Výjezdní příkaz udělený policií podle ustanovení $ 50 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně ně- kterých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, není úkonem správního or- gánu zakládajícím, měnícím, rušícím nebo závazně určujícím práva nebo povinnosti ($ 65 odst. 1 s. ř. s.), a jde tak o úkon vyloučený ze soudního pře- zkumu podle $ 70 písm. a) s. ř. s.
Výjezdní příkaz udělený policií podle ustanovení $ 50 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně ně- kterých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, není úkonem správního or- gánu zakládajícím, měnícím, rušícím nebo závazně určujícím práva nebo povinnosti ($ 65 odst. 1 s. ř. s.), a jde tak o úkon vyloučený ze soudního pře- zkumu podle $ 70 písm. a) s. ř. s.
Při přezkumu napadeného rozhodnu- tí krajského soudu se Nejvyšší správní soud zabýval primárně otázkou, zda je vý- jezdní příkaz rozhodnutím ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s., a může být tudíž předmětem přezkumu v rámci správního soudnictví či nikoli. Rozhodnutí. krajského soudu o této otázce sice považuje Nejvyšší správ- ní soud za správné, nicméně odůvodnění jeho stanoviska neshledal z hlediska rozsa- hu a obsahu vyčerpávajícím. Podle rozhodnutí Nejvyššího správ- ního soudu čj. 5 As 47/2003-72 je ke zjištění, zda je konkrétní úkon správního orgánu správním rozhodnutím, nutné zkoumat jak samotný úkon, tak i právní normu, na jejímž základě byl učiněn. I když sám úkon splňuje formální znaky rozhodnutí, jedná se o správní rozhod- nutí jen tehdy, vyžaduje-li i právní nor- ma, aby tento úkon byl učiněn jako rozhodnutí; to je možno zjistit pouze in- terpretací právní normy. Podle $ 50 odst. 1 zákona o pobytu ci- zinců na území České republiky je vý- jezdní příkaz dokladem, který uděluje policie z moci úřední po zrušení plat- nosti víza, po zamítnutí žádosti o povole- ní k dlouhodobému pobytu, pokud uply- nula platnost víza, po zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, po- volení k pobytu nebo zvláštního pobyto- vého povolení, po ukončení přechodné- ho pobytu na území, k němuž se vízum nevyžaduje, po ukončení poskytování ochrany na území podle zvláštního práv- ního předpisu nebo při správním vyhoš- tění. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že udělení výjezdního příkazu je nutno chápat jako zákonodárcem předvídaný logický důsledek vydání jednoho z tímto ustanovením taxativně vyjmenovaných 294 rozhodnutí. Příslušnému orgánu je při- tom udělení výjezdního příkazu uloženo jako povinnost vždy, dojde-li k této záko- . nem předvídané skutečnosti. Z uvedeného pak vyplývá, že policii, resp. ministerstvu zahraničních věcí, se zde neukládá rozhodnout, zda výjezdní příkaz udělí či nikoli, jinými slovy neu- kládá se mu posoudit, zda jsou v tom kte- rém případě dány podmínky pro jeho udělení, či nikoli, a podle toho rozhod- nout, nýbrž ukládá se mu tento příkaz udělit vždy, když nastane zákonem před- vídaná skutečnost. Nejenže tedy právní norma nepředepisuje pro výjezdní pří- kaz formální náležitosti rozhodnutí tak, jak bývají pravidelně procesními předpi- sy vyžadovány (výrok, odůvodnění, pou- čení o řádných opravných prostředcích; viz znění odst. 7 $ 50 citovaného zákona: „Výjezdní příkaz má tvar štítku, který policie nebo Ministerstvo zahraničních věcí vyznačí do cestovního. dokladu.“), ale zcela zjevně nepředpokládá ani sa- motný proces aplikace práva, tedy zjiště- ní skutkového stavu věci, výběr adekvát- ní právní normy, posouzení, zda lze daný skutkový stav této normě podřadit, ani samotnou aplikaci této normy. Úkon, kterým se zakládají, mění, ruší nebo zá- vazně určují práva nebo povinnosti ve smyslu $ 65 odst, 1 s. ř. s., však může být výsledkem pouze takovéhoto shora uve- deného rozhodovacího procesu. Tento závěr Ize dovodit mimo jiné i zodst.1a2 tohoto ustanovení soudního řádu správ- ního, jakož i z $ 68 písm. a) a C) s. ř. s. Zde všude zákonodárce užívá pojem řízení, kterým je třeba rozumět formalizovaný postup před správním orgánem, který vydání rozhodnutí ve smyslu $ 65 odst. 1 předchází. Uvedená kritéria výjezdní příkaz nesplňuje. Má-li pak Nejvyšší správní soud tento doklad klasifikovat, pak výjezdnímu příkazu přiznává spíše charakter administrativního opatření směřujícího k faktické realizaci práv- ních účinků dříve vydaného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud tak dospěl k zá- věru, že výjezdní příkaz udělený policií z moci úřední po zrušení platnosti víza, po zamítnutí žádosti o povolení k dlou- hodobému pobytu, pokud uplynula plat- nost víza, po zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, povolení k po- bytu nebo zvláštního pobytového povo- lení, po ukončení přechodného pobytu na území, k němuž se vízum nevyžaduje, po ukončení poskytování ochrany na území podle zvláštního právního před- pisu, nebo při správním vyhoštění, resp. Ministerstvem zahraničních věcí po uplynutí doby platnosti nebo po prohlá- šení neplatnosti diplomatického nebo zvláštního víza, po uplynutí doby plat- nosti nebo po prohlášení neplatnosti povolení k dlouhodobému pobytu vydá- vaného tímto ministerstvem anebo po ukončení přechodného pobytu na úze- mí, k němuž se vízum nevyžaduje, není úkonem správního orgánu zakládajícím, měnícím, rušícím nebo závazně určují- cím práva nebo povinnosti ($ 65 odst. 1 s. ř. s.), a jde tak o úkon vyloučený ze soudního přezkumu podle $ 70 písm. a) s. ř. s. Krajský soud tudíž postupoval správně, když žalobu jako nepřípustnou odmítl. 809 Řízení před soudem: kompetenční výluka k $ 70 písm. d) soudního řádu správního k $ 42 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění zákona č. 320/2002 Sb. Je-li sporné, zda se na rozhodnutí správního orgánu vztahuje kompe- tenční výluka ve smyslu 6 70 s. ř. s. [zde: $ 70 písm. d) s. ř. s. ohledně roz- hodnutí o uložení opatření k nápravě podle $ 42 zákona č. 254/2001 Sb., vodního zákona), je zapotřebí zvolit výklad maximálně dbající zachování práva na přístup k soudu.
Le Van T. (Vietnamská socialistická republika) proti Policii České republiky -
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Rozsudek byl žalobci doručen dne 5. 11. 2004 (zjištěno z doručenky založené v soudním spise), kasační stížnost byla odevzdána k doručení držiteli poštovní licence dne 18. 11. 2004. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Při přezkumu napadeného rozhodnutí krajského soudu se Nejvyšší správní soud zabýval primárně otázkou, zda je výjezdní příkaz rozhodnutím ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s., a může být tudíž předmětem přezkumu v rámci správního soudnictví, či nikoli. Rozhodnutí krajského soudu o této otázce sice považuje Nejvyšší správní soud za správné, nicméně odůvodnění jeho stanoviska neshledal z hlediska rozsahu a obsahu vyčerpávajícím.
Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 5 As 47/2003 - 72, je ke zjištění, zda je konkrétní úkon správního orgánu správním rozhodnutím, nutné zkoumat jak samotný úkon, tak i právní normu, na jejímž základě byl učiněn. I když sám úkon splňuje formální znaky rozhodnutí, jedná se o správní rozhodnutí jen tehdy, vyžaduje-li i právní norma, aby tento úkon byl učiněn jako rozhodnutí; to je možno zjistit pouze interpretací právní normy.
Podle ust. § 50 odst. 1 zákona o pobytu cizinců na území České republiky je výjezdní příkaz dokladem, který uděluje policie z moci úřední po zrušení platnosti víza, po zamítnutí žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu, pokud uplynula platnost víza, po zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, povolení k pobytu nebo zvláštního pobytového povolení, po ukončení přechodného pobytu na území, k němuž se vízum nevyžaduje, po ukončení poskytování ochrany na území podle zvláštního právního předpisu nebo při správním vyhoštění. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že udělení výjezdního příkazu je nutno chápat jako zákonodárcem předvídaný logický důsledek vydání jednoho z tímto ustanovením taxativně vyjmenovaných rozhodnutí. Příslušnému orgánu je přitom udělení výjezdního příkazu uloženo jako povinnost vždy, dojde-li k této zákonem předvídané skutečnosti.
Z uvedeného pak vyplývá, že policii, resp. ministerstvu zahraničních věcí se zde neukládá rozhodnout, zda výjezdní příkaz udělí, či nikoli, jinými slovy neukládá se mu posoudit, zda jsou v tom kterém případě dány podmínky pro jeho udělení, či nikoli, a podle toho rozhodnout, nýbrž ukládá se mu tento příkaz udělit vždy, když nastane zákonem předvídaná skutečnost. Nejenže tedy právní norma nepředepisuje pro výjezdní příkaz formální náležitosti rozhodnutí tak, jak bývají pravidelně procesními předpisy vyžadovány (výrok, odůvodnění, poučení o řádných opravných prostředcích; viz znění odst. 7 § 50 citovaného zákona: „Výjezdní příkaz má tvar štítku, který policie nebo Ministerstvo zahraničních věcí vyznačí do cestovního dokladu…“), ale zcela zjevně nepředpokládá ani samotný proces aplikace práva, tedy zjištění skutkového stavu věci, výběr adekvátní právní normy, posouzení, zda lze daný skutkový stav této normě podřadit, ani samotnou aplikaci této normy. Úkon, kterým se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti, ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s. však může být výsledkem pouze takovéhoto shora uvedeného rozhodovacího procesu. Tento závěr lze dovodit mimo jiné i z odst. 1 a 2 tohoto ustanovení s. ř. s., jakož i z ust. § 68 písm. a) a c) s. ř. s. Zde všude zákonodárce užívá pojem řízení, kterým je třeba rozumět formalizovaný postup před správním orgánem, který vydání rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 předchází. Uvedená kriteria výjezdní příkaz nesplňuje. Má-li pak Nejvyšší správní soud tento doklad klasifikovat, pak výjezdnímu příkazu přiznává spíše charakter administrativního opatření směřujícího k faktické realizaci právních účinků dříve vydaného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že výjezdní příkaz udělený policií z moci úřední po zrušení platnosti víza, po zamítnutí žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu, pokud uplynula platnost víza, po zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, povolení k pobytu nebo zvláštního pobytového povolení, po ukončení přechodného pobytu na území, k němuž se vízum nevyžaduje, po ukončení poskytování ochrany na území podle zvláštního právního předpisu, nebo při správním vyhoštění, resp. Ministerstvem zahraničních věcí po uplynutí doby platnosti nebo po prohlášení neplatnosti diplomatického nebo zvláštního víza, po uplynutí doby platnosti nebo po prohlášení neplatnosti povolení k dlouhodobému pobytu vydávaného tímto ministerstvem anebo po ukončení přechodného pobytu na území, k němuž se vízum nevyžaduje, není úkonem správního orgánu zakládajícím, měnícím, rušícím nebo závazně určujícím práva nebo povinnosti (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), a jde tak o úkon vyloučený ze soudního přezkumu podle § 70 odst. a) s. ř. s. Krajský soud tudíž postupoval správně, když stěžovatelovu žalobu jako nepřípustnou odmítl.
Proto již jen jako poznámku obiter dictum Nejvyšší správní soud uvádí následující: Ze soudního spisu Krajského soudu v Ostravě je patrno, že dřívější řízení o udělení azylu stěžovateli bylo zahájeno dne 17. 7. 2001. Rozhodnutí o neudělení azylu bylo vydáno dne 11. 3. 2002. O žalobě proti tomuto rozhodnutí bylo rozhodnuto krajským soudem tak, že řízení bylo zastaveno dne 12. 6. 2003. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 16. 7. 2003. Z uvedeného vyplývá, že Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky rozhodl v souladu se zákonem, když odmítl zahájit řízení ve věci stěžovatelovy opakované žádosti o udělení azylu s poukazem na ust. § 10 odst. 3 zákona o azylu.
Rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 7. 4. 2004 tak bylo vydáno v době, kdy o žalobě proti původnímu rozhodnutí správního orgánu o neudělení azylu bylo již delší dobu pravomocně rozhodnuto krajským soudem, a tudíž nedošlo k porušení ust. § 119 odst. 4 zákona o pobytu cizinců.
Ze soudního spisu dále vyplývá, že opakované prohlášení o azylu ze dne 30. 8. 2004 bylo zjevně ovlivněno existencí rozhodnutí o správním vyhoštění, ve kterém bylo stěžovateli uloženo vycestovat z území České republiky do 7. 5. 2004, a tudíž motivováno snahou o další legalizaci pobytu na území České republiky. Naopak není zřejmé, o co se opírá přesvědčení stěžovatele, že výjezdní příkaz byl udělen před pravomocným skončením řízení o udělení azylu, a tudíž předčasně, byl-li udělen dne 2. 9. 2004, tedy v den, kdy bylo ministerstvem vnitra rozhodnuto o odmítnutí opětovného zahájení řízení ve věci azylu.
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou dle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u přípustné opravné prostředky (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu