3 As 86/2022- 69 - text
3 As 86/2022 - 73 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: European Open University, z. ú., se sídlem Politických vězňů 1419/11, Praha 1, zastoupené Mgr. et Mgr. Radimem Kalabisem, advokátem se sídlem O. Lysohorského 702, Frýdek
Místek, proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1, o přezkoumání rozhodnutí ministra školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 31. 7. 2018, č. j. MSMT 153/2018
11, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2022, č. j. 5 A 184/2018 34,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy rozhodnutím ze dne 25. 10. 2017, č. j. MSMT 30495/2016 24 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), zamítlo žádost žalobkyně podle § 39 odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (dále jen „zákon o vysokých školách“), o udělení oprávnění působit jako soukromá vysoká škola a toto oprávnění jí neudělilo.
[2] Žalobkyně požádala o udělení státního souhlasu k oprávnění působit jako soukromá vysoká škola současně s návrhem bakalářského, navazujícího magisterského a doktorského studijního programu „Ekonomika a daně“. Národní akreditační úřad pro vysoké školství (dále jen „Akreditační úřad“) vydal k žádosti žalobkyně dne 31. 5. 2017, č. j. NAU 47/2016 7 nesouhlasné stanovisko (dále jen „nesouhlasné stanovisko“), neboť údaje o personálním a finančním zabezpečení činnosti žalobkyně, posuzované i s přihlédnutím k návrhům studijních programů, nesvědčí o dostatečném splnění podmínek pro řádné uskutečňování vzdělávací a tvůrčí činnosti žalobkyně a žalobkyně nepředložila ani jeden návrh studijního programu splňujícího požadavky standardů uvedené v § 78a odst. 2 písm. b) bodě 1 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách (dále jen „zákon o vysokých školách“).
[3] Žalobkyně se proti rozhodnutí žalovaného bránila prostřednictvím rozkladu, který ministr školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „ministr“) v záhlaví specifikovaným rozhodnutím podle § 152 odst. 6 písm. b) správního řádu zamítl. V rámci řízení o rozkladu vydal Akreditační úřad potvrzení stanoviska k udělení státního souhlasu ze dne 7. 6. 2018, č. j. NAU 47/2016 13 (dále jen „potvrzující stanovisko“), kterým nesouhlasné stanovisko potvrdil.
[4] Proti rozhodnutí ministra podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji napadeným rozsudkem zamítl.
[5] Městský soud neshledal, že by rozhodnutí ministra trpělo vadou nepřezkoumatelnosti, jak namítala žalobkyně. Konstatoval, že podkladem pro jeho rozhodnutí bylo nesouhlasné stanovisko a potvrzující stanovisko, která mají podle § 149 správního řádu charakter závazného stanoviska. Jejich obsah byl žalobkyni sdělen a mohla se k nim vyjádřit. Tuto možnost nevyužila, ačkoliv jí lhůta k vyjádření byla na její žádost prodloužena. Ministr podle městského soudu nepochybil, když své rozhodnutí založil na potvrzujícím stanovisku, jehož obsah ve svém rozhodnutí předestřel. Potvrzující stanovisko obstojí, i pokud jde o reakci na námitky žalobkyně uvedené v rozkladu a jeho doplnění.
[6] Důvodnou neshledal městský soud ani žalobní námitku, podle níž měl žalovaný posoudit postup Akreditačního úřadu a požádat jej o objasnění svých závěrů. Pokud jde o nemožnost přezkoumat stanovisko Akreditačního úřadu samostatně v rámci správního soudnictví, vysvětlil, že přezkum závazných stanovisek je odložen až do řízení o žalobě proti navazujícímu rozhodnutí, což podle něj není na újmu práva žalobkyně na spravedlivý proces.
[7] Těžištěm žalobních námitek, které směrovaly vůči věcným závěrům závazných stanovisek Akreditačního úřadu byla teze, že správní orgán měl posuzovat pouze to, zda alespoň jeden se žalobkyní předložených studijních programů splnil minimální standardy pro udělení státního souhlasu. Primárně měl být posuzován bakalářský studijní program a předloženými žádostmi o akreditaci magisterského a doktorského studijního programu se správní orgány neměly vůbec zabývat.
[8] Žalobkyni lze podle městského soudu přisvědčit v tom směru, že nutnou podmínkou pro vydání souhlasného stanoviska Akreditačního úřadu se žádostí o udělení státního souhlasu je, aby žadatel předložil návrh alespoň jednoho studijního programu odpovídajícího požadavkům uvedeným v části čtvrté zákona o vysokých školách a splňujícího požadavky podle § 78a odst. 2 písm. b) bod 1 zákona o vysokých školách. Žalobkyně však opomíjí, že důvodem k neudělení souhlasného stanoviska je rovněž jakýkoliv z důvodu podle § 39a odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách, ačkoliv právě závěr o nedostatečném personálním a finančním zabezpečení její činnosti jakožto vysoké školy byl důvodem nesouhlasného stanoviska.
[9] Ustanovení § 39a odst. 2 zákona o vysokých školách je podle městského soudu potřebné vykládat tak, že důvodem k neudělení souhlasného stanoviska k žádosti o udělení státního souhlasu může být nepředložení alespoň jednoho studijního programu odpovídajícího požadavkům uvedeným v části čtvrté zákona o vysokých školách a splňujícího požadavky podle § 78a odst. 2 písm. b) bod 1 zákona o vysokých školách, nebo některý z důvodů dle § 39a odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách. Obě tyto negativní podmínky však stojí samostatně. Při posuzování toho, zda byl předložen alespoň jeden studijní program odpovídající uvedeným požadavkům, je tento studijní program posuzován samostatně, zatímco při zjišťování, zda nedošlo k naplnění některého z důvodů dle § 39a odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách, je posuzováno personální, finanční, materiální a další zabezpečení činnosti vysoké školy jako celku, a proto je přihlíženo ke všem předloženým návrhům studijních programů.
[10] Jestliže žadatel v rámci žádosti o udělení státního souhlasu k působení jako soukromá vysoká škola předloží návrhy vícero studijních programů, Akreditační úřad v rámci posouzení, zda byly naplněny důvody pro vydání nesouhlasného stanoviska podle § 39a odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách přihlédne ke všem těmto návrhům. Pokud by žalobkyně předložila návrh pouze jednoho studijního programu, bylo by podle městského soudu ve smyslu výše uvedeného přihlíženo pouze k tomuto jednomu studijnímu programu. Je však věcí žalobkyně, jakou žádost podá. Úkolem správních orgánů není od části žádosti „odhlédnout“; takový postup by byl v rozporu s § 50 správního řádu. Městský soud se s ohledem na výše uvedené ztotožnil s postupem Akreditačního úřadu, který v rámci posouzení, zda byly naplněny důvody pro vydání nesouhlasného stanoviska podle § 39a odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách, přihlížel ke všem žalobkyní navrženým studijním programům.
[11] Městský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, jež se týkala zabezpečení výuky akademickými pracovníky. Pokud jde o finanční zabezpečení, odkázal na odůvodnění potvrzujícího stanoviska. Závěrem městský soud uvedl, že již uskutečňovaná vědecká činnost, popř. vědecká činnost s mezinárodním rozměrem, je jedním z požadavků pro akreditaci magisterského, resp. doktorského studijního programu. II. Kasační stížnost a další vyjádření účastníků řízení
[12] Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost z důvodů, které podřadila pod § 103 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[13] Správní orgány podle stěžovatelky posuzovaly v řízení o udělení státního souhlasu otázky, jež měly hodnotit v řízení o udělení akreditace. V důsledku toho nesprávně posoudily právní otázku, zda v řízení o udělení státního souhlasu postačí, aby žadatel předložil alespoň jeden studijní program, který odpovídá požadavkům podle zákona o vysokých školách nebo zda musí již v této prvotní fázi předložit kompletní dokumentaci pro akreditaci všech navrhovaných oborů obsažených v žádosti. Úmyslem zákonodárce nebylo podle stěžovatelky vázat udělení státního souhlasu na to, aby byly splněny podmínky u všech navrhovaných studijních programů, ale alespoň u jednoho.
[14] Jako nesprávné označila závěry městského soudu, jež se týkaly personálního zabezpečení a vědecké činnosti v případě magisterského studijního programu. Tyto otázky jsou podle jejího tvrzení podrobně zkoumány v řízení akreditačním, nikoliv v řízení o udělení státního souhlasu, ledaže by žadatel navrhl v žádosti toliko magisterský studijní program. Žádost stěžovatelky však obsahovala také bakalářský studijní program, který podle ní základní podmínky pro udělení státního souhlasu splňoval jak po stránce personální, tak ekonomické.
[15] Správní spis podle stěžovatelky obsahoval podklady pro kladné vyřízení žádosti o udělení státního souhlasu minimálně pro bakalářský studijní program. Pokud správní orgán a Akreditační úřad posoudily žádost stěžovatelky tak, že požadovaly splnění podmínek u všech navrhovaných studijních programů již v řízení o státním souhlasu, nerespektovaly § 39 odst. 4 zákona o vysokých školách v části, která stanoví, že žadatel musí předložit návrh alespoň jednoho studijního programu, který splňuje zákonné podmínky. Závazné stanovisko, které konstatovalo, že žadatel nepředložil návrh ani jednoho studijního programu odpovídajícího požadavkům, je rozporuplné a nepřezkoumatelné. Jestliže městský soud označil tuto část závazného stanoviska za „poněkud nešťastnou“, aniž by se dostatečně vypořádal s dikcí § 39 odst. 4 zákona o vysokých školách a odlišnosti řízení o udělení státního souhlasu a řízení akreditačního, je napadený rozsudek v tomto rozsahu minimálně nesrozumitelný.
[16] Napadený rozsudek přebírá podle stěžovatelky argumentaci žalovaného, aniž by se vypořádal s odlišností řízení o udělení státního souhlasu a řízení o udělení akreditace. Uvedla, že městský soud znal rozhodnutí ministra, v němž se podle stěžovatelky konstatuje, že „pokud by došlo ke zúžení žádosti pouze na bakalářský studijní program, vyústilo by to patrně v závěr o dostatečném splnění podmínek“. Poté poukázala na závěry uvedené v odstavcích 36 a 40 napadeného rozsudku. Namítla, že napadený rozsudek je vnitřně rozporný a důvody zamítnutí žaloby označila za nepřezkoumatelné.
[17] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti připomněl, že stěžovatelka při podání žádosti o udělení státního souhlasu k oprávnění působit jako soukromá vysoká škola předložila návrhy bakalářského, magisterského a doktorského studijního programu „Ekonomika a daně“. Svou žádost v průběhu řízení nezměnila, a Akreditační úřad tudíž posuzoval podle § 39a odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách personální zabezpečení všech tří typů navrhovaných studijních programů. Jestliže stěžovatelka k žádosti předložila návrhy vícero studijních programů, Akreditační úřad v rámci posouzení, zda byly naplněny důvody pro vydání nesouhlasného stanoviska podle § 39a odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách, přihlédne ke všem těmto návrhům. Pokud by stěžovatelka předložila návrh pouze jednoho studijního programu, bylo by přihlíženo pouze k němu.
[18] Na vyjádření žalovaného reagovala stěžovatelka prostřednictvím repliky, v níž setrvala na svých dosavadních tvrzeních o odlišnosti řízení o udělení státního souhlasu a akreditačního řízení. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích uplatněných důvodů, přičemž též zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení § 109 odst. 2 s. ř. s.
[20] Kasační stížnost není důvodná.
[21] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, neboť existence takové vady mu zpravidla neumožňuje přezkoumat námitky věcného charakteru, a proto bez dalšího vede k jeho zrušení. Kasační soud však upozorňuje, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno jen těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, ve kterých pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat.
[22] Napadený rozsudek přebírá podle stěžovatelky argumentaci žalovaného, aniž by se vypořádal s odlišností obou typů správního řízení. Stěžovatelka přitom poukázala na obsah správního spisu a závěry městského soudu uvedené v odstavcích 36 a 40 napadeného rozsudku.
[23] Ze struktury napadeného rozsudku je patrné, že městský soud nejdříve zrekapituloval obsah správního spisu. Jelikož stěžovatelka zastávala názor, že předložení návrhu jednoho vyhovujícího návrhu studijního programu je k vydání souhlasného stanoviska dostačující, v odstavci 36 napadeného rozsudku připomněl, že důvodem neudělení souhlasného stanoviska byl závěr o jejím nedostatečném personálním a finančním zabezpečení činnosti. Poté v odstavci 40 napadeného rozsudku uvedl, že z potvrzujícího stanoviska plyne, že nedostatečné finanční zabezpečení vysoké školy není samo o sobě důvodem nesouhlasného stanoviska k působení stěžovatelky jakožto vysoké školy. Stěžejní však je, že se jedná se o závěr, který ministr učinil v řízení o rozkladu, tedy poté, co se stěžovatelka prostřednictvím rozkladu a jeho doplnění způsob finančního zabezpečení vysoké školy pokusila objasnit. Podle Nejvyššího správního soudu napadený rozsudek nepřebírá argumentaci žalovaného, jak namítla stěžovatelka, ale naopak se snaží jeho závěry vysvětlit, a to v kontextu vznesené žalobní argumentace. Napadený rozsudek namítanou vadou nepřezkoumatelnosti netrpí, pročež kasační důvod ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. není v nyní projednávané věci naplněn.
[24] Pokud jde o námitky věcného charakteru, jejich těžištěm byla i v řízení o kasační stížnosti teze, že pro udělení státního souhlasu je dostačující, že žadatel předloží alespoň jeden studijní program, který splňuje minimální standardy pro jeho udělení.
[25] Podle § 39 odst. 1 zákona o vysokých školách „[p]rávnická osoba, která má sídlo, svou ústřední správu nebo hlavní místo své podnikatelské činnosti na území některého členského státu Evropské unie, nebo která byla zřízena nebo založena podle práva některého členského státu Evropské unie, je oprávněna působit jako soukromá vysoká škola, pokud jí ministerstvo udělilo státní souhlas“.
[26] Podle § 39 odst. 4 zákona o vysokých školách „[ž]ádost o udělení státního souhlasu obsahuje a) název, sídlo a typ vysoké školy, b) právní formu právnické osoby a statutární orgán, c) strategický záměr vzdělávací a tvůrčí činnosti soukromé vysoké školy (dále jen ′strategický záměr soukromé vysoké školy′), d) údaje o personálním, finančním, materiálním a dalším zabezpečení činnosti soukromé vysoké školy, e) návrhy studijních programů, f)návrh vnitřních předpisů upravujících organizaci a činnost soukromé vysoké školy a postavení členů akademické obce“.
[27] Podle § 39a odst. 1 zákona o vysokých školách „[m]inisterstvo státní souhlas neudělí, jestliže a) Akreditační úřad nevydal souhlasné stanovisko k udělení státního souhlasu, b) zjistí, že údaje o personálním, finančním, materiálním a dalším zabezpečení činnosti vysoké školy, posuzované i s přihlédnutím k návrhům studijních programů, nesvědčí o dostatečném splnění podmínek pro řádné uskutečňování vzdělávací a tvůrčí činnosti a dalších úkolů vysoké školy (…).“
[28] Podle § 39a odst. 2 zákona o vysokých školách „Akreditační úřad nevydá k žádosti o udělení státního souhlasu souhlasné stanovisko z důvodů uvedených v odstavci 1 písm. b) nebo z důvodu, že žadatel nepředložil návrh ani jednoho studijního programu odpovídajícího požadavkům uvedeným v části čtvrté tohoto zákona a splňujícího požadavky standardů uvedené v § 78a odst. 2 písm. b) bodě 1; nesouhlasné stanovisko Akreditačního úřadu musí obsahovat odůvodnění“.
[29] Podle § 78a odst. 1 zákona o vysokých školách „Akreditační úřad při své činnosti podle tohoto zákona vychází v rámci správního uvážení ze standardů pro akreditace, jimiž se rozumí soubor požadavků týkajících se vysoké školy, stanovených se zřetelem k druhu řízení, účelu hodnocení nebo typům a profilům studijních programů“.
[30] Podle § 78a odst. 2 písm. b) bod 1 zákona o vysokých školách „[s]tandardy pro akreditace obsahují v případě akreditace studijního programu soubor minimálních požadavků na studijní program, zejména na obsahové zaměření studijního programu, profil absolventa, na odborné znalosti a odborné dovednosti absolventů ve vazbě na příslušnou oblast vzdělávání, na personální, finanční, materiální a další zabezpečení studijního programu, včetně požadavků souvisejících se zajištěním podmínek rovného přístupu zdravotně postižených uchazečů a studentů k vysokoškolskému vzdělání, a na rozsah mezinárodní spolupráce a rozsah spolupráce s odbornou praxí“.
[31] Právnická osoba je ve smyslu výše citovaných ustanovení oprávněna působit jako soukromá vysoká škola, pokud jí k tomu ministerstvo udělilo státní souhlas (§ 39 odst. 1 zákona o vysokých školách). Žádost o udělení státního souhlasu přitom obsahuje mj. i návrh studijních programů [§ 39 odst. 4 písm. e) téhož zákona].
[32] V nyní projednávané je stěžejní výklad § 39a odst. 2 zákona o vysokých školách. Uvedené ustanovení ve větě první vymezuje důvody, pro které Akreditační úřad k žádosti o udělení státního souhlasu nevydá souhlasné stanovisko. Učinit tak může „z důvodů uvedených v odstavci 1 písm. b) nebo z důvodu, že žadatel nepředložil návrh ani jednoho studijního programu odpovídajícího požadavkům uvedeným v části čtvrté tohoto zákona a splňujícího požadavky standardů uvedené v § 78a odst. 2 písm. b) bodě 1“. Již z jazykového vyjádření ustanovení je patrné, že k tomu, aby Akreditační úřad souhlasné stanovisko nevydal, postačí naplnění jednoho z uvedených důvodu. Jinými slovy, kumulativní naplnění obou důvodů (byť není vyloučeno) citované ustanovení nepožaduje.
[33] Z předestřené kasační argumentace je patrné, že stěžovatelka zaměřila svou pozornost na naplnění důvodu, jež spočívá v nepředložení ani jednoho studijního programu odpovídajícího požadavkům uvedeným v části čtvrté zákona o vysokých školách a splňujícího požadavky standardů uvedené v § 78a odst. 2 písm. b) bodě 1 téhož zákona. Jak ale v napadeném rozsudku správně uvedl městský soud, stěžovatelka ve svých úvahách opomíjí, že důvodem pro nevydání souhlasného stanoviska jsou i důvody uvedené v odstavci § 39a odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách.
[34] Posledně uvedené ustanovení odkazuje ke zkoumání údajů o personálním, finančním, materiálním a dalším zabezpečení činnosti vysoké školy, jež jsou ve smyslu tohoto ustanovení „posuzované i s přihlédnutím k návrhům studijních programů“. Užitá formulace přitom podle kasačního soudu směřuje ke komplexnímu posouzení všech žadatelem navrhovaných studijních programů. Lze tedy přisvědčit městskému soudu, který přiléhavě konstatoval, že aby mohla vysoká škola plnit své úkoly, „musí být více než pouze soubor několika studijních programů, třeba i jednotlivě splňujících standardy“, čemuž odpovídá jazykové vyjádření § 39 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách ve spojení s § 39a odst. 2 téhož zákona.
[35] Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje se závěrem městského soudu, podle kterého je v rámci posouzení, zda byl předložen alespoň jeden studijní program odpovídající požadavkům, na něž odkazuje § 39a odst. 2 zákona o vysokých školách, tento studijní program posuzován samostatně, zatímco při zjišťování, zda nedošlo k naplnění některého z důvodů dle § 39a odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách, je posuzováno personální, finanční, materiální a další zabezpečení činnosti vysoké školy jakožto celku a přihlíženo je proto ke všem předloženým návrhům studijních programů.
[36] V intencích nyní projednávané věci je potřeba zkoumat, zda v případě stěžovatelky byl naplněn alespoň jeden z důvodu pro nevydání souhlasného stanoviska ze strany Akreditačního úřadu.
[37] Akreditační úřad v závěru nesouhlasného stanoviska konstatoval, že „údaje o personálním a finančním zabezpečení činnosti Žadatele, posuzované i s přihlédnutím k návrhům studijních programů, nesvědčí o dostatečném splnění podmínek pro řádné uskutečňování vzdělávací a tvůrčí činnosti Žadatele a že Žadatel nepředložil ani jeden návrh studijního programu splňujícího požadavky standardů uvedené v § 78a odst. 2 písm. b) bodě 1. zákona o vysokých školách“. Z tohoto závěru je patrné, že Akreditační úřad odkázal na oba shora uvedené důvody, které jsou obsahem § 39a odst. 2 zákona o vysokých školách.
[38] K závěru o nepředložení návrhu alespoň jednoho studijního programu se městský soud vyjádřil v odstavci 38 napadeného rozsudku, přičemž související formulaci Akreditačního úřadu označil za poněkud nešťastnou. V tomto odstavci městský soud však zároveň vysvětlil, že „již samotné zjištění nedostatečného personálního a finančního zabezpečení by bylo dostačující k vydání nesouhlasného stanoviska“. Uvedené koresponduje s jeho závěrem v odstavci 37 napadeného rozsudku, podle něhož ustanovení § 39a odst. 2 zákona o vysokých školách obsahuje pro nevydání souhlasného stanoviska ze strany Akreditačního úřadu dva samostatně stojící důvody; a to buď nepředložení alespoň jednoho studijního programu odpovídajícího uvedeným požadavkům, nebo některý z důvodů podle § 39a odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách, který byl (s přihlédnutím k návrhům všech studijních programů v žádosti o udělení státního souhlasu) v nyní projednávané věci naplněn. Městský soud v napadeném rozsudku zároveň vysvětlil, že pokud by stěžovatelka předložila návrh pouze jednoho studijního programu, bylo by podle městského soudu ve smyslu výše uvedeného přihlíženo pouze k tomuto jednomu studijnímu programu. Úkolem správních orgánů není od části žádosti „odhlédnout“.
[39] Stěžovatelka v kasační stížnosti nikterak nereflektovala závěry městského soudu, podle něhož důvodem pro nevydání souhlasného stanoviska Akreditačního úřadu bylo nedostatečné personální a finanční zabezpečení stěžovatelky jakožto vysoké školy, posuzované s přihlédnutím k návrhům všech studijních programů. Jakkoliv se v závěru nesouhlasného stanoviska objevilo konstatování, že stěžovatelka nepředložila ani jeden návrh studijního programu splňujícího požadavky standardů uvedené v § 78a odst. 2 písm. b) bodě 1. zákona o vysokých školách (viz odstavec [37] výše), nelze přehlédnout, že s tímto dílčím pochybením se vypořádal již městský soud (viz odkazovaný odstavec 38 napadeného rozsudku).
[40] Ve světle výše uvedeného je rovněž nezbytné zdůraznit, že jak správní orgány, tak i městský soud nesměšovaly řízení o udělení státního souhlasu a akreditační řízení. Jak již bylo uvedeno výše, jádro nyní projednávané věci tkví v nesplnění požadavků ve smyslu § 39a odst. 1 psím. b) zákona o vysokých školách.
[41] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla i to, že správní spis obsahoval podklady pro kladné vyřízení žádosti o udělení státního souhlasu minimálně pro bakalářský studijní program. Tato část kasační argumentace tudíž směřuje vůči hodnocení skutkových okolností správními orgány a jeho přezkumu městským soudem [kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
[42] Z obsahu potvrzujícího stanoviska se podává, že Akreditační úřad požádal stěžovatelku prostřednictvím výzvy ze dne 28. 2. 2018, č. j. NAU 47/2016 11 (dále jen „výzva“) o doplnění či vysvětlení skutečností tvrzených v rozkladu. Podle Akreditačního úřadu totiž stěžovatelka v podaném rozkladu mimo jiné navrhla, že Rada Akreditačního úřadu má její žádost posoudit pouze při zohlednění návrhu bakalářského studijního programu. Uvedená skutečnost přitom naznačovala, že stěžovatelka je ochotna zúžit předmět své původní žádosti s působením jako univerzitní vysoká škola. Akreditační úřad stěžovatelku tedy požádal o potvrzení, zda podle § 45 odst. 4 správního řádu mění svou žádost tak, že v souladu se zákonem o vysokých školách zužuje její předmět a žádá o udělení státního souhlasu, přičemž jako náležitost žádosti předkládá pouze návrh bakalářského studijního programu. Akreditační úřad rovněž uvedl, že „[h]odnotící komise, zpravodaj i Rada Akreditačního úřadu ze žádosti shodně vyhodnotili, že záměr budoucí vysoké školy, a to včetně financování, je sestaven tak, že není možné bez souhlasu žadatele uvažovat o pouze o jednom stupni studia, jelikož vazby mezi jednotlivými stupni studia jsou příliš těsné. Správní orgán musí v takové situaci vycházet z předmětu žádosti, který je výhradně v dispozici žadatele (zásada vyjádřena v § 45 správního řádu)“. Doplnil, že v případě souhlasu stěžovatelky se záměrem „uskutečňovat pouze bakalářský studijní program, bude moci být budoucí vysoká škola výhradně vysokou školou neuniverzitního typu, přičemž této skutečnosti nenapovídají předložené vnitřní předpisy budoucí vysoké školy, které opět poukazují na jasný záměr budoucí vysoké školy uskutečňovat všechny tři typy studijních programů.“
[43] Akreditační úřad v potvrzujícím stanovisku konstatoval, že stěžovatelka doplnila skutečnosti tvrzené v rozkladu prostřednictvím podání ze dne 13. 3. 2018. Uvedl však, že „[r]ada Akreditačního úřadu po projednání doplňujících podkladů – rozkladu proti rozhodnutí Ministerstva a doplnění – setrvává na svém nesouhlasném stanovisku. Žadatel ani po výzvě Akreditačního úřadu nezúžil předmět své žádosti tak, aby z něj vyplývalo, že žádá o působení jako neuniverzitní vysoká škola“. S přihlédnutím k navrženým studijním programům tedy přetrval stav nedostatečného personálního zabezpečení, stejně i nedostatečná vědecká činnost, včetně vědecké činnosti s mezinárodním přesahem. Pokud jde o finanční zabezpečení vysoké školy, Akreditační úřad konstatoval, že samo o sobě není důvodem pro nesouhlasné stanovisko k působení stěžovatelky jako vysoké školy univerzitního typu, avšak doplnil, že v případě zúžení žádosti tak, že „jejím předmětem by bylo udělení státního souhlasu s působením jako neuniverzitní vysoká škola a jako náležitost žádosti by byl předložen pouze návrh bakalářského studijního programu, by finanční zabezpečení pravděpodobně svědčilo o dostatečném splnění podmínek pro řádné uskutečňování vzdělávací a tvůrčí činnosti a dalších úkolů vysoké školy, přičemž by bylo nutné mimo jiné znovu zhodnotit splnění podmínek pro uskutečňování kombinované formy studia (…)“.
[44] Je patrné, že již v rámci řízení o rozkladu Akreditační úřad zaznamenal tvrzení stěžovatelky o posouzení její žádosti o udělení státního souhlasu pouze ve vztahu k bakalářskému studijnímu programu. Tomuto však věnoval náležitou pečlivost a přizpůsobil i další postup, jehož odrazem je srozumitelná a podle Nejvyššího správního soudu dostatečně podrobná výzva (viz odstavec [42] výše). I přes to však stěžovatelka svou žádost nezúžila tak, aby bylo zřejmé, že žádá o udělení státního souhlasu pouze pro bakalářský studijní program jakožto neuniverzitní vysoká škola. Jak tedy správně konstatoval městský soud, úkolem správních orgánů není od části žádosti odhlédnout; správní orgány by jí naopak měly posoudit v rozsahu, v jakém jí stěžovatelka podala, a tedy v intencích nyní projednávané věci ve vztahu k navrženému bakalářskému, magisterskému a doktorskému studijnímu programu. Nejvyšší správní soud tudíž ani tuto kasační námitku neshledal důvodnou. IV. Závěr a náklady řízení
[45] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že napadený rozsudek městského soudu je zákonný, a proto kasační stížnost proti němu podanou podle § 110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[46] Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení ze zákona, žalovaný byl ve věci úspěšný, prokazatelné náklady mu však v souvislosti s řízením o kasační stížnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak že nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti žádnému z účastníků (§ 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 15. dubna 2024
JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu