Věc: Ing. Jaroslav D. v Č. proti Finančnímu ředitelství v Praze o daň z příjmů, o ka- sační stížnosti žalobce. Žalobce se u Městského soudu v Pra- ze domáhal zrušení rozhodnutí žalova- ného o žalobcově daňové povinnosti. Současně se žalobou navrhl, aby byl osvobozen od soudního poplatku. Městský soud usnesením z 15. 4. 2003 návrh zamítl; podle odůvodnění usnese- ní poměry žalobce osvobození neodů- vodňují, neboť žalobce finanční pro- středky na úhradu soudního poplatku ve výši 1000 Kč má. Žalobce podal proti tomuto usnesení kasační stížnost. Nejvyšší správní soud kasační stížnost rozsudkem zamítl. Z odůvodnění: V žádosti o osvobození od soudních poplatků žalobce uvedl, že se ho domá- há proto, že s ohledem na dotační politi- 776 ku státu je jeho podnikání dlouhodobě ve ztrátě, manželka je plně invalidní a v rodině jsou tři nezaopatřené děti. Na výzvu Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2003 pak tato svá tvrzení doložil vyplněným formulářem s názvem „Potvr- zení o osobních, majetkových a výdělko- vých poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástup- ce“ ze dne 10. 3. 2003, k němuž přiložil daňové přiznání pro rok 2001, potvrzení o zdravotním stavu svých synů - dvojčat Jaroslava a Milana - a potvrzení o přijetí syna Petra ke studiu na vysokou školu v České republice. V kasační stížnosti proti zamítavému usnesení městského soudu žalobce na- mítl, že soud nesprávně posoudil jeho majetkové poměry a v důsledku toho ne- zákonně zamítl žádost o osvobození od soudního poplatku. V řízení před uvede- ným soudem sice činil soudní poplatek „pouze 1000 Kč“, ale bylo nutno vzít v úvahu, že žaloba směřovala také proti dalším dvěma rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze, a tak soudní poplatek bude 3000 Kč. Kromě toho podal žalob- ce podle vlastního tvrzení ještě další ža- lobu proti dvanácti souvisejícím rozhod- nutím uvedeného finančního ředitelství, a ve skutečnosti tedy dosáhne soudní poplatek výše 15 000 Kč. Dále uvedl, že v roce 2001 měl čistý příjem 60 491 Kč, tzn. měsíčně částku 5040 Kč pro rodinu se třemi nezaopatřenými dětmi, z toho dvěma těžce zdravotně postiženými, a in- validní manželkou, která pobírá invalid- ní důchod ve výši 6900 Kč. Žalobce také musí vynakládat prostředky na vysokoškol- ská studia nejstaršího syna. Jeho osobní automobil byl vyroben v roce 1992 a slou- ží zejména potřebám zdravotně postiže- ných dětí a invalidní manželky. Garáž si žalobce postavil svépomocí. Žalobce ko- nečně uvádí, že je zastoupen advokátem, neboť za účinnosti občanského soudní- ho řádu bylo takové zastoupení povin- né, ale konkrétní výše odměny za zastu- pování ani její splatnost nebyly sjednány a budou se odvíjet od výsledku sporu. Kasační stížnost není důvodná. Individuální osvobození od soud- ních poplatků je procesní institut, jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zá- kona o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních poplatků je za- řazen v ustanovení $ 36 odst. 3 s. ř. s., v němž je kromě jiného uvedeno, že účastník, který doloží, že nemá dostateč- né prostředky, může být na vlastní žá- dost usnesením předsedy senátu osvo- bozen od soudních poplatků. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně ne- může být úspěšný, takovou žádost zamít- ne. Při zkoumání toho, zda je doložen ne- dostatek prostředků, je potřebné nejpr- ve zdůraznit, že účastníka „zatěžuje“ jak břemeno tvrzení, tak i břemeno důkaz- ní. Jinak řečeno, pokud chce být účast- ník ohledně své žádosti o osvobození od soudních poplatků procesně úspěšný, musí jednak uvést, v čem spatřuje svůj nedostatek prostředků, který dle jeho názoru vede k tomu, že nemůže soudní | poplatek uhradit, a jednak takové tvrze- ní řádně doložit. K vlastnímu kasačnímu důvodu Nej- vyšší správní soud především uvádí, že se neztotožňuje s námitkou žalobce ohledně toho, že postup Městského sou- du v Praze byl při posuzování jeho žá- dosti o osvobození od soudních poplat- ků formální, neboť soud poukazoval na to, že soudní poplatek dosáhl jen výše 1000 Kč. Žalobce má pravdu v tom směru, že jeho žaloba ze dne 2. 4. 2002 směřovala nejen proti rozhodnutí Finančního ředi- telství v Praze ze dne 29. 1. 2002, kterou bude Městský soud v Praze posuzovat v této věci, ale i proti dalším dvěma roz- hodnutím téhož finančního ředitelství z téhož dne, jež bude stejný soud řešit v jiných řízeních; ta rovněž podléha- jí poplatkové povinnosti (vždy ve výši 1000 Kč). Žalobcova tvrzení však nejsou vzhledem k výši soudního poplatku v da- né věci rozhodující. Bez právního význa- mu je dále skutečnost, že žalobce podal u uvedeného soudu další žalobu, v níž se domáhá zrušení dalších celkem dvanácti rozhodnutí Finančního ředitelství v Pra- ze, což ve svém důsledku znamená po- vinnost uhradit soudní poplatek v celko- vé výši 12 000 Kč. Žalobce, ač mu v tom 777 311 nic nebránilo, na popsanou okolnost v žá- dosti o osvobození o soudních poplatků (či v případném doplňku) nepoukázal. Právní úprava institutu individuální- ho osvobození od soudního poplatku neukládá Městskému soudu v Praze po- vinnost, aby sám za žalobce vyhledával další skutečnosti, které měly charakteri- zovat nedostatek žalobcových prostřed- ků k uhrazení soudního poplatku ve výši 1000 Kč; proto nemohla mít námitka ža- lobce v řízení o kasační stížnosti naději na procesní úspěch, neboť Městský soud v Praze se v popsaném směru porušení práva nedopustil. Sluší k tomu ještě poznamenat, že ji- ná právní situace může (ale nemusí) na- stat v řízeních, v nichž bude Městský soud v Praze přezkoumávat ostatní žalo- bami napadená rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze, ve kterých bude ža- lobce případně podávat žádost o indivi- duální osvobození od soudních poplat- ků. Stejně tak se Nejvyšší správní soud ztotožnil i s dalšími závěry Městského soudu v Praze ohledně prostředků, z nichž žalobce mohl uhradit soudní poplatek ve výši 1000 Kč. Ze žalobcova „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce“ je totiž zřejmé, že jeho čistý příjem dosáhl za rok 2001 částky 60 491 Kč (jeho manželka 778 pobírala invalidní důchod ve výši 6900 Kč měsíčně) a sám žalobce nebyl příjem- cem žádné státní sociální podpory. Jak- koli je takový příjem nevysoký, žalobce není ve stavu hmotné nouze. Je také vlastníkem garáže, lhostejno, zda posta- vené svépomocí, i vlastníkem osobního automobilu. Jinak řečeno, v řízení před Městským soudem v Praze žalobce pro- kazatelně nedoložil, že by neměl pro- středky k úhradě soudního poplatku ve výši 1000 Kč. Z tohoto důvodu je patrné, že námitka žalobce o nesprávném po- souzení jeho majetkových poměrů měst- ským soudem, respektive posouzení prostředků, z nichž může zaplatit soud- ní poplatek, nebyla důvodná. Pro tento závěr pak není rozhodující, že uvedený soud vzal při posuzování prostředků žalobce v úvahu nikoli jeho čistý příjem (základ daně z příjmů fyzic- kých osob za rok 2001), ale peněžní část- ky, které měl na hotovosti (82 723 Kč) a na bankovním účtu (7407 Kč), avšak které se dle tvrzení žalobce týkaly i dru- hého člena sdružení, s nímž soukromě podnikal. Ostatně žalobce sám v kasační stížnosti netvrdil, že by snad neměl pro- středky na zaplacení soudního poplat- ku, nýbrž uváděl, že uhrazení částky 1000 Kč by znamenalo citelný zásah do rodinného rozpočtu. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl ($ 110 odst. 1 s. ř. s.). Givo, aza) 312 Azyl: k povinnosti tvrzení k zákonu č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro roz- hodnutí žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní soud vy- chází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“; proto nemůže stěžovatel- ka v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud v předchá- zejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud sama neuvádí skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí.
Věc: Ing. Jaroslav D. v Č. proti Finančnímu ředitelství v Praze o daň z příjmů, o ka- sační stížnosti žalobce. Žalobce se u Městského soudu v Pra- ze domáhal zrušení rozhodnutí žalova- ného o žalobcově daňové povinnosti. Současně se žalobou navrhl, aby byl osvobozen od soudního poplatku. Městský soud usnesením z 15. 4. 2003 návrh zamítl; podle odůvodnění usnese- ní poměry žalobce osvobození neodů- vodňují, neboť žalobce finanční pro- středky na úhradu soudního poplatku ve výši 1000 Kč má. Žalobce podal proti tomuto usnesení kasační stížnost. Nejvyšší správní soud kasační stížnost rozsudkem zamítl. Z odůvodnění: V žádosti o osvobození od soudních poplatků žalobce uvedl, že se ho domá- há proto, že s ohledem na dotační politi- 776 ku státu je jeho podnikání dlouhodobě ve ztrátě, manželka je plně invalidní a v rodině jsou tři nezaopatřené děti. Na výzvu Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2003 pak tato svá tvrzení doložil vyplněným formulářem s názvem „Potvr- zení o osobních, majetkových a výdělko- vých poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástup- ce“ ze dne 10. 3. 2003, k němuž přiložil daňové přiznání pro rok 2001, potvrzení o zdravotním stavu svých synů - dvojčat Jaroslava a Milana - a potvrzení o přijetí syna Petra ke studiu na vysokou školu v České republice. V kasační stížnosti proti zamítavému usnesení městského soudu žalobce na- mítl, že soud nesprávně posoudil jeho majetkové poměry a v důsledku toho ne- zákonně zamítl žádost o osvobození od soudního poplatku. V řízení před uvede- ným soudem sice činil soudní poplatek „pouze 1000 Kč“, ale bylo nutno vzít v úvahu, že žaloba směřovala také proti dalším dvěma rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze, a tak soudní poplatek bude 3000 Kč. Kromě toho podal žalob- ce podle vlastního tvrzení ještě další ža- lobu proti dvanácti souvisejícím rozhod- nutím uvedeného finančního ředitelství, a ve skutečnosti tedy dosáhne soudní poplatek výše 15 000 Kč. Dále uvedl, že v roce 2001 měl čistý příjem 60 491 Kč, tzn. měsíčně částku 5040 Kč pro rodinu se třemi nezaopatřenými dětmi, z toho dvěma těžce zdravotně postiženými, a in- validní manželkou, která pobírá invalid- ní důchod ve výši 6900 Kč. Žalobce také musí vynakládat prostředky na vysokoškol- ská studia nejstaršího syna. Jeho osobní automobil byl vyroben v roce 1992 a slou- ží zejména potřebám zdravotně postiže- ných dětí a invalidní manželky. Garáž si žalobce postavil svépomocí. Žalobce ko- nečně uvádí, že je zastoupen advokátem, neboť za účinnosti občanského soudní- ho řádu bylo takové zastoupení povin- né, ale konkrétní výše odměny za zastu- pování ani její splatnost nebyly sjednány a budou se odvíjet od výsledku sporu. Kasační stížnost není důvodná. Individuální osvobození od soud- ních poplatků je procesní institut, jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zá- kona o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních poplatků je za- řazen v ustanovení $ 36 odst. 3 s. ř. s., v němž je kromě jiného uvedeno, že účastník, který doloží, že nemá dostateč- né prostředky, může být na vlastní žá- dost usnesením předsedy senátu osvo- bozen od soudních poplatků. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně ne- může být úspěšný, takovou žádost zamít- ne. Při zkoumání toho, zda je doložen ne- dostatek prostředků, je potřebné nejpr- ve zdůraznit, že účastníka „zatěžuje“ jak břemeno tvrzení, tak i břemeno důkaz- ní. Jinak řečeno, pokud chce být účast- ník ohledně své žádosti o osvobození od soudních poplatků procesně úspěšný, musí jednak uvést, v čem spatřuje svůj nedostatek prostředků, který dle jeho názoru vede k tomu, že nemůže soudní | poplatek uhradit, a jednak takové tvrze- ní řádně doložit. K vlastnímu kasačnímu důvodu Nej- vyšší správní soud především uvádí, že se neztotožňuje s námitkou žalobce ohledně toho, že postup Městského sou- du v Praze byl při posuzování jeho žá- dosti o osvobození od soudních poplat- ků formální, neboť soud poukazoval na to, že soudní poplatek dosáhl jen výše 1000 Kč. Žalobce má pravdu v tom směru, že jeho žaloba ze dne 2. 4. 2002 směřovala nejen proti rozhodnutí Finančního ředi- telství v Praze ze dne 29. 1. 2002, kterou bude Městský soud v Praze posuzovat v této věci, ale i proti dalším dvěma roz- hodnutím téhož finančního ředitelství z téhož dne, jež bude stejný soud řešit v jiných řízeních; ta rovněž podléha- jí poplatkové povinnosti (vždy ve výši 1000 Kč). Žalobcova tvrzení však nejsou vzhledem k výši soudního poplatku v da- né věci rozhodující. Bez právního význa- mu je dále skutečnost, že žalobce podal u uvedeného soudu další žalobu, v níž se domáhá zrušení dalších celkem dvanácti rozhodnutí Finančního ředitelství v Pra- ze, což ve svém důsledku znamená po- vinnost uhradit soudní poplatek v celko- vé výši 12 000 Kč. Žalobce, ač mu v tom 777 311 nic nebránilo, na popsanou okolnost v žá- dosti o osvobození o soudních poplatků (či v případném doplňku) nepoukázal. Právní úprava institutu individuální- ho osvobození od soudního poplatku neukládá Městskému soudu v Praze po- vinnost, aby sám za žalobce vyhledával další skutečnosti, které měly charakteri- zovat nedostatek žalobcových prostřed- ků k uhrazení soudního poplatku ve výši 1000 Kč; proto nemohla mít námitka ža- lobce v řízení o kasační stížnosti naději na procesní úspěch, neboť Městský soud v Praze se v popsaném směru porušení práva nedopustil. Sluší k tomu ještě poznamenat, že ji- ná právní situace může (ale nemusí) na- stat v řízeních, v nichž bude Městský soud v Praze přezkoumávat ostatní žalo- bami napadená rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze, ve kterých bude ža- lobce případně podávat žádost o indivi- duální osvobození od soudních poplat- ků. Stejně tak se Nejvyšší správní soud ztotožnil i s dalšími závěry Městského soudu v Praze ohledně prostředků, z nichž žalobce mohl uhradit soudní poplatek ve výši 1000 Kč. Ze žalobcova „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce“ je totiž zřejmé, že jeho čistý příjem dosáhl za rok 2001 částky 60 491 Kč (jeho manželka 778 pobírala invalidní důchod ve výši 6900 Kč měsíčně) a sám žalobce nebyl příjem- cem žádné státní sociální podpory. Jak- koli je takový příjem nevysoký, žalobce není ve stavu hmotné nouze. Je také vlastníkem garáže, lhostejno, zda posta- vené svépomocí, i vlastníkem osobního automobilu. Jinak řečeno, v řízení před Městským soudem v Praze žalobce pro- kazatelně nedoložil, že by neměl pro- středky k úhradě soudního poplatku ve výši 1000 Kč. Z tohoto důvodu je patrné, že námitka žalobce o nesprávném po- souzení jeho majetkových poměrů měst- ským soudem, respektive posouzení prostředků, z nichž může zaplatit soud- ní poplatek, nebyla důvodná. Pro tento závěr pak není rozhodující, že uvedený soud vzal při posuzování prostředků žalobce v úvahu nikoli jeho čistý příjem (základ daně z příjmů fyzic- kých osob za rok 2001), ale peněžní část- ky, které měl na hotovosti (82 723 Kč) a na bankovním účtu (7407 Kč), avšak které se dle tvrzení žalobce týkaly i dru- hého člena sdružení, s nímž soukromě podnikal. Ostatně žalobce sám v kasační stížnosti netvrdil, že by snad neměl pro- středky na zaplacení soudního poplat- ku, nýbrž uváděl, že uhrazení částky 1000 Kč by znamenalo citelný zásah do rodinného rozpočtu. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl ($ 110 odst. 1 s. ř. s.). Givo, aza) 312 Azyl: k povinnosti tvrzení k zákonu č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro roz- hodnutí žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní soud vy- chází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“; proto nemůže stěžovatel- ka v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud v předchá- zejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud sama neuvádí skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí.
Důvod podání kasační stížnosti spat- řuje stěžovatelka rovněž v ustanovení $ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť má za to, že soud nesprávným způsobem posou- dil otázku, zda správní řízení netrpělo- procesní vadou. Stěžovatelka je přesvěd- čena, že rozhodnutí žalovaného neodpo- vídá ustanovení $ 47 odst. 3 správního řádu; odůvodnění rozhodnutí považuje za nedostatečné, trpící neodstranitel- nou vadou. Je proto nutno takové řízení zopakovat. Stěžovatelka však v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného cha- rakteru, aniž by uvedla, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí ža- lovaného v odůvodnění jeho rozhod- nutí chybí; takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností je však stiže- no nemožností jejich přezkoumání sou- dem. Protože ve správním řízení dospěl žalovaný k závěru, že stěžovatelka při- chází ze státu, který Česká republika po- 779 313 važuje za třetí bezpečnou zemi nebo bez- pečnou zemi původu, a nebylo prokázá- no, že v jejím případě tento stát za ta- kovou zemi považovat nelze, zamítl žádost stěžovatelky o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení $ 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Soud v přezkumném řízení byl vázán ža- lobním návrhem, přezkoumával, zda ta- kové skutečnosti žalovaný spolehlivě zjistil, zda své rozhodnutí přiléhavě odů- vodnil a zda postupoval v souladu se zá- konem, a závěry uvedené v rozsudku zdůvodnil. Nejvyšší správní soud vychází z pre- misy „nechť si každý střeží svá práva“, proto nemůže stěžovatelka úspěšně v ka- sační stížnosti namítat, že správní orgán či soud v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věcí, aniž by sa- ma uvedla skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí. Cani) 313 Vodní právo: podmínky k uložení opatření k nápravě k $ 27 odst. 1 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění zákona č. 14/1998 Sb.“ Jestliže vodohospodářský orgán zjistí, že nedovoleným vypouštěním vod nebo nedovoleným nakládáním s látkami vodám škodlivými došlo k znečištění povrchové nebo podzemní vody nebo k ohrožení její jakosti, a zjistí původce tohoto závadného stavu, pak není na jeho úvaze, zda tomu- to původci uloží povinnost provést opatření k odstranění závadného stavu či nikoli, ale je povinen tato opatření uložit vždy ($ 27 odst. 1 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách).
Nataliya K. (Ukrajina) proti Ministerstvu vnitra o azyl, o kasační stížnosti žalobkyně.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podané kasační stížnosti, přezkoumal tedy nejprve, zda kasační stížnost je podána včas a zda je přípustná.
Rozsudek soudu, napadený kasační stížností, byl stěžovatelce doručen 1. 12. 2003, kasační stížnost byla podána věcně i místně příslušnému krajskému soudu dne 10. 12. 2003 a je podána včas. Kasační stížnost je přípustná, stěžovatelka je zastoupena advokátem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek soudu v souladu s ustanovením § 109 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud je při přezkoumání rozsudku soudu, napadeného kasační stížností, vázán důvody kasační stížnosti; to však neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Rozhodování soudu o kasační stížnosti je ovládáno principem kasace, soud tedy provádí jen důkazy nezbytné k tomu, aby mohl rozhodnout, v rámci své přezkumné činnosti sleduje, jak soud, který ve věci rozhodoval, zhodnotil důkazy, jak se vypořádal s tvrzením žalobce a důkazy navrženými či předloženými, přičemž nové důvody, které nebyly stěžovatelem uplatněny v předchozích řízeních, nelze v kasační stížnosti úspěšně uplatnit.
Kasační stížnost podala stěžovatelka z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jež mělo spočívat v tom, že soud i žalovaný nesprávným způsobem posoudil právní otázku, tedy, zda je možno na stěžovatele vztáhnou ustanovení § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, stala se nečlenem zločineckých struktur a proto byla
ohrožena na zdraví i na životě, z uvedených důvodů má za to, že jí měl být udělen azyl podle ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu.
Stěžovatelkou uváděné pochybení v postupu soudu však Nejvyšší správní soud neshledal.
Podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze.
Soud v předcházejícím řízení prověřil správní spis žalovaného, zjistil, že sama stěžovatelka v azylovém řízení prohlásila, že do České republiky přicestovala z Polska, ve správním řízení popsala podrobně svůj průběh cesty do České republiky, bylo nepochybně prokázáno, že měla v průběhu cesty přes území Polska možnost volného pohybu, na hranicích byla v kontaktu se státními orgány Polska, sama v pohovoru vedeném v rámci správního řízení uvedla, že měla sice možnost požádat o azyl v Polsku, což neučinila, neboť, jak sama prohlásila, jejím záměrem bylo požádat o azyl v České republice. Správní orgán i žalovaný, jak uvedl soud v předchozím řízení, se podrobně zabýval Polskem jako bezpečnou třetí zemí a právní úpravou azylového řízení v Polsku, v tomto bodě odkázal soud na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu a uvedl, že správní orgán dospěl ke správnému závěru, když žádost stěžovatelky o azyl zamítl jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Rovněž nebylo nikterak prokázáno, že by v případě stěžovatelky stát původu byl pro ni nebezpečný.
V takovém případě správní orgán posuzoval důvody uvedené stěžovatelkou, není jeho povinností vyhledávat další důvody, stěžovatelkou neuváděné. Správní orgán i soud v předchozím řízení se zabývaly podrobně všemi námitkami, které stěžovatelka v těchto řízeních uplatnila.
Stěžovatelka uvedla jako důvod podání kasační stížnosti rovněž ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., když uvedla, že žalovaný při svém rozhodování dostatečně neprovedl dokazování a na základě takto nedostatečně zjištěného stavu bylo rozhodnuto nespravedlivě.
Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí právního orgánu pro nesrozumitelnost.
Z uvedeného je však zřejmé, že takové tvrzení stěžovatelky, kterým se domáhá nápravy vydaného rozhodnutí a rovněž tak její argumentace musí být konkrétní, musí tedy vést, jaké důkazy nebyly správním orgánem provedeny, popřípadě jaké stěžovatelkou navržené důkazní prostředky žalovaný neprovedl či neopatřil, aniž by uvedl důvod takového svého postupu.
Naopak, je zřejmé z předloženého správního spisu, že se stěžovatelka měla možnost vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí žalovaného a pokud v průběhu celého správního řízení
nepožádala stěžovatelka o doplnění případných důkazních prostředků, jež by mohly mít vliv na výrok rozhodnutí žalovaného, nelze se nápravy domáhat v kasační stížnosti. Takovou námitku považuje Nejvyšší správní soud rovněž za nedůvodnou.
Jako důvod podání kasační stížnosti spatřuje stěžovatelka rovněž v ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s.ř.s., když má za to, že soud nesprávným způsobem posoudil otázku, zda správní řízení netrpělo procesní vadou. Stěžovatelka je přesvědčena, že rozhodnutí žalovaného neodpovídá ustanovení § 47 odst. 3 správního řádu, když odůvodnění rozhodnutí
považuje za nedostatečné, trpí vadou neodstranitelnou, proto je nutno takové řízení zopakovat.
Stěžovatelka však v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného charakteru, aniž by uvedla, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností je však stiženo nemožností jejich přezkoumání soudem.
Protože ve správním řízení dospěl žalovaný k závěru, že stěžovatelka přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu a nebylo prokázáno, že v jejím případě tento stát za takovou zemi považovat nelze, žádost stěžovatelky o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Soud v přezkumném řízení byl vázán žalobním návrhem, přezkoumával, zda takové skutečnosti žalovaný spolehlivě zjistil, zda své rozhodnutí přiléhavě odůvodnil a zda postupoval v souladu se zákonem a závěry uvedené v rozsudku zdůvodnil.
Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“, proto nemůže stěžovatelka úspěšně v kasační stížnosti namítat, že nebyl správním orgánem či soudem v předcházejícím řízení zjištěn důsledně skutečný stav věcí, aniž by sama uvedla skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a jako takovou ji zamítl (§ 110 odst. 1 s.ř.s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. Protože úspěšný žalovaný žádné náklady neuplatňoval, ostatně mu žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, soud mu právo na náhradu nákladů nepřiznal.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2004
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu