č. 320/2002 Sb. V rámci soudního přezkumu rozhodňutí o uložéní pokuty podle 6 116 odst. 1 písm. e) zákona č. 254/2001 Sb., vodního zákona, ža nesplnění povinností k ochraně vod nemůže žalobce účirině namítat nezákonnost jiného pravomocného rozhodnu- » S účinností od 1. 1. 2007 nahrazen zákonem ř. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). . 1652 tí I. stupně, jež mu uložilo povinnost k ochraně vod, za jejíž nesplnění byl nyní sankcionován. :
1652 Správní trestání: věcná příslušnost městských částí hlavního města Prahy k $ 124 odst. 4 písm. j) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změ- nách některých zákonů, ve znění zákona č. 320/2002 Sb. (s účinností od 1. 7. 2006 též zákona č. 411/2005 Sb.) k $ 31 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění zákona č. 320/2002 Sb. Přestupky proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích projednává obecní úřad obce s rozšířenou působností. Na území hlavního města Prahy tuto působnost vykonávají orgány hlavního města Prahy; orgánům měst- ských částí ji lze svěřit Statutem. Z aktuálního znění Statutu hlavního města Prahy nevyplývá, že by v současné době tato působnost orgánům městských částí svěřena byla.
Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost není důvodná. První důvod kasační stížnosti je uveden v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Stěžovatel tento důvod kasační stížnosti specifikoval tvrzením, že nebyly splněny podmínky pro uložení pokuty podle § 116 odst. 1 písm. e) vodního zákona ve znění účinném do 22. 1. 2004. Podle tohoto ustanovení mohla být podnikající fyzické osobě nebo právnické osobě uložena pokuta za porušení povinnosti stanovené vodním zákonem nebo povinnosti podle vodního zákona uložené, za což bylo možné podle § 122 odst. 1 vodního zákona ve znění účinném do 22. 1. 2004 uložit pokutu ve výši od 1000 Kč do 1 000 000 Kč. Podle § 127 odst. 1 vodního zákona práva a povinnosti stanovené dosavadními právními předpisy zůstávají zachovány, nestanoví-li tento zákon jinak. Stěžovateli byla uložena pokuta podle citovaného ustanovení za to, že nesplnil opatření uložená mu bodem č. 4 pravomocného rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 18. 10. 2000, č. j. 7/OV/10004/00/Šp. Bodem č. 4 tohoto rozhodnutí bylo žalobci uloženo provést likvidaci ohniska znečištění jeho odtěžením a nahrazení inertním materiálem. Po provedení výkopu v dostatečné hloubce měl žalobce položit sběrný drén zaústěný do čerpací a monitorovací sondy a sanaci ohniska znečištění u havarijní jímky úložiště měl provést se stanovenou cílovou koncentrací kontaminantů. Výkop měl být podle uloženého opatření ukončen do 30. 6. 2001 a termín pro dosažení uvedených sanačních limitů čerpáním podzemních vod v prostoru výkopu byl do 30. 6. 2002. Kvalita vyvěrající vody při cestě mezi areálem žalobce a pozemky parc. č. 2958/9 a 2958/10 měla od 30. 8. 2002 odpovídat stanoveným cílovým limitům sanace. Městský soud v Praze se ve svém rozhodnutí přesvědčivě vypořádal s tím, že v daném případě byly naplněny podmínky pro uložení sankce za uvedený správní delikt, neboť bylo prokázáno, že žalobce nesplnil opatření k nápravě uložené mu pod uvedeným bodem č. 4 pravomocného rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 18. 10. 2000, č. j. 7/OV/10004/00/Šp. Proti tomuto rozhodnutí žalobce samostatně nebrojil, uložená opatření k nápravě tedy nelze bez dalšího považovat za nezákonná a je tedy zapotřebí vycházet z toho, že žalobce byl povinen uložená opatření k nápravě splnit. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že stěžovatel pochybil, když neprováděl sanaci ve stanoveném rozsahu a proto mu byla pokuta uložena v souladu se zákonem. Městský soud v Praze se při rozhodování o žalobě nedopustil nezákonnosti a důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy není dán. Další důvod kasační stížnosti je vymezen v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Podle stěžovatele soud pochybil, když se nezabýval doplněním žaloby obsahujícím námitky týkající se vad správního řízení, byť se jednalo o námitky, jež mohly být podle stěžovatele důvodem pro zrušení rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. c) a odst. 3 s. ř. s. Podle názoru Nejvyššího správního soudu soud prvního stupně nepochybil, pokud se nezabýval doplněním žaloby obsahujícím nové žalobní body, jež bylo učiněno po uplynutí lhůty pro podání žaloby. Ustanovení § 71 odst. 2 s. ř. s. je výrazem principu koncentrace řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu; podle něj lze žalobu na dosud nenapadené výroky nebo ji rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. Žalobce tedy nemohl v řízení o kasační stížnosti účinně uplatnit důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť vady správního řízení nebyly v žalobním řízení včas uplatněny. Krom toho je zapotřebí připomenout, že pokud by soud prvního stupně shledal vady, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, zohlednil by je při svém rozhodování, i když by to žaloba nenamítala nebo přestože by tyto námitky byly žalobcem uplatněny opožděně; takové vady v dané věci soud neshledal. Námitku týkající se důvodu kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. tedy Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou. Posledním důvodem kasační stížnosti je důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, pokud mohla mít taková vada vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu pro nedostatek důvodů; Nejvyšší správní soud však takové pochybení neshledal, neboť Městský soud v Praze se vypořádal se všemi včas uplatněnými žalobními body a z odůvodnění jeho rozhodnutí lze seznat, z jakých důvodů byla žaloba zamítnuta. Pokud jde o žalobní body uplatněné opožděně, Nejvyšší správní soud odkazuje na výše uvedené odůvodnění týkající se důvodu kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že se neodvolal proti rozhodnutí o uložení nápravných opatření, protože jednal v důvěře ve správní orgán, pak tato skutečnost neznamená, že by žalobce nebyl povinen opatření k nápravě řádně realizovat. Pohnutky, které žalobce vedly k nepodání odvolání proti takovému rozhodnutí, nejsou v dané věci právně relevantní. Z toho, že byl žalobce za správní delikt sankcionován, nelze podle soudu samo o sobě dovodit při splnění podmínek stanovených zákonem ukládání podobných pokut v budoucnu. Důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy podle názoru Nejvyššího správního soudu není dán. Nejvyšší správní soud dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnosti není důvodná a proto ji zamítl podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec její úřední činnosti nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 24. května 2006 JUDr. Marie Součková předsedkyně senátu