K bytu Ministerstva vnitra (§ 69 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb.), který byl v roce 1990 přidělen jen jednomu z manželů, mohlo po 1. 1. 1992 existovat právo společného nájmu manžely jen za předpokladu, že k němu existovalo k 31. 12. 1991 právo společného užívání bytu manžely.
a j s k ý s o u d v Praze svým rozsudkem potvrdil
rozsudek O k r e s n í h o s o u d u v Rakovníku ze 6. 12. 1993, č. j.
4 C 47/93-35, kterým bylo žalované uloženo vyklidit ve výroku označený byt v
R., a to do 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Odvolací soud, ve
shodě se soudem prvního stupně, vyšel ze zjištění, že v roce 1990, za trvání
manželství účastníků, byl žalobci - jenž je stále policistou v aktivní službě -
přidělen byt, který měl přechodný charakter služebního bytu. Oba soudy se
shodly také v právním posouzení věci, které vyústilo v závěr, že k bytu nemohlo
vzniknout právo společného nájmu, neboť ustanovení § 703 až § 708 o. z.
nedopadá na přechodně služební byty (§ 8 zákona č. 102/1992 Sb.). Tento výklad
je podle názoru odvolacího soudu podporován ustanovením § 709 o. z. (ve znění
zákona č. 257/1994 Sb., jímž se mění a doplňuje občanský zákoník), které již
nerozlišuje mezi trvale a přechodně služebními byty. Uvedené právní posouzení,
totiž podaný výklad ustanovení § 709, § 871 odst. 4 o. z. a § 7 a § 8 zákona č.
102/1992 Sb., měl odvolací soud za zásadního významu a proti svému rozsudku
připustil dovolání.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání,
v němž ohlásila dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. c) a d) o.
s. ř. Obsahově však dovolání míří pouze proti právním závěrům vysloveným v
rozsudku odvolacího soudu. Podle dovolání zavedla novela občanského zákoníku
účinná od 1. 1. 1992 (a v návaznosti na ní zákon č. 102/1992 Sb.) jednak
kategorii bytů trvale služebních, jednak kategorii bytů přechodně služebních. Z
ustanovení § 709 o. z. v tehdy platném znění pak jednoznačně vyplývalo, že
ustanovení § 703 až § 708 o. z. neplatilo pouze pro byty trvale služební. Se
zřetelem k tomu - uvádí se v dovolání - dnem 1. 1. 1992 vzniklo účastníkům
právo společného nájmu manželů. Toto právo pak zaniklo trvalým opuštěním
společné domácnosti žalobcem.
N e j v y š š í s o u d zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Z o d ů v o d n ě n í :
Protože přípustnost podaného dovolání je založena výlučně podle
ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy výrokem potvrzujícího rozsudku
odvolacího soudu, platí, že dovolatelka je oprávněna napadnout dovoláním tento
rozsudek pouze z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 2 písm. d) o. s. ř.,
totiž pro nesprávné právní posouzení věci. Tomuto požadavku dovolatelka
vyhověla, neboť jiný důvod její dovolání neobsahuje, třebaže v dovolání
označila i důvod podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř. posuzuje dovolací soud z
úřední povinnosti vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 o. s. ř., a jiné
vady za podmínky, že měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady
nejsou dovolatelkou tvrzeny a ani z obsahu spisu se nepodávají. Jinak je
dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej
dovolatelka obsahově vymezila. Protože dovolání je vybudováno na závěru opačném, než je ten, na kterém
spočívá napadené rozhodnutí, je předmětem daného dovolacího důvodu otázka, zda
je správný právní závěr odvolacího soudu, že účastníkům k dotčenému bytu
nevzniklo právo společného nájmu. Dovolací soud je povinen - vázán dovolacím
důvodem podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. d) o. s. ř. - při zkoumání
správnosti právního posouzení věci vycházet ze skutkových zjištění odvolacího
soudu. Rozhodným je především zjištění, že žalobci byl byt přidělen za trvání
manželství účastníků v roce 1990, a to podle ustanovení § 24 dříve platného
zákona č. 41/1964 Sb., jako byt z bytového fondu Ministerstva vnitra ve smyslu
ustanovení § 69 odst. 1 citovaného zákona. Vzhledem k tomu je posouzení toho,
zda účastníkům k tomuto bytu svědčí právo společného nájmu, přímo závislé na
vyřešení otázky, zda k tomuto bytu vzniklo účastníkům právo společného užívání
bytu, totiž zda se v důsledku úpravy v přechodném ustanovení § 871 odst. 1 o. z. (s účinností od 1. 1. 1992) právo společného užívání bytu manžely (pokud
vzniklo) změnilo na společný nájem. Uvedené právní posouzení není závislé - jak mylně dovozoval i odvolací
soud - na aplikaci ustanovení § 709, případně § 703 až § 708 o. z., nýbrž na
aplikaci těch předpisů, které upravovaly otázky vzniku práva osobního užívání
bytu v době rozhodné, totiž v roce 1990. Závěr odvolacího soudu, že účastníkům k uvedenému bytu nevzniklo právo
společného nájmu, je správný jen za předpokladu, že byt byl v době jeho
přidělení žalobci bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace, jak
byl definován v ustanovení § 7 dříve platné vyhlášky č. 45/1964 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a k němuž se vztahovalo ustanovení § 182 občanského
zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Ustanovení §
182 o. z. totiž vskutku vylučovalo existenci práva společného užívání bytu
manžely (§ 175 a násl. o. z.); právo manžela, kterému byt přidělen nebyl, bylo
jen právem od uživatele odvozeným. Předpoklad v uvedené souvislosti vyslovený v
dovolání, totiž, že dnem 1. 1. 1992 mohlo účastníkům vzniknout právo společného
nájmu tzv. ”dodatečně”, účinností zákona č.
102/1992 Sb., ačkoli podle
předchozí úpravy nevzniklo právo společného užívání bytu manžely, je zjevně
nesprávný. Posouzení toho, zda se podle ustanovení § 871 odst. 4 o. z. (ve
znění zákona č. 509/1991 Sb.) osobní užívání přeměnilo na chráněný nájem
služebního bytu, či na chráněný nájem, je v sledovaných souvislostech zcela
irelevantní. Nemělo proto významu zkoumání toho, jaký byt byl žalobci přidělen
z hlediska vymezení uvedeného v ustanovení § 7 a § 8 zákona č. 102/1992 Sb.,
nýbrž pouze posouzení toho, zda žalobci byl v roce 1990 přidělen byt ”trvale
určený k ubytování pracovníků organizace”, k němuž ve smyslu ustanovení § 182
o. z. v tehdy platném znění, nevzniklo právo společného užívání bytu manžely. Byty Ministerstva vnitra, trvale určenými k ubytování pracovníků
organizace, byly - vzhledem k ustanovení § 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. - jen byty
uvedené v § 69 odst. 1 bod 1. zákona č. 41/1964 Sb. U těchto bytů byl vyloučen
vznik práva společného užívání manžely. Naopak byty Ministerstva vnitra ve
smyslu § 69 odst. 1 bod 2. zákona č. 41/1964 Sb., povahu bytů trvale určených
pro ubytování pracovníků organizace již neměly a ustanovení § 182 o. z. v
tehdejším znění na ně nedopadalo. Vznik práva společného užívání manžely k
takovému bytu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1970 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) nebyl vyloučen. Právní závěr odvolacího soudu, že dovolatelce nesvědčí právo společného
nájmu, by proto mohl být shledán správným za předpokladu nepochybného zjištění,
že byt přidělený žalobci byl bytem Ministerstva vnitra podle § 69 odst. 1 bod
1. dříve platného zákona č. 41/1964 Sb. Takové zjištění však dovolacímu soudu
není k dispozici, neboť soud prvního stupně odkázal na zprávu Policie České
republiky, že ”šlo o byt v bytovém fondu Ministerstva vnitra ve smyslu
ustanovení § 69 odst. 1 (bod neuveden) zákona č. 41/1964 Sb.”, přičemž odvolací
soud se omezil jen na konstatování, jež má ovšem charakter závěru právního, že
uvedený byt má přechodný charakter služebního bytu. Právní posouzení věci odvolacím soudem, které zkoumání charakteru bytu
v době jeho přidělení pomíjí, je nutně právním posouzením neúplným, a z toho
důvodu i posouzením nesprávným. Jestliže není pochyb o tom, že toto nesprávné
právní posouzení je pro výsledek sporu podstatné, pak rozsudek odvolacího soudu
na něm ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2 písm. d) o. s. ř. spočívá a dovolací
důvod podle tohoto ustanovení dovolatelka uplatnila právem. Rozsudek odvolacího
soudu tedy nemohl být posouzen jako správný (§ 243b odst. 1 o. s. ř.). Protože nelze dospět k závěru, že dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu je správný, Nejvyšší soud jej podle § 243b odst. 1, 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.