Pro posouzení bezúhonnosti podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, je rozhodné, je-li z rozhodnutí trestního soudu seznatelné, že se jedná o úmyslný trestný čin. Za situace, kdy naplnit znaky skutkové podstaty trestného » S účinností od 1. 2. 2009 ustanovení f 22 odst. 1 písm. c) změněno zákonem č. 484/2008 Sb. 820 činu lze oběma formami zavinění, pak se při absenci výslovného vyjádření o jaký druh zavinění jde, s ohledem na pravidlo vyjádřené v $ 3 odst. 3 trestního zákona, a je-li to v souladu s formulací skutkové věty výroku rozhodnutí trestního soudu, jedná o úmyslné zavinění a tudíž o úmyslný trestný čin.
Stěžovatel uvádí důvod kasační stížnosti podle $ 103 odst. 1 písm. 4) s. ř. s., podle ně- hož lze kasační stížnost podat z důvodu ne- správného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouze- ní právní otázky spočívá v tom, že je na správ- ně zjištěný skutkový stav aplikována nespráv- ná právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nespráv- ně vyložena. Tento důvod je podle stěžovate- le dán tím, že v trestním příkazu není charak- terizována subjektivní stránka trestného činu, že jednání, kterého se dopustil, usku- tečnil v úmyslu spáchat trestný čin.
Proto krajský soud pochybil, když uvedl, že trestný čin, pro který byl stěžovatel postižen, je úmy- slným trestným činem a tato skutečnost je dostatečně doložena. 822 Podle Nejvyššího správního soudu krajský soud nijak nepochybil při posouzení právní otázky, když ve svém rozhodnutí vyjádřil, že se stěžovatel dopustil úmyslného trestného činu, a když dále doplnil, že jde o úmyslné za- vinění a o úmyslný trestný čin, Což je z trest- ního příkazu seznatelné. Krajský soud se s ža- lobní námitkou nezjistitelnosti zavinění ve formě úmyslu správně vypořádal konstatová- ním, že z popisu skutku uvedeném v trestním příkazu je subjektivní stránka trestného činu stěžovatele zřejmá, neboť stěžovatel musel být srozuměn s tím, jaké má požití alkoholic- kých nápojů důsledky, pročež se jedná o úmy- slné zavinění, a tudíž o úmyslný trestný čin.
Nejvyšší správní soud rovněž dává za pravdu krajskému soudu v hodnocení, že tzv. právní věta uvedená v trestním příkazu není zcela přesná. Skutková podstata trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky, tak jak je uvedena v $ 201 odst. 1 trestního zákona, s účinností od 1. 7. 2006, v sobě zahrnuje obě formy zavinění, a to jak v podobě úmyslu, tak i nedbalosti. Uvedený trestný čin lze tudíž spáchat oběma formami zavinění, přičemž ve výroku rozhodnutí trestního soudu by měla být jednoznačně specifikována a konkretizo- vána objektivní i subjektivní stránka trestné- ho činu.
To platí tím spíše, pokud trestní zá- kon alternativně uvádí obě formy zavinění. Teorie trestního práva se kloní k názoru, že (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. doplněné a pře- pracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 31) ve výroku rozsudku, příp. jiného roz- hodnutí ve věci samé, je třeba uvést přísluš- nou formu zavinění, a to popisem skutečnos- tí, z nichž forma zavinění vyplývá (v tzv. skutkové větě, obsahující popis skutku), tak i formulací „úmyslně“ nebo „z nedbalosti“ (v tzv. právní větě, v níž jsou skutková zjištění podřazena zákonné terminologii).
Na zákla- dě tohoto odborného právního názoru Nej- vyšší správní soud uvádí, že v tzv. skutkové vě- tě trestního příkazu je subjektivní stránka trestného činu jednoznačně vyjádřena slovy „po předchozím požití alkoholických nápo- jů .. řídil osobní automobil“. Stěžovatel mu- sel vědět, že požil alkoholické nápoje a jaké má jejich požití důsledky za situace, kdy řídil osobní automobil, což již konstatoval krajský soud. Nejvyšší správní soud vyjadřuje pře- svědčení, že tímto způsobem je v tzv. skutko- vé větě trestního příkazu vyjádřena dovodi- telným a srozumitelným způsobem forma závinění trestného činu podle $ 201 odst. 1 trestního zákona v podobě úmyslu.
Ostatně vliv alkoholu na řidiče motorových vozidel a zákaz této čiúhosti pod jeho vlivem je vše- oběcně známou skutečností nepřipouštějící pochybnosti o úmyslu stěžovatele řídit moto- rové vozidlo i přes uvedený zákaz, po požití alkoholu. Pochybnosti by mohla vzbuzovat si- tuace po požití nepříliš známých návykových látek, rozhodně však tomu tak není ohledně alkoholických nápojů. S ohlédem na výše uvedenou odbornou li- teraturu Nejvyšší správní soudu podotýká, že zmiňovaný trestní příkaz ve své tzv. právní vě- tě výslovné uvedení subjektivní stránky ve formě úmyslu, nebo nedbalosti neobsahuje, neboť je v něm uvedeno, že „..
spáchal trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky po- dle S 201 odst. 1 trestního zákona“. Nicméně toto zjištění podle Nejvyššího správního sou- du nemůže být překážkou vedoucí k závěru, že v daném případě se jedná o úmyslné zavi- nění a tedy o úmyslný trestný čin. Forma za- vinění je zjistitelná z vlastního popisu skutku obsaženém v tzv. skutkové větě, což je uvede- no výše. Tudíž i přes tuto formulační nepřes- nost tzv. právní věty trestního příkazu lze konstatovat, že stěžovatel byl shledán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu.
Pro podporu tohoto závěru lze odkázat na znění $ 3 odst. 3 trestního zákona, podle nějž je k trestnosti činu třeba úmyslného zavinění vždy, není-li trestním zákonem stanoveno vý- slovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Na základě pravidla uvedeného v $ 3 odst. 3 trestního zákona je třeba postupovat tak, že umožňuje-lí skutková podstata trestného či- nu její naplnění jak úmyslně, tak i z nedbalos- ti, má v případě absence výslovného vyjádře- ní, v souladu s vyjádřením v tzv. skutkové větě, přednost úmyslné zavinění.
Ls Nejvyšší správní soud, shodně s krajským soudem, rekapituluje a v dané věci uzavírá, že z tzv. skutkové věty trestního příkazu je jed- noznačně seznatelné, že skutek zakládající trestný čin byl spáchán stěžovatelem úmyslně a jde o úmyslný trestný čin. Neuvedení formy zavinění v tzv. právní větě trestního příkazu proto není nepřekonatelnou překážkou pro její následné posouzení správními orgány v ji- ných typech řízení. Nejvyšší správní soud po- kládá tuto stížnostní námitku za nedůvodnou. 1900 Státní občanství: osvědčení o státním občanství k $ 20 odst. 1 písm. c) a odst. 4 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občan- ství České republiky k $ 156 odst. 2 správního řádu (č. 500/2004 Sb.) .
Osvědčení o státním občanství České republiky vydané podle $ 20 odst. 4 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, je dekla- ratorním správním aktem, který sám o sobě nezakládá státoobčanský vztah dané osoby k České republice, ale pouze existenci takového státoobčanského vztahu, vzniklého na základě jiných skutečností stanovených zákonem, osvědčuje. Předmět- ným osvědčením se tedy státní občanství nenabývá, ale toliko prokazuje, stejně jako občanským průkazem či cestovním dokladem [$ 20 odst. 1 písm. c) téhož zákona].
Osvědčení o státním občanství ČR, vydané podle $ 20 odst. 4 uvedeného zákona, může být, ať již z jakýchkoliv důvodů, vydáno v rozporu se zákonem osobě, která státním občanem ČR ve skutečnosti není. V takovém případě je na místě postup po- dle $ 156 odst. 2 správního řádu z roku 2004, tedy zrušení takového osvědčení usne- sením toho správního orgánu, který je vydal. 823
Ing. Jiří M. proti Policii České republiky, Správě Jihočeského kraje, o odnětí zbrojního