3 Azs 45/2023- 35 - text
3 Azs 45/2023 - 36
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: Q. T. L., zastoupený Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 3. 2021, č. j. OAM
857/ZA
ZA11
HA12
2020, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2023, č. j. 1 Az 13/2021
47,
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 3. 2021. Tímto rozhodnutím nebyla žalobci přiznána mezinárodní ochrana podle § 12
§ 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Při posouzení věci vycházel městský soud z následujícího skutkového stavu. Žalobce přicestoval do České republiky v roce 2010 za účelem sloučení rodiny, neboť jeho manželka a dítě zde měly trvalý pobyt. V roce 2015 se však rozvedl, vízum zde měl jen do roku 2017. V současné době sdílí domácnost s přítelkyní, která zde má trvalý pobyt, do Vietnamu se nechce vrátit, neboť zde má dvě děti, zvykl si zde a má to tu rád. Při návštěvě ve Vietnamu se na něj sousedé dívali divně kvůli tomu, že je rozvedený, těžce to psychicky nesl a musel se léčit. Problémy se státními orgány ve Vietnamu neměl žádné, stejně tak bez překážek vycestoval z vlasti. V České republice se cítí dobře a s ničím se tu neléčí. Dle jeho názoru by mu měla být mezinárodní ochrana udělena s ohledem na jeho soukromý a rodinný život, což může být dle stávající judikatury důvodem pro poskytnutí doplňkové ochrany.
[3] Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl městský soud k závěru, že podmínky pro přiznání mezinárodní ochrany žalobci nejsou splněny. K jeho tvrzení o jeho zásahu do soukromého a rodinného života uvedl, že žalobci nic nebrání realizovat svoje právo na rodinný a soukromý život ve Vietnamu, má tam zázemí, žijí tam jeho rodiče, a všichni blízcí, včetně jeho přítelkyně, mají vietnamskou státní příslušnost. K tomu soud připomněl, že porušením mezinárodních závazků podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, ve znění účinném do 30. 6. 2023, by muselo být samotné žalobcovo vycestování, čemuž okolnosti jeho případu neodpovídají. Rozhodnutí žalovaného proto městský soud vyhodnotil jako zákonné.
[4] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen “stěžovatel“) formálně z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V ní namítal, že správní orgán neshromáždil dostatečné a zejména aktuální podklady pro rozhodnutí a ponechal veškerou důkazní tíhu na stěžovateli. Stěžovatel je přesvědčen, že správní orgán, stejně jako následně soud, pochybily, pokud odmítly přiznání byť i jen doplňkové ochrany kvůli nedostatečným tvrzením stěžovatele. Bylo povinností těchto orgánů, aby samy ověřily skutečný stav věci. Podle názoru stěžovatele je zjevné, že pokud by jím uváděné skutečnosti neosvědčovaly přiznání azylu podle § 12 zákona o azylu, pak nepochybně odůvodňují přiznání humanitárního azylu či doplňkové ochrany. Soud však vyhodnotil skutečnosti uváděné stěžovatelem v rozporu s jejich skutečným významem a v podstatě odkázal toliko na hodnocení provedené správním orgánem s tím, že žádost o mezinárodní ochranu je čistě účelová a nechuť k návratu do vlasti nemůže být důvodem k jejímu vyhovění.
[4] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen “stěžovatel“) formálně z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V ní namítal, že správní orgán neshromáždil dostatečné a zejména aktuální podklady pro rozhodnutí a ponechal veškerou důkazní tíhu na stěžovateli. Stěžovatel je přesvědčen, že správní orgán, stejně jako následně soud, pochybily, pokud odmítly přiznání byť i jen doplňkové ochrany kvůli nedostatečným tvrzením stěžovatele. Bylo povinností těchto orgánů, aby samy ověřily skutečný stav věci. Podle názoru stěžovatele je zjevné, že pokud by jím uváděné skutečnosti neosvědčovaly přiznání azylu podle § 12 zákona o azylu, pak nepochybně odůvodňují přiznání humanitárního azylu či doplňkové ochrany. Soud však vyhodnotil skutečnosti uváděné stěžovatelem v rozporu s jejich skutečným významem a v podstatě odkázal toliko na hodnocení provedené správním orgánem s tím, že žádost o mezinárodní ochranu je čistě účelová a nechuť k návratu do vlasti nemůže být důvodem k jejímu vyhovění.
[5] Přijatelnost kasační stížnosti pak stěžovatel spatřuje v zásadním pochybení soudu, který zcela nedostatečně zdůvodnil své rozhodnutí, nezabýval se náležitě skutečným stavem věci a nedostatečně vypořádal námitky uplatněné v žalobě. Navíc má kasační stížnost obecný přesah, neboť velké množství krajanů stěžovatele je ve shodné situaci. Stěžovatel proto navrhl, aby byly napadený rozsudek i rozhodnutí žalovaného zrušeny a jemu přiznány náklady řízení.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval ve svém názoru, že skutečnosti uváděné stěžovatelem ve správním řízení nejsou azylově relevantní a že jeho žádost směřovala výhradně k legalizaci pobytu na území České republiky. Z těchto důvodů navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
[7] Při posouzení věci musel Nejvyšší správní soud řešit nejprve otázku přípustnosti kasační stížnosti, a to z hlediska ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s., tedy toho, zda nejen formálně, ale i obsahově lze uplatněné námitky podřadit některému z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s. Důvody kasační stížnosti jsou totiž zformulovány natolik obecně, že je jen obtížně zjistitelné, co přesně stěžovatel napadenému rozsudku vytýká; navíc se uplatněné námitky zčásti míjejí s rozhodovacími důvody, na nichž městský soud své rozhodnutí postavil. Není tedy zcela jasné, v čem konkrétně měl být dle názoru stěžovatele skutkový stav nedostatečně zjištěn, jaká skutečnost měla být více důkazně podložena a jaké námitky obsažené v žalobě měly být důkladněji vypořádány. Není přitom úkolem Nejvyššího správního soudu za něj tyto skutečnosti domýšlet. Není také pravdou, že by městský soud přenášel důkazní povinnost neúměrně na stěžovatele, skutkový stav v daném případě nepovažoval vůbec za sporný. Zde je třeba ještě zdůraznit, že stěžovatel se v žalobě zaměřil výhradně na právní posouzení otázky zásahu do soukromého a rodinného života v návaznosti na možné přiznání doplňkové ochrany, nedostatek skutkových zjištění v této souvislosti ani nenamítal.
[7] Při posouzení věci musel Nejvyšší správní soud řešit nejprve otázku přípustnosti kasační stížnosti, a to z hlediska ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s., tedy toho, zda nejen formálně, ale i obsahově lze uplatněné námitky podřadit některému z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s. Důvody kasační stížnosti jsou totiž zformulovány natolik obecně, že je jen obtížně zjistitelné, co přesně stěžovatel napadenému rozsudku vytýká; navíc se uplatněné námitky zčásti míjejí s rozhodovacími důvody, na nichž městský soud své rozhodnutí postavil. Není tedy zcela jasné, v čem konkrétně měl být dle názoru stěžovatele skutkový stav nedostatečně zjištěn, jaká skutečnost měla být více důkazně podložena a jaké námitky obsažené v žalobě měly být důkladněji vypořádány. Není přitom úkolem Nejvyššího správního soudu za něj tyto skutečnosti domýšlet. Není také pravdou, že by městský soud přenášel důkazní povinnost neúměrně na stěžovatele, skutkový stav v daném případě nepovažoval vůbec za sporný. Zde je třeba ještě zdůraznit, že stěžovatel se v žalobě zaměřil výhradně na právní posouzení otázky zásahu do soukromého a rodinného života v návaznosti na možné přiznání doplňkové ochrany, nedostatek skutkových zjištění v této souvislosti ani nenamítal.
[8] I v případě shovívavého přístupu kasačního soudu k obsahovým náležitostem kasační stížnosti je tedy stěžovatelův návrh na samé hranici, kdy je možno považovat ho ještě za přípustný. Stejně benevolentní přístup už ovšem nelze uplatnit při posuzování následné otázky přijatelnosti kasační stížnosti.
[9] Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[10] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006
39 „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je
kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
[10] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006
39 „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je
kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
[11] V projednávané věci stěžovatel nedefinoval žádnou právní otázku, k níž by se měl Nejvyšší správní soud vyjádřit v zájmu sjednocování judikatury a takovou otázku v daném případě nenalezl ani Nejvyšší správní soud z úřední povinnosti. Za této situace je tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí v jeho věci bude mít význam i pro mnoho dalších krajanů v podobné situaci, zcela bez významu. Dalším důvodem přijatelnosti kasační stížnosti by dle stěžovatele mělo být zásadní pochybení městského soudu při vedení řízení. Pochybení tohoto typu by zajisté mohlo být důvodem přijatelnosti kasační stížnosti, muselo by se však jednat o extrémní vadu řízení se zásadním dopadem do práv stěžovatele, jako např. nerespektování judikatury Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu či Nejvyššího správního soudu, eventuálně závazného právního názoru kasačního soudu, případně též nezákonné odepření přístupu k soudu apod.
[12] Jak bylo již uvedeno výše, z kasační stížnosti lze pro její zcela obecné formulace jen stěží zjistit, v čem vůbec by měly vady napadeného rozsudku spočívat, tím méně pak, jaký konkrétní dopad by mohly mít do právního postavení stěžovatele. Nejvyšší správní soud tak může jen ve stručnosti konstatovat, že napadený rozsudek je ohledně rozsahu skutkových zjištění standardní, přijaté závěry jsou se zjištěným skutkovým stavem prima facie v souladu a podrobnost vypořádání stěžovatelových žalobních námitek odpovídá obsahu žaloby. Žádnou zásadní vadou tak napadený rozsudek zjevně netrpí.
[13] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle § 104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
[14] Kasační stížnost byla odmítnuta pro nepřijatelnost, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 15. února 2024
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu