Splnění podmínky získání vysokoškolského vzdělání v oboru právo v magisterském studijním programu studiem na vysoké škole v České republice podle § 37 odst. 1 písm. b) bodu 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, lze prokázat nejen vysokoškolským diplomem, ale i potvrzením o absolvování studia vystaveným vysokou školou podle § 57 odst. 5 písm. c) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách.
[24] Podle § 37 odst. 1 písm. b) bodu 1 zákona o advokacii platí, že žalovaná zapíše do seznamu advokátních koncipientů každého, kdo, za současného splnění ostatních zákonných podmínek, „získal vysokoškolské vzdělání v oboru právo v magisterském studijním programu studiem na vysoké škole v České republice“.
[25] Podle již výše uvedeného § 55 zákona o vysokých školách platí, že:
„(1) Studium se řádně ukončuje absolvováním studia v příslušném studijním programu. Dnem ukončení studia je den, kdy byla vykonána státní zkouška předepsaná na závěr studia nebo její poslední část.
(2) Dokladem o ukončení studia a o získání příslušného akademického titulu je vysokoškolský diplom a dodatek k diplomu.“
[26] Podle § 57 odst. 1 písm. c) a e) zákona o vysokých školách platí, že „[d]oklady o studiu ve studijním programu a o absolvování studia ve studijním programu jsou
c) vysokoškolský diplom,
e) potvrzení o studiu, […].“
[27] Podle § 57 odst. 4 zákona o vysokých školách je „vysokoškolský diplom […] dokladem o absolvování studijního programu.“
[28] Dále podle § 57 odst. 5 písm. c) téhož zákona platí, že absolvent studia ve studijním programu obdrží na základě své žádosti potvrzení o studiu.
[29] Nejvyššímu správnímu soudu není zcela zřejmé, co stěžovatelka míní argumentací, že žalobce sice dne 26. 9. 2018 absolvoval studium v oboru právo, ale že tím nezískal vysokoškolské vzdělání v oboru právu, respektive že k danému dni nesplnil citovanou podmínku požadovaného vzdělání. Stěžovatelka srozumitelně nevyložila, proč získání vzdělání (podle zákona o advokacii) není totéž, jako ukončení odpovídajícího studia jeho úspěšným absolvováním (podle zákona o vysokých školách). Již jen z prosté logiky věci lze konstatovat, že požadované vzdělání získal ten, kdo úspěšně ukončil proces vedoucí k dosažení tohoto vzdělání, tedy kdo ho úspěšně absolvoval. Navzdory tvrzením stěžovatelky je z celkového obsahu kasační stížnosti patrné, že mezi účastníky ve skutečnosti není sporné, že žalobce své studium ve smyslu § 55 odst. 1 zákona o vysokých školách řádně ukončil (absolvoval) dne 26. 9. 2018.
[30] Jádrem sporu je, zda lze podmínku (získání) požadovaného vzdělání dle § 37 odst. 1 písm. b) bodu 1 zákona o advokacii prokázat výlučně vysokoškolským diplomem (a současně dodatkem k diplomu), jak tvrdí stěžovatelka, anebo i jinými důkazy, jmenovitě potvrzením o absolvování studia, jak se domnívá žalobce a jak dovodil i městský soud.
[31] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem městského soudu, že ani citované ustanovení zákona o advokacii, ani citovaná ustanovení zákona o vysokých školách nikterak nebrání tomu, aby žadatel o zápis do seznamu advokátních koncipientů podmínku získání požadovaného vzdělání (tj. jeho úspěšné ukončení absolvováním) prokázal i jinými důkazními prostředky než jen výlučně vysokoškolským diplomem.
[31] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem městského soudu, že ani citované ustanovení zákona o advokacii, ani citovaná ustanovení zákona o vysokých školách nikterak nebrání tomu, aby žadatel o zápis do seznamu advokátních koncipientů podmínku získání požadovaného vzdělání (tj. jeho úspěšné ukončení absolvováním) prokázal i jinými důkazními prostředky než jen výlučně vysokoškolským diplomem.
[32] Lze zcela souhlasit s názorem žalobce, uvedeným v jeho vyjádření ke kasační stížnosti, dle kterého záměrem zákonodárce nebylo prostřednictvím § 55 odst. 2 a § 57 odst. 4 zákona o vysokých školách omezit možnost prokázat dosažení vysokoškolského vzdělání toliko na jedinou možnou listinu, nýbrž „stanovit, že vysokoškolský diplom je řádným dokladem, který se vždy vydává po absolvování studia [tedy aniž by o jeho vydání musel absolvent studia žádat, pozn. NSS] a který se zpravidla používá pro doložení dosaženého vzdělání“. Jakkoli lze vysokoškolský diplom označit za „preferovaný“ doklad, jak uvedenou skutečnost prokázat, respektive za důkaz, jehož předložení bude k prokázání dané skutečnosti pravidlem, nejedná se o jediný možný důkaz.
[33] Jak správně vysvětlil městský soud, opačný náhled nemá v zákoně o vysokých školách oporu již proto, že tento zákon ve výše citovaném ustanovení § 57 odst. 5 písm. c) výslovně upravuje i další doklad o absolvování studia – potvrzení o studiu. K výkladu městského soudu, že žádá-li o potvrzení o studiu absolvent studia, vysoká škola mu logicky nemůže vydat jiný doklad, než je potvrzení o absolvovaném studiu, Nejvyšší správní soud nemá, co by dodal.
[34] Stěžovatelka s tímto názorem v kasační stížnosti ani výrazněji nepolemizuje, toliko uvádí, že dokument „Doklad o studiu (potvrzení o absolvování studia)“, který jí žalobce předložil, potvrzením o absolvovaném studiu ve smyslu § 57 odst. 5 písm. c) zákona o vysokých školách není. O co tento náhled opírá, však příliš nevysvětlila. Uvedený názor přitom nepochybně nelze dovozovat z toho, že není přesně takto označen. V českém právním řádu totiž zásadně platí princip, že se listiny posuzují podle skutečného obsahu bez ohledu na to, jak jsou označeny. Obsahem žalobcem předloženého dokumentu přitom není nic jiného než potvrzení příslušné vysoké školy, že na ní žalobce v magisterském studijním programu absolvoval vysokoškolské vzdělání v oboru právo. Žalobcem předložený dokument tedy beze všech pochyb je potvrzením o absolvovaném studiu ve smyslu § 57 odst. 5 písm. c) zákona o vysokých školách. Současně se jedná o potvrzení, že žalobce absolvoval (tedy slovy zákona o advokacii získal) právnické vzdělání požadované dle § 37 odst. 1 písm. b) bodu 1 zákona o advokacii.
[34] Stěžovatelka s tímto názorem v kasační stížnosti ani výrazněji nepolemizuje, toliko uvádí, že dokument „Doklad o studiu (potvrzení o absolvování studia)“, který jí žalobce předložil, potvrzením o absolvovaném studiu ve smyslu § 57 odst. 5 písm. c) zákona o vysokých školách není. O co tento náhled opírá, však příliš nevysvětlila. Uvedený názor přitom nepochybně nelze dovozovat z toho, že není přesně takto označen. V českém právním řádu totiž zásadně platí princip, že se listiny posuzují podle skutečného obsahu bez ohledu na to, jak jsou označeny. Obsahem žalobcem předloženého dokumentu přitom není nic jiného než potvrzení příslušné vysoké školy, že na ní žalobce v magisterském studijním programu absolvoval vysokoškolské vzdělání v oboru právo. Žalobcem předložený dokument tedy beze všech pochyb je potvrzením o absolvovaném studiu ve smyslu § 57 odst. 5 písm. c) zákona o vysokých školách. Současně se jedná o potvrzení, že žalobce absolvoval (tedy slovy zákona o advokacii získal) právnické vzdělání požadované dle § 37 odst. 1 písm. b) bodu 1 zákona o advokacii.
[35] Uvedený závěr nemůže vyvrátit ani stanovisko legislativního odboru stěžovatelky, publikované v Bulletinu advokacie č. 9/2010 (ČAK odpovídá: Stanovisko legislativního odboru ČAK k otázce splnění podmínky vysokoškolského vzdělání pro účely zápisu do seznamu advokátních koncipientů), které je součástí předloženého spisového materiálu a na které stěžovatelka poukazuje. V tomto stanovisku je toliko uvedeno, že žadatel o zápis do seznamu advokátních koncipientů je povinen splnění podmínky požadovaného vzdělání „jednoznačně a bezpochybně prokázat“ s tím, že za prokázání získání požadovaného vzdělání nelze například považovat potvrzení o absolvování vysokoškolského vzdělání. Jediným důvodem, který dané stanovisko ve prospěch požadavku na předložení výlučně vysokoškolského diplomu uvádí, je, že se jedná o veřejnou listinu. Proč by však k prokázání příslušné podmínky mohla sloužit toliko veřejná listina (ve smyslu restriktivního vymezení tohoto pojmu v § 53 odst. 3 správního řádu) a nikoli jiná – zákonem předvídaná – listina, osvědčující právně významnou skutečnost orgánem zájmové samosprávy v rámci jeho působnosti (tedy listina nepochybně naplňující znaky veřejné listiny podle občanského zákoníku i trestního zákoníku), však již dané stanovisko nikterak nevysvětluje a ani kasační soud žádný důvod pro takový výklad nenalezl. Nadto splnění zbývajících zákonných podmínek (§ 37 odst. 1 zákona o advokacii) žadatelé o zápis do seznamu advokátních koncipientů rovněž nedokládají dokumenty, které by měly charakter veřejné listiny.
[36] Postup stěžovatelky nemůže obhájit ani poukaz na její dosavadní správní praxi, spočívající v uznání doby, po kterou absolvent vykonával práci v pracovním poměru k advokátovi, jako tzv. jiné právní praxe dle § 6 odst. 2 zákona o advokacii.
[36] Postup stěžovatelky nemůže obhájit ani poukaz na její dosavadní správní praxi, spočívající v uznání doby, po kterou absolvent vykonával práci v pracovním poměru k advokátovi, jako tzv. jiné právní praxe dle § 6 odst. 2 zákona o advokacii.
[37] Mezi základní principy činnosti správních orgánů (stěžovatelka zde vystupuje v pozici orgánu zájmové samosprávy) patří jejich povinnost postupovat tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady a aby byly dotčené osoby zatěžovány co možná nejméně (§ 6 odst. 2 správního řádu). Je tudíž namístě vždy upřednostnit postup, který stěžovatelce na jednu stranu umožňuje výkon jí svěřených úkolů (zde se jedná zejména o kontrolu, zda žadatel o zápis do seznamu advokátních koncipientů splňuje veškeré předepsané podmínky), avšak současně pro žadatele (ale i pro stěžovatelku samotnou) nepředstavuje zbytečnou a bezúčelnou administrativní zátěž. Lze-li postupovat jednoduše, není důvod volit postup složitý.
[38] V této souvislosti Nejvyšší správní soud poznamenává, že již z vyjádření stěžovatelky k žalobě vyplývá, že v důsledku jí uplatňovaného postupu se žádost advokátních koncipientů o uznání jiné právní praxe ve smyslu § 6 odst. 2 zákona o advokacii (podávaná v rámci žádosti o umožnění vykonat advokátní zkoušku) týká „téměř každého žadatele o zápis do seznamu advokátních koncipientů“. Postup stěžovatelky vede k tomu, že absolventi, kteří již po řádném ukončení studia vykonávají ve smyslu § 37 odst. 1 písm. e) zákona o advokacii pracovní poměr k advokátovi (aniž by byli dosud zapsáni jako koncipienti) jsou současně dle čl. 11 odst. 2 usnesení představenstva stěžovatelky č. 1/1998 Věstníku ČAK ještě povinni stěžovatelce oznámit, že nehodlají vykonat celou právní praxi, tedy že jako advokátní koncipienti nevykonají (ale požádají o její uznání dle § 6 odst. 2 zákona o advokacii) tu část praxe, kterou již v pracovním poměru k advokátovi vykonali před svým zápisem do seznamu advokátních koncipientů. Za situace, kdy shora citovaná ustanovení zákona o advokacii a zákona o vysokých školách nikterak nebrání tomu, aby žadatel o zápis do seznamu advokátních koncipientů doložil splnění podmínky požadovaného vzdělání již potvrzením o absolvovaném studiu v oboru právo v magisterském studijním programu studiem na vysoké škole v České republice, vytváří předestřený postup stěžovatelky naprosto zbytečnou administrativní zátěž pro všechny zúčastněné.
[38] V této souvislosti Nejvyšší správní soud poznamenává, že již z vyjádření stěžovatelky k žalobě vyplývá, že v důsledku jí uplatňovaného postupu se žádost advokátních koncipientů o uznání jiné právní praxe ve smyslu § 6 odst. 2 zákona o advokacii (podávaná v rámci žádosti o umožnění vykonat advokátní zkoušku) týká „téměř každého žadatele o zápis do seznamu advokátních koncipientů“. Postup stěžovatelky vede k tomu, že absolventi, kteří již po řádném ukončení studia vykonávají ve smyslu § 37 odst. 1 písm. e) zákona o advokacii pracovní poměr k advokátovi (aniž by byli dosud zapsáni jako koncipienti) jsou současně dle čl. 11 odst. 2 usnesení představenstva stěžovatelky č. 1/1998 Věstníku ČAK ještě povinni stěžovatelce oznámit, že nehodlají vykonat celou právní praxi, tedy že jako advokátní koncipienti nevykonají (ale požádají o její uznání dle § 6 odst. 2 zákona o advokacii) tu část praxe, kterou již v pracovním poměru k advokátovi vykonali před svým zápisem do seznamu advokátních koncipientů. Za situace, kdy shora citovaná ustanovení zákona o advokacii a zákona o vysokých školách nikterak nebrání tomu, aby žadatel o zápis do seznamu advokátních koncipientů doložil splnění podmínky požadovaného vzdělání již potvrzením o absolvovaném studiu v oboru právo v magisterském studijním programu studiem na vysoké škole v České republice, vytváří předestřený postup stěžovatelky naprosto zbytečnou administrativní zátěž pro všechny zúčastněné.
[39] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné rovněž poukázat na úvahy již v minulosti vyslovené v rozsudku tohoto soudu ze dne 9. 6. 2016, čj. 2 As 170/2015-58. Ač jádrem sporu v dané věci byly jiné otázky než ve věci nynější (zejména právní povaha vysokoškolského diplomu jakožto osvědčení ve smyslu části čtvrté správního řádu), Nejvyšší správní soud již v tomto rozsudku (viz bod 27) mj. vyslovil, že „[z]a absolventa v obecném i právním smyslu je běžně považován ten, kdo splnil studijní povinnosti, předepsané studijním programem, včetně státní závěrečné zkoušky, a to právě tím okamžikem, kdy tak učinil. Naopak vydání vysokoškolského diplomu, vysvědčení o státní závěrečné zkoušce a dodatku k diplomu následuje s určitým časovým zpožděním, ať již na slavnostní promoci nebo neformálním převzetím. Již v mezidobí je přitom na takovou osobu pohlíženo jako na absolventa vysoké školy, a to včetně právních důsledků. Taková osoba již mimo jiné není studentem vysoké školy z hlediska předpisů o sociálním zabezpečení a může také vykonávat zaměstnání, pro které právní předpisy stanoví požadavek určitého vzdělání.“ Nynější závěr Nejvyššího správního soudu je tak v tomto směru potvrzením již dříve vysloveného právního názoru.
[39] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné rovněž poukázat na úvahy již v minulosti vyslovené v rozsudku tohoto soudu ze dne 9. 6. 2016, čj. 2 As 170/2015-58. Ač jádrem sporu v dané věci byly jiné otázky než ve věci nynější (zejména právní povaha vysokoškolského diplomu jakožto osvědčení ve smyslu části čtvrté správního řádu), Nejvyšší správní soud již v tomto rozsudku (viz bod 27) mj. vyslovil, že „[z]a absolventa v obecném i právním smyslu je běžně považován ten, kdo splnil studijní povinnosti, předepsané studijním programem, včetně státní závěrečné zkoušky, a to právě tím okamžikem, kdy tak učinil. Naopak vydání vysokoškolského diplomu, vysvědčení o státní závěrečné zkoušce a dodatku k diplomu následuje s určitým časovým zpožděním, ať již na slavnostní promoci nebo neformálním převzetím. Již v mezidobí je přitom na takovou osobu pohlíženo jako na absolventa vysoké školy, a to včetně právních důsledků. Taková osoba již mimo jiné není studentem vysoké školy z hlediska předpisů o sociálním zabezpečení a může také vykonávat zaměstnání, pro které právní předpisy stanoví požadavek určitého vzdělání.“ Nynější závěr Nejvyššího správního soudu je tak v tomto směru potvrzením již dříve vysloveného právního názoru.
[40] Stěžovatelka konečně na podporu svého náhledu subsidiárně argumentuje též tím, že vysokoškolský diplom a dodatek k diplomu jsou taktéž jedinými prostředky, jimiž může absolvent vysokoškolského studia prokázat získání („udělení“) příslušného akademického titulu. Tvrdí, že bez vysokoškolského diplomu nesmí absolvent akademický titul používat. Otázka, kterým okamžikem získává absolvent akademický titul, a tedy od kterého okamžiku je oprávněn titul užívat, ovšem není předmětem sporu v nynější věci a na posouzení splnění sporné podmínky pro zápis do seznamu advokátních koncipientů nemá vliv. Pouze obiter dictum lze poznamenat, že otázkou, od kdy je absolvent oprávněn užívat akademický titul, se tento soud již v minulosti zabýval, a to rovněž ve výše citovaném rozsudku čj. 2 As 170/2015-58. V jeho bodě 26 dospěl k závěru, že „právo užívat akademický titul dle absolvovaného akreditovaného studijního programu náleží absolventu již od okamžiku, kdy došlo k řádnému ukončení studia jeho absolvováním, tedy dnem, kdy byla vykonána státní zkouška předepsaná na závěr studia nebo její poslední část“. Nejen že tedy byl žalobce oprávněn požádat ještě před vydáním vysokoškolského diplomu o zápis do seznamu advokátních koncipientů, ale měl též právo, aby (splnil-li by ostatní zákonné podmínky pro zápis) byl zapsán s akademickým titulem Mgr.
[41] S ohledem na uvedené se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem městského soudu, že žalobce předloženým dokladem o (absolvovaném) studiu prokázal, že ke dni podání žádosti o zápis do seznamu advokátních koncipientů splňoval podmínku požadovaného vzdělání dle § 37 odst. 1 písm. b) bodu 1 zákona o advokacii. Stěžovatelka jej tudíž měla do seznamu zapsat již k tomuto datu (16. 10. 2018), aniž by k prokázání splnění dané podmínky trvala na předložení kopií vysokoškolského diplomu a dodatku k diplomu. (…)