Ustanovení § 18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se vztahuje na náhrady, které pozemkový fond poskytuje podle první věty § 18a odst. 1 tohoto zákona, tedy na případy, kdy pozemkový fond poskytuje oprávněným osobám náhrady namísto obce nebo okresního úřadu včetně náhrad poskytovaných podle § 14 odst. 1 téhož zákona.
Žalobce se domáhal žalobou podanou proti České republice - Okresnímu
úřadu v P. a proti Pozemkovému fondu České republiky, aby soud uložil některému
z žalovaných povinnost zaplatit mu částku 195 274,60 Kč. Uvedl, že dne 25. 3. 1993 uzavřel s žalovaným okresním úřadem dohodu o vydání věci a o poskytnutí
náhrady za zbourané a nevydávané budovy podle ustanovení § 14 a § 16 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku
(ve znění pozdějších předpisů), v celkové výši 395 274,58 Kč. Okresní úřad v
Příbrami však žalobci vyplatil jen první splátku ve výši 200 000 Kč. Částku 195
274,60 Kč, splatnou do 31. 12. 1993, odmítl okresní úřad vyplatit s poukazem na
novelu zákona č. 229/1991 Sb., provedenou zákonem č. 183/1993 Sb., která
mezitím nabyla účinnosti, neboť tato novela upravuje režim náhrad poskytovaný v
případě, kdy povinnou osobou je okresní úřad, odchylně od dohody uzavřené mezi
účastníky. Proto se žalobce domáhal zaplacení zbývající částky u soudu;
pozemkový fond pak žaloval, jak uvedl, z opatrnosti, neboť ustanovení § 18a
zákona č. 229/1991 Sb., které bylo do zákona vloženo zákonem č. 183/1993 Sb., a
které stanoví povinnost pozemkového fondu poskytnout náhradu v případě, že
povinnou osobou je okresní úřad, ani jiná ustanovení této novely neřeší režim
smluv uzavřených před účinností novely. Žalovaní požadovali zamítnutí žaloby. Uváděli, že ustanovení §
18a zákona č. 229/1991 Sb. již neumožňuje, aby žalobci byla celá částka
poskytnuta v hotovosti, neboť stanoví, že oprávněné osobě lze poskytnout
hotovost ve výši stanovené zvláštním předpisem, tedy ve výši 10 000 Kč; jinak
lze náhradu poskytnout převedením nemovitosti ve správě pozemkového fondu nebo
v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů. Rozsudkem z 16. 2. 1995 O k r e s n í s o u d v Příbrami
žalobě vyhověl vůči Pozemkovému fondu České republiky. Žaloba proti České
republice - Okresnímu úřadu v P. byla zamítnuta, neboť tento žalovaný pozbyl v
důsledku novely zákona č. 229/1991 Sb., provedené zákonem č. 183/1993 Sb.,
pasivní legitimace. Vzhledem k tomu, že žalobce nepodal do této části rozsudku
soudu prvního stupně odvolání, nabyl rozsudek v zamítavé části právní moci a
Česká republika - Okresní úřad v P. nebyla nadále účastníkem řízení. Soud
prvního stupně vyslovil názor, že ustanovení § 18a zákona č. 229/1991 Sb. řeší
pouze právní nástupnictví žalovaného do práv a povinností, které z dohody
uzavřené s žalobcem vyplývaly pro Okresní úřad v P., nemění však dohodnutý
předmět plnění, tedy zaplacení celé požadované částky v hotovosti. Dohoda o
způsobu vypořádání byla totiž uzavřena před uvedenou novelou zákona č. 229/1991
Sb. v souladu s tehdy platnými předpisy a ani zmíněná novela na ní nemůže nic
měnit. Na základě odvolání žalovaného rozhodoval ve věci K r a j s k
ý s o u d v Praze, který rozsudkem ze 6. 6. 1995 rozsudek soudu prvního
stupně v odvoláním napadené části potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že na
danou věc se ustanovení § 18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., upravující způsob
poskytnutí náhrady žalovaným, nevztahuje.
Odvolací soud uvedl, že “podle
ustanovení § 18a odst. 2 citovaného zákona náhrada spočívá v poskytnutí
nemovitosti ve správě pozemkového fondu nebo v poskytnutí hotovosti ve výši
stanovené zvláštním předpisem, popřípadě v cenných papírech, které nemají
povahu státních dluhopisů”. Tímto zvláštním předpisem stanovícím výši náhrady v hotovosti
poskytované podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 93/1992 Sb.) je
nařízení vlády č. 504/1992 Sb., které nabylo účinnosti dnem 1. 1. 1993. Jde o
nařízení, kterým vláda České republiky podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku
(ve znění zák. č. 93/1992 Sb.) nařídila v § 1 určitou výši náhrady v hotovosti,
vyplácené na základě výzvy původního vlastníka Ministerstvem zemědělství České
republiky za pozemky, které se podle zákona nevydávají, a za které nebyl
poskytnut jiný pozemek. Jak již bylo uvedeno, v daném případě však nejde o náhradu za
pozemky, které se nevydávají podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991
Sb. (ve znění zákona č. 183/1993 Sb.) na náhradu se výslovně vztahuje nařízení
vlády č. 504/1992 Sb., ale o náhradu za obytné budovy, hospodářské budovy a
jiné stavby, které nelze vydat, protože nejen že zanikly, ale byly i s pozemky,
jako stavebními a zahradami převedeny na jiné osoby (čtyři manželské dvojice) a
za pozemek, který se nevydává nebyl poskytnut pozemek jiný, tedy podle
ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Jestliže jen u náhrady za pozemky, podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je náhrada stanovena zvláštním předpisem, jak také
tento zvláštní předpis, t.j. nařízení vlády č. 504/1992 Sb. výslovně stanoví,
pak na jiné náhrady, jakou je v daném případě náhrada podle ustanovení § 14
odst. 1 citovaného zákona tento zvláštní předpis nedopadá. K tomu pak nutno
uvést i to, že v ustanovení § 16 odst. 2 téhož zákona se hovoří o ostatních
náhradách podle ustanovení § 14, § 15, z čehož je zřejmé, že jde o různé
samostatné náhrady, a že jen na náhrady za pozemky podle § 16 odst. 1 se týká
zvláštní předpisy, t.j. nařízení vlády č. 504/l992 Sb. Nutno uvést dále i to,
že toto nařízení vlády nabylo účinnosti již dnem 1. 1. 1993 a pokud by se
týkalo daného případu, pak by žalobci byla neoprávněně vyplacena již první
splátka náhrady ve výši 200 000 Kč v dubnu 1993 Okresním úřadem v P. Novela zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, provedená zákonem č. 183/1993 Sb., který nabyl účinnosti
1. 7. 1993, v ustanovení § 18a v odstavci prvním stanovil osobu, která je
povinnou poskytnout náhradu oprávněným osobám za osoby povinné, pokud těmito
jsou obce a okresní úřady. V odstavci druhém pak učinil odkaz na zvláštní
předpis pro poskytnutí náhrady v hotovosti, t.j. na nařízení vlády č. 504/1992
Sb., který však nabyl účinnosti ještě před novelou zákona č. 229/1991 Sb., t.j. zákona č. 183/1993 Sb. Šlo tedy jen o zvýraznění tohoto zvláštního předpisu,
který byl účinným již od 1. 1. 1993 pro postup pozemkového fondu namísto
Ministerstva zemědělství.
Odvolací soud však připustil proti svému rozsudku podle
ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání, když právní otázku zásadního
významu spatřoval “ve výkladu ustanovení § 18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zák. č. 183/1993 Sb. a výkladu nařízení vlády č. 504/1992 Sb. v tom,
zda tento zvláštní předpis se týká jen náhrad poskytovaných podle ustanovení §
16 odst. 1 či i náhrad poskytovaných podle ustanovení § 14, § 15 zákona č. 229/1991 Sb. v otázce plnění v hotovosti”. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které
opírá o důvod uvedený v ustanovení § 241 odst. 2 písm. d) o.s.ř. Dovolatel
tvrdí, že ustanovení § 18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se vztahuje i na
náhrady poskytované Pozemkovým fondem České republiky podle ustanovení § 18a
odst. 1 téhož zákona. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že § 18a odst. 2
tohoto zákona jen zvýraznil skutečnost, že náhrady podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. se poskytují způsobem tam uvedeným a tvrdí, že
Pozemkový fond ČR náhrady podle § 16 odst. 1 tohoto zákona neposkytuje, neboť
tyto náhrady vyplácí jménem státu Ministerstvo zemědělství (§ 10 odst. 1 písm. i/ zákona č. 243/1992 v platném znění) a žalovaný je právnickou osobou zřízenou
zákonem, a není tedy ani jinou právnickou osobou, jejímž zřizovatelem nebo
zakladatelem je stát, který náhradu podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. poskytuje. Proto navrhuje, aby napadený rozsudek, jakož i
předcházející rozsudek soudu prvního stupně, byly zrušeny a věc vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. N e j v y š š í s o u d shledal dovolání důvodným. Zrušil
proto rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Předmětem dovolacího řízení je posouzení otázky, zda § 18a
odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v platném znění se vztahuje i na poskytování
náhrad podle ustanovení § 14 tohoto zákona; v dané věci totiž žalobce podle
zjištění odvolacího soudu uplatňoval nárok podle § 14 odst. 1 citovaného zákona
a podle stanoviska odvolacího soudu se § 18a odst. 2 tohoto zákona na takový
případ nevztahuje. S výše citovaným právním názorem odvolacího soudu se
dovolací soud neztotožňuje. Podle první věty ustanovení § 18a odst. 1 zákona č. 229/1991
Sb. (v platném znění) Pozemkový fond poskytuje náhrady oprávněným osobám v
případech, kdy je povinnou osobou obec nebo okresní úřad. Právní norma obsažená
v § 18a odst. 2 citovaného zákona pak stanoví, že náhrada spočívá v poskytnutí
nemovitostí ve správě Pozemkového fondu nebo v poskytnutí hotovosti ve výši
stanovené zvláštním předpisem, popřípadě v cenných papírech, které nemají
povahu státních dluhopisů. Zvláštním předpisem, uvedeným v tomto zákonném
ustanovení, je podle poznámky 13c/ k zákonu č. 229/1991 Sb. nařízení vlády č. 504/1992 Sb. Ustanovení § 18a bylo do zákona č. 229/1991 Sb. zařazeno novelou,
provedenou zákonem č. 183/1993 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.7.1993. Dovolací soud nesdílí právní názor odvolacího soudu, podle
něhož se forma náhrady, upravená v § 18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. vztahuje pouze k náhradám, poskytovaným podle § 16 odst. 1 tohoto zákona. Ze
systematického zařazení tohoto ustanovení naopak jasně vyplývá, že se vztahuje
na náhrady, které Pozemkový fond poskytuje podle první věty § 18a odst. 1
citovaného zákona, tedy ve všech případech, kdy Pozemkový fond poskytuje
oprávněným osobám náhrady namísto obce nebo okresního úřadu. Na tom nic nemění
skutečnost, že § 18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. při stanovení výše
hotovosti, kterou lze na náhradu poskytnout, odkazuje na nařízení vlády č. 504/1992 Sb., které bylo vydáno s účinností k 1.1.1993 k provedení § 16 odst. 1
zákona č. 229/1991 Sb., který vydání takového zvláštního předpisu předpokládal. Je zřejmé, že zákonodárce zamýšlel upravit výši náhrady v hotovosti,
poskytované Pozemkovým fondem podle věty první § 18a odst. 1 zákona č. 229/1991
Sb. stejným způsobem, jak to učinil v souvislosti s náhradami podle ustanovení
§ 16 odst. 1 tohoto zákona. Proto v poznámce k § 18a odst. 2 citovaného zákona
výslovně odkázal na nařízení vlády č. 504/1992 Sb., které do té doby provádělo
pouze § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Lze tedy konstatovat, že od 1. 7. 1993, kdy nabyl účinnosti zákon č. 183/1993 Sb. a tedy i § 18a zákona č. 229/1991 Sb., je nařízení vlády č. 504/1992 Sb. prováděcím předpisem nejen k §
16 odst. 1 tohoto zákona, ale i k § 18a odst. 2 téhož zákona, přičemž § 18a
odst. 2 se vztahuje i k první větě § 18a odst. 1 tohoto zákona, podle kterého
Pozemkový fond poskytuje náhrady oprávněným osobám v případech, kdy je povinnou
osobou obec nebo okresní úřad. Poskytuje-li tedy Pozemkový fond oprávněné osobě
náhradu, která jí náleží podle § 14 odst. 1 zákona č.
229/1991 Sb., namísto
povinné osoby, kterou je okresní úřad, je třeba postupovat podle ustanovení §
18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Obdobně je tomu i v případě náhrad,
poskytovaných Pozemkovým fondem podle ustanovení § 15 odst. 2, 3 ve spojení s
první větou § 18a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Z uvedeného je patrné, že právní otázky, jejichž řešení
považoval odvolací soud za zásadní, a proto připustil proti svému rozsudku
dovolání, posuzuje dovolací soud jinak, než soud odvolací. Z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů je tedy dovolání důvodné. Proto nezbylo, než
napadený rozsudek zrušit (§ 243b odst. 1, věta za středníkem, o.s.ř.) a vrátit
věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přitom je právní názor soudu, který
rozhodoval o dovolání, závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).