Dovolací soud není oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 o.s.ř. Ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování o dalším nájmu bytu podle ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. z předem neomezeného okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež považuje za podstatná, vyloží, kterým hlediskům dal přednost a proč, pak námitka, že soud do svých úvah některá z hledisek pro věc významných nezahrnul, případně, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci, nikoli nedostatečnosti (nepodloženosti) skutkových závěrů. Okolnost, který z rozvedených manželů - společných nájemců družstevního bytu a členů družstva byt ke dni rozhodnutí soudu užívá, je sice jedním z hledisek, k nimž přihlíží při rozhodování o dalším nájmu bytu (§ 705 odst. 3 obč. zák.), zásadní význam po stránce právní však nemá. Samo o sobě lze toto hledisko mít u družstevních bytů za jedno z méně významných.
ého výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 o.s.ř. Ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování o dalším nájmu bytu podle ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. z předem neomezeného okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež považuje za podstatná, vyloží, kterým hlediskům dal přednost a proč, pak námitka, že soud do svých úvah některá z hledisek pro věc významných nezahrnul, případně, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci, nikoli nedostatečnosti (nepodloženosti) skutkových závěrů. Okolnost, který z rozvedených manželů - společných nájemců družstevního bytu a členů družstva byt ke dni rozhodnutí soudu užívá, je sice jedním z hledisek, k nimž přihlíží při rozhodování o dalším nájmu bytu (§ 705 odst. 3 obč. zák.), zásadní význam po stránce právní však nemá. Samo o sobě lze toto hledisko mít u družstevních bytů za jedno z méně významných.
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 3 Cdon 117/96
Datum rozhodnutí: 25.06.1998
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Dovolání
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 27 / 99
Rozsudkem z 11. 5. 1994 O k r e s n í s o u d v Náchodě
zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu o kuchyni a pěti
pokojích v 8. podlaží domu čp. 98 v N. a určil, že byt bude nadále užívat
žalovaný, jako jediný člen Stavebního bytového družstva v N. Dále soud uložil
žalobkyni byt vyklidit a vyklizený předat žalovanému do patnácti dnů po
zajištění náhradního bytu. Soud prvního stupně měl za splněny podmínky postupu
podle ustanovení § 705 odst. 2 a 3 občanského zákoníku, neboť účastníci získali
byt za trvání manželství a stali se tedy společnými nájemci bytu. To, že
členský podíl (nebo jeho část) hradili rodiče žalobkyně, nepovažoval (jako
kritérium zásluhovosti při získání bytu) pro posouzení otázky dalšího nájmu
bytu za rozhodující, s poukazem na značný časový odstup a dlouhodobé společné
hospodaření účastníků. Účastníci jako společní nájemci mají rovnoprávné
postavení a stejné zájmy, takže - uvedl soud - nezbylo, než celou situaci
posuzovat s ohledem na aktuální stav. Odchod žalobkyně ze společné domácnosti
mohl podle soudu být (při předchozích neshodách účastníků) motivován obavami z
chování žalovaného a byť žalobkyně udržuje známost s jiným mužem, s nímž
společně hospodaří a v jehož rodinném domku bydlí, je její bydlení zde
odvozováno pouze od souhlasu jmenovaného, takže právo bydlení má dosud
zachováno ve sporném bytě. Ve prospěch žalovaného soud ovšem zohlednil, že již
v době, kdy opouštěla domácnost, žalobkyně zmíněnou známost udržovala a že chce
(podle vlastního vyjádření) byt získat zejména pro své syny. Soud též vzal v
úvahu, že byt vyhovuje zhoršenému zdravotnímu stavu žalovaného, pro který by
také bylo obtížnější zajistit žalovanému (oproti žalobkyni) vhodný náhradní
byt; proto jej po zrušení práva společného nájmu určil výlučným nájemcem. Povinnost žalované byt vyklidit vázal na zajištění náhradního bytu, neboť
rozhodnutí o vyklizení po zajištění náhradního ubytování by podle soudu bylo v
rozporu s morálkou (§ 3 obč. zák.). K odvolání žalobkyně K r a j s k ý s o u d v Hradci
Králové rozsudkem z 24. 2. 1995 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
právo společného nájmu účastníků k bytu zrušil a určil, že byt bude nadále
jako nájemkyně a členka družstva užívat žalobkyně. Žalovaného zavázal byt
vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů po zajištění náhradního
bytu. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování některými listinnými důkazy a
opětovně vyslechl účastníky, uvedl, že zákon (v ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák.) preferuje zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele jako
hlediska, k nimž soud (oproti jiným hlediskům) musí přihlédnout vždy. Na druhé
straně však není vyloučeno, aby bylo přihlédnuto i k dalším skutečnostem, jež v
konkrétním případě mohou hlediska vymezená v zákoně významově převážit.
V
situaci, kdy po rozvodu ani jeden z účastníků nezletilé děti nevychovává a ze
stanoviska družstva vyplývá, že pro ně jsou přijatelní oba účastníci, však
odvolací soud přikládá význam tomu, že žalobkyně zajišťuje bytovou potřebu i
pro zletilého syna účastníků, jehož vztahy s žalovaným jsou narušeny. Ve
prospěch žalobkyně svědčí, že byla členkou družstva ještě před uzavřením
manželství a že členský podíl v družstvu splatili její rodiče, neboť zásluhy o
získání bytu mají vždy svůj význam, který u družstevních bytů vzrůstá. Právo
nájmu bytu je neoddělitelné od členství v družstvu, které má svou majetkovou
hodnotu; jestliže byly použity na získání podílu v družstvu prostředky jednoho
z manželů, je nutné k této skutečnosti přihlédnout, a to zvláště v současné
době, kdy lze transformovat právo nájmu k družstevnímu bytu na vlastnictví (za
nikoli tržní cenu bytu). Uvedené skutečnosti podle odvolacího soudu převážily to, že
žalovaný trpí vážným onemocněním a že žalobkyně žije ve společné domácnosti s
jiným mužem, když tento partnerský vztah jí nezajišťuje bydlení trvalého
charakteru a jedním z hlavních důvodů, pro který opustila domácnost s
žalovaným, byly vážné konflikty účastníků související s rozvodovým řízením. Onemocnění žalovaného podle názoru soudu nevylučuje, aby jeho bytová potřeba
byla uspokojena jiným bytem, když spoluvlastnický podíl žalobkyně na
nemovitosti v K. (ve výši jedné ideální poloviny) není schopen zajistit její
bytové potřeby (navíc jde o rekreační chalupu v místě, kde žalobkyně nemá
možnost získat zaměstnání v takové vzdálenosti a takového charakteru jako v Č. S.). Proto určil výlučnou nájemkyní bytu a členkou družstva žalobkyni a
povinnost žalovaného byt vyklidit vázal ve smyslu ustanovení § 712 odst. 2 obč. zák. na zajištění náhradního bytu. Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním,
jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238 odst. 1 občanského soudního řádu
ve znění do 31. 12. 1995 a které odůvodňuje tím, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.). Dovolatel především poukazuje na to, že soudkyně, která ve věci rozhodovala v
prvním stupni, vedla i rozvodové řízení účastníků a měla tudíž dostatek
informací a dokladů potřebných pro rozhodnutí. Není pravdou (uvádí se dále v
dovolání), že by žalovaný ”vyštval” žalobkyni z bytu, když ta naopak navázala
známost s jiným mužem nejméně rok před podáním návrhu na rozvod a po podání
onoho návrhu se k tomuto muži odstěhovala. Tvrzení žalobkyně o fyzickém
napadání hodnotí dovolatel jako nepravdivé a ryze účelové, s tím, že toto jeho
hodnocení bylo potvrzeno i zprávou Policie ČR v N. Popírá též, že by provozoval
diskotéky. Dále dovolatel uváděl, že žalobkyně se ve svůj prospěch nemůže
dovolávat toho, že zletilý syn J. žije s ní, neboť tuto situaci sama vyvolala.
Tvrdí rovněž, že žalobkyně syna proti němu v současné době záměrně ovlivňuje,
že tato synovu bytovou potřebu nezajišťuje, a on že synům bydlení v bytě
neznemožňuje; naopak, činí vše pro normalizaci vzájemných vztahů a pro své
zdravotní důvody by uvítal, kdyby v bytě nežil sám. K zásluhovosti žalobkyně o získání bytu pak dovolatel namítal,
že toto kritérium je oslabeno již tím, že byt není původním bytem účastníků,
nýbrž bytem směněným v roce 1981; tuto výměnu obstarával žalovaný a doplatek
členského podílu byl financován ze společných prostředků účastníků. Připomíná
opakované prohlášení žalobkyně, že byt nepožaduje pro sebe, ale pro syna,
jakož i to, že žalobkyně v bytě již tři roky nebydlí a ztotožňuje se se závěrem
soudu prvního stupně, že pro časový odstup a déletrvající bezpodílové
spoluvlastnictví není rozhodující, kdo z účastníků se o získání bytu zasloužil
více. Upozorňuje, že má známost s J. Š., rozvedenou bezdětnou ženou bez
vlastního bytu, s níž hodlá založit novou rodinu, což odvolací soud nevzal
vůbec v úvahu, stejně jako nepřihlédl k důvodům rozvratu manželství účastníků. Za zcela neodůvodněný pak označuje závěr, podle nějž by nebyl schopen ze svého
důchodu hradit náklady na bydlení v bytě. Proto požaduje, aby rozsudek
odvolacího soudu byl zrušen. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) řádně zastoupeným advokátem, splňuje formální i
obsahové znaky předepsané ustanovením § 241 odst. 1 věty prvé o.s.ř. a opírá se
o způsobilý dovolací důvod podle § 241 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. Dovolání je v dané věci také přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.),
neboť bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání
se však omezuje pouze na ty výroky dovoláním napadeného rozsudku, jimiž byla
nájemkyní bytu a členkou družstva určena žalobkyně a žalovanému bylo uloženo
vyklidit byt po zajištění náhradního bytu. Závěr o přípustnosti dovolání totiž
nelze vyvodit jen z toho, zda odvolací soud formálně rozhodl podle ustanovení §
220 o.s.ř. (jak je tomu v posuzované věci), nebo zda postupoval podle
ustanovení § 219 o.s.ř. Rozhodující je obsahový vztah rozhodnutí soudů obou
stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích
účastníků řízení. O samotném zrušení práva společného nájmu bytu přitom
rozhodly soudy obou stupňů stejně. V popsaném rozsahu není dovolání přípustné
ani podle ustanovení § 238 odst. 2 o.s.ř. (odvolací soud přípustnost dovolání
ve výroku rozsudku nevyslovil a rozsudek ze dne 11. května 1994 je prvním
rozsudkem soudu prvního stupně ve věci) ani podle ustanovení § 237 o.s.ř.;
vady, vyjmenované v § 237 o.s.ř., které dovolací soud posuzuje z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 1 o.s.ř.), totiž nebyly v dovolání namítány (byť
dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu jako celek, jeho výhrady se z
pochopitelných důvodů výroku o zrušení práva společného nájmu netýkají) a z
obsahu spisu nevyplývají.
Dovolání směřující proti výroku rozsudku odvolacího
soudu o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu proto N e j v y š š
í s o u d ve shodě s ustanoveními § 243b odst. 1 a § 218 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. odmítl a ve zbytku je zamítl.
Vymezení přípustnosti dovolání je určující pro rozsah
dovolacího přezkumu. Jestliže totiž napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž je
proti němu dovolání přípustné, netrpí jinými vadami řízení, které měly za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud oprávněn je přezkoumat
jen v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, přičemž je vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání vymezuje občanský soudní řád v
ustanoveních § 237 až § 239, důvodnost dovolání je oproti tomu poměřována
ustanovením § 241 o.s.ř., v němž jsou vypočteny způsobilé dovolací důvody a
ustanovením § 242 o.s.ř., jež upravuje rozsah, v němž má být napadené
rozhodnutí zkoumáno, jakož i vázanost dovolacími důvody a výjimky z ní
(odstavec 2, písm. a/ až d/ citovaného ustanovení). Jen tehdy, je-li dovolání
přípustné, je možné zkoumat jeho důvodnost (zabývat se jím věcně). Dovolací
soud tedy není oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího
rozsudku (zde výroku o zrušení práva společného nájmu) proti němuž není
dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z
právního předpisu. Nedělitelná povaha daného právního vztahu se projeví právě a
jen v tom, že shledá-li soud dovolání důvodným ve vztahu k výrokům rozsudku
odvolacího soudu proti nimž je dovolání přípustné, zruší s poukazem na
ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. současně i výrok, jehož věcný přezkum
nebyl přípustný. V tomto směru se pohled Nejvyššího soudu liší od úvah,
předestřených v důvodech rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČR z 21. srpna
1992, sp. zn. 2 Cdo 10/92, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 29/1993, jakož i od závěrů, vtělených do právní věty rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 1994, sp. zn. 2 Cdo 107/93,
uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 66/1995 (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon
1493/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997, pod
pořadovým číslem 87). Předmětem dovolacího přezkumu je tudíž (v hranicích právních
otázek určených dovoláním) otázka správnosti právních závěrů, podle nichž
odvolací soud určil nájemkyní bytu a členkou družstva do budoucna žalobkyni. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval. Dovolatel uvedl dovolání větou, podle níž namítá ”nesprávnost
rozhodnutí s tím, že krajský soud vyvodil z jinak téměř úplně správně
zjištěných skutečností nesprávné skutkové a právní závěry”. Posléze namítá, že
žalobkyni z bytu ”nevyštval”, že ji fyzicky nenapadal, že diskotéky
neprovozoval, že syn J. žije s žalobkyní proto, že tuto situaci sama vyvolala,
že žalobkyně syna proti němu v současné době záměrně ovlivňuje, že tato bytovou
potřebu syna J.
nezajišťuje, a on že synům bydlení v bytě neznemožňuje; naopak,
činí vše pro normalizaci vzájemných vztahů a pro své zdravotní důvody by
uvítal, kdyby v bytě nežil sám. Vyjadřuje se také k okolnostem, za nichž došlo
v roce 1981 ke směně bytu. Všechny tyto argumenty se týkají skutkových
okolností případu (skutkového stavu věci) a jsou proto v dovolacím řízení
uplatnitelné nikoli v rovině správnosti či nesprávnosti právního posouzení
věci, nýbrž prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241
odst. 2 písm. c/ o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Tento dovolací důvod se nepojí s každou námitkou účastníka ke
zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky,
jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené
rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, již měl soud dokazováním za
zjištěnu (srov. obsah skutkových námitek dovolatele), není sama o sobě v
dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty
vymezující dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.,
jestliže dovolatel současně nezpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo
dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných
dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani
jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo). Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů,
popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly
najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či
věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135
o.s.ř.). Dovolatel po výzvě k upřesnění (doplnění) dovolacího důvodu
(srov. podání na č. l. 86 a doručenku na čl. 86 p. v.) podáním ze dne 17. září
1995 (č. l. 88) soudu sdělil, že uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 2
písm. d) o.s.ř. (dovolání z čl. 80 - 82 výslovnou konkretizaci dovolacího
důvodu neobsahovalo), když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. V dovolání uplatněná skutková tvrzení (jimiž žalovaný popsal skutkové
okolnosti případu jinak, než jak byly zjištěny soudem), nejsou způsobilá
založit bez dalšího doplnění (jak bylo rozvedeno výše) existenci dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. c) o.s.ř.; přitom žalovaný k jejich
doplnění přes výzvu soudu nepřistoupil a správnost napadeného rozsudku lze
nadále poměřovat toliko z hlediska dovolacího důvodu podle § 241 odst. 2 písm. d) o.s.ř. (tento důvod je ostatně jediným, který dovolatel v dovolání zmiňuje
výslovně).
Znamená to, že dovolací soud je skutkovými závěry odvolacího soudu
vázán. Námitka neodůvodněnosti ”závěru”, podle nějž by žalovaný nebyl
schopen z důchodu hradit náklady na bydlení v bytě, pak nemá oporu v obsahu
napadeného rozhodnutí. Dovolatel zjevně zaměnil reprodukční část rozhodnutí (v
níž jsou uváděny odvolací argumenty žalobkyně, včetně dotčeného tvrzení) se
skutkovými a právními závěry odvolacího soudu, které takový úsudek vůbec
neobsahují. Zbývá určit, zda a v jakém směru umožňují ostatní dovolací
argumenty přezkoumat správnost právního posouzení věci. Z ustanovení § 705 odst. odst. 2, věty druhé, obč. zák. vyplývá, že v těch případech, kdy právo společného nájmu družstevního bytu
nezaniklo rozvodem, rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh
jednoho z nich o zrušení toho práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen
družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených
manželů v družstvu. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení, při rozhodování o
dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a
stanovisko pronajímatele. Ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. patří k právním normám s
relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování o
dalším nájmu bytu podle ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. z předem neomezeného
okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež považuje za
podstatná, vyloží, kterým hlediskům dal přednost a proč, pak námitka, že soud
do svých úvah některá z hledisek pro věc významných nezahrnul, případně, že
nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je již kritikou
nesprávného právního posouzení věci, nikoli kritikou skutkových závěrů. Zákonem výslovně určená hlediska nejsou v dané věci využitelná
pro odpověď na otázku, který z bývalých manželů bude jako člen družstva dále
nájemcem bytu; pronajímatel totiž ponechal rozhodnutí o dalším nájmu na úvaze
soudu a žádný z účastníků nevychovává nezletilé děti. Vedle těchto hledisek
soudy - ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí - podle okolností
konkrétního případu přihlížejí jako k dalším právně významným hlediskům zejména
k sociálním a majetkovým poměrům účastníků (s přihlédnutím k možnosti nového
uspořádání bytových poměrů), ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu,
jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, ke společenskému významu a
náročnosti jejich práce, k účelnému využití bytu, jakož i k tomu, zda u osob,
které zůstanou v bytě bydlet, jsou předpoklady ke klidnému a spořádanému
soužití. Z pohledu výše uvedeného lze uzavřít, že odvolací soud založil
své právní závěry na posouzení hlediska 1) účelného využití bytu, 2) zásluh o
získání bytu 3) zdravotního stavu rozvedených manželů a 4) sociálních a
majetkových poměrů účastníků. Ve prospěch žalobkyně odvolací soud zohlednil, že zajišťuje
bytovou potřebu syna J.
(ad 1), že byla členkou družstva ještě před sňatkem
a že členský podíl v družstvu splatili její rodiče (ad 2). U žalovaného pak
přihlédl k tomu, že je vážně nemocen (ad 3) a že žalobkyně v bytě nebydlí -
žije s jiným mužem (ad 4). U obou účastníků soud rovněž uzavřel, že nemají
jinou možnost bydlení (ad 4). Žalovaný proti závěrům jimiž odvolací soud označil jako
převažující (v poměru žalobkyně - žalovaný) a pro výsledek sporu rozhodná
hlediska svědčící ve prospěch žalobkyně, namítá (a pouze potud lze dovolacím
argumentům přiznat povahu těch, jimiž lze prověřit správnost právního posouzení
věci), že zásluhu žalobkyně o získání bytu oslabuje již to, že současný byt
není původním bytem účastníků, nýbrž bytem jiným (větším), získaným výměnou za
trvání manželství. Nelze proto prohlásit, že se o nabytí tohoto bytu zasloužila
výhradně žalobkyně. Tvrdí rovněž (ve shodě s argumentací již užil soud prvního
stupně), že při časovém odstupu a dlouhotrvajícím bezpodílovém spoluvlastnictví
účastníků není zásadně rozhodující, kdo se o byt více zasloužil, nýbrž je nutno
vycházet ze skutkové situace v době rozhodování, tedy ze současného využití a
využívání bytu. V takto určeném rámci řešil dovolací soud především otázku, zda
kritérium zásluhovosti o získání bytu je ve věci uplatnitelné, neváží-li se
ony zásluhy přímo k bytu, o který se vede spor, nýbrž k bytu, za nějž byl
posléze sporný byt získán (směněn). Výměna bytů se neobejde bez vlastních
objektů směny - bytů. Nelze tudíž upřít logiku závěru, že žalobkyně, která se
jako členka družstva zasloužila o získání bytu, jenž byl předmětem směny, se (i
při udávaném doplatku členského podílu při výměně ze společných prostředků
účastníků) zasloužila o směnou získaný byt vyšší měrou, než žalovaný. Odvolací
soud proto nepochybil, jestliže uvedenou okolnost skutkové podstatě příslušné
právní normy (§ 705 odst. 3 obč. zák.) podřadil. V daných souvislostech bylo dále nutno zabývat se tím, jestli
odvolací soud správně zhodnotil význam zkoumaných hledisek. Ve vymezeném právním rámci přísluší soudům obecně (a tedy i
odvolacímu soudu v této věci) jistá míra volného uvážení, jež plyne přímo z
textu zákona, a to z požadavku o zrušení práva společného nájmu družstevního
bytu rozhodnout a jediného nájemce do budoucna určit i když postavení
rozvedených účastníků je - z pohledu právně významných kritérií - zcela
rovnocenné. Byť v posuzované věci nelze zásluhám žalobkyně o získání bytu
přiznat - s přihlédnutím k době, která uplynula od výměny bytů do rozvodu
manželství - povahu hlediska zásadního, o právně významnou skutečnost jde. Dovolatel proti tomuto hledisku klade okolnost, že byt ke dni rozhodnutí soudu
užívá a zásadní význam přisuzuje jí (odvolací soud ve prospěch žalovaného sice
vzal v úvahu, že žalobkyně v bytě nebydlí, avšak za rozhodující - v poměru k
ostatním kritériím - tuto okolnost nepokládal). Nájem družstevního bytu se odvíjí od členství nájemce v
družstvu, které je vlastníkem bytu. Úprava nájemních vztahů v občanském
zákoníku tuto skutečnost zvýrazňuje jednak tím, že užívá pojmu ”bytové”
družstvo (srov. ustanovení § 685 odst.
2, § 714 obč. zák.) a dále tím, že
trvání nájemního vztahu tu podmiňuje trváním členství nájemce v družstvu (srov. opět § 714 obč. zák.); ani převod práva nájmu na jinou osobu není možný bez
převodu členských práv a povinností (srov. např. § 715 obč. zák. ve spojení s
ustanoveními § 229 a § 230 obchodního zákoníku). Nejvíce se ovšem toto spojení
projevuje v úpravě přechodu práva nájmu družstevního bytu; pro přechod tu je
rozhodné - na rozdíl od obecné úpravy přechodu nájmu bytu, která upřednostňuje
hledisko faktického soužití (bydlení) nájemce s rodinnými příslušníky
eventuelně s osobami, jež pečovaly o jeho společnou domácnost nebo na něj byly
odkázány výživou (srov. § 706 odst. 1 obč. zák.) - kdo zdědí členská práva a
povinnosti zůstavitele (srov. § 232 obchodního zákoníku, § 706 odst. 2 a § 707
odst. 2 obč. zák.). Uvedené se konečně promítá i ve vlastní úpravě zániku práva
společného nájmu družstevního bytu manžely, a to potud, že určí-li soud, který
z rozvedených manželů bude jako člen družstva dále nájemcem bytu, zanikne tím i
společné členství rozvedených manželů v družstvu (srov. § 705 odst. 2 obč. zák. in fine). Odtud je odvoditelný závěr, že okolnost, který z rozvedených manželů
- společných nájemců družstevního bytu a členů družstva byt ke dni rozhodnutí
soudu užívá, je sice jedním z hledisek, ke kterým soud přihlíží při
rozhodování o dalším nájmu bytu (§ 705 odst. 3 obč. zák.), avšak zásadní význam
po stránce právní nemá; naopak, samo o sobě (bez přihlédnutí k tomu, jak ten
který z manželů plní či neplní povinnosti společného nájemce, eventuálně k
tomu, mohou-li být bytové potřeby některého z bývalých manželů uspokojeny
jinak), lze toto hledisko mít (u družstevních bytů) za jedno z méně významných. Odvolací soud proto postupoval správně, jestliže otázce současného užívání bytu
žalovaným zásadní (rozhodující) význam nepřikládal. Nelze přisvědčit ani námitce, že soud vůbec nepřihlédl k
příčinám rozvratu manželství; zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně z
bytu odešla v době, kdy již udržovala známost s jiným mužem, odvolací soud
svými úvahami nikterak nezpochybnil. Jestliže však na základě dalších v řízení
provedených důkazů dospěl ke skutkovému (dovolacím důvodem podle § 241 odst. 2
písm. d/ o.s.ř. nezpochybnitelnému) závěru, že jedním z hlavních důvodů
opuštění společné domácnosti žalobkyní byly vážné konflikty účastníků v
souvislosti s rozvodem manželství, je logické, že mimomanželskému vztahu
žalované při úvaze o příčinách toho, proč byt užívá (jen) žalovaný, právní
význam nepřiznal. Ačkoliv odvolací soud zásluhám žalobkyně o získání bytu
přisoudil větší význam, než jaký v daných souvislostech mají, vyhodnotil - jak
bylo uvedeno výše - hledisko zásluhovosti ve prospěch žalobkyně právem. Přitom
nešlo o hledisko jediné. Ve spojení s dalšími kritérii zohledněnými ve prospěch
žalobkyně je závěr odvolacího soudu - jenž jinak správně zhodnotil právní
význam hledisek ostatních (včetně těch, jež svědčily žalovanému) - ve svém
výsledku správný. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího
důvodu (§ 241 odst. 2 písm.
d/ o.s.ř.) správnost odvolacího rozhodnutí
zpochybnit nepodařilo, dovolací soud dovolání v části otevřené dovolacímu
přezkumu zamítl (§ 243b odst. 1, část věty před středníkem, o.s.ř.).