Mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný.
cí v tom, že správní akt vydal v prvním stupni správní orgán,
jemuž by jinak příslušelo rozhodovat o věci jako odvolacímu orgánu v systému
plné apelace, nezpůsobuje nicotnost aktu.
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 3 Cdon 1091/96
Datum rozhodnutí: 17.12.1998
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Řízení před soudem
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 11 / 2000
O b v o d n í s o u d pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. října 1993 zamítl
žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem ve výroku specifikovaných
nemovitostí. Soud dospěl k závěru, že žalobce je nově vzniklou právnickou
osobou, která není totožná se Spolkem V.U.M. (dále též jen “Spolek”),
rozpuštěným v roce 1956. Právní předpisy a právní řád doby minulé je nutno
považovat za platné, tudíž jsou platné i úkony v souladu s tímto právním řádem
učiněné. Tzv. “restitučními” zákony se rušily pouze některé následky aplikace
dřívějšího práva a zmírňovaly jen některé křivdy. Odkazuje na ustanovení § 134
o. s. ř. soud dále uvedl, že i když není k dispozici rozhodnutí o zrušení
Spolku, jeho rozpuštění (rozhodnutím odboru vnitřních věci rady Ústředního
národního výboru hlavního města Prahy - dále též jen “ÚNV” - ze dne 3. března
1956) potvrzuje dopis odboru pro vnitřní věci NVP z 6. prosince 1961. Oprávnění
ÚNV Spolek rozpustit vyplývalo z ustanovení § 5 odst. 3 vyhlášky č. 320/1951 Ú. l. (dále též jen “vyhláška”). Důvodem neplatnosti rozhodnutí o rozpuštění
Spolku pak není to, že rozhodnutí neobsahovalo označení nového nabyvatele
nemovitostí (§ 5 odst. 3, věta druhá, vyhlášky). Ačkoliv nikdo z účastníků nemá
doklady o tom, jak bylo rozhodnuto o dopisu předsedy Spolku ministrovi kultury
ze 6. března 1956 - na který lze pohlížet jako na odvolání proti rozhodnutí o
rozpuštění - nelze odtud bez dalšího dovodit, že uvedené rozhodnutí není v
právní moci. Na tomto základě soud uzavřel, že Spolek po roce 1956 již
neexistoval, žalobce je nově vzniklou právnickou osobou a nemovitosti, jež
patřily Spolku, proto nevlastní. K odvolání žalobce M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 28. března 1994 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a proti svému rozsudku
připustil dovolání. Vycházeje ze skutkových zjištění obvodního soudu a uváděje,
že věc byla zásadně správně posouzena i po stránce právní, odvolací soud
uzavřel, že byl-li k rozpuštění Spolku - podle § 5 odst. 3 vyhlášky - oprávněn
okresní národní výbor, mohl tak učinit (tutéž pravomoc měl) i orgán vyššího
stupně. Ačkoliv nelze mimo veškerou pochybnost zjistit konkrétní obsah
rozhodnutí o rozpuštění Spolku, jeho formu a obsah poučení o případném opravném
prostředku, z provedených důkazů lze dovodit, že takové rozhodnutí bylo vydáno,
že podle něj byl Spolek rozpuštěn a byla provedena likvidace majetku Spolku. Dopis předsedy Spolku nepokládal za odvolání proti rozhodnutí ÚNV, upozorňuje,
že z jeho fotokopie není zřejmo, zda a kdy byl odeslán, ani bylo-li na něj
reagováno. Spolek byl tedy rozpuštěn pravomocným rozhodnutím národního výboru
vydaným podle tehdy platných právních předpisů, jež nepodléhalo soudnímu
přezkumu a jež nelze přezkoumat ani v tomto řízení. Uvedené rozhodnutí nebylo
zrušeno žádným z tzv. “restitučních” či jiných předpisů a soud je nemůže zrušit
nebo vyslovit jeho neplatnost - za účelem obnovení právního stavu existujícího
před jeho vydáním.
Soud uzavřel, že za dané situace rovněž nemohl dospět k
jinému závěru než tomu, že Spolek jako původní vlastník sporných nemovitostí
právně zanikl a znovu vznikl jako právní subjekt až v roce 1990, registrací
podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů (dále též jen “zákon”), aniž
tímto aktem automaticky vstoupil do práv a povinností rozpuštěného Spolku. Žalobce (zastoupen advokátem) podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné
dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění,
která nemají oporu v provedeném dokazování (§ 241 odst. 2 písm. c/ občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 1995 - dále též jen “o. s. ř.”)
a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.). V mezích dovolacího důvodu dle § 241 odst. 2 písm. c) o. s. ř. dovolatel
především uvádí, že oporu v provedeném dokazování nemá skutkové zjištění, že
rozhodnutí o rozpuštění Spolku nabylo právní moci. Soud též nepřihlédl -
pokračuje dovolatel - k okolnosti, že likvidace Spolku nikdy nebyla ukončena;
nemovitý majetek Spolku byl zaknihován na žalovaného, jenž byl likvidátorem,
aniž byly doloženy náležitosti požadované zákonem, a movitý majetek byl zčásti
rozkraden a zčásti bez jakékoliv dokumentace předán Národní galerii. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v závěru, že správní
rozhodnutí o rozpuštění Spolku bylo vydáno podle platných předpisů. Rozhodnutí
bylo vydáno v rozporu s vyhláškou, neboť ÚNV - dle § 5 odst. 1 zákona č. 13/1954 Sb., o národních výborech, postavený na roveň krajskému národnímu
výboru - nebyl k jeho vydání příslušný; tato pravomoc náležela podle § 79 odst. 2 zákona č. 115/1953 Sb., autorského zákona, ministru kultury, jenž měl
stanovit i den zániku Spolku. Předpisy, na jejichž základě bylo rozhodnutí
vydáno, pak byly v rozporu s ustanovením § 24 ústavního zákona č. 150/1948 Sb.,
Ústavy Československé republiky, které zaručovalo právo shromažďovací a
spolčovací, pokud se tím neohrožuje lidově demokratické zřízení nebo veřejný
pokoj a řád. Dále dovolatel - cituje ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 68/1951
Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních, a vyhlášku č. 320/1951 Ú. l. - vyjadřuje názor, že ochrana spolčovacího práva byla v těchto předpisech
zúžena pod rámec zaručený ústavou. Při prejudicielním posuzování rozhodnutí ÚNV
pak odvolací soud musel použít zákona č. 68/1951 Sb.; jelikož tento zákon je v
rozporu s ústavou, měl soud řízení dle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přerušit
a věc postoupit Ústavnímu soudu. Proto dovolatel požaduje, aby rozsudek
odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen a věc
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání zpochybňuje skutkové námitky dovolatele a co
do tvrzených vad rozhodnutí ÚNV namítá, že tyto jsou spíše předpokládány, neboť
sporné rozhodnutí nebylo předloženo a nedostatek příslušnosti ÚNV neplatnost
úkonu nezpůsobuje. Nesouhlasí rovněž s tvrzením, že ÚNV nebyl nadán pravomocí
v otázkách kulturních, udávaje, že autorský zákon platnost vyhlášky č. 320/1951
Ú. l. nevylučoval ani neomezoval.
Co do rozporu zákona a vyhlášky s ústavou
argumentuje, že lze stěží určit, co v letech 1948 - 1989 mohlo být v rozporu s
ústavou, a že v rozhodné době řada zákonů a podzákonných norem nejrůznější
“nesocialistické aktivity” běžně omezovala. N e j v y š š í s o u d zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Z o d ů v o d n ě n í :
Podle článku II odst. 4 zákona č. 238/1995 Sb., Nejvyšší soud dokončí podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 1995 řízení o
dovolání, které nebylo k témuž datu pravomocně skončeno. V průběhu dovolacího řízení byla ke dni 15. prosinci 1994 u Obvodního úřadu v
P. 1 - dle sdělení tohoto úřadu - zaregistrována nadace pod názvem “N. Č. f. u.” se sídlem v P. 1; tento subjekt se stal podle ustanovení § 1 odst. 3 a 4
zákona č. 318/1993 Sb., kterým se upravuje změna postavení kulturních fondů a
mění zákon č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých
(autorský zákon), ve znění zákona č. 89/1990 Sb., Sb. a zákona č. 468/1991 Sb.,
právním nástupcem (a to i v rozsahu práv a povinností, o něž jde v tomto
řízení) ke stejnému datu zanikajícího Č. f. v. u. (původního žalovaného). Nejvyšší soud proto jako s účastníkem řízení (žalovaným) nadále jednal s touto
nadací. Dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti pouze vady vyjmenované v § 237 o. s. ř. a jiné vady řízení, jestliže měly - ve smyslu mohly mít - za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je oprávněn rozhodnutí odvolacího soudu
přezkoumat jen v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, přičemž je vázán
uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil
(§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Uvedené vady řízení nebyly v dovolání namítány a z
obsahu spisu nevyplývají. Jelikož napadený rozsudek není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím, a
rozsudek ze dne 18. října 1993 byl prvním rozsudkem obvodního soudu ve věci,
přípustnost dovolání (§ 236 odst. 1 o. s. ř.) může být (a v daném případě také
byla) založena jen výrokem potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu (§ 238
odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Nezbytným předpokladem tu ovšem je zásadní význam rozhodnutí po právní stránce;
ten odvolací soud shledává v řešení otázky, zda při rozpuštění Spolku
rozhodnutím ÚNV podle tehdy platné vyhlášky, likvidaci Spolku a registraci
žalobce jako nového právního subjektu (v roce 1990), byla zachována právní
kontinuita mezi Spolkem a žalobcem a zda žalobce svou registrací vstoupil do
vlastnických práv zaniklého Spolku. Odtud ovšem plyne, že dovolání připuštěné
podle § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze odůvodnit jen tvrzením, že rozsudek
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - § 241 odst. 2
písm. d) o. s. ř. (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna
1993 uveřejněný pod číslem 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. c) o. s. ř. tedy v daných
souvislostech způsobilým dovolacím důvodem není; Nejvyšší soud se proto
argumenty dovolatele, k doložení tohoto důvodu snesenými, jako právně
bezvýznamnými nezabýval.
Dovolatel, který v řízení od počátku tvrdí, že je totožný se subjektem, jenž
sporné nemovitosti vlastnil v roce 1956 (popíraje takto, že by nově vznikl až v
roce 1990), tím, že pokládá akt, jímž byl Spolek rozpuštěn, za neplatný (pro
nedostatek pravomoci a příslušnosti orgánu, který jej vydal, případně pro
rozpor použitých právních předpisů s ústavou) zpochybňuje právní závěr
odvolacího soudu, že mezi ním a Spolkem právní kontinuita není; uplatnil tudíž
námitky, jež dovolacímu přezkumu v rámci právního posouzení věci, na kterém
napadené rozhodnutí spočívá, podléhají. Úkolem dovolacího soudu proto je
prověřit, zda napadaný závěr je správný. Nejvyšší soud se především zabýval námitkou, již ani pro dovolací řízení nelze
ponechat stranou, totiž, že řízení mělo být přerušeno podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., pro rozpor zákona č. 68/1951 Sb. s Ústavou. Zákonem, “jehož má být použito při řešení věci” (srov. dikci § 109 odst. 1
písm. b/ o. s. ř.), se rozumí jen takový zákon, jehož odstranění (zrušení)
Ústavním soudem by ve svých důsledcích mohlo mít vliv na rozhodnutí soudu ve
věci. Je pojmově vyloučeno, aby Ústavní soud zkoumal ústavnost zákona, který
byl již zrušen. Soud v takovém případě povinnost přerušit řízení a předložit
věc Ústavnímu soudu nemá; naopak, pozbyl-li zákon, jehož zrušení je navrhováno,
platnosti před doručením návrhu Ústavnímu soudu, je návrh na zrušení zákona v
řízení podle části druhé hlavy druhé zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, nepřípustný a řízení musí být zastaveno (srov. §
66 odst. 1 cit. zákona). Zákon č. 68/1951 Sb. byl přitom zrušen již zákonem č. 83/1990 Sb. (srov. § 21 bod 1), a to s účinností ke dni 1. květnu 1990 (§ 22). Z ustanovení § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu rovněž plyne, že práva a
povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu
zůstávají (s výjimkami vymezenými v odstavcích 1 až 3) nedotčena. Ani závěr,
že zákon č. 68/1951 Sb., byl v době, kdy nabyl účinnosti (podle svého § 13 k 1. říjnu 1951), v rozporu s tehdy platnou ústavou, by nemohl vést k závěru, že
Spolek zrušen nebyl (bylo-li zrušení uskutečněno na podkladě tohoto zákona). Tato námitka dovolatele proto důvodná není. Zákonem č. 83/1990 Sb. byla
derogována také vyhláška č. 320/1951 Ú. l. (srov. § 21 bod 2), pro niž uvedené
úvahy platí obdobně. K přezkoumatelnosti dříve vydaných správních aktů (zde rozhodnutí ÚNV o
rozpuštění Spolku) Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 26. listopadu
1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/971), uvedl, že obecné soudy jsou oprávněny je mimo
rámec správního soudnictví zkoumat zásadně jen se zřetelem k tomu, zda se jedná
o akty nicotné (nulitní) - tedy o akty, jejichž vady jsou tak závažné (co do
“záporné kvality” vady), že se neuplatňuje presumpce jejich správnosti. Takové
akty nevyžadují zvláštní proces k odstranění vad (nebo aktů samotných), ale
nikdo jich nemusí dbát a od počátku se na ně pohlíží jako na akty neexistující.
Mimo povinnosti zkoumat, zda předkládaný správní akt vůbec je správním aktem
(zda není paaktem) a zda jde o akt vydaný v mezích pravomoci příslušného
správního orgánu, jsou soudy rovněž povinny zabývat se tím, zda správní akt
nabyl právní moci nebo zda je vykonatelný (srov. též rozhodnutí bývalého
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 220/1950 Sbírky rozhodnutí
československých soudů). U kategorie aktů, jež jsou toliko věcně vadné nebo
nezákonné, naopak platí presumpce jejich správnosti (dokud nejsou stanoveným
postupem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní
účinky). Úsudek odvolacího soudu, že pravomocné (správní) rozhodnutí o rozpuštění Spolku
nelze v tomto řízení přezkoumat a že je soud nemůže zrušit nebo vyslovit jeho
neplatnost, tedy ve své obecnosti neobstojí, neboť je v rozporu s výše
formulovanými závěry. Odvolací soud sám se však přesto vyslovil k otázce, zda
místo okresního národního výboru mohl Spolek rozpustit orgán vyššího stupně
(ÚNV), připouštěje, že možnost orgánu vyššího stupně takto postupovat nebyla
vyloučena. Legislativní vymezení vad, jež činí správní akt nicotným, tehdejší
československé právo neobsahovalo; neobsahuje je ostatně ani dnešní české
právo. Právní teorií a soudní praxí však byl - a je i nyní - pokládán za
nicotný správní akt vydaný k tomu “absolutně” nepříslušným orgánem, přičemž za
takový se obecně pokládá správní orgán, který podle svého zákonného vymezení
není oprávněn (není v jeho pravomoci) o určité věci rozhodnout, buď proto, že
tato pravomoc byla právním řádem udělena výhradně jinému orgánu (soudnímu nebo
správnímu) nebo proto, že nebyla výslovně přiznána ani jemu, ani jinému orgánu. Nicotnost v uvedeném smyslu je přičítána zejména správnímu aktu vydanému tzv. absolutně věcně nepříslušným orgánem, to jest orgánem, do jehož kompetence věc
z hlediska kategorizace správních úřadů nespadá. Z dobové literatury se k
uvedenému názoru hlásí např. Hoetzel, J. in : Československé správní právo,
část všeobecná, Melantrich a.s. v Praze, Praha 1937, str. 289 - 290, nebo
Půlpán, O. in: Poměr soudů k správním aktům, str. 73 - 81; pro současné období
lze pak poukázat např. na dílo Hendrych, D. : Správní právo - obecná část,
Nakladatelství C.H. BECK/SEVT, Praha 1994, str. 65. V dobové soudní praxi pak
byla absolutní věcná nepříslušnost správního orgánu zmiňována jako důvod
nicotnosti správního aktu např. v rozhodnutích uveřejněných ve Sbírce nálezů
Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních pod čísly 1457/1922,
10303/1933 a 627/1941; pro současné období lze co do shodných závěrů odkázat
např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 1995, sp. zn. 6 A
28/94, uveřejněný v časopise Správní právo č. 5, ročník 1996, pod číslem 126 a
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 1995, sp. zn. 7 A 129/1994,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura ve věcech správních č. 7, ročník 1998,
pod číslem 239.
Oproti tomu s vadou spočívající v nedostatku funkční (instanční) příslušnosti
správního orgánu v poměrech, kdy o věci rozhodl v prvním stupni funkčně
nepříslušný orgán vyššího stupně, dobové prameny nicotnost správního aktu
nespojovaly a nečiní se tak ani v současnosti. Z výše citovaných autorů řadí
popsaný nedostatek funkční příslušnosti k důvodům nulity správního aktu pouze
O. Půlpán; tento závěr však podmiňuje tím, že funkčně vyšší orgán by jinak
mohl rozhodnutí nižšího funkčně příslušného orgánu jen zrušit. V pravomoci
funkčně nepříslušného orgánu vyššího stupně nahradit akt nižšího funkčně
příslušného orgánu vlastním pozměňujícím aktem jako odvolací instance spatřuje
i zmíněný autor důvod, jenž zabraňuje pohlížet na dotčený správní akt jako na
akt nulitní (srov. cit. dílo, str. 84-85). Nedostatek funkční (instanční)
příslušnosti byl pokládán za důvod nezákonnosti, nikoli nicotnosti, správního
aktu např. v rozhodnutích uveřejněných ve Sbírce nálezů Nejvyššího správního
soudu ve věcech administrativních pod čísly CCCXCIV/1930, 10303/1933, jakož i
v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 1998, sp. zn. 6 A 86/96,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura ve věcech správních č. 16, ročník
1998, pod číslem 347. V intencích podaného výkladu pokládá i Nejvyšší soud za nicotný správní akt,
který byl vydán k tomu absolutně věcně nepříslušným (nekompetentním) správním
orgánem, nikoli však správní akt, vydaný ve správním řízení v prvním stupni
orgánem vyššího stupně, jemuž by jinak příslušelo rozhodovat o věci jako
odvolacímu orgánu v systému plné apelace. Nehledě k tomu, že nelze vyloučit (ale při daných skutkových zjištěních ani
potvrdit), že pravomoc ÚNV rozhodnout o rozpuštění Spolku byla založena
postupem předvídaným v § 1 odst. 3, větě druhé, vládního nařízení č. 23/1954
Sb., o organizaci výkonných orgánů národních výborů (že tedy šlo o úkoly, jež
ústřední národní výbor se souhlasem vlády určil jako ty, které z důvodu
jednotného provádění nebo z důvodu účelnosti nezbytně vyžadují, aby je
vykonával ústřední národní výbor a jeho výkonné orgány), byl Ústřední národní
výbor hlavního města Prahy, v soustavě národních výborů postavený na roveň
krajskému národnímu výboru (srov. § 5 odst. 1 zákona č. 13/1954 Sb.), oprávněn
řídit národní výbor nižšího stupně (okresní národní výbor); odtud se odvíjelo i
jeho právo přezkoumávat usnesení a opatření národního výboru, který řídí, a
tato měnit nebo rušit (srov. § 12 zákona č. 13/1954 Sb.). Obdobné zásady byly
stanoveny i pro radu národního výboru - potud, že byla podřízena jednak svému
národnímu výboru, jednak radě národního výboru vyššího stupně a vládě, a že
vyšší orgány měly právo přezkoumávat usnesení a opatření rad, které
jsou jim podřízeny, a měnit nebo rušit tato rozhodnutí (srov. § 25 zákona č. 13/1954 Sb.). O právu odvolacího správního orgánu rozhodnout ve věci samé
vypovídá též ustanovení § 36 vládního nařízení č. 20/1955 Sb., o řízení ve
věcech správních (správního řádu).
Okolnost, že případně nebyl dodržen instanční postup - že o rozpuštění Spolku v
prvním stupni rozhodl místo okresního národního výboru (§ 5 odst. 3 vyhlášky č. 320/1951 Ú. l.) ÚNV - tedy ve shodě s výše uvedeným nicotnost správního
rozhodnutí ze dne 3. března 1956 nezpůsobuje. Odvolací soud ovšem - veden nesprávnou (co do její šíře) úvahou o
nepřezkoumatelnosti správního aktu - ponechal stranou námitku, že ÚNV
překročil svou pravomoc, neboť pravomoc rozhodnout o dni, ke kterému spolek
zanikne, měl podle § 79 odst. 2 zákona č. 115/1953 Sb. ministr kultury (srov. odvolání, č. l. 37). Dovolání je již proto důvodné, neboť k uvedené
argumentaci, již žalobce opakuje v dovolání, se dovolací soud jako přezkumná
instance nemůže vyslovit (co do její opodstatněnosti a důsledků, jež by v
rovině pojmů nicotnost, vadnost a nezákonnost správního aktu mohla pro věc
mít) dříve než odvolací soud. Nejistotu v otázce, zda Spolek právně zanikl, vyvolanou neúplností
(nesprávností) právního posouzení věci, nelze nahradit ani úvahou, že žalobce
byl v roce 1990 zaregistrován jako právní subjekt vzniklý podle zákona č. 83/1990 Sb. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně potud, že žalobce
dopisem z 20. listopadu 1990 žádal ministerstvo vnitra, aby vzalo na vědomí
další činnost Spolku, která byla přerušena v roce 1954, s tím, že rozhodnutí o
pokračování činnosti schválilo 20 z 22 žijících členů Spolku a valné
shromáždění se usneslo na třech změnách stanov, které se jinak nemění. Skutkový
základ sporu tvoří rovněž zjištění, že dle záznamu na stanovách provedlo
ministerstvo vnitra registraci dne 23. listopadu 1990, přičemž byly
registrovány stanovy Spolku s textem z roku 1935. Podle ustanovení § 19 odst. 2 zákona se spolky vzniklé před datem 1. října 1951
považují za sdružení již vzniklá podle tohoto zákona, pokud nezanikly. Jsou
povinny do 30. června 1990 oznámit ministerstvu uvedenému v § 7 odst. 1,
popřípadě § 11 odst. 4 svůj název a sídlo. Pokud toto neučiní, ministerstvo
se jich dotáže, zda hodlají nadále vyvíjet činnost. Nesplní-li spolek
povinnost podle věty druhé ani do 31. prosince 1990, bude se mít za to, že
tímto dnem zanikl. Je zjevné, že postup podle § 19 odst. 2 zákona se liší od postupu při
registraci nově vznikajícího sdružení (srov. § 6 a násl. zákona), jakož i od
postupu, jímž se bere na vědomí změna stanov existujícího sdružení (srov. § 11
zákona). Okolnost, že ministerstvo vnitra s oznámením podle § 19 odst. 2 zákona
(bez zřetele k tomu, zda opodstatněným) případně (a dosavadní kusá skutková
zjištění v této otázce jiný než eventuální závěr vyslovit nedovolují) naložilo
jako se žádostí o registraci nově vzniklého sdružení (srov. záznam o registraci
na stanovách a § 9 odst. 1 zákona), ovšem nezbavuje registrovaný subjekt
možnosti prokázat, že právně existoval i před registrací. Se zřetelem ke shora uvedenému lze uzavřít, že dovolací důvod dle § 241
odst. 2 písm. d) o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve
věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, část věty za středníkem, o. s. ř.),
rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst.
1 a 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. ___________________
1) toto rozhodnutí bylo uveřejněno pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek