3 As 187/2023- 40 - text
3 As 187/2023 - 43
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: V. D., zastoupený Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou se sídlem Husovo náměstí 139, Ledeč nad Sázavou, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2022, č. j. KUJI 85453/2022, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2023, č. j. 34 A 50/2022
29,
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
17. Stěžovatel dle svého názoru postupoval přesně ve shodě s výše uvedenou judikaturou. Zneužití práva žalobcem prokázal již správní orgán prvního stupně, přičemž spojení spolku Virtuální provozovatel a spolku Share CAR je rovněž doloženo. Petr Kocourek na videozáznamu CD, které je součástí spisu, výslovně potvrdil, že primárním účelem spolku Share CAR! je dosáhnout beztrestnosti uživatelů vozidel provozovaných tímto spolkem a také zkrátit obce s rozšířenou působností o příjmy z pokut a náhrad nákladů řízení.
[10] K prokázání, jakým konkrétním způsobem a v jakém rozsahu v praxi dochází k „optimalizaci“ pokut a náhrad nákladů řízení spolkem Share CAR!, navrhl stěžovatel soudu, aby si vyžádal vyjádření zejména Magistrátu Hlavního města Prahy, Magistrátu města Havířov a Ministerstva dopravy, jež by dokladovaly přepisy provozovatele vozidla na subjekt spjatý s produktem virtuálního provozovatele a jak se tento produkt projevil ve vztahu k přestupkovému jednání. Dále stěžovatel navrhl, aby si soud vyžádal výpisy z registru silničních vozidel, z nichž bude patrný počet vozidel evidovaných na provozovatele, a to v případech, kdy je zapsán odlišný provozovatel a vlastník vozidla u spolků Share CAR! a Virtuální provozovatel.
[11] K tomu stěžovatel dále uvedl, že se v rámci odvolacího řízení zabýval i variantou, že je žalobce skutečně reálně zapojen do programu sdílení vozidel, jak tvrdí. V tomto ohledu mu byla podkladem Smlouva o zapojení do programu sdílení vozidel, kterou dne 5. 1. 2021 uzavřel žalobce se spolkem Share CAR! Vyjádření žalobce v odvolání vzbuzuje dojem, že tato smlouva došla svého faktického naplnění, žádné důkazy, které by prokazovaly využívání vozidel v souladu se smlouvou však nenabídl. Navrhoval pouze vyslechnout statutárního zástupce spolku. Jak bylo již uvedeno výše, spolek Share CAR! byl povinen vést evidenci, kdo, kde a kdy si vozidlo člena spolku vypůjčil a kde a kdy je vrátil. Spolek měl rovněž povinnost zajistit nepřetržitý dohled nad aktuální polohou vozidla pomocí elektronického prostředku. Žalobce však žádnou takovou evidenci či záznamy, ze kterých by bylo zřejmé využívání vozidel v souladu se smlouvou, nedoložil. Není nikterak prokázáno, že by uvedené vozidlo bylo využíváno i jinými osobami, či naopak, že by on užíval jiná vozidla. Není pochyb o tom, že žalobce nechal zapsat jako provozovatele vozidla spolek Share CAR! jen z toho důvodu, aby eliminoval negativní dopady spojené s pácháním přestupkové činnosti a potenciálně minimalizoval pokuty.
[12] K návrhu žalobce na provedení svědeckého výslechu jednatele spolku Share CAR! Petra Kocourka pak stěžovatel uvedl, že tento důkaz neprovedl, neboť tato osoba je pro správní orgány zcela nevěrohodná. K prokázání skutkového stavu stačily dle názoru stěžovatele listiny uložené ve správním spisu.
[13] Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje stěžovatel v tom, že otázka odpovědnosti provozovatele vozidla není za daných skutkových okolností dosud plně řešena judikaturou Nejvyššího správního soudu, navíc se dle jeho názoru krajský soud od předchozí judikatury odchýlil. Stěžovatel proto navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
[14] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že dle jeho názoru jsou námitky stěžovatele nedůvodné a napadený rozsudek je zákonný. Navrhl proto, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
[15] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k přezkoumání napadeného rozsudku z hlediska uplatněného stížnostního bodu, musel posoudit otázku přijatelnosti kasační stížnosti.
[16] Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[17] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006
39 „Přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“ Tento judikát je použitelný i po novele s. ř. s. provedené zákonem č. 77/2021 Sb.
[18] Stěžovatel jako důvod přijatelnosti kasační stížnosti předestřel primárně otázku, zda lze při určování subjektu odpovědného za spáchání přestupku provozovatele vozidla přihlédnout k institutu zneužití práva, či zda platí beze zbytku údaj o provozovateli uvedený v Registru silničních vozidel. Jako sekundární důvod pak uvedl skutečnost, že se krajský soud nedržel související judikatury Nejvyššího správního soudu.
[19] Jak bylo již uvedeno výše, předmětnou otázkou se zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28. 2. 2018, č. j. 1 As 222/2017
17. Stěžovatel dle svého názoru postupoval přesně ve shodě s výše uvedenou judikaturou. Zneužití práva žalobcem prokázal již správní orgán prvního stupně, přičemž spojení spolku Virtuální provozovatel a spolku Share CAR je rovněž doloženo. Petr Kocourek na videozáznamu CD, které je součástí spisu, výslovně potvrdil, že primárním účelem spolku Share CAR! je dosáhnout beztrestnosti uživatelů vozidel provozovaných tímto spolkem a také zkrátit obce s rozšířenou působností o příjmy z pokut a náhrad nákladů řízení.
[10] K prokázání, jakým konkrétním způsobem a v jakém rozsahu v praxi dochází k „optimalizaci“ pokut a náhrad nákladů řízení spolkem Share CAR!, navrhl stěžovatel soudu, aby si vyžádal vyjádření zejména Magistrátu Hlavního města Prahy, Magistrátu města Havířov a Ministerstva dopravy, jež by dokladovaly přepisy provozovatele vozidla na subjekt spjatý s produktem virtuálního provozovatele a jak se tento produkt projevil ve vztahu k přestupkovému jednání. Dále stěžovatel navrhl, aby si soud vyžádal výpisy z registru silničních vozidel, z nichž bude patrný počet vozidel evidovaných na provozovatele, a to v případech, kdy je zapsán odlišný provozovatel a vlastník vozidla u spolků Share CAR! a Virtuální provozovatel.
[11] K tomu stěžovatel dále uvedl, že se v rámci odvolacího řízení zabýval i variantou, že je žalobce skutečně reálně zapojen do programu sdílení vozidel, jak tvrdí. V tomto ohledu mu byla podkladem Smlouva o zapojení do programu sdílení vozidel, kterou dne 5. 1. 2021 uzavřel žalobce se spolkem Share CAR! Vyjádření žalobce v odvolání vzbuzuje dojem, že tato smlouva došla svého faktického naplnění, žádné důkazy, které by prokazovaly využívání vozidel v souladu se smlouvou však nenabídl. Navrhoval pouze vyslechnout statutárního zástupce spolku. Jak bylo již uvedeno výše, spolek Share CAR! byl povinen vést evidenci, kdo, kde a kdy si vozidlo člena spolku vypůjčil a kde a kdy je vrátil. Spolek měl rovněž povinnost zajistit nepřetržitý dohled nad aktuální polohou vozidla pomocí elektronického prostředku. Žalobce však žádnou takovou evidenci či záznamy, ze kterých by bylo zřejmé využívání vozidel v souladu se smlouvou, nedoložil. Není nikterak prokázáno, že by uvedené vozidlo bylo využíváno i jinými osobami, či naopak, že by on užíval jiná vozidla. Není pochyb o tom, že žalobce nechal zapsat jako provozovatele vozidla spolek Share CAR! jen z toho důvodu, aby eliminoval negativní dopady spojené s pácháním přestupkové činnosti a potenciálně minimalizoval pokuty.
[12] K návrhu žalobce na provedení svědeckého výslechu jednatele spolku Share CAR! Petra Kocourka pak stěžovatel uvedl, že tento důkaz neprovedl, neboť tato osoba je pro správní orgány zcela nevěrohodná. K prokázání skutkového stavu stačily dle názoru stěžovatele listiny uložené ve správním spisu.
[13] Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje stěžovatel v tom, že otázka odpovědnosti provozovatele vozidla není za daných skutkových okolností dosud plně řešena judikaturou Nejvyššího správního soudu, navíc se dle jeho názoru krajský soud od předchozí judikatury odchýlil. Stěžovatel proto navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
[14] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že dle jeho názoru jsou námitky stěžovatele nedůvodné a napadený rozsudek je zákonný. Navrhl proto, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
[15] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k přezkoumání napadeného rozsudku z hlediska uplatněného stížnostního bodu, musel posoudit otázku přijatelnosti kasační stížnosti.
[16] Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[17] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006
39 „Přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“ Tento judikát je použitelný i po novele s. ř. s. provedené zákonem č. 77/2021 Sb.
[18] Stěžovatel jako důvod přijatelnosti kasační stížnosti předestřel primárně otázku, zda lze při určování subjektu odpovědného za spáchání přestupku provozovatele vozidla přihlédnout k institutu zneužití práva, či zda platí beze zbytku údaj o provozovateli uvedený v Registru silničních vozidel. Jako sekundární důvod pak uvedl skutečnost, že se krajský soud nedržel související judikatury Nejvyššího správního soudu.
[19] Jak bylo již uvedeno výše, předmětnou otázkou se zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28. 2. 2018, č. j. 1 As 222/2017
45. Soud se nejprve zabýval povahou Registru silničních vozidel. K tomu uvedl, že registr má výhradně evidenční povahu, zápis změny vlastníka v registru nemá konstitutivní účinky. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, č. j. 22 Cdo 5330/2015
193 dovodil, že „jelikož je poskytnutí údajů z registru silničních vozidel vázáno na prokázání právního zájmu fyzické či právnické osoby, není registr silničních vozidel veřejným seznamem ve smyslu § 1109 o. z., neboť není splněna jedna z definičních podmínek veřejného seznamu, a to přístupnost této evidence bez omezení“ V důsledku této výchozí teze pak dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že „provozovatelem ve smyslu zákona o silničním provozu je osoba, která je uvedena v registru vozidel jako vlastník. Je
li však registru vozidel uvedena jako provozovatel osoba odlišná do vlastníka, je provozovatelem v širším slova smyslu osoba takto uvedená v registru. Je tak dána priorita evidenčního stavu nad skutečným stavem vlastnického práva nebo jiného práva k vozidlu. Pokud by však evidovaný stav v rejstříku silničních vozidel byl pouze důsledkem snahy se vyhnout deliktní odpovědnosti provozovatele a jako provozovatel (vlastník) vozidla byla v registru silničních vozidel uvedena účelově jiná osoba, než která je vlastníkem nebo která provozuje vozidlo na základě jiného právního titulu, správní orgán by při rozhodování o deliktu provozovatele k evidenčnímu stavu v registru silničních vozidel nepřihlédl.”
[20] Byť byl výše uvedený právní názor vysloven Nejvyšším správním soudem na poněkud jiném skutkovém půdorysu, je plně použitelný i v projednávané věci. Úvodem považuje Nejvyšší správní soud za vhodné připomenout, že přestupku podle § 127f odst.1 zákona o silničním provozu se může dopustit pouze provozovatel vozidla, přičemž soudní praxe se po novele tohoto zákona provedené zákonem č. 239/2013 Sb. sjednotila na formálním výkladu pojmu provozovatele v souladu s jazykovým a teleologickým výkladem jeho legální definice obsažené v § 2 písm. b) zákona. V něm se k reálnému vztahu provozovatele k vozidlu, resp. k jeho (odlišnému) vlastníku, či uživatelům nepřihlíží a rozhodující je pouze aktuální evidenční stav (srov. body 28 až 36 rozsudku č. j. 1 As 222/2017
45). Tomu odpovídá i koncepce skutkové podstaty uvedeného přestupku , za který provozovatel odpovídá objektivně, jakkoliv mu zákon umožňuje se vyvinit. Zde je možno poznamenat, že se zde právní úprava přibližuje deliktní odpovědnosti právnické osoby (srov. § 20 a § 21 zákona o přestupcích). Reglementace tohoto správního deliktu sledovala především možnost postihnout jednání zachycené toliko automatizovanými systémy, nebylo
li současně z nejrůznějších důvodů možné ztotožnit řidiče vozidla. I to svědčí ryze formálnímu pojetí postavení provozovatele motorového vozidla jako osoby, jíž právní předpisy ukládají především právní odpovědnost, aniž by zákon výslovně stanovil, v čem obsahově provozování vozidla spočívá.
[21] Samu skutečnost, že nelze bez dalšího přenášet deliktní odpovědnost z tohoto zvláštního přestupku na třetí osobu, přestože má k vozidlu jiný právní vztah, konstatoval ostatně Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 23. 7. 2019, č. j. 1 As 318/2018
45. Soud se nejprve zabýval povahou Registru silničních vozidel. K tomu uvedl, že registr má výhradně evidenční povahu, zápis změny vlastníka v registru nemá konstitutivní účinky. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, č. j. 22 Cdo 5330/2015
193 dovodil, že „jelikož je poskytnutí údajů z registru silničních vozidel vázáno na prokázání právního zájmu fyzické či právnické osoby, není registr silničních vozidel veřejným seznamem ve smyslu § 1109 o. z., neboť není splněna jedna z definičních podmínek veřejného seznamu, a to přístupnost této evidence bez omezení“ V důsledku této výchozí teze pak dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že „provozovatelem ve smyslu zákona o silničním provozu je osoba, která je uvedena v registru vozidel jako vlastník. Je
li však registru vozidel uvedena jako provozovatel osoba odlišná do vlastníka, je provozovatelem v širším slova smyslu osoba takto uvedená v registru. Je tak dána priorita evidenčního stavu nad skutečným stavem vlastnického práva nebo jiného práva k vozidlu. Pokud by však evidovaný stav v rejstříku silničních vozidel byl pouze důsledkem snahy se vyhnout deliktní odpovědnosti provozovatele a jako provozovatel (vlastník) vozidla byla v registru silničních vozidel uvedena účelově jiná osoba, než která je vlastníkem nebo která provozuje vozidlo na základě jiného právního titulu, správní orgán by při rozhodování o deliktu provozovatele k evidenčnímu stavu v registru silničních vozidel nepřihlédl.”
[20] Byť byl výše uvedený právní názor vysloven Nejvyšším správním soudem na poněkud jiném skutkovém půdorysu, je plně použitelný i v projednávané věci. Úvodem považuje Nejvyšší správní soud za vhodné připomenout, že přestupku podle § 127f odst.1 zákona o silničním provozu se může dopustit pouze provozovatel vozidla, přičemž soudní praxe se po novele tohoto zákona provedené zákonem č. 239/2013 Sb. sjednotila na formálním výkladu pojmu provozovatele v souladu s jazykovým a teleologickým výkladem jeho legální definice obsažené v § 2 písm. b) zákona. V něm se k reálnému vztahu provozovatele k vozidlu, resp. k jeho (odlišnému) vlastníku, či uživatelům nepřihlíží a rozhodující je pouze aktuální evidenční stav (srov. body 28 až 36 rozsudku č. j. 1 As 222/2017
45). Tomu odpovídá i koncepce skutkové podstaty uvedeného přestupku , za který provozovatel odpovídá objektivně, jakkoliv mu zákon umožňuje se vyvinit. Zde je možno poznamenat, že se zde právní úprava přibližuje deliktní odpovědnosti právnické osoby (srov. § 20 a § 21 zákona o přestupcích). Reglementace tohoto správního deliktu sledovala především možnost postihnout jednání zachycené toliko automatizovanými systémy, nebylo
li současně z nejrůznějších důvodů možné ztotožnit řidiče vozidla. I to svědčí ryze formálnímu pojetí postavení provozovatele motorového vozidla jako osoby, jíž právní předpisy ukládají především právní odpovědnost, aniž by zákon výslovně stanovil, v čem obsahově provozování vozidla spočívá.
[21] Samu skutečnost, že nelze bez dalšího přenášet deliktní odpovědnost z tohoto zvláštního přestupku na třetí osobu, přestože má k vozidlu jiný právní vztah, konstatoval ostatně Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 23. 7. 2019, č. j. 1 As 318/2018
41. Z této premisy vycházel jak krajský soud, tak i sám stěžovatel. V tomto směru se nejedná o novou otázku, jejíž zodpovězení by vyžadovalo meritorní posouzení v rámci řízení o kasační stížnosti.
[22] V zásadě totéž však platí i ohledně otázky, zda je závěr o odpovědnosti provozovatele vozidla relevantní i v případě, kdy se provozovatelem vozidla stane jiná osoba než vlastník výlučně proto, aby se ten případné odpovědnosti za přestupek sám vyhnul. Krajský soud při úvaze na toto téma nikterak nevybočil z obecného pravidla, aplikovaného i Nejvyšším správním soudem, podle něhož nelze v demokratickém právním státě bez dalšího přiznávat právní účinky jednání, kterým jednající zjevně zneužil právo, ať už hmotné nebo procesní (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2011, č. 1 As 27/2011
81). Takový postup je ovšem mimořádný, neboť jím dochází k narušení právní jistoty adresátů veřejné správy, a lze ho proto použít jen ve výjimečných případech. Právě výjimečná povaha nepřihlédnutí k určitému právnímu jednání vlastníka vozidla vyžaduje, aby byla jeho účelovost bez jakýchkoliv pochybností prokázána, a to tím spíše, pokud má být závěr o zneužití práva použit pro účely správního trestání. Pokud tedy krajský soud v tomto ohledu shledal (byť v rámci eventuální úvahy), že k tomu nepostačuje přesvědčení správních orgánů o účelu činnosti spolku Share CAR! z. s., jenž má být shodný se službami Virtuálního provozovatele jen s ohledem na jejich personální propojení osobou Petra Kocourka, není takovéto posouzení extrémním vybočením při hodnocení důkazů, jež by zakládalo přijatelnost kasační stížnosti pro závažné vady v řízení před soudem. K tomu je možno podotknout, že nutnost prokázat zneužívání procesu registrace vozidla konkrétním subjektem za konkrétním, zákonem nepředvídaným účelem, byla již ve skutkově obdobných případech Nejvyšším správním soudem jakož i krajskými soudy několikrát zdůrazněna (srov. zejména usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2023, č. j. 2 As 17/2023
23, a ze dne 9. 8. 2022, č. j. 7 As 11/2022
17 či rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2023 č. j. 22 A 33/2022
35).
[23] Nejvyšší správní soud k tomu pro úplnost podotýká, že je jistě otázkou, jak v této souvislosti pohlížet na registraci vozidla, k níž by došlo na základě zcela účelové žádosti určitého subjektu a zda by ke zneužití práva neměl přihlédnout již správní orgán provádějící registraci. Nicméně na rozdíl od správních aktů není bezpodmínečně nutné, aby takový úkon (zatížený zneužitím práva) byl, pokud již k registraci došlo, formálně zrušen, a správní orgány jsou tedy oprávněny ke zneužití práva přihlédnout i v souvisejících řízeních.
[24] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že krajský soud rozhodl ve věci v souladu s dosavadní rozhodovací praxí správních soudů, nedopustil se žádných zásadních procesních pochybení, nebylo třeba řešit právní otázku dosud neřešenou, ani nevyvstala potřeba judikatorního odklonu. Kasační stížnost proto podle § 104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
[25] Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.) Ve věci přitom neshledal okolnosti zvláštního zřetele hodné, jež by odůvodňovaly mimořádné přiznání nákladů řízení žalobci ve smyslu usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2021, č. j. 9 Azs 32/2021
32).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 28. srpna 2025
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu