Jestliže soud prvního stupně vyhověl žalobě o vyklizení nebytových prostor proto, že nájemní vztah zanikl výpovědí nájmu, zatím co odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil proto, že žalovaný se nájemcem nebytových prostor vůbec nestal, pak oba soudy posoudily z obsahového hlediska práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení shodně, neboť důvodem vyklizení byl závěr, že žalovaný užívá nebytové prostory bez právního důvodu.
ka: 3 Cdon 104/96
Datum rozhodnutí: 25.09.1997
Typ rozhodnutí: Usnesení
Heslo: Dovolání
Dotčené předpisy: § 3 předpisu č. 116/1990Sb.
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 47 / 98
O b v o d n í s o u d pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 11. ledna 1994,
č. j. 7 C 67/93 a 9 C 133/93-26, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne
27. dubna 1994, č.j. 7 C 67/93 a 9 C 133/93-44, zavázal žalovaného do jednoho
měsíce od právní moci rozsudku vyklidit a žalobcům odevzdat ve výroku
specifikované nebytové prostory; současně zamítl návrh žalovaného na vydání
předběžného opatření, jímž mělo být žalobcům uloženo zdržet se zásahu do
užívání oněch prostor a toto užívání žalovanému umožnit. Soud prvního stupně
dospěl po provedeném dokazování k závěru, že právní předchůdci žalobců
(dřívější spoluvlastníci domu v němž se nacházejí nebytové prostory) dopisem ze
dne 4.11. 1992 dali žalovanému platnou výpověď z nájmu nebytových prostor
(trvajícího od roku 1989), takže žalovaný (poté co mu v únoru 1993 uplynula
lhůta k vyklizení) užívá ony prostory bez právního důvodu. Námitku žalovaného,
že výpověď je neplatná, když na daný případ se vztahuje ustanovení § 12 zákona
č. 87/1991 Sb., odmítl soud jako nedůvodnou, s tím, že provozovna žalovaného
neslouží k pracovní rehabilitaci a zaměstnání zdravotně postižených osob. Zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření soud odůvodnil tím, že bylo-li
vyhověno žalobě na vyklizení, nemůže být žalobcům současně uloženo zdržet se
zásahu do užívání nebytových prostor a toto užívání strpět. Usnesením ze dne
27. dubna 1994, č.j. 7 C 67/93 a 9 C 133/93-44, pak obvodní soud opravil zřejmé
chyby v psaní v záhlaví a ve výroku písemného vyhotovení rozsudku. K odvolání žalovaného pak M ě s t s k ý s o u d v Praze
rozsudkem ze dne 22. února 1995, č. j. 11 Co 317/94 a 11 Co 318/94-65, rozsudek
soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrdil. Odvolací soud poté,
co doplnil dokazování dalšími listinnými důkazy, dospěl k závěru, že žalovaný
není a nebyl nájemcem nebytových prostor, neboť nájemní smlouva, kterou uzavřel
s dřívějším správcem domu obvodním podnikem bytového hospodářství dne 8. 5. 1991, je neplatná pro rozpor s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a
jiná nájemní smlouva poté uzavřena nebyla. Okolnost, že žalovaný v předmětných
prostorách zaměstnává zdravotně postižené osoby by - dle úsudku odvolacího
soudu - měla ( s přihlédnutím k ustanovení § 12 odst. 1 a 2 citovaného zákona)
právní význam jen jestliže by žalovanému před vydáním domu restitučním
spoluvlastníkům svědčilo právo nájmu a tito by s ním sjednali nájemní
smlouvu, na jejíž uzavření by měl za této situace nárok. Shodně se soudem
prvního stupně tedy odvolací soud uzavřel, že žalovaný užívá nebytové prostory
bez právního důvodu a napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný
dovolání, v němž namítal, že řízení je postiženo jinou vadou, která měla za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Konkrétně
dovolatel namítal, že oporu v provedeném dokazování nemá závěr odvolacího soudu
o neplatnosti nájemní smlouvy z 8. 5.
1991, neboť soud prvního stupně zjistil,
že bývalý obvodní podnik bytového hospodářství uzavřel s žalovaným smlouvu o
pronájmu nebytových prostor již 15. 11. 1989; za těchto okolností - uváděl
dovolatel - vzniklo žalovanému právo na uzavření smlouvy o nájmu nebytových
prostor ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jako osobě,
jež zaměstnávala a zaměstnává zdravotně postižené osoby. Jestliže byly po 15. 11. 1989 uzavírány smlouvy nové, stalo se tak pouze za účelem úpravy výše
nájemného a “dočlenění místností, kterými nebytové prostory byly
dokompletovány.” Dovolatel rovněž namítal, že smlouvu o nájmu nebytových
prostor uzavřel též s právními předchůdci žalobců dne 1. 11. 1992. Proto
požadoval, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Podle článku II odst. 4 zákona č. 238/1995 Sb., Nejvyšší soud dokončil řízení o
dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 1995. Nejvyšší soud dovolání odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 238 o. s. ř. Dovolatel sám k otázce přípustnosti dovolání uvádí, že má za to, že je nutno
aplikovat na daný případ ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. , i když v
potvrzujícím rozsudku odvolacího soudu přípustnost dovolání výslovně
formulována nebyla. Argumentuje též tím, že důvody, které oba soudy k závěru o
povinnosti žalovaného vyklidit nebytové prostory vedly, jsou rozdílné a konečný
výrok odvolacího soudu se opírá toliko o částečně zjištěný skutkový stav, takže
lze mít za to, že napadený rozsudek má povahu měnícího rozsudku podle § 238
odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda rozsudek odvolacího soudu je
rozsudkem měnícím či potvrzujícím. Dovolateli lze přisvědčiti potud, že pro
úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující nikoli to,
zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 220 o. s. ř. nebo zda postupoval
podle § 219 o. s. ř. , nýbrž to, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti
v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud
prvního stupně. Soud prvního stupně žalobě vyhověl proto, že nájemní vztah
žalovaného zanikl v důsledku platné výpovědi z nájmu, zatímco odvolací soud
uzavřel, že žalovaný se nájemcem nebytových prostor vůbec nestal; vlastním
důvodem vyklizení však byl v obou případech závěr, že žalovaný užívá nebytové
prostory bez právního důvodu. Práva a povinnosti v právních vztazích účastníků
řízení tedy soud prvního stupně i soud odvolací posoudil shodně, a to tak, že
žalobci jsou osobami, do jejichž spoluvlastnického práva je neoprávněně
zasahováno, žalovaný pak tím, kdo užíváním nebytových prostor bez právního
důvodu do spoluvlastnického práva žalobců neoprávněně zasahuje. Rozsudek
odvolacího soudu proto povahu měnícího rozsudku nemá a dovolání tedy podle §
238 odst. 1 o. s. ř. přípustné není; okolnost, že rozsudek odvolacího soudu se
- jak udává dovolatel - opírá toliko o částečně zjištěný skutkový stav, je pro
úvahu o povaze rozsudku bez významu. Podle ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je přípustné dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,
jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku, že je
dovolání přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního
významu. Odvolací soud ovšem v posuzované věci výrokem svého rozsudku přípustnost
dovolání nevyslovil, takže dovolání ve smyslu citovaného ustanovení (bez
zřetele k tomu, zda rozhodnutí má či nemá po právní stránce zásadní význam)
rovněž přípustné není. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani ustanovení § 238
odst. 2 písm. b) o. s. ř. , neboť rozsudek ze dne 11. 1. 1994 je prvním
rozsudkem obvodního soudu ve věci.
Výrok, jímž soud prvního stupně zamítl návrh žalovaného na vydání předběžného
opatření, jakož i výrok, jímž odvolací soud rozsudek obvodního soudu v této
části potvrdil, pak (přesto, že je součástí rozsudku) má (ve shodě s
ustanovením § 152 odst. 1 a § 167 odst. 1 o. s. ř.) povahu usnesení; rozhodnutí
o předběžném opatření totiž není rozhodnutím ve věci samé (srov. ustanovení §
74 odst. 2 o. s. ř. v tehdejším znění, a contrario). V tomto rozsahu by
dovolání nebylo přípustné, ani kdyby rozhodnutí odvolacího soudu bylo možno
považovat za rozhodnutí měnící. Ustanovení § 239 o. s. ř. , které v odstavci
prvním až třetím přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu
vymezuje, totiž v odstavci čtvrtém užití odstavců 1 a 2 na usnesení o
předběžném opatření vylučuje (o případ popsaný v odstavci třetím zjevně nejde). Protože podle ustanovení § 238 a § 239 o. s. ř. dovolání (byť
zčásti) přípustné být nemůže, zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v
ustanovení § 237 o. s. ř. Vady, vypočtené v tomto ustanovení, jejichž
existence zakládá přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu a k nimž je dovolací soud podle § 242 odst. 1 o. s. ř. povinen
přihlížet z úřední povinnosti, nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu se
nepodávají. K jiným vadám řízení, které měly (mohly mít) za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 1 a § 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.),
dovolací soud přihlíží jen je-li dovolání přípustné. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání
jako nepřípustného.