Lhůta upravená v § 13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. je lhůtou propadnou (prekluzívní).
alobce domáhal, aby každé ze žalovaných byla uložena
povinnost vydat mu 1/6 nemovitostí v žalobě označených. Odvolací soud vyšel ze
skutkového zjištění a právního posouzení soudu prvního stupně, podle něhož je
žalobce ve vztahu k předmětným nemovitostem osobou oprávněnou podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů a že svůj nárok vůči povinné osobě řádně
a včas uplatnil. Nemovitosti však byly vydány jiné oprávněné osobě, která nárok
uplatnila dříve. Žalobce pak vůči žalovaným, jimž byly nemovitosti vydány
(druhá žalovaná nabyla spoluvlastnické právo k nemovitostem na základě soudního
smíru, uzavřeného s první žalovanou), uplatňoval nárok na vydání věci podle §
13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud dovodil, že šestiměsíční lhůta,
v níž může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu vůči osobám, kterým byla
nemovitost vydána podle § 9 citovaného zákona, je lhůtou promlčecí; vyšel
přitom ze skutečnosti, že o lhůtu propadnou jít nemůže, neboť zákon výslovně
neuvádí, že neuplatněním právo zanikne, a z povahy věci vyplývá, že nejde ani o
lhůtu procesní nebo pořádkovou. Vzhledem k tomu, že žalobce podal žalobu až po
uplynutí této šestiměsíční lhůty a žalované vznesly námitku promlčení, nezbylo,
než žalobu zamítnout. Odvolací soud však proti svému rozhodnutí připustil podle
§ 238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání, když za zásadní právní otázku považoval
určení povahy lhůty podle § 13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., tedy jde-li o
lhůtu promlčecí, procesní či pořádkovou. Proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne
30. 5. 1995, podal žalobce dovolání, které opíral o důvod, upravený v § 241
odst. 2 písm. d) o.s.ř. Poukazoval na § 101 o. z., podle kterého začíná
promlčecí doba běžet dnem, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Tímto dnem
nemůže být den skončení běhu lhůty, upravené v § 13 odst. 1 zákona č. 229/1991
Sb., jak by tomu jinak nasvědčovalo znění jeho § 13 odst. 2, tedy 31. 7. 1993;
je tomu tak proto, že k vydávání půdy docházelo ještě dlouhou dobu po 31. 7. 1993 a dochází k němu i v době podání dovolání. To ovšem znamená, že nárok na
vydání nemovitosti by při výkladu, který zaujaly soudy v dané věci, byl
promlčen dříve, než by vůbec vznikl, což ovšem zákonodárce nemohl zamýšlet. Stanovení konce běhu promlčecí lhůty pevným datem by bylo možné pouze tam, kde
zákon přímo určuje, kdy je actio nata, tedy tam, kde zákon stanoví, že určitý
nárok je možno uplatnit např. dnem účinnosti zákona; není to však možné tam,
kde promlčecí lhůta začíná běžet od právní moci správního rozhodnutí, o němž se
předem neví, kdy bude vydáno. Dovolatel též upozorňoval na skutečnost, že na
rozdíl od § 100 a násl. o. z. a dalších předpisů zákonodárce výslovně neuvedl,
že by sporná lhůta byla lhůtou promlčecí a dovozuje, že s nedodržením této
lhůty nejsou spojeny žádné právní následky.
Proto měl dovolatel za to, že
napadené rozhodnutí vychází z nesprávného právního posouzení věci a navrhoval,
aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu
prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. K dovolání podaly žalované vyjádření, v němž polemizují s
právními názory dovolatele. Uvádějí, že lhůta stanovená v § 13 odst. 2 zákona
č. 229/1991 Sb. není lhůtou procesní, neboť je upravena ve hmotněprávním
předpisu. Upozorňují na skutečnost, že obdobnou úpravu, jakou přinesl § 13
odst. 2 citovaného zákona, má i § 9 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. ve znění
zákona č. 458/1990 Sb. a zákona č. 137/1991 Sb., jakož i § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 267/1992 Sb. V žádném z těchto zákonných
ustanovení však není vysloveno, že ”právo zaniká”, nebude-li ve lhůtě
uplatněno. Je tomu tak proto, že zákonodárce neužil v těchto ustanoveních
výrazu ”právo”, ale nahradil jej formulací ”možnost uplatnění nároku”. Potom
pochopitelně nemohl užít formulace o zániku možnosti. Nejde tu tedy o promlčení
ani prekluzi, ale prostě o to, že možnost domáhat se vydání nemovitostí u soudu
je omezena podáním žaloby v zákonem stanovené lhůtě. Mimo tento časový rámec
žaloba nemohla být podána. Žalované pak polemizovaly s názorem dovolatele, podle něhož by
soudem přijatý výklad vedl k ohrožení práv účastníka (tedy k tomu, že by k
promlčení nároku mohlo dojít dříve, než by nárok vůbec vznikl). Pokud byla
nemovitost vydána jiné oprávněné osobě do 31. 1. 1993, bylo možno uplatnit
nárok podle § 13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. do šesti měsíců od tohoto dne. Pokud však k vydání došlo až po 31. 1. 1993, je situace jiná. Do 31. 1. 1993
musely být totiž uplatněny restituční nároky všech oprávněných osob. Pokud
pozemkový úřad při rozhodování některou z oprávněných osob opomenul, je jeho
rozhodnutí vadné a nápravy se lze domáhat opravnými prostředky ve správním
řízení. Žalované pak dovozovaly, že vzhledem k uplynutí lhůty pro podání žaloby
soudy neměly ve věci vůbec rozhodovat, a proto se domáhají, aby napadená
rozhodnutí byla zrušena, a aby řízení bylo zastaveno. N e j v y š š í s o u d, který se stal 1. 1. 1996 funkčně
příslušným k rozhodnutí o dovolání, a to podle procesních předpisů, účinných ke
dni 31.12.1995 (čl. II. odst. 4 zákona č. 238/l995 Sb.) po zjištění, že
dovolání je přípustné podle § 238 odst. 2 písm. a) o.s.ř., že je uplatněn
dovolací důvod, upravený v § 24l odst. 2 písm. d) o.s.ř., a že jsou splněny
náležitosti dovolání i podmínky dovolacího řízení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1
o.s.ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal, dovolání však neshledal důvodným. Proto je zamítl.
Právní otázkou, o jejíž řešení v dovolacím řízení jde, je
určení povahy lhůty stanovené v § 13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění
platném v době rozhodování odvolacího soudu), které znělo takto: ”Byla-li
nemovitost vydána podle § 9, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě
uvedené v odstavci 1 nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči
osobám, kterým byla nemovitost vydána, do šesti měsíců ode dne skončení lhůty
uvedené v odstavci 1”. Podle nyní platného znění § 13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (po změnách vyplývajících ze zákona č. 29/1996 Sb. a nálezu
Ústavního soudu č. 30/1996 Sb.) platí že ”Byla-li nemovitost vydána podle § 9,
mohly oprávněné osoby, které splňovaly všechny podmínky oprávněné osoby k 31. lednu 1993 nebo k 1. září 1993, a jejichž nároky uplatněné ve lhůtě podle
odstavce 4 nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým
byla nemovitost vydána, do šesti měsíců ode dne skončení lhůty uvedené v
odstavci 4”. Ustanovení § 13 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. v nyní platném
znění pak uvádí, že právo na vydání nemovitosti podle § 6 mohla oprávněná
osoba, s výjimkou oprávněné osoby podle odstavce 5 (výjimka se týká osob, které
nebyly do 31. ledna 1993 nebo do 1. září 1993 oprávněnými osobami pouze proto,
že nesplňovaly podmínku trvalého pobytu), uplatnit do 31. ledna 1993. Neuplatněním práva ve lhůtě právo zaniklo. Při posuzování charakteru lhůty, upravené v § 13 odst. 2 zákona
č. 229/1991 Sb., je třeba vyjít z jazykového i logického výkladu tohoto
ustanovení. Pokud zákon stanoví, že účastníci právního vztahu mohou své nároky
uplatnit v určité lhůtě, je třeba dovodit, že po uplynutí této lhůty již své
nároky uplatnit nemohou (argumentum a contrario). Pokud tedy oprávněné osoby
neuplatní své nároky vůči těm, jimž byla nemovitost vydána, ve lhůtě stanovené
zákonem (§ 13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.), již své nároky uplatnit nemohou;
jinak řečeno, tyto nároky zanikly. Z toho vyplývá, že lhůta pro uplatnění
nároků, uvedená v § 13 odst. 2 citovaného zákona , je lhůtou propadnou
(prekluzívní), neboť právo žádat vydání nemovitosti jejím marným uplynutím
zanikne. Vzhledem k tomu, že zákon č. 229/1991 Sb. nemá o lhůtách zvláštní
ustanovení, je třeba též přihlédnout k předpisu obecnému, jímž je občanský
zákoník. Podle § 583 obč. zák. k zániku práva proto, že nebylo ve stanovené
době uplatněno, dochází jen v případech v zákoně uvedených. Zákon zpravidla
vyjadřuje skutečnost, že lhůta je prekluzívní, dodatkem ”jinak právo zanikne”;
nelze však vyloučit ani jiné slovní vyjádření (viz § 13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.). Je též třeba přihlédnout k tomu, že lhůty upravené v tomto
zákoně (a ostatně i lhůty v dalších restitučních předpisech), jsou obecně
konstruovány jako lhůty propadné. Proto dovolací soud zaujal stanovisko, že
lhůta upravená v § 13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. je lhůtou propadnou. Dovolací soud nesdílí názor dovolatele, že by mohlo dojít k
případům, že by lhůta k uplatnění nároků podle § 13 odst. 2 zákona č. 229/1991
Sb. mohla uplynout dříve, než tyto nároky vzniknou.
Pokud totiž pozemkový úřad
vydal rozhodnutí podle § 9 odst. 2 anebo podle § 9 odst. 4 téhož zákona až
poté, co uplynula lhůta k uplatnění restitučních nároků u pozemkového úřadu,
tedy po 31. 1. 1993, musel již objektivně vědět o všech oprávněných osobách
nárok uplatňujících; pokud některé z nich pominul, lze se domáhat nápravy
využitím opravných prostředků, které účastníkům poskytuje právní řád, zejména
podle páté části občanského soudního řádu (Správní soudnictví). Stejně tak však
nelze přisvědčit žalovaným, pokud v dovolacím vyjádření navrhují zastavení
řízení. Podmínky občanského soudního řízení totiž nelze zaměňovat za věcnou
legitimaci účastníků. I když v důsledku zániku práva, k němuž dojde uplynutím
prekluzívní lhůty, nárok zanikne a účastníci řízení, ve kterém je tento nárok
uplatňován, nejsou aktivně věcně legitimováni, jde i nadále o spor v
občanskoprávní věci, jehož projednání je v pravomoci soudu (§ 7 odst. 1
o.s.ř.). Podmínky řízení jsou procesním institutem a na jejich danost nemůže
mít vliv skutečnost, že uplatněný občanskoprávní nárok již zanikl. I když se tedy dovolací soud zcela neztotožnil s právním
názorem odvolacího soudu při posuzování povahy lhůty, upravené v § 13 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb., dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je
věcně správné, neboť žalobci nebylo možno přiznat ani prekludovaný nárok, ani
promlčené právo, pokud byla vznesena námitka promlčení; naopak úvahám
dovolatele o tom, že předmětná lhůta je lhůtou pořádkovou, nelze přisvědčit. Proto nezbylo, než dovolání jako nedůvodné zamítnout (§ 243b odst. 1, věta před
středníkem, o.s.ř.), když uplatněný dovolací důvod není dán a vady vyjmenované
v § 237 o.s.ř., popřípadě jiné vady, které měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci ( § 241 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), k nimž dovolací soud
přihlíží i bez návrhu, nebyly ve věci zjištěny.