a o změně dalších zákonů I. Rozhodnutím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání o udělení licen- ce k rozhlasovému vysílání podle $ 18 zákona č. 231/2001 Sb., o provozová- ní rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, dochází zpravidla ke vzniku veřejného subjektivního práva jednomu z účastníků li- cenčního řízení. Ač na udělení licence není právní nárok, je rozhodnutí Ra- 20 hud 759 dy rozhodnutím ve smyslu ustanovení $ 65 odst. 1 s. ř. s. a mohlo by být z přezkumu soudem vyloučeno, pouze pokud by tak stanovil soudní řád správní nebo zvláštní zákon. Žalobní legitimace je pak založena tvrzením žalobce, že byl správním rozhodnutím nezákonně zkrácen na svém právu. Odmítnutí žaloby z důvodu jejího podání osobou zjevně neoprávněnou po- dle $ 46 odst. 1 píst. c) s. ř. s. by bylo možné pouze tehdy, pokud by žalobce pojmově vůbec nemohl být nositelem práva, o němž je v řízení rozhodováno. II. I když správní orgán rozhoduje na základě absolutně volné správní úvahy, musí být jeho rozhodnutí přezkoumatelné a musí být zřejmé, že z mezí a hledisek správního uvážení nevybočil. I v těchto případech musí správní orgán respektovat stanovené procesní postupy i elementární práv- ní principy správního rozhodování. Nezákonnost takovéhoto rozhodnutí pak může spočívat mj. v překročení nebo zneužití stanovených mezí správ- ního uvážení ($ 78 odst. 1 s. ř. s.) nebo může být způsobena jiným poruše- ním procesních předpisů. Účastníci jsou tím limitováni při formulaci ža- lobních bodů správní žaloby, nikoliv však vyloučeni ze soudní ochrany. III. Rozhodnutí Rady obsahuje vzájemně podmíněné výroky o udělení licence a o zamítnutí žádostí ostatních žadatelů. Neúspěšný žadatel má pro- to možnost napadnout rovněž výrok o udělení licence, učiněný ve stejném řízení a v rámci jednoho rozhodnutí.
a o změně dalších zákonů I. Rozhodnutím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání o udělení licen- ce k rozhlasovému vysílání podle $ 18 zákona č. 231/2001 Sb., o provozová- ní rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, dochází zpravidla ke vzniku veřejného subjektivního práva jednomu z účastníků li- cenčního řízení. Ač na udělení licence není právní nárok, je rozhodnutí Ra- 20 hud 759 dy rozhodnutím ve smyslu ustanovení $ 65 odst. 1 s. ř. s. a mohlo by být z přezkumu soudem vyloučeno, pouze pokud by tak stanovil soudní řád správní nebo zvláštní zákon. Žalobní legitimace je pak založena tvrzením žalobce, že byl správním rozhodnutím nezákonně zkrácen na svém právu. Odmítnutí žaloby z důvodu jejího podání osobou zjevně neoprávněnou po- dle $ 46 odst. 1 píst. c) s. ř. s. by bylo možné pouze tehdy, pokud by žalobce pojmově vůbec nemohl být nositelem práva, o němž je v řízení rozhodováno. II. I když správní orgán rozhoduje na základě absolutně volné správní úvahy, musí být jeho rozhodnutí přezkoumatelné a musí být zřejmé, že z mezí a hledisek správního uvážení nevybočil. I v těchto případech musí správní orgán respektovat stanovené procesní postupy i elementární práv- ní principy správního rozhodování. Nezákonnost takovéhoto rozhodnutí pak může spočívat mj. v překročení nebo zneužití stanovených mezí správ- ního uvážení ($ 78 odst. 1 s. ř. s.) nebo může být způsobena jiným poruše- ním procesních předpisů. Účastníci jsou tím limitováni při formulaci ža- lobních bodů správní žaloby, nikoliv však vyloučeni ze soudní ochrany. III. Rozhodnutí Rady obsahuje vzájemně podmíněné výroky o udělení licence a o zamítnutí žádostí ostatních žadatelů. Neúspěšný žadatel má pro- to možnost napadnout rovněž výrok o udělení licence, učiněný ve stejném řízení a v rámci jednoho rozhodnutí.
Úvodem se Nejvyšší správní soud musel vypořádat s otázkou, zda správní rozhodnutí vydané v licenčním řízení je rozhodnutím ve smyslu ustanovení $ 65 odst. 1 s. ř. s., které definuje tento pojem ve formě legislativní zkratky platící pro všechna ustanovení soudního řádu správního. Rozhodnutím ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s. je rozhodnutí o individuálním sub- jektivním právu, tj. rozhodnutí, kterým se zakládají, mění, ruší, nebo závazně ur- čují práva nebo povinnosti fyzických ne- bo právnických osob. Přezkoumání ve správním soudnictví podléhají tato rozhodnutí pouze tehdy, bylo-li jimi roz- hodnuto o veřejných subjektivních prá- vech fyzických nebo právnických osob. Rozhodnutím Rady o udělení licence do- chází zpravidla ke vzniku takového ve- řejného subjektivního práva jednomu z účastníků licenčního řízení. Veřejným subjektivním právem ve smyslu ustano- vení $ 2 s. ř. s., o němž je v licenčním řízení konstitutivním způsobem rozho- dováno, je v daném případě licence/ /oprávnění k rozhlasovému vysílání. Ustanovení $ 12a odst. 4 zákona o provo- zování rozhlasového a televizního vysílá- ní toto právo koncipuje jako právo bez nároku (tj. na udělení licence není práv- ní nárok). Tato skutečnost však nemění nic na podstatě rozhodnutí samotného, které zjevně je rozhodnutím ve smyslu ustanovení $ 65 odst. 1 s. ř. s., a to i za si- tuace, kdy Rada podle $ 18 odst. 5 záko- na o provozování rozhlasového a televiz- ního vysílání neudělí licenci žádnému z účastníků. Rozhodnutí Rady by tak mohlo být z přezkoumání soudem vylou- čeno jen tehdy, pokud by tak stanovil soudní řád správní nebo zvláštní zákon. Tak tomu ovšem v daném případě není. Soudní řád správní neobsahuje ustano- vení obdobné ustanovení $ 248 odst. 2 písm. i) o.s. ř., ve znění účinném k 31. 12. 2002, a nevylučuje paušálně z přezkumu rozhodnutí o žádostech na plnění, na něž není právní nárok. Zvláštní zákon - zde zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání - tak rovněž neči- ní, ba právě naopak: ve svém $ 19 výslov- ně upravuje možnost podat proti roz- hodnutí Rady opravný prostředek (nyní žalobu ve správním soudnictví). Nejvyš- ší správní soud tedy uzavírá, že není dán důvod pro odmítnutí návrhu podle usta- novení $ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. V návaznosti na svůj závěr, že napade- né rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu ustanovení $ 65 odst. 1 s. ř. s., se Nejvyš- ší správní soud zabýval otázkou žalobní legitimace. Ta je dle tohoto ustanovení založena na žalobcově tvrzení, že správ- ním rozhodnutím byl nezákonně zkrá- cen na svém právu. Této povinnosti žalobce dostál. Odmítnout žalobu z dů- vodu jejího podání osobou zjevně ne- oprávněnou by soud mohl pouze v pří- padě, že by žalobce pojmově vůbec nemohl být nositelem práva, o němž je v řízení rozhodováno. K tomu uvádí Nej- x Z vyšší správní soud následující. Žalobce byl účastníkem licenčního řízení a je nepochybné, že se nositelem práva - oprávnění k provozování rozhla- sového vysílání - mohl na základě roz- hodnutí Rady stát. Již z tohoto faktu sa- motného je zřejmé, že osobou zjevně neoprávněnou k podání návrhu není. Při úvaze o aplikaci ustanovení $ 65 s.ř. s. se tak Nejvyšší správní soud musel pou- ze vypořádat s otázkou rozsahu napade- ní správního rozhodnutí podle $ 19 zákona o provozování rozhlasového a te- levizního vysílání. Ustanovení $ 19 totiž v současné době obsahuje přímý odkaz k ustanovení $ 65 a násl. s. ř. s. a i před 1. 1. 2003 bylo třeba jej považovat za lex specialis ve vztahu k úpravě žalobní legi- timace v rámci obecných procesních předpisů upravujících soudní přezkum správních rozhodnutí (vč. $ 65 s. ř. s.) Cit. ustanovení výslovně umožňuje na- » K31. 5. 2004 znělo ustanovení f 19 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysí- lání takto: „Proti výroku v rozhodnutí Rady o zamítnutí žádosti o licenci lze podat opravný 739 padnout opravným prostředkem (žalo- bou) výrok o zamítnutí žádosti o licenci (v daném případě výrok ID). Žalobce v té- to věci ovšem výslovně napadá i výrok I, kterým byla udělena licence jinému ža- dateli. Při posuzování této otázky je třeba vy- cházet z logické souvislosti výroků roz- hodnutí. Není pochyb o tom, že licence je neoddělitelně spjata s technickým pro- středkem (konkrétním kmitočtem na da- nou lokalitu vysílání) a v konkrétním li- cenčním řízení nemůže být udělena více než jedna licence. Restriktivní výklad usta- novení $ 19 zákona o provozování rozhla- sového a televizního vysílání, vylučující možnost napadnout rozhodnutí Rady i ve vztahu k vyhovujícímu výroku o udělení licence jinému subjektu, by mohl (v pří- padě úspěšné žaloby podané neúspěšným žadatelem o licenci) vyústit v existenci pravomocného správního rozhodnutí o udělení licence jednomu subjektu a sou- časnou existenci neukončeného správní- ho řízení o vydání licence jinému subjek- tu, což je pojmově vyloučeno, neboť oba jsou účastníky téhož správního řízení, v němž se rozhoduje o tomtéž právu. Lze hovořit o výrocích vzájemně podmíně- ných, neboť obsah výroku prvního bez dalšího určuje obsah výroku druhého. Tuto vzájemnou podmíněnost lze ostatně podpůrně dovodit i ze současné- ho znění ustanovení $ 66 zákona o pro- vozování rozhlasového a televizního vy- sílání, podle kterého má podání žaloby (podle $ 19 cit. zákona) odkladný úči- nek. Takovýto odkladný účinek by byl nonsensem ve vztahu k zamítavému vý- roku, kterým se práva bezprostředně ne- zakládají (výrokem se zamítá žádost o přiznání práva, na něž neexistuje práv- ní nárok) a který je, jak shora uvedeno, logickým vyústěním výroku vyhovující- ho. Naopak, v souladu s výkladem shora dává odkladný účinek perfektní smysl ve vztahu k rozhodnutí jako takovému, ne- boť v případě úspěšnosti podané žaloby může dojít k nutnosti revokace rozhod- nutí s možnými dopady do výroku vyho- vujícího. Kdyby ustanovení $ 19 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání dávalo neúspěšnému žadateli možnost napadnout pouze jeho se týkají- cí zamítavý výrok, postrádalo by ustano- vení $ 66 zcela svého smyslu. Rozhodnutí jako takové - tj. především ve svém vyho- vujícím výroku - by totiž bylo prakticky nezměnitelné a odkladný účinek zcela zbytečný. Nejvyšší správní soud proto ne- mohl než dovodit, že v případě rozhod- nutí Rady o ne/udělení licence k provo- zování rozhlasového vysílání je ve smyslu ustanovení $ 19 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání dána možnost neúspěšného žadatele napad- nout rovněž výrok o udělení licence, uči- něný ve stejném řízení a v rámci jednoho rozhodnutí. Žalobce tedy nelze považovat za osobu k podání návrhu zjevně neo- právněnou dle ustanovení $ 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. ve vztahu k žádnému z na- padených výroků správního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud považuje nad rá- mec odůvodnění shora za vhodné obiter prostředek k soudu ve lhůtě do 30 dnů ode dne doručení rozhodnulí; o opravném prostřed- ku soud rozhodne do 60 dnů.“ Zákonem č. 341/2004 Sb., který nabyl účinnosti I. 6. 2004, bylo změněno i toto ustanovení, a to takto: „Proti výroku v rozhodnutí Rady o zamíinutí žá- dosti o licenci lze podat ve lhůtě do 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí žalobu podle zvlášt- ního právního předpisu“. Nově vložená poznámka pod čarou k tomuio ustanovení pak od- kazuje na S 65 a násl. soudního řádu správního. Srov. též J 66 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání po novelizaci. 24 m 740 dictum dodat, že i když na udělení licen- ce není právní nárok, disponují účastníci licenčního řízení v rámci správního říze- ní právy procesními. Z těchto práv je tře- ba zmínit zejména ta, která jsou uvedena v $ 18 odst. 3 zákona o provozování roz- hlasového a televizního vysílání a upravu- jí náležitosti rozhodnutí o udělení licen- ce. Výrok o udělení licence jednomu z žadatelů je vždy spojen s výrokem o za- mítnutí žádostí ostatních žadatelů. Roz- hodnutí musí obsahovat podrobné odů- vodnění a dále kritéria, na jejichž základě byla jednomu z žadatelů udělena licence a žádosti ostatních žadatelů zamítnuty. Správní orgán tedy musí nejen popsat, proč a jaká kritéria pro své rozhodování zvolil a jakým způsobem tato kritéria napl- nil úspěšný žadatel o licenci, ale musí rov- něž podrobně popsat, proč tato kritéria nenaplnili ostatní žadatelé, případně proč je naplnili méně než úspěšný žadatel. I když správní orgán není při svém rozho- dování vázán přesnými kritérii stanovenými zákonem a rozhoduje v mezích volného správního uvážení, musí být jeho postup a rozhodnutí přezkoumatelné a musí být zřejmé, že z mezí a hledisek správního uvážení nevybočil. Proto i v těchto přípa- dech musí správní orgán respektovat jak stanovené procesní postupy (v to zahrnu- jící rozhodnutí se všemi stanovenými náležitostmi), tak elementární právní principy správního rozhodování (princip právní jistoty, princip rovnosti osob, o je- jichž právech se jedná - s obdobným roz- hodováním v obdobných případech atd.). Nezákonnost rozhodnutí tak může spočí- vat mj. právě v překročení nebo zneužití stanovených mezí správního uvážení správním orgánem ($ 78 odst. 1 s. ř. s.) ne- bo může být způsobena jiným porušením procesních předpisů. Účastníci jsou tímto limitováni při formulaci žalobních bodů správní žaloby, nikoliv však vyloučeni ze soudní ochrany. Nejvyšší správní soud uzavírá, že Městský soud v Praze vycházel z ne- správného právního názoru, když podle ustanovení $ 46 odst. 1 písm. c), d) s. ř. s. žalobu odmítl. Kasační stížnost proto shledal důvodnou, napadené rozhodnu- tí Městského soudu v Praze podle $ 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm, vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku ($ 110 odst. 3 s. ř. s.), rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení o ka- sační stížnosti ($ 110 odst. 2 s. ř. s.). 740 Opatření obecné povahy: pojem, algoritmus přezkumu; přenositelnost telefonních čísel k $ 101a až $ 101d soudního řádu správního k $ 34 odst. 4 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně ně- kterých souvisejících zákonů (v textu též „zákon o elektronických komunikacích“) I. Opatření obecné povahy je správním aktem s konkrétně určeným předmětem (vztahuje se tedy k určité konkrétní situaci) a s obecně vyme- zeným okruhem adresátů. Je-li určitý akt pouze formálně označen jako opatření obecné povahy, avšak z materiálního hlediska nesplňuje jeho po- jmové znaky (konkrétnost předmětu, obecnost adresátů), Nejvyšší správní soud jej k námitce navrhovatele zruší ($ 101d odst. 2 s. ř. s.). „>>> E- 740 II. Opatření obecné povahy nemůže nahrazovat podzákonnou normo- tvorbu ani nad rámec zákona stanovovat nové povinnosti; slouží toliko ke konkretizaci již existujících povinností, vyplývajících ze zákona, a nikoliv k ukládání nových povinností, které zákon neobsahuje. IIX. Algoritmus soudního přezkumu opatření obecné povahy ($ 101d odst. 1 a 2 s. ř. s.) spočívá v pěti krocích; za prvé, v přezkumu pravomoci správního orgánu vydat opatření obecné povahy; za druhé, v přezkumu otázky, zda správní orgán při vydávání opatření obecné povahy nepřekro- čil meze zákonem vymezené působnosti (jednání ultra vires); za třetí, v pře- zkumu otázky, zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanove- ným postupem; za čtvrté, v přezkumu obsahu opatření obecné povahy z hlediska rozporu opatření obecné povahy (nebo jeho části) se zákonem (materiální kritérium); za páté, v přezkumu obsahu vydaného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality. IV. Ustanovení $ 34 odst. 4 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických ko- munikacích a o změně některých souvisejících zákonů, zmocňuje Český te- lekomunikační úřad pouze ke stanovení technických a organizačních pod- mínek realizace přenositelnosti telefonních čísel, a nikoliv ke stanovení právních následků přenesení čísla v podobě zániku závazkového právního vztahu mezi účastníkem a opouštěným operátorem.
Společnost s ručením omezeným W. proti Radě pro rozhlasové a televizní vysí- lání o licenci k rozhlasovému vysílání, o kasační stížnosti žalobce.