Při posuzování, zda rozhodnutí o správním vyhoštění nezpůsobuje nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince ve smyslu § 119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, se podpůrně použijí kritéria pro posouzení zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince
podle čl. 12 odst. 3 směrnice Rady 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, tzn. délka pobytu, věk, zdravotní stav, rodinná a hospodářská situace, sociální a kulturní integrace v zemi pobytu a vazba na zemi pobytu. To přiměřeně platí i v případě, že cizinec
nemá podle této směrnice postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta.
Při posuzování, zda rozhodnutí o správním vyhoštění nezpůsobuje nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince ve smyslu § 119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, se podpůrně použijí kritéria pro posouzení zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince
podle čl. 12 odst. 3 směrnice Rady 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, tzn. délka pobytu, věk, zdravotní stav, rodinná a hospodářská situace, sociální a kulturní integrace v zemi pobytu a vazba na zemi pobytu. To přiměřeně platí i v případě, že cizinec
nemá podle této směrnice postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta.
23. 9. 2011 a v odvolání a doplnění odvolání
proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Konkrétně městský soud uvedl, že rozpor mezi stěžovatelovými tvrzeními spočíval v tom,
že v protokolu ze dne 23. 9. 2011 uvedl, že na
území České republiky nemá rodinu ani nikoho, ke komu by měl vyživovací povinnost,
a následně v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně uvedl, že zde má vážnou
známost; v doplnění odvolání pak stěžovatel
tvrdil, že v České republice žije s manželkou
a nezletilým synem. Jak navíc plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalovaný poslední tvrzení ověřil v informačním systému,
přičemž zjistil, že nemůže být založeno na
pravdě, protože manželka stěžovatele a jeho
nezletilý syn měli poslední oprávněný pobyt
na území České republiky povolený do 12. 3.
23. 9. 2011 a v odvolání a doplnění odvolání
proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Konkrétně městský soud uvedl, že rozpor mezi stěžovatelovými tvrzeními spočíval v tom,
že v protokolu ze dne 23. 9. 2011 uvedl, že na
území České republiky nemá rodinu ani nikoho, ke komu by měl vyživovací povinnost,
a následně v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně uvedl, že zde má vážnou
známost; v doplnění odvolání pak stěžovatel
tvrdil, že v České republice žije s manželkou
a nezletilým synem. Jak navíc plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalovaný poslední tvrzení ověřil v informačním systému,
přičemž zjistil, že nemůže být založeno na
pravdě, protože manželka stěžovatele a jeho
nezletilý syn měli poslední oprávněný pobyt
na území České republiky povolený do 12. 3.
2008. Městský soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že stěžovatelova tvrzení
o existenci rodinných vazeb na území České
republiky jsou nevěrohodná a účelová, a proto jim neuvěřil. Není tedy pravdou, že by
městský soud postavil své závěry pouze na
konstatování, že stěžovatel porušoval právní
předpisy České republiky. Ani v tomto ohledu
tedy Nejvyšší správní soud námitce stěžovatele nepřisvědčil a ztotožnil se se závěry žalovaného i městského soudu.
Co se týká celkového zhodnocení, zda
v případě stěžovatele neexistují takové okolnosti, díky nimž by výkonem rozhodnutí
o správním vyhoštění došlo v rozporu s § 119a
odst. 2 zákona o pobytu cizinců k nepřiměřenému zásahu do soukromého nebo rodinného života stěžovatele, uvádí Nejvyšší správní
soud následující. Podle § 119a odst. 2 zákona
o pobytu cizinců nelze rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 téhož zákona vydat, „jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného
života cizince“. Specifikace pojmů „soukromý a rodinný život“ přitom není v zákoně
o pobytu cizinců obsažena. Podle důvodové
zprávy k zákonu č. 161/2006 Sb., kterým se
mění zákon o pobytu cizinců, jímž došlo ke
včlenění § 119a jakožto nového ustanovení
do zákona o pobytu cizinců, se při vyhošťová-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
ní cizinců podle § 119a odst. 2 „posuzuje přiměřenost dopadů tohoto rozhodnutí do rodinného nebo soukromého života cizince.
Konkretizaci skutečností, které musí policie
při rozhodování vážit, by měly řešit interní
akty Policie České republiky. Při tom by mělo
být vycházeno z úpravy práva ES/EU, podle
něhož má být při rozhodování o vyhoštění
občana EU nebo jeho rodinného příslušníka
anebo cizince z důvodu veřejného pořádku
a veřejné bezpečnosti zohledněna délka pobytu, věk, zdravotní stav, rodinná a hospodářská situace, sociální a kulturní integrace
v zemi pobytu a vazba na zemi pobytu.“
Zmíněnou právní úpravou ES/EU je směrnice
Rady 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále jen
„směrnice 2003/109/ES“). Podle čl. 12 odst. 3
směrnice 2003/109/ES platí, že než členské
státy učiní rozhodnutí o vyhoštění dlouhodobě pobývajícího rezidenta, přihlédnou k následujícím faktorům: „a) délka pobytu na jejich území; b) věk dané osoby; c) následky
pro danou osobu a její rodinné příslušníky;
d) vazby se zemí pobytu nebo neexistence
vazeb se zemí původu“. Ačkoliv stěžovatele
nelze považovat za dlouhodobého rezidenta
ve smyslu směrnice 2003/109/ES, neboť podle bodu 6 preambule citované směrnice by
hlavním kritériem pro získání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta měla
být délka pobytu na území členského státu, přičemž pobyt by měl být oprávněný a nepřetržitý (což není v případě stěžovatele splněno, neboť jeho pobyt na území České republiky, jak
plyne z výše uvedeného, z podstatné části
oprávněný nebyl), tato kritéria mohou být
přesto pro příslušné správní orgány i soud jistým
vodítkem při posuzování dopadu vyhoštění do
soukromého a rodinného života stěžovatele.
Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatel se
na území České republiky zdržuje 10 let.
Soud v tomto ohledu připouští, že se jedná
o dlouhou dobu, která by mohla být v kombinaci s dalšími relevantními skutečnostmi jedním z faktorů, díky němuž by se mohl stěžovatel cítit být silně sociálně „zakořeněn“
v české společnosti. Je však nutné vždy brát
v úvahu specifické okolnosti případu, protože délka pobytu cizince sama o sobě zdaleka
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
nemusí být rozhodujícím ukazatelem jeho
společenské integrace. V daném případě ze
správního spisu vyplývá, že stěžovatel sice
pobývá v České republice již 10 let, nicméně
přibližně 5 let z této doby na jejím území pobývá nelegálně, dostav trest vyhoštění a opakované správní vyhoštění. Zároveň z výpovědi stěžovatele ze dne 23. 9. 2011 vyplývá, že se
po celou dobu pobytu na území České republiky nepokusil svůj pobyt legalizovat.
Z výše uvedeného je patrné, že stěžovatel nechová respekt k právnímu řádu České republiky, což nepřispívá k přesvědčivosti jeho námitky o silné integraci v české společnosti.
Ze správního spisu je dále zřejmé, že stěžovateli je 46 let, a není tedy ve věku, ve kterém by
byl obzvláště zranitelný. V protokolu ze dne
2008. Městský soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že stěžovatelova tvrzení
o existenci rodinných vazeb na území České
republiky jsou nevěrohodná a účelová, a proto jim neuvěřil. Není tedy pravdou, že by
městský soud postavil své závěry pouze na
konstatování, že stěžovatel porušoval právní
předpisy České republiky. Ani v tomto ohledu
tedy Nejvyšší správní soud námitce stěžovatele nepřisvědčil a ztotožnil se se závěry žalovaného i městského soudu.
Co se týká celkového zhodnocení, zda
v případě stěžovatele neexistují takové okolnosti, díky nimž by výkonem rozhodnutí
o správním vyhoštění došlo v rozporu s § 119a
odst. 2 zákona o pobytu cizinců k nepřiměřenému zásahu do soukromého nebo rodinného života stěžovatele, uvádí Nejvyšší správní
soud následující. Podle § 119a odst. 2 zákona
o pobytu cizinců nelze rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 téhož zákona vydat, „jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného
života cizince“. Specifikace pojmů „soukromý a rodinný život“ přitom není v zákoně
o pobytu cizinců obsažena. Podle důvodové
zprávy k zákonu č. 161/2006 Sb., kterým se
mění zákon o pobytu cizinců, jímž došlo ke
včlenění § 119a jakožto nového ustanovení
do zákona o pobytu cizinců, se při vyhošťová-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
ní cizinců podle § 119a odst. 2 „posuzuje přiměřenost dopadů tohoto rozhodnutí do rodinného nebo soukromého života cizince.
Konkretizaci skutečností, které musí policie
při rozhodování vážit, by měly řešit interní
akty Policie České republiky. Při tom by mělo
být vycházeno z úpravy práva ES/EU, podle
něhož má být při rozhodování o vyhoštění
občana EU nebo jeho rodinného příslušníka
anebo cizince z důvodu veřejného pořádku
a veřejné bezpečnosti zohledněna délka pobytu, věk, zdravotní stav, rodinná a hospodářská situace, sociální a kulturní integrace
v zemi pobytu a vazba na zemi pobytu.“
Zmíněnou právní úpravou ES/EU je směrnice
Rady 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále jen
„směrnice 2003/109/ES“). Podle čl. 12 odst. 3
směrnice 2003/109/ES platí, že než členské
státy učiní rozhodnutí o vyhoštění dlouhodobě pobývajícího rezidenta, přihlédnou k následujícím faktorům: „a) délka pobytu na jejich území; b) věk dané osoby; c) následky
pro danou osobu a její rodinné příslušníky;
d) vazby se zemí pobytu nebo neexistence
vazeb se zemí původu“. Ačkoliv stěžovatele
nelze považovat za dlouhodobého rezidenta
ve smyslu směrnice 2003/109/ES, neboť podle bodu 6 preambule citované směrnice by
hlavním kritériem pro získání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta měla
být délka pobytu na území členského státu, přičemž pobyt by měl být oprávněný a nepřetržitý (což není v případě stěžovatele splněno, neboť jeho pobyt na území České republiky, jak
plyne z výše uvedeného, z podstatné části
oprávněný nebyl), tato kritéria mohou být
přesto pro příslušné správní orgány i soud jistým
vodítkem při posuzování dopadu vyhoštění do
soukromého a rodinného života stěžovatele.
Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatel se
na území České republiky zdržuje 10 let.
Soud v tomto ohledu připouští, že se jedná
o dlouhou dobu, která by mohla být v kombinaci s dalšími relevantními skutečnostmi jedním z faktorů, díky němuž by se mohl stěžovatel cítit být silně sociálně „zakořeněn“
v české společnosti. Je však nutné vždy brát
v úvahu specifické okolnosti případu, protože délka pobytu cizince sama o sobě zdaleka
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
nemusí být rozhodujícím ukazatelem jeho
společenské integrace. V daném případě ze
správního spisu vyplývá, že stěžovatel sice
pobývá v České republice již 10 let, nicméně
přibližně 5 let z této doby na jejím území pobývá nelegálně, dostav trest vyhoštění a opakované správní vyhoštění. Zároveň z výpovědi stěžovatele ze dne 23. 9. 2011 vyplývá, že se
po celou dobu pobytu na území České republiky nepokusil svůj pobyt legalizovat.
Z výše uvedeného je patrné, že stěžovatel nechová respekt k právnímu řádu České republiky, což nepřispívá k přesvědčivosti jeho námitky o silné integraci v české společnosti.
Ze správního spisu je dále zřejmé, že stěžovateli je 46 let, a není tedy ve věku, ve kterém by
byl obzvláště zranitelný. V protokolu ze dne
23. 9. 2011 dále stěžovatel uvedl, že nemá na
území České republiky žádné rodinné příslušníky, ba dokonce zmínil, že se chce vrátit zpět
na Ukrajinu, kde má manželku a dvě děti. Přestože v následujícím řízení uvedl, že jeho manželka a nezletilý syn s ním žijí na území České
republiky, pro rozpor s původní výpovědí stěžovatele je nutné tuto skutečnost vyhodnotit
jako silně nevěrohodnou. Z informačního
systému krom toho žalovaný zjistil, že manželka stěžovatele a jeho nezletilý syn nemají
v České republice povolený žádný druh pobytu, přičemž jejich poslední povolený pobyt
v České republice skončil dne 12. 3. 2008.
Soud proto po zhodnocení všech těchto skutečností dospěl k závěru, že stěžovatel nemá na
území České republiky rodinné příslušníky,
kterým by jeho vyhoštění mohlo způsobit jakoukoliv újmu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v protokolu ze dne 23. 9. 2011 sám uvedl, že
se chce vrátit na Ukrajinu za svou rodinou, přičemž je zřejmé, že stěžovatel na Ukrajině skutečně rodinu má, nelze než konstatovat, že stěžovatel má dostatečné vazby se zemí původu.
Na základě všech výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že správní vyhoštění by neznamenalo nepřiměřený zásah do soukromého či rodinného
života stěžovatele ve smyslu § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. I v tomto ohledu tedy
soud souhlasí se závěry městského soudu
a neshledal v napadeném rozsudku žádná pochybení.
Mykhaylo S. proti Ředitelství služby cizinecké policie o správní vyhoštění, o kasační stíž- dené lhůtě řízení ukončit a je pak důvodné
(např. kvůli nutnosti překladu a studia rozsáhlých důkazních materiálů) lhůtu pro vydání rozhodnutí prodloužit. Avšak opakované zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty nosti žalobce.