Právo na vydání věci (§ 126 obč. zák.) se - jde-li o nemovitost - realizuje v soudním řízení, ve kterém není uplatňován nárok podle zvláštního ("restitučního") předpisu, žalobou o vyklizení nemovitosti.
Cdon 385/96
Datum rozhodnutí: 26.11.1998
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Řízení před soudem
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 49 / 2000
O k r e s n í s o u d v Blansku rozsudkem ze dne 25. října 1993 zamítl
žalobu, kterou se tehdejší žalobce K. M. domáhal určení, že kupní smlouva, již
uzavřel se žalovaným dne 21. června 1976, týkající se ve výroku specifikovaného
rodinného domku a pozemkových parcel, je neplatná, že žalovaný je povinen
nemovitosti žalobci vydat oproti povinnosti žalobce zaplatit mu 40 100 Kč, s
“alternativním” požadavkem na uzavření dohody o vydání věci. Dále žalobci
uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení státu 1105,30 Kč a žalovanému (na
účet jeho advokáta) 1480 Kč, vše do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobce
uplatnil u soudu ohledně téže věci dva jinak samostatné nároky, jeho právní
zájem na určení neplatnosti smlouvy však není dán - je vyloučen také možností
domáhat se ochrany práva žalobou podle zvláštního zákona, a to zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále
též jen “zákon”). Požadavek na vrácení vzájemných plnění soud zamítl proto, že
kupní smlouvu - oproti žalobním tvrzením - za neplatnou podle § 37 či § 38 obč. zák., ve znění účinném k 21. červnu 1976, nepokládal. V této souvislosti
doplnil, že požadavek žalobce měl správně znít na vyklizení, nikoliv na vydání
nemovitosti. Zamítavý výrok co do “alternativního” návrhu pak odůvodnil tím, že
žalobce neprokázal takové podmínky, jež by kupní smlouvu kvalifikovaly - ve
smyslu restituční skutkové podstaty vymezené ustanovením § 6 odst. 1 písm. g)
zákona - jako uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Rovněž
vyslovil názor, že touto kupní smlouvou nebyla žalobci způsobena křivda, jež by
měla být zmírněna podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. K odvolání žalobce K r a j s k ý s o u d v Brně rozsudkem ze dne 16. února
1995, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 14. března 1995, rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil předmětné nemovitosti vyklidit
a odevzdat žalobci do třiceti dnů od právní moci rozsudku, oproti povinnosti
žalobce zaplatit žalovanému v téže lhůtě částku 40 100 Kč. Dále rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního
stupně. Jinak rozsudek potvrdil. Stanovil též, že účastníci nemají právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení a doplňujícím usnesením každému z nich uložil
zaplatit na náhradě nákladů řízení státu částku 152,40 Kč. Odvolací soud zhodnotil jako správné skutkové a právní závěry soudu prvního
stupně co do návrhu na určení neplatnosti smlouvy, pro stručnost na ně odkázal
a v dalším se soustředil na rozsudek v části, kterou posléze změnil. Po
doplnění dokazování výslechem MUDr. P. M. dospěl - odvolávaje se jinak na
skutková zjištění soudu prvního stupně - k závěru, že žalobce uzavíral kupní
smlouvu v duševní poruše nikoli přechodného rázu, spočívající ve třetí
vývojové fázi alkoholismu, v jejímž důsledku byly jeho volní schopnosti tak
podstatně sníženy, že smlouva je od počátku neplatná podle § 38 odst. 2 obč. zák. Soud akcentoval závěr, kterým MUDr. M.
vyloučil, že by při abstinenci
žalobce mohlo dojít k takovému zlepšení jeho psychického stavu, že by byl
schopen touhu po alkoholu - a tím i své jednání stran kupní smlouvy -
ovládnout. K námitkám žalovaného dále uvedl, že otázka míry kritičnosti žalobce
je ve vztahu k rozsahu požívání alkoholu otázkou odbornou, již znalec
uspokojivě zodpověděl jak v posudku, tak v doplňující výpovědi; jiné hodnocení
této otázky žalovaným proto soud nepokládal za právně významné. Za použití §
868 obč. zák. soud dále aplikoval ustanovení § 76, § 457 odst. 1 a § 458 obč. zák., ve znění účinném před 1. lednem 1992 a uzavřel, že nárok na vrácení
vzájemného plnění ze smlouvy je důvodný. Okolnost, že namísto o “vydání”
nemovitosti rozhodl o jejím “vyklizení”, odůvodnil odvolací soud tím, že pojem
“vydání” v sobě toto vyklizení rovněž zahrnuje. Žalovaný (zastoupen advokátem) podal včasné dovolání proti měnícímu
výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (bod I. výroku) a výslovně napadl
též výroky o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. a IV. výroku). Přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 238 odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném
do 31. prosince 1995 (dále též jen “o.s.ř.”), a uplatňuje dovolací důvod dle §
241 odst. 2 písm. c) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Konkrétně dovolatel tvrdí, že nebylo přihlédnuto k výpovědi svědka
J. P., který výslovně uvedl, že s žalobcem osobně dvakrát nebo třikrát jednal v
rozmezí asi půl roku, že tento zpočátku nebyl ochoten dům prodat, že však
změnil stanovisko poté, co “uslyšel” kupní cenu. Dle názoru žalovaného tato
skutečnost zásadně relativizuje závěry znaleckého posudku. Jestliže znalec ve
své výpovědi uvedl, že u žalobce došlo v důsledku duševní poruchy k podstatnému
snížení ovládacích schopností a jestliže není důvodu pochybovat o věrohodnosti
svědka P., jenž na adresu žalobce zároveň uvedl, že ten na něj působil jako
člověk lehkomyslný a neodpovědný, bylo tím spíše nutno, aby soud odvodil
skutkový vztah z posouzení obou důkazů. Z jejich vzájemné konfrontace vyplývá,
že kontraktační proces byl relativně dlouhý a že žalobci byl zájem žalovaného
dům odkoupit znám půl roku před podpisem smlouvy. Žalobce - uzavírá dovolatel -
pravděpodobně byl alkoholikem, nikoliv však v takové míře, aby nebyl schopen
ovládat své jednání; naopak, mírou podstatnou pro závěr, že kupní smlouva je
platná, své ovládací schopnosti projevil. Proto požaduje, aby rozsudek
odvolacího soudu byl v napadených částech zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně žalovaný navrhl, aby dovolací soud
ve smyslu § 243 o.s.ř. odložil vykonatelnost rozsudku. Žalobce v průběhu dovolacího řízení zemřel (21. září 1995), přičemž
podle usnesení okresního soudu ze dne 9. července 1996, které nabylo právní
moci 28. srpna 1996, bylo veškeré dědictví (včetně sporných nemovitostí)
potvrzeno jedinému dědici ze závěti S. K. Nejvyšší soud tedy dále jednal jako
se žalobcem s tímto dědicem (srov. § 107 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Podle článku II odst.
4 zákona č. 238/1995 Sb., Nejvyšší soud dokončí
podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 1995, řízení o
dovolání, která nebyla k témuž datu pravomocně skončena. Dovolání proti napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť jím byl změněn výrok rozsudku soudu
prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 o.s.ř.); to ovšem neplatí pro výroky
o nákladech řízení. Tyto výroky (dovolatelem výslovně napadené) mají - ač jsou
součástí rozsudku - povahu usnesení. Co do výroku o nákladech odvolacího řízení
nejde o měnící či potvrzující usnesení odvolacího soudu, je proto vyloučeno
uvažovat o přípustnosti dovolání v intencích ustanovení § 239 odst. 1 a 2
o.s.ř. Citovaná ustanovení nezakládají přípustnost dovolání ani pro výrok,
kterým odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně;
ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř. to totiž výslovně vylučuje. Úsudek o
přípustnosti dovolání je tak pro oba výroky o nákladech řízení možný jen při
důvodném argumentu zmatečnosti řízení podle § 237 o.s.ř. Vady, vyjmenované v § 237 o.s.ř., které dovolací soud posuzuje z úřední
povinnosti, nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu - jak ve vztahu k
výrokům o nákladech řízení, tak ve vztahu k napadenému výroku ve věci samé -
nevyplývají. Dovolání žalovaného, pokud směřovalo proti výrokům o nákladech
řízení, proto přípustné není. Ve zbývajícím rozsahu je dovolání nejen přípustné, nýbrž i důvodné. N e j v y š š í s o u d proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolací důvod podle ustanovení 241 odst. 2 písm. c) o.s.ř. se nepojí s
každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení
významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění,
ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v
podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má
odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při
aplikaci hmotného práva. Uvedenému odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní
logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li,
že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné
(logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím,
že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že
naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány
nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že
v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků
nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti,
pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů
neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133
až § 135 o.s.ř. V posuzované věci lze ustanovení § 241 odst. 2 písm. c) o.s.ř. podřadit i námitku, že odvolací soud dostatečně nepřihlédl k výpovědi svědka
P., a že konfrontace této výpovědi s výpovědí MUDr. M. měla vyústit v závěr, že
žalobce nebyl alkoholikem v takové míře, aby nebyl schopen ovládat své jednání. Jak se podává z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu (srov. též protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 15. února 1995, č. l. 84-85), žalovaný argument průběhem a délkou jednání předcházejícího uzavření
smlouvy uplatňoval již v řízení před odvolacím soudem, zjevně vycházeje z
výpovědi svědka P. Odvolacímu soudu pak lze přisvědčit, že míra kritičnosti
žalobce ve vztahu k požívání alkoholických nápojů je otázkou odbornou (jde o
otázku, zda a jak výrazně byly v důsledku závislosti na alkoholu sníženy
ovládací schopnosti žalobce při uzavírání smlouvy), k jejímuž zodpovězení je
zásadně povolán znalec (srov. § 127 o.s.ř.). Od jiných důkazních prostředků se důkaz znaleckým posudkem podaným
ústně či písemně liší potud, že jeho hodnocení (§ 132 o.s.ř.) nepodléhají
znalecké závěry ve smyslu jejich odborné správnosti; soud hodnotí přesvědčivost
posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého
nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. V porovnání se svědeckou výpovědí (§ 126 o.s.ř.) je tento důkaz
specifický právě tím, že soud při rozhodovací činnosti, založené na řešení
odborné otázky, vychází z odborných znaleckých závěrů, nikoli pouze ze
skutečností, jež příslušná osoba vnímá svými smysly a jež soudu svou výpovědí
zprostředkuje bez toho, že by o nich mohla či měla činit pro soud závazné
skutkové závěry.
Podle výkladu formulovaného soudní praxí mají písemné znalecké posudky
zpracované mimo řízení v konkrétní věci (např. v jiném řízení) povahu důkazu
listinou (§ 129 o.s.ř.), nikoli důkazu podle § 127 o.s.ř. (srov. např. zprávu o
rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jimž předcházelo adhezní řízení,
Cpj 35/78 bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 24. října 1979, jež byla projednána
a vzata na vědomí plénem tohoto soudu dne 5. prosince 1979, Pls 2/79,
uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1979,
pod číslem 22, str. 200). Povahu “jen” listinného důkazu má také znalecký posudek ze dne 4. prosince 1976, podaný dne 6. prosince 1976 v řízení o omezení žalobce ve
způsobilosti k právním úkonům. MUDr. P. M., který uvedený posudek vypracoval,
byl v této věci slyšen soudy obou stupňů toliko jako svědek (srov. protokol o
jednání před soudem prvního stupně ze dne 11. srpna 1993, č. l. 48 p. v.,
protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 15. února 1995, č. l. 84 p. v. a výslovné konstatování této skutečnosti odvolacím soudem v napadeném rozsudku
- č. l. 92, druhý odstavec shora). Odborné závěry, které jmenovaný ohledně
ovládacích schopností žalobce při uzavírání kupní smlouvy jako svědek přednesl,
jsou pak ovšem bezcenné, neboť vybočují z mezí zjištění, jež lze učinit z
výpovědi svědka. Odvolací soud námitky žalovaného, spočívající na skutečnostech, jež
soud prvního stupně zjistil a odvolací soud převzal z výpovědi svědka P.,
vyloučil poukazem na odborné závěry znalce; tím jednak zatížil řízení tzv. "jinou vadou”, jež měla (ve smyslu mohla mít) za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (naložil se svědeckou výpovědí MUDr. M. jako se znaleckým důkazem),
jednak založil své skutkové závěry na logicky nesprávném hodnocení svědeckých
výpovědí J. P. a MUDr. P. M. co do jejich závažnosti. Nesprávné hodnocení svědeckých výpovědí se týkalo skutečností
významných pro rozhodnutí věci; odtud se podává, že dovolací důvod dle § 241
odst. 2 písm. c) o.s.ř. byl uplatněn právem. K existenci jiných vad pak dovolací soud přihlíží - v mezích
přípustného dovolání - z úřední povinnosti (§ 242 odst. 1 o.s.ř.). Mimo již
popsanou vadu přitom ze spisu vyplývá i další “jiná vada řízení”. Výrok, kterým soud ukládá žalovanému “vydat” nemovitost, je
vykonatelným exekučním titulem toliko v restitučních souvislostech, kde žaloba
na vydání věci vede k restituci vlastnického práva k této věci. Že však ani zde
nejsou pojmy “vydat” a “vyklidit” pojmy navzájem zaměnitelnými, uvedl Nejvyšší
soud např. v rozsudku ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 1361/97,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 18, ročník 1998, pod číslem 124. Právo na vydání věci (srov. § 132 obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince
1991 a § 126 obč. zák., ve stávajícím znění), eventuelně právo na vrácení
vzájemného plnění z neplatné smlouvy (§ 457 obč. zák., ve znění před i po 1.
lednu 1992), se - jde-li o nemovitost - realizuje v soudním řízení, ve kterém
není uplatňován nárok podle zvláštního (“restitučního”) předpisu, žalobou na
vyklizení nemovitosti; potud jsou i nadále využitelné závěry obsažené ve zprávě
o zhodnocení rozhodovací činnosti soudů a státních notářství při řešení
některých vlastnických a užívacích vztahů, projednané a schválené
občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 29. března 1973, Cpj
25/73, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 1973,
pod číslem 53, str. 186-187. Domáhal-li se žalobce podle ustanovení občanského zákoníku
“vydání” nemovitosti oproti zaplacení částky 40 100 Kč, byla žaloba postižena
vadou, která měla být zhojena postupem dle § 43 odst. 1 a 2 o.s.ř. Odvolací
soud, aniž respektoval dispozitivní povahu řízení, sám změnil (upřesnil do
projednatelné podoby) žalobní návrh (tzv. “petit”); vzhledem k tomu, že tak bez
dalšího učinit nemohl (pojem “vydání nemovitosti” v obecné rovině “vyklizení
nemovitosti” nezahrnuje), lze uzavřít, že řízení je i potud postiženo jinou
vadou ve smyslu § 242 odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1,
část věty za středníkem, o.s.ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném
výroku, včetně závislých výroků o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/
o.s.ř.), podle § 243b odst. 1 a 2 o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.