licii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 5b.* I. Posuzuje-li správní orgán důvodnost obav žadatele o azyl z pronásledování pro zastávání politických názorů ve smyslu $ 12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je zpravidla třeba, aby vzal v úvahu situaci v zemi původu žadatele v době bezpro- středně předcházející jeho odchodu z této země. II. Zamítne-li soud správní žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve výroku, jímž žadateli nebyl udělen azyl podle $ 12 a násl. zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a současně zruší totéž rozhodnutí ve výroku, jímž správní orgán rozhodl, že na ža- *» Súčinností od 1. 1. 2007 zrušeno zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce. *) Nyní též ve znění zákona č. 57/2005 Sb. 1289-1290 datele se nevztahují překážky vycestování ($ 91 téhož zákona), není takové rozhod- nutí v důsledku toho nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů nebo pro nesrozu- mitelnost [$ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
licii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 5b.* I. Posuzuje-li správní orgán důvodnost obav žadatele o azyl z pronásledování pro zastávání politických názorů ve smyslu $ 12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je zpravidla třeba, aby vzal v úvahu situaci v zemi původu žadatele v době bezpro- středně předcházející jeho odchodu z této země. II. Zamítne-li soud správní žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve výroku, jímž žadateli nebyl udělen azyl podle $ 12 a násl. zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a současně zruší totéž rozhodnutí ve výroku, jímž správní orgán rozhodl, že na ža- *» Súčinností od 1. 1. 2007 zrušeno zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce. *) Nyní též ve znění zákona č. 57/2005 Sb. 1289-1290 datele se nevztahují překážky vycestování ($ 91 téhož zákona), není takové rozhod- nutí v důsledku toho nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů nebo pro nesrozu- mitelnost [$ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Prejudikatura: srov. č. 260/2004 Sb. NSS. 1289 Střelné zbraně: k podmínkám ztráty spolehlivosti k $ 45 písm. b) bod 3 zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních)* Z 645 odst. 2 písm. b) bod 3 zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních, vyplý- vá, že pro ztrátu spolehlivosti postačí porušení i jediné povinnosti stanovené obec- ně závaznými právními předpisy na úseku zbraní a střeliva.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni v rozsahu důvodů uvedených v kasačních stížnostech. Nejprve se přitom zabýval námitkami obsaženými v kasační stížnosti žalobce.
Žalobce v kasační stížnosti předně namítá porušení procesních předpisů správním orgánem, konkrétně nedostatečným způsobem provedené dokazování, kdy v důsledku této skutečnosti nebylo možné spravedlivě rozhodnout, a porušení § 47 odst. 3 správního řádu, v důsledku něhož je odůvodnění rozhodnutí nedostatečné. Dovozuje tím existenci vad řízení spočívajících v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí měl zrušit. Nedostatečnost podkladů pro vydání rozhodnutí o neudělení azylu přitom žalobce namítal i ve své žalobě. Této námitce Nejvyšší správní soud přisvědčil. Žalobce totiž ve správním řízení za důvod své žádosti o azyl označil mj. obavu z pronásledování ve státě původu, když příčinou takového pronásledování měla být jeho politická příslušnost ke straně bývalého prezidenta Ševarnadzeho, jež byla ve volbách z počátku ledna 2004 poražena opozicí. Nejvyšší správní soud tedy jednoznačně dospěl k závěru, že žalobce ve správním řízení tvrdil skutečnosti, které by bylo možno podřadit pod důvod pro udělení azylu podle § 12 písm. b) ZA. Bylo tedy na žalovaném, aby tvrzení žalobce ověřil z jiných zdrojů a na základě takto získaných informací posoudil, zda se žalobce pronásledování pro zastávání politických názorů obává důvodně. V případě kladného zjištění by pak žalovaný měl žalobci azyl z důvodu podle § 12 písm. b) ZA udělit, v případě negativního závěru by pak bylo namístě rozhodnout o neudělení azylu z uvedeného důvodu. Z rozhodnutí jakož i ze správního spisu lze zjistit, že žalovaný tvrzení žalobce o jeho obavě z pronásledování poměřoval s veřejně dostupnými informacemi obsaženými ve Zprávě o dodržování lidských práv v Gruzii za rok 2002 a dále v tiskových zprávách ČTK. Nejvyšší správní soud nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle něhož uvedené informace byly dostatečné k posouzení neexistence důvodu podle § 12 písm. b) ZA. Krajský soud sice správně uvedl, že rozhodující pro posouzení důvodnosti žádosti žalobce o azyl nemohla být výše označená zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA, neboť ta se vztahovala k situaci v Gruzii v roce 2002, tedy v době, kdy byla u vlády strana prezidenta Ševarnadzeho. Zdejší soud se však rozchází s krajským soudem v hodnocení zpráv ČTK jako dostatečného zdroje informací pro ověření důvodnosti obavy žalobce z pronásledování. Tyto zprávy jsou totiž podle zjištění Nejvyššího správního soudu datovány 4. a 5. 1. 2004 a věcně popisují průběh a výsledky prezidentských voleb v Gruzii, které se konaly 4. 1. 2004. Důvod obav žalobce z toho, že bude pronásledován pro své politické názory, resp. proto, že byl zaměstnancem politické strany, která byla před volbami u moci, se však vztahuje nejen k událostem, které předcházely uvedeným volbám, resp. které se udály v jejich průběhu, nýbrž zejména k situaci v zemi původu v době, jež následovala po volbách a která předcházela odchodu žalobce z vlasti a žádosti o azyl. Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje s krajským soudem, podle něhož existenci důvodu pro udělení azylu podle § 12 ZA je třeba zkoumat do minulosti, tedy do doby předcházející žádosti o azyl. V daném případě však žalovaný žádným způsobem neověřoval důvodnost obav žalobce z pronásledování právě v mezidobí mezi volbami a navazující změnou vládnoucí strany a odchodem žalobce ze země, resp. pro posouzení důvodnosti takové obavy ve správním spise či rozhodnutí zcela chybějí potřebné podklady. Za takové dostatečné podklady nelze považovat ani zprávu Ministerstva zahraničních věcí USA, vztahující se k situaci v Gruzii v roce 2002, ale ani zprávy ČTK, jež z povahy věci mohly informovat o situaci před volbami a v jejich průběhu, nikoli však o situaci po volbách. Jinými slovy, ve správním spise není založena jediná informace o situaci členů dříve vládnoucí strany prezidenta Ševarnadzeho po volbách, které vyhrála opozice a které vedly ke změně režimu v Gruzii. Právě taková informace by pak mohla potvrdit nebo vyvrátit, resp. objektivizovat žalobcem tvrzenou obavu z pronásledování z důvodu zastávání politických názorů v zemi původu. Nejvyšší správní soud podotýká, že posuzuje-li správní orgán důvodnost obav z pronásledování žadatele o azyl pro zastávání politických názorů ve smyslu § 12 písm. b) ZA, je zpravidla třeba, aby vzal v úvahu situaci v zemi původu bezprostředně předcházející odchodu cizince z této země, a to zvláště tehdy, jestliže žadatel o azyl tvrdí, že jeho obava je spojena se situací v této zemi po změně režimu. V daném případě nelze než přisvědčit námitce žalobce, kterou dovozuje existenci důvodu kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť žalovaný tím, že si neobstaral podklady pro své rozhodnutí, kterými by ověřil důvodnost tvrzené obavy žalobce z pronásledování po prezidentských volbách konaných dne 4. 1. 2004, porušil ustanovení o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl Krajský soud v Plzni napadené rozhodnutí zrušit. Za takové situace se nemohl Nejvyšší správní soud zabývat námitkou podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; to, zda žalovaný správně posoudil právní otázku, zda bylo žalobci možno udělit azyl podle § 12, § 13 a § 14 ZA, totiž bude možno posoudit teprve v situaci, kdy žalovaný podobný závěr přijme na podkladě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, tedy po doplnění skutkových zjištění o situaci v Gruzii, resp. situaci členů politické strany bývalého prezidenta Ševarnadzeho a jejích podporovatelů v období bezprostředně následujícím po volbách, resp. bezprostředně předcházejícím odchodu žalobce z Gruzie.
Pokud jde o kasační stížnost žalovaného, ten v ní předně namítá, že soud nemůže přijmout rozhodnutí, kterým na straně jedné zamítne žalobu proti výroku o neudělení azylu a na straně druhé zruší rozhodnutí o neexistenci překážek vycestování podle § 91 ZA. Abstrahujíce od konkrétností tohoto případu a od důvodnosti takového postupu v daném případě dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že žádné ustanovení českého právního řádu soudu nebrání, aby k žalobě směřující proti rozhodnutí žalovaného obsahujícímu samostatné výroky o neudělení azylu a o neexistenci překážek vycestování přijal rozhodnutí, kterým zamítne žalobu směřující proti výroku o neudělení azylu a kterým naopak zruší rozhodnutí v rozsahu výroku o neexistenci překážek vycestování. Ustanovení § 28 ZA, na které žalobce odkazuje, neobsahuje nic, co by tento závěr zpochybňovalo. Z dikce cit. ustanovení lze naopak dovodit, že výrok o neexistenci překážky vycestování by bylo třeba zrušit v případě, byl-li by zrušen výrok o neudělení azylu, neboť platí, že v takovém případě je výrok o neexistenci překážek vycestování závislý na existenci výroku o neudělení azylu. Opačně však tento závěr neplatí. Právní názor obsažený v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 12/2003 - 76 ze dne 16. 10. 2003, jehož se žalovaný dovolává, v dané věci není relevantní, neboť v uvedeném rozhodnutí se soud zabýval možnostmi svého postupu v situaci, kdy rozhoduje o kasační stížnosti směřující proti rozhodnutí krajského soudu, jímž byla žaloba zamítnuta. V dané věci šlo však o rozhodování krajského soudu o žalobě proti správnímu rozhodnutí, které obsahovalo dva samostatné výroky; jak Nejvyšší správní soud výše dovodil, výrok o neexistenci překážek podle § 91 ZA bylo možno samostatně zrušit, aniž by tím byl dotčen další právní osud výroku o neudělení azylu podle § 12, § 13 a § 14 ZA. Oprávněnost přijetí takového rozhodnutí nemůže být dotčena ani pochybnostmi žalovaného ohledně typu pobytu cizince v České republice po takovém rozhodnutí. Předně má Nejvyšší správní za to, že přípustnost nebo nepřípustnost takového rozhodnutí v azylové věci nelze dovozovat pomocí argumentů, které se týkají právního režimu pobytu cizince v České republice podle cizineckého zákona, resp. podle zákonů k němu speciálních. Dále má Nejvyšší správní soud za to, že rozhoduje-li se o překážce vycestování v řízení o udělení azylu (řízení vedeném podle speciálních pravidel obsažených v azylovém zákoně), pak účastník takového řízení je vždy žadatelem o udělení azylu ve smyslu § 2 odst. 3 ZA a § 72 odst. 1 ZA, kterému má policie podle posléze uvedeného ustanovení udělit azyl za účelem řízení o udělení azylu, a to i když v řízení již bylo rozhodnuto o neudělení azylu a zbývá rozhodnout „toliko“ o existenci překážek vycestování.
Jestliže Nejvyšší správní soud výše přisvědčil námitce žalobce o nedostatečnosti podkladů pro vydání rozhodnutí o neudělení azylu podle § 12 písm. b) ZA, tím spíše musel dospět k závěru, že žalovaný ve správním řízení neshromáždil dostatek podkladů pro posouzení otázky, zda jsou v případě žalobce dány překážky vycestování. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s krajským soudem, pokud jde o skutečnost, že tyto překážky je třeba zkoumat do budoucna, tj. v kontextu situace v Gruzii po volbách v lednu 2004. Soud přitom odmítá argument žalovaného, že ve správním řízení nebyla zjištěna žádná skutečnost svědčící naplnění podmínek uvedených v § 91 ZA. Jak je výše uvedeno, žalobce ve správním řízení poměrně přesně identifikoval nebezpečí, které mu v případě návratu do Gruzie podle jeho názoru hrozí. Bylo tedy na správním orgánu, aby tato tvrzení žalobce verifikoval z jiných zdrojů, resp. aby získal aktuální informace o stavu v Gruzii. Jeho úvahy se pak měly promítnout do odůvodnění správního rozhodnutí, které by pak buď dalo žalobcovým obavám za pravdu nebo které by tyto obavy naopak na podkladě jinak získaných informací vyvrátilo. Ve správním rozhodnutí však jakákoliv taková úvaha chybí, přičemž její absenci jistě nelze ospravedlňovat neexistencí překladu aktuálních zpráv o situaci v Gruzii tak, jak to činil ve vyjádření k žalobě žalovaný. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší správní soud námitce žalovaného přisvědčit.
y se pak měly promítnout do odůvodnění správního rozhodnutí, které by pak buď dalo žalobcovým obavám za pravdu nebo které by tyto obavy naopak na podkladě jinak získaných informací vyvrátilo. Ve správním rozhodnutí však jakákoliv taková úvaha chybí, přičemž její absenci jistě nelze ospravedlňovat neexistencí překladu aktuálních zpráv o situaci v Gruzii tak, jak to činil ve vyjádření k žalobě žalovaný. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší správní soud námitce žalovaného přisvědčit.
Nejvyšší správní soud tedy s poukazem na výše uvedené shledal důvodnost kasační stížnosti žalobce a naopak neshledal důvodnost kasační stížnosti žalovaného. Vzhledem k tomu, že v daném případě byl naplněn důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., bude třeba, aby Krajský soud v Plzni v dalším řízení zrušil napadené správní rozhodnutí v plném rozsahu a nikoliv pouze v rozsahu druhého výroku o neexistenci překážek vycestování. Nejvyšší správní soud tedy zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni v plném rozsahu, neboť o existenci překážek vycestování bude možno případně rozhodnout teprve tehdy, pokud by správní orgán ani v novém správním řízení po doplněném šetření neshledal v případě žalobce existenci důvodu pro udělení azylu podle § 12 písm. b) ZA. V dalším řízení je Krajský soud v Plzni vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
Vzhledem k ust. § 78b odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., podle něhož se cizinci, který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Plzni v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 25. května 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu