Nárok na náhradu podle ustanovení § 23 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. lze zahrnout do majetkového podílu oprávněné osoby (§ 7 odst. 4, § 13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb.) jen tehdy, když se účastníci na tomto způsobu náhrady dohodli.
lovanému povinnost zaplatit mu
částku 136 249 Kč jako náhradu za znehodnocené budovy, a to chlév a kůlnu u
domu čp. 14 v M. Uvedl, že budovy byly znehodnoceny v době od roku 1952, kdy je
užíval právní předchůdce žalovaného - Jednotné zemědělské družstvo v M. Žalobce
je oprávněnou osobou podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a
vypořádání majetkových nároků v družstvech. Žalovaný mu však odmítl zvýšit o
žalovanou částku jeho majetkový podíl. Proto žalobce žádá, aby soud rozhodl o
zaplacení částky, představující náhradu za znehodnocené budov. Žalovaný požadoval zamítnutí žaloby. Uváděl, že výši
znehodnocení započetl při stanovení majetkového podílu do majetku žalobce a tím
se s žalobcem vypořádal; pokud by nyní požadovanou částku žalobci zaplatil,
obdržel by ji žalobce dvakrát. Rozsudkem ze dne 4. 10. 1994 Okresní soud v Pelhřimově žalobě
vyhověl. Podle zjištění okresního soudu je nepochybné, že žalobce byl a je
vlastníkem nemovitostí užívaných žalovaným, že znehodnocení, k němuž došlo v
době užívání této budovy žalovaným činí 136 249 Kč, a že žalobci v této výši
náleží náhrada za znehodnocení budov. Podle § 23 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů má vlastník právo na finanční náhradu, pokud se účastníci
nedohodnou na jiném způsobu náhrady. Podle zjištění soudu žalobce sice
navrhoval jiný způsob vypořádání, a to zvýšení jeho transformačního podílu,
žalovaný však na tento způsob nepřistoupil a může tedy žalovat na vyplacení
náhrady v penězích. Na základě odvolání žalovaného rozhodoval ve věci K r a j s k
ý s o u d v Českých Budějovicích, který rozsudkem ze dne 19. 1. 1995
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Podle názoru
odvolacího soudu je nárok žalobce třeba posoudit podle zákona č. 42/1992 Sb.,
neboť žalobce byl členem jednotného zemědělského družstva a je oprávněnou
osobou podle § 15 tohoto zákona; družstvo je proto povinno provést výpočet jeho
majetkového podílu. Jak odvolací soud konstatoval, “tento výpočet majetkového
vkladu člena provedlo družstvo 7. 11. 1992 a z předloženého dokladu zjistil
odvolací soud, že v oddíle nazvaném Hodnota sdružené budovy, stavby ke dni
sdružení v cenách v účinnosti zákona č. 229/91 Sb. se uvádí stodola, stáj v
ceně 287 676 Kč. Jak zjistil odvolací soud z posudku znalce V. N., částka 287
676 Kč je cena stanovená podle cenového předpisu, který byl účinný ke dni
účinnosti zákona č. 229/91 Sb. Ocenění bylo provedeno podle stavu budovy k r. 1952. Z tohoto posudku bylo dále zjištěno, že cena stodoly ke dni předání
činila 151 427,24 Kč, takže znehodnocení činilo 36 249,03 Kč. Odvolací soud
považuje za správné tvrzení žalovaného, že zahrnutím ceny stodoly do
majetkového vkladu navrhovatele ve výši 287 676 Kč, bylo vypořádáno i
znehodnocení této stodoly, ke kterému v průběhu užívání družstvem došlo. Bylo
samozřejmě možno postupovat také tak, že by v této rubrice byla uvedena
současná cena stodoly tj. 151 427,24 Kč a v další rubrice uvést znehodnocení
ve výši 136 249,03 Kč.
Výsledek by samozřejmě byl naprosto stejný. Z těchto
důvodů je požadavek navrhovatele, aby mu byla vyplacena částka, která činí
znehodnocení stodoly do tří dnů o právní moci rozsudku neoprávněná. Ostatně jak
vyplývá z výpovědi navrhovatele není oprávněnou osobou podle ustanovení § 13
odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. která provozuje zemědělskou výrobu, nemůže se
navrhovatel nyní domáhat vydání majetkového podílu a to ani částečně. Pro
úplnost lze poukázat také na ustanovení § 14 odst. 2 a § 16 odst. 2 a odst. 4,
že náhrada spočívá ve věcech, které osoba povinná k poskytnutí náhrady vlastní
nebo k nímž měla právo hospodaření ke dni 24. 6. 1991. Nelze se tedy domáhat
plnění v penězích, pokud to nebylo mezi účastníky dohodnuto."
Proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne
13. 2. 1995, podává žalobce včasné dovolání, které opírá o dovolací důvod
upravený v § 241 odst. 2 písm. d) o.s.ř., jímž lze uplatnit, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvádí, že budovy, o jejichž
znehodnocení jde, byly sice vneseny do družstva, avšak žalobce nepřestal být
jejich vlastníkem; proto nárok na poskytnutí náhrady za znehodnocení budovy
opírá o § 23 zákona č. 229/1991 Sb., neboť žalovaný (případně jeho právní
předchůdce), tyto budovy užíval na základě zvláštního předpisu - zákona o
zemědělském družstevnictví. Žalobce sice usiloval o to, aby jeho nárok na
poskytnutí náhrady za znehodnocené stavby byl vypořádán započtením do jeho
majetkového podílu podle transformačního zákona, ale pro odmítavý postoj
žalovaného k dohodě nedošlo. Žalobce tedy uplatnil nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. a soud měl o takto uplatněném nároku rozhodnout. Dovolatel též
polemizuje se závěrem odvolacího soudu a dovozuje, že v dané věci nebyla při
stanovení výše jeho majetkového podílu podle transformačního zákona započítána
náhrada za znehodnocení budov žalovaným užívaných. Proto dovolatel navrhuje,
aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. N e j v y š š í s o u d , který se stal k 1. 1. 1996 funkčně
příslušným k rozhodnutí o podaném dovolání, a to v řízení provedeném podle
procesních předpisů, účinných ke dni 31. 12. 1995 (čl. II odst. 4 zákona č. 238/1995 Sb.) po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 o.s.ř. a že jsou splněny i další podmínky dovolacího řízení a náležitosti dovolání (§
240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.) napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu přezkoumal a shledal dovolání důvodným. Proto zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dané věci žalobce uvedl, že vlastnické právo k znehodnoceným
nemovitostem nikdy nepřešlo na žalovaného (č. l. 1v, č. l. 29v.) a žalovaný
toto tvrzení nepopřel. Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že žalobce “je
a byl vlastníkem nemovitosti č.p. 14, kterou užíval žalovaný". Odvolací soud
se otázkou vlastnictví budov, které byly znehodnoceny v době, kdy byly
žalovaným užívány, nezabýval. Dovolací soud proto vychází ze skutečnosti, že žalobce
(případně jeho právní předchůdce) byl v době užívání budov žalovaným
vlastníkem těchto budov. Dovolací soud též konstatuje, že ani soud prvního
stupně, ani soud odvolací neuvedly právní skutečnost ani právní předpis, na
jejichž základě žalovaný budovy žalobce užíval; žalobce však tvrdil, že
“uplatnil vůči odpůrci nárok na vydání předmětné nemovitosti, která byla
vnesena do tehdejšího JZD v M."
S ohledem na shora uvedené skutečnosti je dovolání důvodné z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Žalobce opírá svůj nárok o § 23 zákona
č. 229/1991 Sb. Podle § 23 odst. 1 tohoto zákona má právo na náhradu podle
ustanovení § 14 a § 16 tohoto zákona i vlastník obytné nebo hospodářské budovy,
která byla odstraněna nebo znehodnocena v době užívání organizací podle
zvláštních předpisů. V případě, že tuto budovu odstranila nebo znehodnotila
jiná právnická osoba než stát, má vlastník právo na finanční náhradu vůči této
právnické osobě, pokud se nedohodnou na jiném způsobu vypořádání. Je zřejmé, že
náhrada, poskytovaná podle § 23 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. spočívá v
poskytnutí finanční náhrady, pokud se účastníci nedohodnou jinak. Naproti tomu
podle § 16 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. náhrady, poskytované za budovy,
jejichž cena k 24. 6. 1991 je nižší než cena původní stavby (viz. § 16 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb.), spočívají “ve věcech, které osoba povinná k poskytnutí
náhrady vlastní nebo k nimž měla právo hospodaření ke dni 24. 6. 1991 s
výjimkou nemovitostí ve správě pozemkového fondu, popřípadě v podílu na jmění
této osoby, a to až do výše hodnoty původních nemovitostí..... nedohodnou- li
se účastníci jinak." Ustanovení § 16 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. ve vztahu
k § 14 odst. 2 tohoto zákona upravuje případy, kdy oprávněné osobě je vydána
budova nebo jiná stavba podle § 6; vypořádání vztahu mezi vlastníkem, který
vlastnické právo k budovám užívaným organizací podle zvláštních předpisů v
době tohoto užívání nepozbyl, se řídí ustanovením § 23 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., který způsob náhrady upravuje jinak než § 16 odst. 4 tohoto
zákona. Pokud soudy neučinily skutkové zjištění, že žalobci byly znehodnocené
budovy vydány podle § 6 citovaného zákona, je třeba danou věc posuzovat podle
§ 23 odst. 1 téhož zákona (samozřejmě za předpokladu, že organizace užívala
tyto budovy podle zvláštních předpisů). Podle tohoto ustanovení má však vlastník právo na finanční
náhradu, pokud se účastníci nedohodnou na jiném způsobu náhrady.
Jiným způsobem
náhrady, na kterém by se však účastníci museli dohodnout, je stanovení podílu
na jmění povinné právnické osoby; v daném případě na základě dohody účastníků
mohly tyto nároky být zahrnuty do majetkového podílu žalobce (§ 7 odst. 4
zákona). Odvolací soud se však skutečností, zda k takové dohodě došlo,
nezabýval, když vyšel z právního názoru, že “ Není pochyb, že nárok
navrhovatele je třeba posuzovat podle zákona č. 42/1992 Sb., neboť jak soudy
obou stupňů zjistily z výpovědi navrhovatele byl členem zemědělského družstva". Samotná skutečnost, že v době, kdy zemědělské družstvo užívalo
budovy nebo jiné stavby, které byly ve vlastnictví osoby, uplatňující nárok na
zaplacení náhrady za jejich znehodnocení (§ 23 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.)
byla tato osoba členem zemědělského družstva, však neumožňuje, aby zemědělské
družstvo pohledávku této osoby uspokojilo zahrnutím do majetkového podílu (§ 7
odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb.). Částí majetkového podílu, a to tou částí,
kterou tvoří základní podíl na majetku družstva, se nárok na náhradu podle §
23 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. stává pouze v případě, že účastníci se na
takovém způsobu uspokojení pohledávky dohodli. Pokud v dané věci vycházel odvolací soud z jiného právního
názoru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ( § 241
odst. 2 písm. d/ o.s.ř. ) a dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než napadené
rozhodnutí odvolacího soudu zrušit ( § 243b odst. 1, věta za středníkem,
o.s.ř.) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 o.s.ř.). O
náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§
243d odst. 1 o.s.ř.).