3 Azs 40/2007

3 Azs 40/2007- 143 - text

č. j. 3 Azs 40/2007 - 149

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: O. N., zastoupeného Mgr. Sofií Pondikasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Křenová 64, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Az 156/2004, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2004 (právní moc dne 3. 6. 2004), č.j. OAM-790/VL-19-ZA07-2004, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2005, č. j. 55 Az 156/2004 – 58,

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Odměna soudem ustanovené advokátky Mgr. Sofie Pondikasové s e u r č u j e částkou 4800 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí včasně podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14. 5. 2004 (právní moc dne 3. 6. 2004), č.j. OAM-790/VL-19-ZA07-2004. Rozhodnutím žalovaného správního orgánu nebyl stěžovateli k jeho žádosti udělen azyl podle ustanovení § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně žalovaný rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení § 91 téhož zákona.

Žalovaný správní orgán ve svém odůvodnění rozhodnutí uvedl, že na základě provedeného správního řízení neshledal, ani žalobce sám nezmínil, žádnou konkrétní skutečnost, která by jej vedla k závěru, že žalobce byl ve vlasti pronásledován za uplatňování politických práv a svobod podle ust. § 12 písm. a) zákona o azylu nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů taxativně uvedených v ust. § 12 písm. b) téhož zákona. V průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti žalobce o udělení azylu je snaha o legalizaci pobytu v České republice, přičemž ve své vlasti se obává možných potíží ze strany soukromých osob, kterým zabránil ve spáchání trestného činu znásilnění.

Žalobcova tvrzení ohledně obav ze zabití ze strany násilníků shledal žalovaný poměrně nepřesvědčivá, neboť tvrzený incident s rvačkou dle výpovědi žalobce skončil mimo jiné posezením s napadenou ženou u kávy. Žádným násilníkem nebyl žalobce nikdy kontaktován, ti měli pouze navštívit jeho matku ve společném bydlišti. Institut vnitřního přesídlení nevyužil, ačkoliv mu v tom nebránily jakékoliv závažné objektivní důvody. Od března 2002 (žalobcem uváděná doba incidentu s násilníky) do listopadu 2002 pobýval na území Ukrajiny, aniž mu bylo nějakým způsobem vyhrožováno.

Žalovaný poukázal především na skutečnost, že žalobce si na postup zmíněných osob nikde nestěžoval (obtěžování nenahlásila ani napadená žena) a nepožádal kompetentní orgány své vlasti o pomoc. Žalobce měl možnost využít při ochraně svých práv některou ze státních institucí, které v systému státních orgánů na Ukrajině existují. Teprve v případě úmyslné pasivity státní moci k perzekuci osob nelegálními strukturami, by takové nezákonné jednání soukromých osob naplnilo opodstatněnost a důvodnost udělení azylu.

Dále žalovaný konstatoval, že žalobcovy obavy z pronásledování neměly svůj původ v jeho rase, náboženském přesvědčení, národnosti, politickém přesvědčení nebo příslušnosti k určité sociální skupině, tj. v žádném z důvodů uvedených v ust. § 12 odst. b) zákona o azylu. Hlavním důvodem žalobcovy žádosti o azyl byla snaha o legalizaci pobytu na území ČR, jednak to žalobce výslovně uvedl, a jednak žádost o azyl podal teprve v situaci (únor 2004), kdy mu bylo uloženo správní vyhoštění, neboť se od roku 2002 zdržoval v ČR ilegálně.

Žalovaný se dále vyjádřil k neudělení azylu podle ust. § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona o azylu a k nesplnění podmínek pro vyslovení překážky vycestování ve smyslu ust. § 91 téhož zákona, když mj. odkázal na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech V. a C.-R..

V zákonné lhůtě podanou žalobu proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu Krajský soud v Brně rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný rozhodl v souladu se zákonem a na podkladě dostatečně zjištěného stavu věci, shromáždil dostatek podkladů pro své rozhodnutí, aby mohl posoudit důvodnost podané žádosti o azyl. Ztotožnil se se závěrem žalovaného, že žádost žalobce byla vedena snahou si zlegalizovat pobyt v ČR, neboť svoji žádost podal až po obdržení rozhodnutí o správním vyhoštění.

Ve správním řízení bylo prokázáno a sám žalobce toto potvrdil, že uplatněný důvod tj. nezákonné jednání soukromých osob žalobce nikde nenahlásil, na postup zmíněných osob si nikde nestěžoval a nepožádal kompetentní orgány své vlasti o pomoc. Žalobce nevyužil všech prostředků, které právní řád jeho vlasti k ochraně práv a svobod jednotlivce poskytuje a není tedy možné učinit závěr, že by žalobci byla odepřena ochrana země jeho příslušnosti, případně, že by tato ochrana byla neúčinná a za této situace nebylo možné přisvědčit žádosti žalobce a přiznat mu mezinárodní ochranu formou azylu.

Podle názoru krajského soudu právní závěry učiněné žalovaným ve vydaném rozhodnutí zcela odpovídají podkladům, které byly v průběhu správního řízení shromážděny i obsahu výpovědi žalobce. Námitku týkající se všeobecnosti zpráv o stavu dodržování lidských práv na Ukrajině shledal krajský soud neopodstatněnou, neboť relevantní informace v nich obsažené plně korespondují s rozhodnými skutečnostmi zjištěnými z výpovědi žalobce. Krajský soud shodně se žalovaným konstatoval, že z výpovědi žalobce nevyplynulo, že by byl pronásledován ve smyslu ust.

§ 12 písm. a) a b) zákona o azylu. Krajský soud se ztotožnil s rozhodnutím žalovaného o neudělení humanitárního azylu podle ust. § 14 zákona o azylu, neboť neshledal pochybení žalovaného v rámci zákonem stanoveném rozsahu možného soudního přezkumu, tj. z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů. Na udělení humanitárního azylu podle ust. § 14 zákona o azylu není právní nárok a soudu nepřísluší přezkoumávat, zda zde humanitární důvody byly či nikoliv. Nekonkretizovanou námitku proti výroku o neexistenci překážek vycestování posoudil krajský soud jako nedůvodnou a odkázal na podrobné odůvodnění v napadeném rozhodnutí.

Krajský soud tedy dospěl k závěru, že k žalobcem tvrzeným pochybením v průběhu rozhodování žalovaného nedošlo, rozhodnutí žalovaného a provedené správní řízení netrpí ani nezákonností, ani jinými vadami.

Včasnou a ustanovenou zástupkyní doplněnou kasační stížnost ze dne 26. 2. 2007 stěžovatel opírá o důvody obsažené v ust. § 103 odst. 1 písm. a) až d) zákona o azylu. Domnívá se, že by mohly být v jeho případě naplněny důvody pro udělení humanitárního azylu dle ust. § 14 zákona o azylu, neboť pociťuje důvodnou obavu o svůj život při návratu do vlasti. Vytýká žalovanému nedostatečné posouzení otázky splnění předpokladů stanovených v ust. § 12 zákona o azylu, když se žalovaný spokojil s provedením důkazu všeobecnou zprávou o stavu dodržování lidských práv na Ukrajině.

Žalovaný dle názoru stěžovatele nehodnotil všeobecné poznatky ve vztahu ke konkrétní události, která se stěžovateli přihodila. Žalovaný správní orgán a následně krajský soud měli opominout obecně známé skutečnosti vyplývající ze zpráv o situaci v zemi původu. Co se týče stěžovatelem uváděných konkrétních skutečností ohledně násilného incidentu při pomoci napadené ženě, tyto neoznámil na policii z důvodu přesvědčení, že by ho nebyla schopna ochránit a pravděpodobně by se jeho záležitostí vůbec nezabývala.

Stěžovatel dále bez bližší specifikace odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž i pouhé riziko, že jednotlivec bude podroben zakázanému zacházení, stačí k porušení ustanovení o zákazu mučení a nelidského zacházení. Pouhá hrozba, že jednotlivec bude vystaven fyzickému násilí, je přinejmenším „nelidským zacházením“, obava či nejistota je pak „ponižujícím jednáním“. Za pronásledování se pak považují i opatření působící nátlak, nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna úřady v zemi původu, nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.

Podle názoru stěžovatele mu měl být azyl podle ust. § 12 písm. b) zákona o azylu udělen, neboť z uváděných skutečností plyne reálná možnost pronásledování za podání žádosti o udělení azylu a za účast na demonstraci před odjezdem stěžovatele do České republiky. Dále je stěžovatel přesvědčen, že měla být vyslovena překážka vycestování podle ust. § 91 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu z důvodu hrozby ponižujícího či nelidského zacházení. Závěrem stěžovatel navrhl, aby rozsudek Krajského soudu v Brně byl Nejvyšším správním soudem zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení; současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání, stěžovatel svými námitkami nezpochybnil zákonnost předchozích řízení a rozhodnutí v nich vydaných. Stěžovatel v řízení před správním orgánem neuvedl důvody rozhodné z hlediska řízení o udělení azylu. Na základě osobní situace popsané stěžovatelem v průběhu řízení žalovaný nezjistil zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu podle ust. § 14 zákona o azylu a krajský soud v rámci rozsahu přezkumu žádná procesní pochybení správního orgánu neshledal.

Námitku do výroku správního rozhodnutí o překážce vycestování podle ust. § 91 zákona o azylu formuluje stěžovatel zcela obecně, tudíž není zřejmé, jaké jiné důvody měl správní orgán v jeho případě ještě zkoumat. K věcné argumentaci stěžovatele o obavách z pronásledování za účast na demonstraci v zemi původu a možné persekuci jeho osoby státní mocí na Ukrajině za podání žádosti o udělení azylu v ČR nemůže Nejvyšší správní soud podle ust. § 109 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout, neb ji stěžovatel uplatňuje až po vydání napadeného rozsudku.

Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl pro nedůvodnost.

Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Nejvyšší správní soud považuje za vhodné předeslat, že jeho úkolem není opětovně a komplexně posuzovat otázku, zda stěžovateli měl či neměl být žalovaným azyl přiznán, nýbrž má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami spadajícími pod vymezení v ust. § 103 odst. 1 s. ř. s. tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě některými dalšími vadami, k jejichž přezkumu je Nejvyšší správní soud povolán v řízení zahájeném podanou kasační stížností. Kasační stížnost není důvodná.

Tvrzenou nezákonnost podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatel v nesprávném posouzení právních otázek soudem v předcházejícím řízení, když zpochybňuje závěr krajského soudu i žalovaného správního orgánu o tom, že důvod jím uplatněný neodůvodňuje aplikaci § 12 písm. b) zákona o azylu. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale je nesprávně vyložen.

Takovéto pochybení v rozsudku krajského soudu však Nejvyšší správní soud neshledal a ztotožnil se se závěrem krajského soudu i žalovaného, že v souzené věci stěžovatel neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v ust. § 12 písm. b) zákona o azylu, přičemž všechny relevantní skutečnosti byly správním orgánem řádně zjištěny a krajským soudem v souladu se zákonem přezkoumány. Potíže se soukromými osobami v domovském státě mohou být důvodem pro udělení azylu pouze tehdy, pokud by orgány domovského státu, u nichž by se žadatel o azyl skutečně domáhal poskytnutí ochrany, nebyly schopny ochranu před takovým jednáním poskytnout.

Případná nižší efektivita takové ochrany v konkrétních podmínkách té které země však ještě nečiní z takového ohrožení pronásledování a tedy ani relevantní důvod pro udělení azylu. Žádost o azyl podaná nikoliv bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co byl žadatel zadržen policií a bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění, svědčí i o účelovosti takovéto žádosti [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2005, č. j. 4 Azs 395/2004 - 68, www.nssoud.cz]. Ze správního spisu i ze samotné výpovědi stěžovatele tedy jednoznačně vyplývá, že stěžovatelovy problémy spočívaly pouze v jednorázovém násilném incidentu se soukromými osobami a několika návštěvách domnělých násilníků jeho matky v místě jeho bydliště, přičemž daný stav se stěžovatel nepokoušel jakkoliv řešit, takže poukazuje-li stěžovatel na neschopnost státních orgánů na Ukrajině poskytnout mu dostatečnou ochranu, jedná se o ryze účelovou námitku, neboť sám tyto orgány vůbec nekontaktoval.

Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že v posuzovaném případě stěžovatele nelze mít zákonný pojem pronásledování za naplněný, neboť nebylo prokázáno, že stát jednání, jemuž byl stěžovatel v zemi původu vystaven, toleruje, resp. že není ochoten nebo schopen mu proti němu poskytnout účinnou ochranu. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud poukazuje, že samo tvrzené jednání soukromých osob směřované proti stěžovateli, jak je jím popisováno v protokolu o pohovoru vedeném na základě jeho žádosti, nedosahuje takové intenzity, aby mohlo být považováno za pronásledování ve smyslu ust.

§ 2 odst. 5 zákona o azylu [v platném znění cit. ust. do 12. 10. 2005]. Ve shodě se žalovaným Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelem tvrzené obavy z pronásledování neměly ani svůj původ v jeho rase, náboženském přesvědčení, národnosti, politickém přesvědčení nebo příslušnosti k určité sociální skupině, tedy v žádném z důvodů uvedených v ust. § 12 odst. b) zákona o azylu. Ohledně obavy stěžovatele z toho, že bude v zemi původu pronásledován z důvodu podání žádosti o udělení a účasti na demonstraci před odjezdem do ČR, se jedná o nové skutkové tvrzení, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného neuplatněné, pročež se jím Nejvyšší správní soud nemohl zabývat, neboť toto tvrzení bylo poprvé uplatněno až v řízení o kasační stížnosti.

Podle ust. § 109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem uplatněným po vydání napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud nepřihlíží. Pokud jde o námitku nesprávného posouzení existence překážky vycestování podle ust. § 91 zákona o azylu, stěžovatel v žalobě žádné konkrétní tvrzení směřující vůči tomuto výroku rozhodnutí žalovaného neuvedl, proto stěžovatelem namítaná hrozba mučení a nelidského zacházení v zemi původu opodstatňující naplnění podmínek překážky vycestování je opět skutkovým novem, k němuž Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené nemůže přihlížet.

Co se týče stěžovatelem uvedené možnosti udělení humanitárního azylu v jeho specifickém případě, k tomu Nejvyšší správní soud poukazuje na nenárokový charakter humanitárního azylu. Udělení azylu z humanitárního důvodu podle ust. § 14 zákona o azylu je totiž věcí volné úvahy příslušného orgánu státní správy včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního zřetele. Žadatel o azyl tudíž jeho neudělením nemůže být zkrácen ve svých právech. Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je věcí oprávnění správního orgánu, soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené zákonem. To však v daném případě zjištěno nebylo, navíc stěžovatel proti neudělení humanitárního azylu v žalobě přímo nebrojil.

Dalším důvodem kasační stížnosti je důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.

Stěžejní námitkou, kterou stěžovatel žalovanému vytýká, je nezohlednění relevantních informací pocházejících ze zpráv o situaci v zemi původu ve vztahu ke konkrétnímu případu stěžovatele. Dále podle stěžovatele nebylo přihlédnuto k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. S námitkami týkajícími se nedostatků v dokazování se již dostatečně ve svém rozsudku vypořádal krajský soud a ani Nejvyšší správní soud neshledal v postupu žalovaného pochybení, neboť žalovaný se vypořádal se všemi skutečnostmi, které stěžovatel uvedl v řízení o udělení azylu.

Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že si žalovaný opatřil dostatečné podklady pro své rozhodnutí, z nich získal potřebné informace o situaci v zemi původu, jež následně porovnal s rozhodnými skutečnostmi zjištěnými z výpovědi žadatele učiněné v průběhu správního řízení a na jejich základě nedospěl ke splnění podmínek pro udělení azylu ve smyslu zákona o azylu ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu stěžovatele. Krajský soud správně dovodil, že ze zpráv, které byly podkladem pro rozhodnutí žalovaného vyplývá, že politický systém existující na Ukrajině dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů.

Proti obsahu těchto zpráv, s nimiž byl stěžovatel již ve správním řízení seznámen, navíc nevznesl žádných námitek. Žalovaný tedy provedl obsáhlé dokazování a závěr, který z něj vyvodil, nelze označit za právně nesprávný či rozporný s ohledem na skutková zjištění, která byla učiněna, stejně jako vyvozený závěr není výsledkem nesprávného právního výkladu. Rovněž tak v daném případě platí, že skutková podstata, z níž žalovaný správní orgán vycházel, má oporu ve spise a není s ním v rozporu. Námitku nepřihlédnutí k judikatuře Evropského soudu pro Lidská práva stěžovatel neuplatnil v rámci žalobního řízení, tudíž k ní nemohl Nejvyšší správní soud s ohledem na již uváděné ust.

§ 109 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout.

K dalšímu doplnění kasační stížnosti soudem ustanovenou advokátkou stěžovatele ze dne 5. 4. 2007 Nejvyšší správní soud dle ust. § 106 odst. 3 s. ř. s. nepřihlížel, neboť bylo podáno po uplynutí zákonné lhůty stanovené ve výzvě k doplnění kasační stížnosti ze dne 24. 1. 2007, řádně doručené zástupkyni stěžovatele dne 6. 2. 2007. Podle tohoto ustanovení může stěžovatel rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody jen ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání, pokud soud tuto lhůtu o další měsíc neprodloužil.

Uvedený závěr Nejvyššího správního soudu je plně v souladu s nálezem Ústavního soudu ze 10. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 138/06, kde judikoval jednoznačné odmítnutí koncentrační zásady pro řízení o kasační stížnosti, které se však projevuje v případě nevyzvání k doplnění kasační stížnosti podle citovaného ustanovení. Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížností uplatňovaných stěžovatelem a kasační stížnost proto podle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

Nejvyšší správní soud vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je stěžovatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti.

Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. § 60 odst. 1 věta první s. ř. s. ve spojení s ust. § 120 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti s kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena soudem zástupkyně advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 8 s. ř. s., § 120 s.

ř. s.). Nejvyšší správní soud proto určil odměnu ustanovené advokátce částkou 4200 Kč dle ust. § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění, za dva úkony právní služby – první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti ze dne 27. 2. 2007. Soud ustanovené advokátce dále přiznal částku 600 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupkyni stěžovatele se tedy přiznává celková náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4800 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 27. června 2007

JUDr. Marie Součková předsedkyně senátu