Jestliže poučení o odvolání neobsahuje údaj o tom, u kterého soudu má být odvolání podáno, lze podat odvolání do tří měsíců od doručení rozhodnutí (§ 204 odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
v Hradci Králové usnesením ze dne 8. března 1995, č. j. 15 Co 695/94-53, odmítl odvolání žalovaných proti rozsudku O k r e s n í
h o s o u d u v Hradci Králové ze dne 9. června 1994, č. j. 7 C 92/94-29,
jímž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu ve výroku specifikovaného bytu, dané
žalobcem žalovaným a určeno, že žalovaní a všichni, kdož s nimi v bytě bydlí,
jsou povinni byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po
uplynutí výpovědní lhůty. Odvolací soud poté, co provedl šetření k otázce
včasnosti odvolání (sdělením pošty H. 2, úředním záznamem ze dne 14. 2. 1995 a
“doručovací listinou” - dokladem o odeslání zásilek advokátní kanceláří
zástupce žalovaných), dospěl k závěru, že odvolání žalovaných je ve smyslu §
218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění do konce roku 1995
opožděné. Východiskem pro tento úsudek odvolacího soudu bylo zjištění, že
zástupci žalovaných bylo rozhodnutí doručeno dne 13. 7. 1994, a že předmětné
odvolání došlo soudu až dne 29. 7. 1994, tedy den po uplynutí zákonné
patnáctidenní lhůty (§ 204 odst. 1 o. s. ř. ). Odvolací soud dále upozornil, že
obálka, v níž se nacházelo odvolání žalovaných, budí oprávněné pochybnosti o
tom, zda vůbec (a jestliže ano, tak kdy) prošla poštovním úřadem. Uzavřel, že v
situaci, kdy tvrzení zástupce žalovaného o tom, že odvolání podal dne 28. 7. 1994 u pošty H. 2, neodpovídá údajům z předložené “doručovací listiny” a
sdělení pošty H. 2 okolnost, že jmenovaný uvedeného dne odvolání podal,
výslovně nepotvrzuje, je zřejmé, že odvolání vůbec poštou neprošlo. Proto
považoval odvolání za podané až dnem, kdy prošlo podatelnou okresního soudu
(dne 29. 7. 1994). Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jímž se domáhali jeho
zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání
dovozovali z ustanovení § 237 o. s. ř. a namítali, že rozhodnutí odvolacího
soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci, jakož i ze skutkového
zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241 odst. 2 písm. c/ a d/
o. s. ř. ). Žalovaní především zpochybnili závěr odvolacího soudu o tom, že není zřejmé,
zda odvolání prošlo poštou. Uváděli, že jak potvrzení pošty H. 2, tak úřední
záznam citovaný soudem ve spojení s nálepkou, používanou na doporučené zásilky,
jíž je sporná obálka opatřena, potvrzují, že doporučená zásilka podací číslo
2578, adresovaná Okresnímu soudu v Hradci Králové, byla podána na poštu H. 2
dne 28. 7. 1994, tedy včas. Dovolatelé dále poukazovali na to, že spor o
včasnost odvolání byl vyvolán tím, že příslušná pošta neopatřila obálku
doručované zásilky podacím razítkem pošty a odkazovali na rozsudek uveřejněný
pod č. 34/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž za okolnosti
významné pro zjištění data odeslání zásilky považuje i jiné okolnosti než jen
podací razítko na obálce zásilky. Podle článku II odst. 4 zákona č. 238/1995 Sb., Nejvyšší soud dokončil řízení o
dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 1995. N e j v y š š í s o u d zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Z o d ů v o d n ě n í :
Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje ustanovení § 239 o. s. ř. O žádný
z případů v tomto ustanovení zmíněných však ve věci nejde. Použitelnost
ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. není dána proto, že usnesení odvolacího
soudu nebylo usnesením měnícím a napadané rozhodnutí nelze podřadit ani
odstavcům 2 a 3 citovaného ustanovení. Protože podle § 239 o. s. ř. dovolání
přípustné být nemůže, zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení
§ 237 o. s. ř. Ustanovení § 237 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí,
které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. K těmto vadám je dovolací
soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 1 o. s. ř. ). Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu
řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Žalovaní
se ustanovení § 237 o. s. ř. dovolávají, aniž ovšem výslovně zmiňují, kterou
z vad řízení zde vyjmenovaných je odvolací řízení postiženo. Tvrzení, že
odvolací soud odvolání odmítl neoprávněně (a že tudíž odvolání věcně
neprojednal, ač je projednat měl), je však obsahově podřaditelné vadě řízení
uvedené v ustanovení § 237 písm. f) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že jiné vady
řízení dle § 237 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro
závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení
trpí vadou dle § 237 písm. f) o. s. ř. Podle § 237 písm. f) o. s. ř. dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla postupem soudu odňata možnost
jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil
účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. Odmítl-li odvolací soud odvolání účastníka řízení podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jako opožděné, ačkoli pro takový závěr nebyly dány důvody,
odňal mu tím možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 písm. f) o. s. ř. a zabránil mu v realizaci procesního práva na meritorní posouzení
uplatněného nároku nebo procesní obrany soudem vyššího stupně (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 69/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud, vycházeje z dovolateli nezpochybněného faktu, že rozsudek
okresního soudu jim (jejich zástupci) byl doručen dne 13. 7. 1994, založil své
úvahy o opožděnosti dovolání na předpokladu, že lhůta k podání odvolání
žalovaným marně uplynula dnem 28. 7. 1994 (čtvrtek); již v tom je ovšem jeho
úsudek chybný a postup z tohoto úsudku se odvíjející tudíž nesprávný. Podle
obsahu spisu totiž účastníci řízení byli v rozsudku okresního soudu poučeni
pouze o tom, v jaké lhůtě mohou odvolání podat (“ ... Proti tomuto rozsudku lze
podat odvolání do patnácti dnů od doručení jeho vyhotovení ...”). Požadavek, aby písemné vyhotovení rozsudku obsahovalo poučení o odvolání,
zakotvuje ustanovení § 157 odst. 1 o. s. ř. ; zákon tu samozřejmě předpokládá,
že půjde o poučení správné.
Obsah poučení o odvolání u rozhodnutí, proti nimž
je odvolání přípustné (srov. § 201 a § 202 o. s. ř. arg. a contrario) soudu
předepisuje ustanovení § 204 odst. 1 věty první o. s. ř. , podle kterého
odvolání se podává do patnácti dnů od doručení rozhodnutí u soudu, proti
jehož rozhodnutí směřuje. Nesprávné poučení soudu o odvolání vede ve svých důsledcích vždy k tomu, že
účastník není při podání odvolání omezen patnáctidenní lhůtou, stanovenou pro
podání odvolání dle ustanovení § 204 odst. 1 věty první o. s. ř. při poučení
řádném (správném). Nesprávné poučení soudu o delší, než patnáctidenní lhůtě k
podání odvolání, tak ve smyslu § 204 odst. 2 věty první o. s. ř. vede k tomu,
že za včasné se pokládá i odvolání podané v této delší lhůtě. Neobsahuje-li
rozhodnutí soudu poučení o odvolání nebo obsahuje-li nesprávné poučení o
tom, že odvolání není přípustné, lze podat odvolání do tří měsíců od doručení
rozhodnutí (§ 204 odst. 2 věta druhá o. s. ř. ). Poučení o odvolání v sobě zahrnuje též požadavek “správnosti” poučení ve
smyslu jeho úplnosti; právě tyto situace postihuje ustanovení § 204 odst. 2
věty druhé o. s. ř. určující jinou (delší) lhůtu k podání odvolání, jestliže
rozhodnutí soudu poučení o odvolání neobsahuje. Hypotéza této právní normy je
ve smyslu výše řečeného naplněna nejen v případě, že poučení o odvolání v
rozhodnutí zcela chybí, ale také tehdy, jestliže soud v rozhodnutí neuvede
některou z podstatných částí zákonného poučení, tak jak je vymezuje ustanovení
§ 204 odst. 1 věta první o. s. ř. , tedy bylo-li účastníku například poskytnuto
poučení o přípustnosti odvolání bez uvedení lhůty, v níž tak může učinit a
ovšem i v případě, že poučení neobsahuje údaj o tom, u kterého soudu má být
odvolání podáno. Jestliže soud prvního stupně v poučení o odvolání proti rozsudku neuvedl, u
kterého soudu má být odvolání podáno, založilo toto jeho procesní pochybení
účastníkům řízení možnost podat odvolání do tří měsíců od doručení rozsudku. Odvolání, došlé okresnímu soudu 29.7. 1994, bylo tedy již proto podáno včas. Dovolatelům je však nutno přisvědčit i v tom, že předmětné odvolání podali ve
lhůtě patnáctidenní a že závěry odvolacího soudu, jenž dospěl k úsudku
opačnému, správné nejsou. Odvolací soud neměl především spolehlivý podklad pro
úvahu, že určující význam má den, kdy odvolání žalovaných prošlo podatelnou
okresního soudu. Ve skutečnosti se tu odvolací soud přihlásil k názoru, že
odvolání bylo podáno u soudu osobně, aniž ovšem vysvětlil, proč v tomto případě
otisk podacího razítka soudu takovou poznámku neobsahuje, ač ji podle § 119
odst. 2 instrukce Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 30. 8. 1993, č. j. 1068/93-OOD, kterou se vydává Vnitřní a kancelářský řád pro okresní
a krajské soudy, ve znění instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 3. 1994, č. j. 1099/94-OOD, obsahovat má. Naopak jistou indicií pro závěr, že
odvolání došlo poštou, je již ten fakt, že sporná obálka byla pracovníkem
podatelny k odvolání připojena, neboť citované ustanovení kancelářského řádu
právě tento postup pro podání došlá poštou předepisuje.
Též úvahy, jimiž odvolací soud vyloučil možnost, že by odvolání
bylo zástupcem žalovaných podáno dne 28. 7. 1994 u pošty H. 2, působí
nepřesvědčivě a z provedeného šetření nevyplývají. S odvolacím soudem lze
souhlasit potud, že doručovací listina z č. l. 45 podání předmětného odvolání
neprokazuje (týká se zásilek podaných u pošty H. 10), sporná obálka však byla
opatřena doporučenou nálepkou pošty H. 2 (R 2578), takže i odvolacímu soudu
muselo být známo, že (jak posléze udávají žalovaní v dovolání) zástupce
žalovaných onu listinu zjevně předložil omylem. O tom, že obdobnými úvahami byl
před vydáním napadeného usnesení veden i odvolací soud, svědčí přípis, který
soud dle referátu ze dne 15. 2. 1995 zástupci žalovaných zaslal, a v němž jej
na tuto nesrovnalost upozorňuje. Sdělení pošty H. 2 ani úřední záznam ze dne
14. 2. 1995, podle nichž nelze zjistit adresáta ani odesílatele dvou
doporučených zásilek ze dne 25. 7. a 28. 7. 1994, shodného podacího čísla (R
2578), je pak možné podle pravidel formální logiky interpretovat pouze jako
údaje, které odeslání sporné zásilky nepotvrzují; to, že zásilka u pošty podána
byla (a že se tak mohlo stát právě podáním z 25. 7. či 28. 7. 1994), však
citované listiny nevylučují. Nelze také přehlédnout, že v době, kdy rozhodoval o podaném
odvolání, měl odvolací soud k dispozici již i potvrzení pošty H. 2 ze dne 23. 2. 1995, které v reakci na přípis z 15. 2. 1995 zaslal zástupce žalovaných a
které krajskému soudu došlo 27. 2. 1995. Tuto listinu ovšem odvolací soud při
úvahách o včasnosti odvolání zcela pominul, ačkoliv - jak správně upozorňují
dovolatelé - je v ní odesílateli (zástupci žalovaných) potvrzováno, že
doporučená zásilka podacího čísla 2578, adresovaná okresnímu soudu, byla
adresátovi dodána dne 29. 7. 1994, a uzavírá se, že proto byla podána před
tímto termínem - dne 28. 7. 1994, neboť toho dne bylo při podání na poště H. 2
uvedeného podacího čísla použito. Ve spojení se sdělením pošty a úředním záznamem, z nichž čerpal údaje pro své
závěry odvolací soud, a s přihlédnutím k úvahám, založeným na interpretaci
ustanovení § 119 odst. 2 kancelářského řádu, pak z předmětného potvrzení
vyplývá, že odvolání bylo podáno u pošty, jakož i to, že bylo podáno na poštu
k přepravě dne 28. 7. 1994, tedy z hlediska běhu patnáctidenní lhůty k podání
odvolání včas (srov. § 204 odst. 1 a § 57 odst. 3 o. s. ř. ). Odvolací soud, který vycházel ze závěru opačného a který přehlédl nedostatky
poučení, umožňující žalovaným podání odvolání dokonce ve lhůtě tříměsíční, tedy
svým postupem odňal žalovaným možnost před soudem jednat, neboť za daných
okolností předpoklady pro odmítnutí odvolání dle ustanovení § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. splněny nebyly. Řízení proto vadou popsanou v ustanovení § 237
písm. f) o. s. ř. , vskutku trpí; taková vada ovšem činí rozhodnutí odvolacího
soudu zmatečným a dovolání důvodným (§ 241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Zjištění označené vady pak činí zbytečným vyslovovat se k důvodnosti dovolání
podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. c) a d) o. s. ř.