení $ 62 odst. 1 písm. ©) správního řádu není možné pře- rušit řízení ($ 29 odst. 1 správního řádu) a vyčkat rozhodnutí soudu o tom, zda a případně kým byl spáchán trestný čin. Uvedenou otázku nelze pova- žovat za předběžnou ve smyslu ustanovení $ 40 odst. 2 správního řádu, ne- boť v této fázi má význam jen pro posouzení podmínek správního řízení.
I. Podmínkou pro povolení obnovy řízení podle ustanovení $ 62 odst. 1 písm. e) správního řádu je existence pravomocného rozhodnutí o spáchá- ní trestného činu, jímž bylo dosaženo vydání rozhodnutí, ohledně něhož je obnova řízení navrhována. Pouhé podezření ze spáchání trestného činu, popř. skutečnost, že určitá osoba byla obžalována pro spáchání trestného činu, důvodem pro obnovu řízení podle tohoto ustanovení není. II. Při posuzování podmínek pro povolení obnovy řízení z důvodu uve- deného v ustanovení $ 62 odst. 1 písm. ©) správního řádu není možné pře- rušit řízení ($ 29 odst. 1 správního řádu) a vyčkat rozhodnutí soudu o tom, zda a případně kým byl spáchán trestný čin. Uvedenou otázku nelze pova- žovat za předběžnou ve smyslu ustanovení $ 40 odst. 2 správního řádu, ne- boť v této fázi má význam jen pro posouzení podmínek správního řízení.
Obnova řízení je upravena v Části čtvrté oddílu druhém správního řádu. Podle jeho ustanovení $ 62 odst. 1 písm. e) se řízení před správním orgánem ukon- čené rozhodnutím, které je v právní mo- ci, na návrh účastníka řízení obnoví mj. tehdy, jestliže se rozhodnutí opírá o dů- kazy, které se ukázaly nepravdivými, ne- bo pokud bylo rozhodnutí dosaženo trestným činem. Podle ustanovení $ 63 odst. 3 správního řádu se návrh podává u správního orgánu ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy se účastník řízení dozvěděl o důvodech obnovy, nejdéle však do tří let od právní moci rozhodnutí. Zmešká- ní lhůty nelze podle tohoto ustanovení prominout. Podle ustanovení $ 63 odst. 4 správního řádu se po uplynutí tří let od právní moci rozhodnutí obnova řízení povolí nebo nařídí jen tehdy, bylo-li toz- 139 458 hodnutí dosaženo trestným činem. Pod- le ustanovení $ 29 odst. 1 správního řá- du přeruší správní orgán řízení, jestliže bylo zahájeno řízení o předběžné otázce. Vyskytne-li se podle ustanovení $ 40 odst. 1 správního řádu v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl přísluš- ný orgán, je správní orgán takovým roz- hodnutím vázán; jinak si správní orgán může o takové otázce učinit úsudek ne- bo dá příslušnému orgánu podnět k za- hájení řízení. Správní orgán si nemůže jako o předběžné otázce učinit úsudek o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin, provinění nebo přestupek, nebo o osob- ním stavu občana, přísluší-li o něm roz- hodovat soudu. Institut obnovy řízení představuje mi- mořádný opravný prostředek, který umožňuje překonat překážku věci roz- hodnuté a jehož cílem je napravit závad- ný stav a umožnit přijetí nového rozhod- nutí tam, kde při původním rozhodování nebyly z určitých důvodů dostatečně ob- jasněny všechny skutkové okolnosti pří- padu. Institut obnovy řízení představuje nesporný zásah do právní jistoty účastní- ků řízení a třetích osob, neboť jeho pro- střednictvím je možné dosáhnout změny rozhodnutí tam, kde již bylo o určitém právu, povinnosti nebo stavu pravomoc- ně, tj. relativně napevno rozhodnuto. Tento mimořádný charakter se musí nut- ně odrazit v právní úpravě institutu ob- novy řízení, a to pokud možno přesným a taxativním výčtem provedeným urče- ním okolností, kdy je obnova řízení pří- pustná, vymezením, zda na obnovu říze- ní existuje právní nárok, nebo zda je rozhodnutí o jejím povolení či nařízení ponecháno zcela na uvážení rozhodující- ho orgánu, jakož i vymezením případů, kdy je obnova řízení nepřípustná, tj. kde je hranice, kterou již při respektování zá- sady právní jistoty nelze překročit. 140 Právní úprava obnovy řízení je ve správním řádu, který se na rozhodování v předmětné věci použije ($ 1 odst. 1 správního řádu), upravena v oddílu dru- hém části čtvrté a je koncipována jako mimořádný opravný prostředek, který je za splnění zákonem stanovených podmí- nek nárokový, tzn. účastník řízení má na obnovu řízení v zákonem stanovených případech nárok. Institut obnovy řízení, na rozdíl od institutu přezkoumání roz- hodnutí mimo odvolací řízení podle od- dílu třetího části čtvrté správního řádu, není tedy mimořádným procesním pro- středkem dozorčího práva, ale naopak představuje skutečný opravný prostře- dek, byť mimořádný, jehož pojmovým znakem je založení právního nároku ža- datele na meritorní projednání. Opět na rozdíl od institutu přezkoumání rozhod- nutí mimo odvolací řízení, který je povo- lán k nápravě nezákonných rozhodnutí, je právní úprava obnovy řízení nastave- na tak, aby umožňovala nápravu nejen nezákonných rozhodnutí, nýbrž též ná- pravu rozhodnutí, která nejsou „správ- ná“ v nejširším slova smyslu, a to i když nebyla nezákonná. Rubem skutečnosti, že na povolení obnovy řízení existuje právní nárok, je taxativní vymezení dů- vodů, pro něž má být obnova řízení po- volena nebo nařízena [$ 62 odst. 1 písm. a) - e) správního řádu], vymezení případů, kdy je obnova řízení naopak ne- přípustná ($ 62 odst. 3 správního řádu), jakož i vymezení objektivní a subjektivní Ihůty, v rámci níž může být obnova říze- ní povolena. Jsou-li splněny všechny podmínky stanovené správním řádem, tj. jeli dán alespoň jeden zákonný dů- vod, není-li obnova řízení nepřípustná a byla-li dodržena objektivní a subjektiv- ní lhůta, existuje na povolení obnovy řízení právní nárok. Při rozhodování o povolení obnovy řízení se rozhodu- je o veřejných subjektivních právech ků účastníka řízení, a proto rozhodnutí správních orgánů o nepovolení obnovy řízení zásadně podléhají soudnímu pře- zkumu (srov. nález Ústavního soudu IV. ÚS 366/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 8, str. 247). Institut obnovy řízení je přitom roz- dělen do dvou fází. V první fázi správní orgán rozhoduje o tom, zda bude obno- va řízení povolena (dudicium rescin- dens), tj. zda byly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení. Druhá fáze na- stupuje v okamžiku, kdy je obnova řízení povolena, a v jejím rámci správní orgán rozhoduje znovu ve věci, přičemž no- vým rozhodnutím nahrazuje rozhodnutí původní (iudicium rescissorium). V projednávané věci podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení ve vzta- hu ke správnímu řízení, které vedlo k vy- dání platebního výměru č. 9/98 ze dne 12. 2. 1998, jímž bylo stěžovateli přede- psáno dlužné pojistné na důchodové za- bezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a odpovídající penále. Tu- to obnovu řízení správní orgán I. stupně nepovolil, neboť pro její povolení důvo- dy neshledal, a tento závěr byl poté po- tvrzen v rozhodnutí žalované o odvolání. Napadené rozhodnutí tedy sice není roz- hodnutím ve věci, nicméně vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je soud- ně přezkoumatelné. Úkolem soudu ve správním soudnictví je pak v případě podané žaloby proti rozhodnutí, kterým není obnova řízení povolena, resp. proti rozhodnutí, kterým je takové rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení potvrzeno, v prvé řadě zjistit, zda správní orgány posoudily otázku pří- pustnosti obnovy řízení správně. Stěžovatel opíral svůj návrh na povo- lení obnovy řízení o to, že v daném pří- padě vyšly najevo nové skutečnosti ne- bo důkazy, které mohly mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohly být v říze- ní uplatněny bez jeho zavinění, a že roz- hodnutí bylo dosaženo trestným činem. Uplatňoval tedy důvody pro obnovu ří- zení uvedené v ustanovení $ 62 odst. 1 písm. a) a e) správního řádu. V obou pří- padech tak činil s odkazem na údajnou trestnou činnost svého bývalého společ- níka ve společnosti s ručením omeze- ným H., v důsledku níž docházelo k ma- nipulaci a zkreslování hospodářských výsledků této společnosti, což následně nesprávně a v žalobcův neprospěch ovlivnilo vyměřovací základ pro výpo- čet pojistného na sociální zabezpečení. Ze správního spisu vyplynulo, že plateb- ní výměr č. 9/98 nabyl právní moci 7. 3. 1998 a návrh na povolení obnovy řízení stěžovatel podal 19. 6. 2003. Za tako- vých skutkových okolností je třeba kon- statovat, že v daném případě nepřipada- la v úvahu možnost povolit obnovu řízení z důvodu uvedeného v ustanove- ní $ 62 odst. 1 písm. a) správního řádu, a to i kdyby byly splněny tam uvedené podmínky, neboť uplynula objektivní lhůta tří let od právní moci předmětné- ho rozhodnutí, v rámci níž může být po- dán návrh na povolení obnovy řízení ($ 63 odst. 3 správního řádu), resp. v rámci níž může být obnova řízení po- volena ($ 63 odst. 4 správního řádu). Zmeškání uvedené objektivní lhůty přitom podle ustanovení $ 63 odst. 3 správního řádu nelze prominout. Návrh na povolení obnovy z důvodu podle ustanovení $ 62 odst. 1 písm. a) správ- ního řádu tedy byl podán opožděně, zmeškání lhůty nemohl správní orgán prominout, a proto závěr žalovaného, že obnovu řízení z uvedeného důvo- du nebylo možné povolit, byl podle zjištění Nejvyššího správního soudu správný. 141 458 Objekiivní lhůta tří let od právní mo- ci rozhodnutí je podle ustanovení $ 63 odst. 4 správního řádu prolomená pouze v jednom případě, a to tehdy, bylo-li roz- hodnutí dosaženo trestným činem, tedy byl-li splněn důvod podle ustanovení $ 62 odst. 1 písm. e) správního řádu. By- lo-li původního rozhodnutí dosaženo trestným činem, lze obnovu řízení povo- liti po uplynutí objektivní lhůty. Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel dovozoval i na- plnění tohoto důvodu pro povolení ob- novy řízení. Odkazoval přitom na probí- hající, avšak neskončené trestní řízení vedené proti jeho bývalému společníko- vi ve společnosti s ručením omezeným H. Z podání stěžovatele ve správním řízení jednoznačně vyplývá, že toto trestní říze- ní nebylo v době rozhodování správ- ních orgánů ukončeno. Nejvyšší správní soud má přitom za nepochybné, že po- volení obnovy řízení podle ustanovení $ 62 odst. I písm. c) správního řádu je možné pouze za paralelního splnění dvou podmínek: jednak že existuje pra- vomocné rozhodnutí, podle kterého byl trestný čin spáchán, jednak že uvedený trestný čin měl přímou souvislost s vyda- ným správním rozhodnutím, resp. že předmětného rozhodnutí bylo dosaženo právě tímto trestným činem. Zjištění exi- stence první podmínky pak z logiky věci musí předcházet zjišťování podmínky druhé. Pokud jde o existenci pravomoc- ného rozhodnutí, je zřejmé, že o tom, zda byl trestný čin spáchán, může pravo- mocně rozhodnout pouze soud, popř. v určitých případech státní zástupce. Ta- kovým pravomocným rozhodnutím mů- že být jakékoliv rozhodnutí, ve kterém je napevno a autoritativně stanoveno, že došlo ke spáchání trestného činu, tedy např. též rozhodnutí soudu či státního zástupce o narovnání nebo 0 podmíneč- ném zastavení trestního stíhání pachate- le. V žádném případě však nepostačuje 142 podezření ze spáchání trestného činu ani skutečnost, že určitá osoba byla ob- žalována pro spáchání trestného činu, neboť ani obžalobu v trestním řízení ne- lze považovat za autoritativní výrok o spáchání trestného činu. V dané věci je třeba konstatovat, že stěžovatel v návrhu na povolení obnovy, jakož ani v řízení o odvolání proti roz- hodnutí správního orgánu prvého stup- ně, nepoukazoval na skutečnost, že by v trestní věci jeho bývalého společníka bylo vydáno pravomocné rozhodnutí, kterým by bylo konstatováno spáchání trestného činu. Rovněž správní orgán ta- kovou skutečnost z jiných zdrojů nezjis- til. V takovém případě nezbývá než kon- statovat, že nebyly splněny ani podmínky pro povolení obnovy řízení uvedené v ustanovení $ 62 odst. 1 písm. e) správ- ního řádu a správní orgán prvého stupně předmětný návrh správně zamítl (resp. obnovu řízení nepovolil). Po takovém zjištění je podle Nejvyššího správního soudu již bezpředmětné zkoumat, zda by- la splněna druhá podmínka pro povolení obnovy řízení z tohoto důvodu, tj. zda předmětného správního rozhodnutí by- lo tímto trestným činem skutečně dosa- ženo. Zabývala-li se žalovaná tím, zda by mezi údajným trestným činem, ohledně něhož však neexistuje pravomocné roz- hodnutí, a předmětným správním roz- hodnutím byla dána příčinná souvislost, šlo o úvahy nadbytečné. Tam, kde není pravomocného rozhodnutí o trestném činu, je hledání potřebné příčinné sou- vislosti mezi trestným činem a rozhodnu- tím pouhou spekulací. Při soudním přezkumu správních rozhodnutí je třeba vycházet ze skutko- vého a právního stavu, který v dané věci byl v době vydání správního rozhodnutí ($ 75 odst. 1 s. ř. s.). Postup správních or- gánů při posouzení přípustnosti povole- ní obnovy řízení je tedy třeba hodnotit zásadně ve světle skutkových a právních okolností, které existovaly v době rozho- dování správních orgánů. Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že stěžovatel ve správním řízení ani ne- tvrdil, že by bylo ohledně jakéhokoliv jednání jeho bývalého společníka vydá- no pravomocné rozhodnutí, kterým by toto jednání bylo autoritativně prohláše- no za trestný čin, a proto správní orgány, jak bylo uvedeno výše, postupovaly správně, když obnovu řízení nepovolily. Takovou skutečnost ostatně stěžovatel netvrdil ani v řízení před krajským sou- dem. Jestliže tedy stěžovatel ve své ka- sační stížnosti kromě výše uvedeného trestního řízení, které nebylo v době vy- dání žalobou napadeného rozhodnutí pravomocně ukončeno, odkazuje též na pravomocný rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 7 T 416/99, nutno konstatovat, že jde o námitku, kte- rou poprvé uplatnil právě až v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se tedy touto námitkou dále nezabýval, neboť podle ustanovení $ 109 odst. 4 s. ř. s. mu nepřísluší přihlížet ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani stěžovatelově námitce spatřující po- chybení žalované, resp. správního orgá- nu prvého stupně, v tom, že neposoudi- ly otázku, zda byl spáchán trestný čin, podle ustanovení $ 40 odst. 2 správního řádu jako otázku předběžnou a s odka- zem na ustanovení $ 29 odst. 1 správní- ho řádu do jejího vyřešení řízení ne- přerušily. Stěžovatel přitom uvádí, že správní orgán tak mohl učinit buď po vydání rozhodnutí, kterým se obnova ří- zení povoluje, nebo ještě před ním. V pr- xx vém případě je podle Nejvyššího správ- ního soudu takový postup vyloučen z důvodů, jež jsou uvedeny výše, tj. ze- jména pro skutečnost, že pravomocné rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin, je jednou z podmínek pro vydání rozhodnutí, kterým se obnova řízení po- voluje. Pravomocné rozhodnutí o spá- chání trestného činu tedy musí rozhod- nutí o povolení obnovy řízení logicky předcházet. Nejvyšší správní soud pak dospěl k závěru, že ani druhá varianta, totiž přerušení řízení o povolení obnovy řízení a vyčkání rozhodnutí o předběžné otázce, tj. zda byl spáchán trestný čin, ne- připadala v úvahu. Nejvyšší správní soud má za to, že předběžnými otázkami ve smyslu ustanovení $ 40 správního řádu jsou toliko otázky, jež mají význam pro meritorní rozhodování, tj. pro přijetí rozhodnutí ve věci samé. Právní úprava předběžných otázek ve smyslu citované- ho ustanovení se naopak nepoužije pro posouzení otázek, jež jsou významné pouze z hlediska posouzení podmínek řízení. V daném případě bylo posouzení, zda se trestný čin stal, posouzením exi- stence jedné z podmínek, za jejichž spl- nění je možno povolit obnovu řízení. Rozhodnutí o povolení obnovy řízení není meritorním rozhodnutím: tím je až rozhodnutí vydané v řízení obnoveném. Za takové situace nelze otázku, zda byl spáchán trestný čin, pro účely řízení o povolení obnovy řízení považovat za prejudiciální otázku podle ustanovení $ 40 odst. 2 správního řádu. Nejvyšší správní soud se tu tedy ztotožnil se závě- rem krajského soudu, že je-li v ustanove- ní $ 62 odst. 1 písm. ©) správního řádu požadováno, aby rozhodnutí, ohledně kterého má být obnova řízení povolena, bylo dosaženo trestným činem, neuplat- ní se v otázce existence trestného činu ustanovení $ 29 odst. 1 správního řádu o přerušení řízení z důvodu zahájení ří- zení o předběžné otázce. 143 459 Nejvyšší správní soud tu nad rámec uvedeného doplňuje, že stěžovatel není v důsledku správného postupu správ- ních orgánů, které nevyčkávaly přijetí pravomocného rozhodnutí o tom, zda byl trestný čin skutečně spáchán, zbaven možnosti podat návrh na povolení obno- vy řízení znovu v okamžiku, kdy případ- né rozhodnutí o spáchání trestného či- nu nabude právní moci. V daném případě se totiž neuplatní překážka věci rozhodnuté, která by bránila novému rozhodování o povolení obnovy řízení pro naplnění důvodu podle ustanovení $ 62 odst. 1 písm. e) správního řádu. Nejvyšší správní soud tak neshledal naplnění stěžovatelem označených dů- vodů kasační stížnosti podle ustanovení $ 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., a proto kasační stížnost svým rozsudkem podle ustanovení $ 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. (aš)
Ing. Lubomír H. v J. proti České správě sociálního zabezpečení o obnovu řízení, o kasační stížnosti žalobce.
není v důsledku správného postupu správních orgánů, které nevyčkávaly přijetí pravomocného rozhodnutí o tom, zda byl trestný čin skutečně spáchán, zbaven možnosti podat návrh na povolení obnovy řízení znovu v okamžiku, kdy případné rozhodnutí o spáchání trestného činu nabude právní moci. V daném případě se totiž neuplatní překážka věci rozhodnuté, která by bránila novému rozhodování o povolení obnovy řízení pro naplnění důvodu podle ust. § 62 odst. 1 písm. e) správního řádu.
Nelze rovněž přisvědčit námitce stěžovatele, že správní orgány pochybily, jestliže neprovedly důkazy navrhované stěžovatelem k prokázání jím tvrzených skutečností. Žalovaný i správní orgán prvého stupně dospěly k závěru, že vzhledem k marnému uplynutí objektivní lhůty pro podání návrhu přicházelo v úvahu pouze povolení obnovy řízení pro trestný čin, jímž bylo původního rozhodnutí dosaženo. Stěžovatel ve správním řízení netvrdil, že tu existuje pravomocné rozhodnutí o trestném činu a jím navrhované důkazy takovou skutečnost neměly ani prokazovat. V takové situaci bylo správními orgány správně dovozeno, že navrhované důkazy by nesměřovaly k prokázání podmínek pro povolení obnovy řízení, resp. že těmito důkazy prokázané skutečnosti by byly z hlediska aplikace ustanovení správního řádu o povolení obnovy řízení nerozhodné. Jak je v rozhodnutí žalované uvedeno, důkaz o tom, že vydání platebního výměru bylo dosaženo trestným činem, doložen nebyl, a pouhé podezření o tom nepostačuje.
Nejvyšší správní soud tak neshledal naplnění stěžovatelem označených důvodů kasační stížnosti podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a proto kasační stížnost svým rozsudkem podle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Vzhledem k neprodlenému rozhodnutí ve věci Nejvyšší správní soud již nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku jeho kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Žalovaná měla ve věci úspěch, prokazatelné náklady řízení o kasační stížnosti jí však nevznikly. Soud jí proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. října 2004
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu