Cenu nemovitosti, která byla součástí společného jmění manželů, je třeba při jeho vypořádání stanovit s přihlédnutím k případné existenci práva bydlení bývalého spoluvlastníka (rozvedeného manžela). Dostane-li se při vypořádání jednomu z rozvedených manželů náhrady vyšší, přichází v úvahu též posouzení, zda neodepřít ochranu práva bydlení pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.)."
Rozsudkem ze dne 20. 9. 1994 K r a j s k ý s o u d v Brně
změnil rozsudek ze dne 1. 3. 1994, kterým M ě s t s k ý s o u d v Brně
uložil žalované vydat žalobci klíče od vchodu do domu č. 2 na T. ul. v B. a
zdržet se jakýchkoli zásahů, jimiž by žalobce rušila v jeho užívacím právu,
tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud
prvního stupně sice správně zjistil skutkový stav, avšak nesprávně věc
zhodnotil po stránce právní. Odvolací soud dovodil, že žalobci k výše
označenému domu nesvědčí jakékoli právo (tedy ani právo bydlení, jímž
vyhovující rozsudek odůvodnil soud prvního stupně), a že by žalobci v případě,
že by byl žalován na vyklizení domu, bytová náhrada nepříslušela. Právo bydlení
v domě po vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, není přímo upraveno v
žádném ustanovení občanského zákoníku a nelze je dle názoru odvolacího soudu
analogicky podřadit právu bývalého manžela po zrušení práva společného nájmu
bytu, ani jakékoli jiné situaci, v níž občanský zákoník přiznává právo na
bytovou náhradu. Popsané situace jsou totiž vždy těmi, v nichž se vypořádává
právo svědčící společně oběma stranám, nebo těmi, v nichž se osobě bydlící v
bytě nedostalo žádného ekvivalentu. Oproti tomu právo dům užívat (tedy v něm i
bydlet) je součástí vlastnického práva k domu a žalobci tedy toto právo zaniklo
dnem právní moci rozsudku, jímž byl dům přikázán do výlučného vlastnictví
žalované. Hodnota domu byla při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
účastníků stanovena jako hodnota tržní a žalobce tak obdržel odpovídající
peněžní ekvivalent (který mu již byl vyplacen), z něhož je schopen své bydlení
bez problémů zajistit. Měl-li by žalobce mít i právo na bytovou náhradu (již by
navíc musela zajistit žalovaná), byla by rovnost účastníků narušena, uzavřel s
odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. odvolací soud. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jímž se domáhá jeho
zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení, a které odůvodňuje tím, že odvolací
soud věc nesprávně posoudil po právní stránce. Listina základních práv a svobod
stanoví, že zbavit vlastnictví lze jen na základě zákona a za náhradu (čl. 11
odst. 4), nejde však o pouhou relutární záležitost, namítá dovolatel. Vedle
ceny (peněžní hodnoty) má totiž každá věc (rodinné domky zvlášť) pro vlastníka
i jinou hodnotu, a to tu, že slouží k uspokojování jeho potřeb (v daném případě
k bydlení); tuto stránku ovšem nepostihuje žádné ocenění, ani ocenění v cenách
tržních, a při vlastním vypořádání se nezohledňuje - tvrdí se dále v dovolání. Dovolatel rovněž upozorňuje, že ani při nuceném zániku spoluvlastnictví se
právní postavení dotčeného subjektu nesmí v žádném případě změnit k horšímu;
proto nucený zánik spoluvlastnictví nezpůsobuje zánik práva bydlení bývalého
spoluvlastníka - odpadá jen dosavadní právní důvod bydlení. Odvolací soud měl
podle dovolatele na danou situaci analogicky (ve shodě s ustanovením § 853 obč.
zák.) užít instituty, které upravují postavení nájemce po zániku nájmu bytu,
případně ustanovení o zániku společného nájmu bytu rozvedených manželů; tyto
instituty mu totiž právo na zajištění odpovídající bytové náhrady přiznávají. Podle článku II. odst. 4 zákona č. 238/1995 Sb. Nejvyšší soud dokončí
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 1995 řízení o
dovolání, která nebyla k témuž datu pravomocně skončena. Dovolání je v dané věci přípustné (§ 326 odst. 1 o.s.ř.), neboť bylo
podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání přitom bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1, věta druhá, o.s.ř.), splňuje
formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241 odst. 1, věty prvé,
o.s.ř., a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle § 241 odst. 2 písm. d)
o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Dovolání je důvodné. N e j v y š š í s o u d napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Odvolací soud své rozhodnutí založil na úvaze, podle níž vypořádáním
bezpodílového spoluvlastnictví (přikázáním domu do výlučného vlastnictví
žalované oproti její povinnosti uhradit žalobci odpovídající část tržní ceny
domu) zaniklo i právo žalobce dům užívat (bydlet v něm). Tento závěr správný
není. Problematikou práva bydlení u osob, jimž zaniklo (spolu)vlastnické právo
k domu, se zabývá rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. května
1992, sp. zn. 2 Cz 14/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek č. 3, ročník 1994, pod poř. č. 35. Podle závěrů formulovaných v
tomto rozhodnutí se v popsaných případech použijí jako ustanovení, upravující
vztahy obsahem i účelem jim nejbližší ta ustanovení občanského zákoníku, jež
upravují nárok na bytovou náhradu při zániku (společného) práva užívat byt
podle nájemní smlouvy. Citované rozhodnutí navazuje na starší judikaturu (srov. zprávu bývalého Nejvyššího soudu ČSR Cpj 164/81, uveřejněnou v Bulletinu č. 2,
ročník 1982, pod poř. č. 18 na str. 36, a rozsudek téhož soudu ze dne 31. října
1969, sp. zn. 5 Cz 43/68, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek č. 8,
ročník 1970 pod poř. č. 79). Poté, co nabyla účinnosti Listina základních práv a svobod, vyhlášená
usnesením předsednictva tehdejší ČNR ze dne 16. prosince 1992, publikovaným pod
č. 2/1993 Sb., se judikatura začala vyvíjet směrem ke zdůraznění ochrany práv
vlastníka. Tak zatímco podle citované zprávy Cpj 164/81 (týž Bulletin, str. 43)
soud mohl - bylo-li by opačné rozhodnutí v rozporu s péčí společnosti o
zajištění základních životních potřeb občanů, mezi něž patří zajištění bydlení
- výjimečně s odvoláním na články VI a VII zásad občanskoprávních vztahů,
odepřít žalobci právo na soudní rozhodnutí, jímž by žalovanému bylo uloženo byt
vyklidit ve lhůtě počítané od právní moci rozhodnutí, a vázat tuto povinnost
žalovaného na přidělení náhrady za byt (pro kteréžto mimořádné rozhodnutí musel
mít ve výsledcích řízení dostatečné podklady nejen pro závěr, že přiznání
náhrady za byt odůvodňují závažné důvody na straně žalovaného, jeho poměry
rodinné, sociální, délka a důvody užívání bytu, vztah k žalobci, pracovní
vázanost na místo dosavadního pobytu, ale i pro závěr, že s ohledem na
okolnosti konkrétního případu, lze na žalobci spravedlivě požadovat, aby se
splnění jeho nároku odložilo i na dlouhou dobu), formuluje současná soudní
praxe (ovlivněná zejména nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. II ÚS 190/94,
publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 4, ročník 1995, II. díl, pod
poř. č. 87) své závěry - směrem k ochraně práv vlastníka - kategoričtěji. Podle
uvedeného nálezu Ústavního soudu nelze na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák., podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, aktem
aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka, jelikož by
takový postup vedl k porušení článku 4 odst. 4 a článku 11 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod (podobně, i když bez reflexe na ustanovení
Ústavy a Listiny rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cdo 274/93). Ani
ve světle takto se vyvíjející současné judikatury však v daném případě nelze
dospět k závěru, že by dovolání nebylo důvodné. Především nelze nevidět, že v citovaném nálezu Ústavního soudu bylo
porušení článku IV odst. 4 a článku XI odst. 4 Listiny spatřováno v extenzivní
aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (též nález Ústavního soudu sp. zn. IV
ÚS 188/94), jež vedla k poskytnutí ochrany někomu, komu tato ochrana podle
zákona nepříslušela, totiž uživateli místností, které - ač zkolaudovány jako
nebytové - byly přiděleny jako bytová jednotka, a tím k zásahu - způsobem
protiřečícím ústavnímu pořádku republiky - do ústavně zaručených práv jiného
(též nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 17/95). V souzené věci naproti tomu nejde o otázku případné aplikace ustanovení
§ 3 odst. 1 obč. zák., ale ustanovení § 853, a to ve spojení s ustanovením §
712 odst. 3, věta druhá, téhož předpisu, neboť zásady citovaného judikátu R
35/94 jsou nadále použitelné. Jestliže občanský zákoník ani jiný právní
předpis otázku, zda bývalému spoluvlastníkovi nemovitosti po zániku
spoluvlastnictví svědčí právo bydlení v ní, neřeší, a jestliže ustanovení
občanského zákoníku o náhradě za byt tu (přímo) použít nelze, protože upravují
výlučně právní vztahy po zániku práva užívání bytu na základě práva jiného než
(spolu)vlastnického, je tuto otázku třeba posoudit podle těch ustanovení, která
upravují právní vztahy svým obsahem a účelem jim nejbližší (srov. ustanovení §
853 obč. zák.). Protože jde o zánik neodvozeného užívacího práva trvalé
povahy, jsou těmito nejbližšími ustanoveními občanského zákoníku ta, která
upravují nárok na bytovou náhradu při zániku práva užívat byt, založeného
nájemní smlouvou (§ 685 a násl. obč. zák.), v daném případě při zrušení
společného nájmu bytu manželů dle § 705 odst. 1, 2 téhož předpisu. Jestliže
tedy účastníci byli bezpodílovými spoluvlastníky domu, v němž se předmětný byt
nalézá, bude takto namístě analogická aplikace ustanovení § 712 odst. 3, věta
druhá, obč. zák. Z tohoto pohledu totiž není důvodu, aby bývalý spoluvlastník
(součástí jehož vlastnického, resp. spoluvlastnického práva bylo nejen - stejně
jako je tomu u nájmu bytu /§ 685 odst. 1 obč. zák./ - oprávnění byt užívat, ale
též další /spolu/vlastnická oprávnění, včetně oprávnění s věcí - domem, v němž
se byt nachází - nakládat, a jehož právní postavení ve vztahu k věci tedy bylo
za trvání spoluvlastnictví silnější než postavení nájemce) neměl po zániku
spoluvlastnictví právní postavení stejné jako společný nájemce, jehož právo (s
tím, že výlučným nájemcem se stane druhý manžel) zrušil soud. I v případech, v
nichž jsou dány podmínky pro použití ustanovení § 712 odst. 3, věta druhá, ve
spojení s ustanovením § 853 obč.
zák., je však třeba zabývat se tím, zda
případně nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt, např. proto, že bytová
potřeba povinné osoby již byla uspokojena. V tomto směru tedy není správný ani
úsudek soudu prvního stupně, jenž - bez dalšího - uzavřel (viz č. l. 13, čtvrtý
odstavec shora in fine), že případná okolnost, že žalobce je nájemcem
družstevního bytu, je právně nevýznamná. Jestliže žalovaná odůvodnila své odvolání (odvolacím soudem
akceptovanou) námitkou (čl. l7), že žalobce “... dostal vyrovnání BSM v tržní
ceně ...”, lze tomuto argumentu přisvědčit pouze potud, že je zcela v souladu
se současnou judikaturou (a to i Ústavního soudu - viz nález sp. zn. III. ÚS
l02/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 2, díl prvý, pod poř. č. 61, jehož závěru, byť se vztahuje k podílovému spoluvlastnictví, není důvodu
nepoužít i pro spoluvlastnictví bezpodílové), směřující k tomu, aby peněžní
náhrada vyjadřovala cenu nemovitosti závislou (kromě obvyklých kritérií, tedy
konstrukce, velikosti, vybavení a stáří věci) také i na zájmu o ni, tedy, aby
šlo o náhradu představující cenu, za niž by bylo možno v daném místě a čase dům
prodat na trhu nemovitostí. V tomto směru však odvolací soud pro svůj závěr (čl. 3l), že “... hodnota domu byla... stanovena jako hodnota tržní a v rámci vypořádání BSM se
tak žalobci dostalo zcela odpovídajícího ekvivalentu a postavení obou účastníků
je nyní zcela rovnocenné ...”, žádný podklad neměl. Dosud totiž nebylo
zjištěno, zda ona “tržní cena” předmětného domu byla stanovena prostým
porovnáním nabídky nemovitostí stejné, příp. obdobné konstrukce, vybavení,
velikosti, stáří a poptávky po nich v daném čase a místě, či zda při jejím
stanovení již bylo přihlédnuto k okolnosti, že v domě má právo bydlení (viz
výše) bývalý spoluvlastník. Je totiž nepochybné, že cena nemovitosti - má-li
být cenou vskutku tržní - nemůže být stanovena bez přihlédnutí k případné
existenci práva bydlení bývalého spoluvlastníka. Jestliže by při stanovení ceny
nemovitosti v dané věci k právu bydlení žalobce přihlédnuto nebylo, a jestliže
by se tedy žalobci při vypořádání spoluvlastnictví dostalo náhrady vycházející
z ceny vyšší než té, jež by kromě obvyklých kritérií vyjadřovala i ono
“zatížení” nemovitosti, nebylo by možno vyloučit úvahu, dle níž by tato
okolnost mohla v konkrétním případě vést k odepření ochrany práva s
odůvodněním, že takový výkon práva (vyplývajícího z §§ 853, 712 odst. 3, věta
druhá, obč. zák) by byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Žádný z obou soudů dále nevzal na zřetel, že v dané věci nemůže obstát
žaloba koncipovaná jako omisívní, usilující o stanovení povinnosti zdržet se
určitého chování (nikoli tedy povinnosti strpět výkon práva, jehož existence je
tvrzena), žaluje-li vlastníka, tedy osobu s titulem právně silnějším, osoba,
jež sama tvrdí, že k předmětné nemovitosti (resp. k její části) má toliko právo
bydlení tedy titul právně slabší. Závěr odvolacího soudu, že žalobci ochrana jeho práva setrvat v
předmětném domě nepřísluší, tedy správný není; protože na tomto posouzení
napadený rozsudek spočívá (§ 24l odst.
3 písm. d/ o.s.ř.), a protože řízení
trpí výše uvedenou vadou ve smyslu ust. § 24l odst. 3 písm. b) o.s.ř., Nejvyšší
soud jej - aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. l, věta prvá, o.s.ř.)
podle ustanovení § 243b odst. l o.s.ř., věta za středníkem, zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta první, o.s.ř.).