O k r e s n í s o u d v Náchodě rozsudkem ze dne 2. listopadu 1994 určil, že žalobci jsou vlastníky pozemku parc. č. 149/4 -
zahrada (o výměře 799 m2) v L. Současně zamítl žalobu v části, jíž se žalobci
domáhali určení vlastnictví k pozemku parc. č. 150/3 - role (o výměře 12 839
m2) tamtéž. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že
žalobci pozemek parc. č. 149/4 (vlastnicky připsanou původní žalované D. M.),
v době od 17. ledna 1975 do 2. listopadu 1992 užívali na základě smlouvy o
budoucí kupní smlouvě ze dne 16. října 1974, kupní smlouvy ze dne 13. listopadu
1974 a výpisu z listu vlastnictví č. 121 pro obec T. ze dne 1. března 1991, v
dobré víře že jim pozemek patří, takže jej podle ustanovení § 134 odst. 1 a §
872 odst. 6 občanského zákoníku vydrželi do svého vlastnictví. Pozemek parc. č. 150/3 v L. se oproti tomu nacházel v užívání jednotného zemědělského
družstva, žalobci hranice parcely v terénu neznali a až do počátku roku 1992
ji nedrželi ani s ní nenakládali. Započtení doby proběhlé před 1. lednem 1992
do vydržecí doby při uvedeném způsobu užívání vylučovalo (ve spojení s
ustanovením § 872 odst. 6 obč. zák.) ustanovení § 135a občanského zákoníku, ve
znění do 31. prosince 1991, uzavřel soud prvního stupně. K odvolání žalobců i žalované K r a j s k ý s o u d v Hradci
Králové rozsudkem ze dne 3. května 1995 rozsudek soudu prvního stupně změnil
potud, že žalobu zamítl i ve vztahu k pozemku parc. č. 149/4; v napadeném
zamítavém výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podle odvolacího soudu
je nutno při úvaze o vydržení vlastnického práva - se zřetelem k ustanovení §
872 odst. 5 a 6 obč. zák. a k dřívější právní úpravě - rozlišovat dvě skupiny
pozemků. První skupinu tvoří pozemky, k nimž bylo lze před novelou občanského
zákoníku, provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., vydržet právo na uzavření dohody
o osobním užívání pozemku. Uplynula-li vydržecí doba k těmto pozemkům do 1. ledna 1992, pak dále neběží; vydržiteli vzniká právo na uzavření kupní smlouvy
(§ 872 odst. 5 obč. zák.), jež ovšem musí uplatnit v jednoroční propadné
lhůtě, tedy (se zřetelem k § 122 odst. 3 a § 872 odst. 5, předposlední větě,
obč. zák.) nejpozději do 4. ledna 1993. Ze skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně pak vyplývá, že žalobci dotčený nárok včas neuplatnili. Výklad
vydržení vlastnického práva k pozemku parc. č. 149/4, podaný soudem prvního
stupně, tedy správný není a žaloba musí být i v tomto rozsahu zamítnuta,
uzavřel odvolací soud. Potvrzující výrok rozsudku založil odvolací soud na
úvaze, že pozemek parc. č. 150/3 náležel k těm pozemkům jež předmětem dohody
o osobním užívání pozemku být nemohly, takže jejich vlastnictví lze vydržet až
v desetileté lhůtě, počítané od 1. ledna 1992 (před tímto datem vydržecí lhůta
vůbec neběžela a nelze si ji započíst). Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož
přípustnost opírají o ustanovení § 238 odst. 1 občanského soudního řádu ve
znění do 31. prosince 1995 a v němž namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst.
2 písm. d/ o. s. ř.). Dovolatelé vyjadřují přesvědčení, že předpoklady pro vydržení vlastnického
práva k oběma pozemkům ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák. splnili a odmítají jak
výklad pojmu “držba” provedený ohledně parcely č. 150/3 soudem prvního stupně,
tak interpretaci ustanovení § 872 odst. 5 a 6 obč. zák. soudem odvolacím. I
držbu je nutno chápat z hlediska historického vývoje společnosti - uvádí se v
dovolání. Většina vlastníků zemědělské půdy vykonávala vlastnické právo (a tedy
i držbu) stejným způsobem jako žalobci, aniž by byla v tomto právu krácena;
jiná držba sdružených pozemků ani možná nebyla. Tím, že pozemky byly ponechány
k obhospodaření družstvu, dovolatelé institut držby naplňovali (a bylo by tomu
tak i kdyby pozemek - míněn pozemek parc. č. 150/3 - nechali ležet ladem),
neboť držbu uskutečňovali způsobem odpovídajícím daným společenským poměrům. Odvolacímu soudu dovolatelé vytýkají, že do svých závěrů nepromítl
skutečnost, že během celé předchozí doby naplňovali běh vydržecí lhůty nejprve
pro stát, který se k vlastnictví nemovitostí nehlásí, a současně tak (a to i
během roku 1992 a později) podle stávající právní úpravy činili i pro sebe. Novela občanského zákoníku nevylučuje, aby tam, kde doba potřebná k vydržení
nemovitostí pro stát již uplynula, byla započtena byť i jen část vydržecí lhůty
těm fyzickým osobám, které předchozí držbou přechod vlastnictví na stát
způsobily. Dovolatelé vylučují, že by v době od 1. ledna 1992 do 4. ledna 1993
mohlo dojít k “přerušení právního významu faktické držby pro účely vydržení,”
především však zdůrazňují, že držbu pozemků si tu může započíst nejen stát,
nýbrž i oni, a to jak za dobu tvrzené původní existence vlastnického práva
žalované, tak za dobu, kdy již byl vlastníkem stát. Jestliže žalobci byli až do
roku 1993 v dobré víře, že pozemky vlastní, pak nemohli do 4. ledna 1993
uplatnit nárok o němž se zmiňuje ustanovení § 872 obč. zák., namítá se dále v
dovolání. Takový výklad je v rozporu s institutem dobré víry, když žalobci v
rozhodné době ani nevěděli, že jim někdo vlastnické právo upírá či upírat bude. Dovolatelé dále vyslovují předpoklad, že přijetím ustanovení § 872 obč. zák. zákonodárce zamýšlel překlenout přechodné období pro realizaci nároků z
vydržení vlastnického práva vzhledem k obecné změně práva osobního užívání
nemovitostí v právo vlastnické, a to zejména u věcí rozhodnutých soudy. Usuzují, že pro zápis vlastnického práva státu k vydrženým nemovitostem do
katastru nemovitostí byl nezbytný rozsudek nebo prohlášení, učiněné formou
notářského zápisu, když podle jejich názoru mohl být podobný zápis do katastru
(dříve evidence) nemovitostí stěží proveden jen podle tvrzení vydržitele, že
takto pro stát vlastnictví získal. Až ve spojení s takovým deklaratorním
rozhodnutím či projevem vůle by mohlo vzniknout právo na uzavření dohody o
osobním užívání pozemků; odvolací soud proto nesprávně konstituuje
bezprostřední časovou souvislost mezi “vznikem práva na uzavření dohody o
osobním užíváním pozemku” a “vydržením vlastnického práva.” Žalobci se
dovolávají i analogického užití ustanovení § 876 odst.
6 obč. zák., a to potud,
že je-li možno započíst držbu právního předchůdce, pak totéž platí pro zápočet
držby vlastní. Proto požadují, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření namítá, že žalobci pozemky nedrželi v dobré
víře, když jim muselo být známo, že je musí získat smlouvou registrovanou
státním notářstvím, že s pozemkem parc. č. 150/3 nenakládali jako s vlastním
(nedrželi jej o nic více, než sama žalovaná) a že pozemky nebylo možné do 31. prosince 1991 vydržet, neboť je bezplatně užívala "socialistická organizace" -
JZD (i když pozemek parc. č. 149/4 ve skutečnosti neobhospodařovala). Se
zřetelem k ustanovení § 199 odst. 1 a § 200 obč. zák., ve znění do 31. prosince
1991, pak upozorňuje, že právo osobního užívání ke sporným parcelám nemohlo být
vůbec zřízeno, z čehož plyne, že právo na uzavření kupní smlouvy podle § 872
odst. 5 obč. zák. žalobcům vůbec nevzniklo a vzniklo-li, pak nebylo včas
uplatněno. Možnost analogického použití ustanovení § 872 odst. 6 obč. zák. žalovaná odmítá proto, že takový postup by byl v rozporu s ustanovením § 872
odst. 5 obč. zák. Na vyjádření žalované reagoval žalobce A. D. rozsáhlým podáním, ve
kterém se - vedle toho, že rozebírá skutkové okolnosti případu, zdůrazňuje
nezákonnost dřívějšího vadného postupu geodézie a hodnotí účastnickou výpověď
žalované - též zmiňuje, že mu (jak má plynout ze spisu) nebylo (soudem)
umožněno dokončit účastnickou výpověď. V průběhu dovolacího řízení žalovaná D. M. zemřela (19. května 1996). Dovolací soud proto ve shodě s ustanovením § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř. pokračoval v řízení s dědici zemřelé, kteří dědictví neodmítli a jimiž jsou
podle sdělení příslušného soudního komisaře M. S. a J. M. N e j v y š š í s o u d svým rozsudkem jednak odmítl dovolání
(ohledně potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, týkajícího se pozemku
parc. č. 150/3 v L. a ve zbývající části dovolání zamítl.
Dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (§
236 odst. 1 o. s. ř.), včas, osobami oprávněnými - účastníky řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §
241 odst. 1 o. s. ř. a dovolatelé jsou řádně zastoupeni advokátem. Dovolání je v dané věci také přípustné (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť
bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání se
však omezuje pouze na ten výrok napadeného rozsudku, který se týkal parcely č. 149/4. V zamítavém výroku (co do určení vlastnictví k parcele č. 150/3) totiž
odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil (práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení byla v této části řízení posouzena stejně - tedy tak,
že k vydržení pozemku nedošlo a jeho vlastnicí je žalovaná). V popsaném rozsahu
není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku rozsudku nevyslovil), ani podle
ustanovení § 238 odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozsudek ze dne 2. listopadu 1994
je prvním rozsudkem soudu prvního stupně ve věci). Zbývá tudíž posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř. Ustanovení § 237 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí toto
rozhodnutí zmatečným. K těmto vadám je dovolací soud povinen přihlédnout z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání však není
založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním,
že řízení takovou vadou skutečně trpí. Žádanou z vad vypočtených v § 237 o. s. ř. dovolatelé ve vztahu k napadanému
rozhodnutí netvrdí a ani z obsahu spisu se taková vada nepodává. To platí i o
tvrzení žalobce A. D., že mu nebylo (soudem) umožněno dokončit výpověď. Pojmově
je toto tvrzení podřaditelné toliko vadě popsané v ustanovení § 237 písm. f) o. s. ř. ; podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla postupem soudu odňata možnost
jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je pak takový postup
soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu
zákon přiznává. Z obsahu spisu ovšem tvrzená vada nevyplývá. Žalobce byl
opakovaně vyslechnut před okresním soudem (viz č. l. 26-27 a č.l. 40 spisu) a
vypovídal též před soudem odvolacím. Protokol o jednání před odvolacím soudem
ze dne 3. května 1995 (č. l. 64) o jehož správnosti neměl dovolací soud ve
smyslu ustanovení § 40 o. s. ř. důvodu pochybovat, podobný postup nedokládá. Žalobce (jeho zástupce) tu ostatně žádné námitky co do (ne)možnosti dokončit
svou výpověď neuplatnil a provedení důkazu svým doplňujícím výslechem též
nenavrhl. Dovolání proto ani podle ustanovení § 237 písm. f) o. s. ř. přípustné
není. Dovolání, směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu,
proto Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl ( § 243b odst. 4, § 218 odst. 1
písm. c/ o. s.
ř.) a obsahem námitek, jež dovolatelé k závěrům soudu, týkajícím
se pozemku parc. č. 150/3 přednesli, se dále nezabýval. Ve zbývající části není dovolání důvodné. Dovoláním nebyly namítány a z obsahu spisu nevyplývají ani jiné vady řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k nimž je dovolací
soud u přípustného dovolání rovněž povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Mimo rámec vad řízení je pak dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem vázán,
včetně toho, jak jej dovolatelé vymezili (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Předmětem
dovolacího přezkumu je tedy (v hranicích právních otázek určených přípustným
dovoláním) přezkoumání správnosti závěrů odvolacího soudu co do běhu vydržecí
lhůty, jakož i co do vzniku, možnosti uplatnění a zániku nároků s dovršením
této lhůty spojených. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Odvolací soud své závěry založil na úvaze, podle níž po 1. lednu 1992 mohli
žalobci co do pozemku parc. č. 149/4 uplatnit toliko právo na uzavření kupní
smlouvy (§ 872 odst. 5 obč. zák.) a jelikož se tak do 4. ledna 1993 nestalo,
toto právo zaniklo, takže žalobci se vlastníky pozemku nestali. Pro výsledek
dovolacího řízení je proto určující především přesné postižení dopadu
přechodných ustanovení zákona č. 509/1991 Sb. (jímž byl s účinností ode dne 1. ledna 1992 novelizován občanský zákoník), na vztahy, které v době od 1. dubna
1983 (po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 131/1982 Sb.)
upravovalo ustanovení § 135a obč. zák., k 1. lednu 1992 zrušené. S
přihlédnutím k dovolacím argumentům je ovšem nutno nejprve vyložit vlastní
obsah posledně citované normy. V době, po kterou ustanovení § 135a obč. zák. platilo, mohl občan vydržet jen
tu movitou či nemovitou věc, která mohla být předmětem osobního vlastnictví (§
135a odst. 1 obč.. zák.). Pozemky mohly býti (se zřetelem k vymezení předmětu
osobního vlastnictví v ustanovení § 127 obč. zák., ve znění do 31. prosince
1991 a v článku 10 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., tehdejší Ústavy ČSSR) jen
předmětem vlastnictví soukromého (viz též § 490 obč. zák., ve znění do 31. prosince 1991, ze kterého tento závěr plynul pozitivně); jejich vydržení tak
bylo možné (pomineme-li případy, kdy se vydržení posuzovalo podle právního
stavu, jenž tu byl před 1. dubnem 1964) pouze v rámci úpravy obsažené v
ustanovení § 135a odst. 2 obč. zák. (srov. též důvodovou zprávu k vládnímu
návrhu zákona č. 131/1982 Sb.) Způsobilým předmětem vydržení podle citovaného
ustanovení ovšem byl jen pozemek (jeho část), k němuž by jinak mohlo být
zřízeno právo osobního užívání (§ 199 odst. 1 obč. zák. v tehdejším
znění). Ustanovení § 135a odst. 3, věty druhé, obč. zák. současně vylučovalo
vydržení pozemku v socialistickém vlastnictví nebo pozemku, ke kterému měla
socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů.
Pro vydržení pozemku byla stanovena (jako u jiných nemovitostí)
desetiletá vydržecí lhůta; tato lhůta se ovšem z pochopitelných důvodů ani po
1. dubnu 1983 nepojila s (byť oprávněnou) držbou pozemků, které nebyly k
vydržení způsobilé. Vydržení pozemku se od vydržení jiných nemovitostí lišilo i
potud, že ač občan - držitel pozemek držel v dobré víře, že mu patří (§ 132a
obč. zák., ve znění do 31. prosince 1991) nakonec jej nevydržel pro sebe, nýbrž
pro stát; občan nabyl jen právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním
užívání pozemku v rozsahu uvedeném v § 200 obč. zák. (§ 135 odst. 2 obč. zák.). Skutkový závěr, který odvolací soud převzal z rozsudku soudu prvního
stupně a podle nějž pozemek parc. č. 149/4 nebyl v užívání socialistické
organizace, nýbrž žalobců, dovolatelé nezpochybnili; počátek běhu vydržecí
lhůty přitom váží k právnímu úkonu uskutečněnému v lednu 1975 (kupní smlouva). V té době sice občanský zákoník institut vydržení neznal, k 1. dubnu 1983 však
do něj bylo zákonem č. 131/1982 Sb. vtěleno též ustanovení § 507a (dnes § 865
obč. zák.), jež v odstavci třetím umožňovalo do vydržecí doby uvedené v
ustanovení § 135a obč. zák. započíst i dobu, po kterou občan nebo jeho právní
předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě před 1. dubnem 1983. Jestliže žalobci od ledna 1975 nakládali s pozemkem parc. č. 149/4 jako
se svým a byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim patří (§
132a odst. 1 obč. zák., ve znění do 31. prosince 1991) - a tento závěr, který
dovoláním dotčen nebyl, dovolacímu přezkumu, oproti očekávání původní žalované,
nepodléhá - pak tento pozemek vydrželi pro stát již v lednu 1985. Předpoklad,
že právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku občanu vznikalo až poté,
co vydržení ve prospěch státu bylo deklarováno rozsudkem soudu nebo
prohlášením, učiněným formou notářského zápisu, správný není. Vydržení je originární způsob nabytí vlastnického práva, který vychází
z představy, že určitou dobu trvající faktický stav je třeba posuzovat jako
stav právní. Smyslem tohoto institutu je snaha vytvořit a zachovat právní
jistotu, která se opírá o přesvědčení, že mezi faktickým a právním stavem je,
nebo alespoň má být, soulad. Jedním z typických znaků vydržení je a vzhledem k
úpravám obsaženým v obecném zákoníku občanském z roku 1811 (ustanovení § 1452 a
násl.) a tzv. “středním” občanském zákoníku (ustanovení § 115 až § 118 zákona
č. 141/1950 Sb.) v českém právním řádu též vždy bylo, že k nabytí vlastnictví
vydržením dochází při splnění stanovených podmínek ex lege, bez toho, aby se
vydržitel (oprávněný držitel) vydržení musel dovolat. V tomto směru jde o
výklad konstantně podávaný soudní praxí, tradičně přijímaný v odborných
publikacích, jež se problematice vydržení věnují a vztahující se v době do 31. prosince 1991 i k vydržení pozemku podle § 135a obč. zák.
Okolnost, že vydržení
pozemku tu mělo (v porovnání s vydržením movitých věcí a s vydržením jiných
nemovitých věcí) specifické důsledky, neboť vlastnické právo vydržel (stal se
vydržitelem) stát, ač oprávněným držitelem pozemku byl občan, okamžik nabytí
vlastnictví vydržením nijak neovlivňovala (srov. též závěry uveřejněné ve
Sborníku IV. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1986, str. 429). Gramatický ani logický výklad zákona podklad pro tvrzení, že právo na
uzavření dohody o osobním užívání vydrženého pozemku vznikalo občanu
(oprávněnému držiteli) k jinému (a to pozdějšímu) okamžiku, než k okamžiku
vydržení pozemku státem, též neposkytuje; pro takovou úpravu ostatně není žádný
rozumný důvod. Hypotéza právní normy (její podmiňující skutková část)
vyjádřená v ustanovení § 135a odst. 2 obč. zák., ve znění do 31. prosince
1991, slovy “ ... jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě
v držbě (§ 132a obč. zák.) po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být
zřízeno právo osobního užívání (§ 199 odst. 1 obč. zák.) ...” ústí v dispozici
právní normy (normativní část, vyjadřující co má být, nastane-li hypotéza)
podle níž “...nabývá vlastnictví k pozemku nebo jeho části stát ...” a (viz
část věty za středníkem) “... občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena
dohoda o osobním užívání pozemku ...” Tyto formulace nedávají prostor
interpretaci nabízené dovolateli, neboť vydržení práva na uzavření dohody o
osobním užívání pozemku je jednoznačně podmiňováno stejnými skutečnostmi, jako
jsou ty, za nichž pozemek vydržením nabyl stát; jiné (další) podmínky vzniku
onoho práva tento ani jiný předpis nestanoví. Nelze přehlédnout, že záměr
založit vlastnické právo státu i právo občana na uzavření dohody o osobním
užívání pozemku v jeden a týž okamžik podtrhuje text zkoumané normy i tím, že
důsledky hypotézy pro oba oprávněné subjekty předjímá týmž slovesným tvarem
(“nabývá”). Také důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 131/1982 Sb., mimo
jiné uvádí, že “ ... pokud jde o podmínky pro nabytí ... práva na uzavření
dohody o zřízení osobního užívání pozemku, odkazuje nová úprava na § 132a s
tím, že právní důsledky spojuje s nepřetržitostí tam uvedeného stavu po
stanovenou dobu ...” (srov. i důvody stanoviska uveřejněného pod č. 24/1987 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 460 - 461). Z přednesených úvah proto ústí jako nezpochybnitelný závěr, že žalobci
vydrželi pozemek pro stát již v roce 1985. Vlastníkem pozemku se stal stát od
ledna 1985 ex lege a ke stejnému okamžiku žalobcům vzniklo právo na uzavření
dohody o osobním užívání pozemku. Dovolacímu soudu zbývá určit, jaký vliv na
takto založený právní stav měla úprava obsažená v přechodných ustanoveních
zákona č. 509/1991 Sb., jestliže se stát vlastnictví pozemku do 1. ledna 1992
neujal a žalobci vydržené právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku
nerealizovali. Jde především o výklad ustanovení § 872 odst. 5 obč. zák., které pro
případ, že občanovi vzniklo přede dnem účinnosti tohoto zákona (rozuměj zákona
č.
509/1991 Sb., jímž byla uvedená norma do občanského zákoníku inkorporována)
právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku, avšak do
účinnosti tohoto zákona již nedošlo k dohodě, určuje, že oprávněnému vzniká
právo na uzavření kupní smlouvy k pozemku, jehož se týkalo rozhodnutí o
přidělení pozemku do osobního užívání, s tím, že neuplatní-li oprávněný své
právo do jednoho roku od účinnosti tohoto zákona, právo zanikne. Při úvaze o uplatnění citovaného ustanovení na daný případ se především
naskýtá otázka, zda jde o úpravu postihující jen nároky občanů, kterým právo na
uzavření dohody o osobním užívání pozemku vzniklo před 1. lednem 1992
rozhodnutím o přidělení pozemku (§ 205 odst. 1 obč. zák., ve znění do 31. prosince 1991), nebo zda jsou takto dotčeny i nároky občanů, kteří ono právo
vydrželi (§ 135a odst. 2, § 205 odst. 2 obč. zák., ve znění do 31. prosince
1991). Tato otázka plyne z vlastní dikce § 872 odst. 5 obč. zák., neboť ve
druhé části věty první se hovoří o právu “na uzavření kupní smlouvy k pozemku,
jehož se týkalo rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání, ” zatímco
úvodní část věty způsob vzniku tohoto práva nerozlišuje. Které z možných
řešení je řešením správným předznamenává již ta okolnost, že obsah práva
osobního užívání pozemku nikdy nebyl závislý na tom, jestli k uzavření dohody
došlo na základě rozhodnutí o přidělení pozemku, nebo v důsledku vydržení podle
§ 135a obč. zák., (srovnej § 205 odst. 2 obč. zák., ve znění do 31. prosince
1991). Rozdíly v uvedeném smyslu nevyplývají ani z důvodové zprávy k vládnímu
návrhu zákona č. 509/1991 Sb., ve kterém byla norma stejného obsahu
systematicky zařazena jako § 873 odst. 5 obč. zák. Nepřiznává-li zákon osobám, které právo na uzavření dohody vydržely,
možnost je realizovat jiným způsobem, je nutno takový výklad dané normy, jenž
vylučuje z okruhu osob oprávněných domáhat se uzavření kupní smlouvy ty, které
práva na uzavření dohody o osobním užívání pozemku nabyly jinak než rozhodnutím
o přidělení pozemku, odmítnout jako protiústavní (pro rozpor s principem právní
jistoty vyjádřeným v článku 1 Ústavy České republiky, jehož součástí je i
ochrana nabytých práv - zde ochrana nabytého, a podle dřívějšího znění § 100
odst. 2 obč. zák. nepromlčitelného, práva na uzavření dohody o osobním užívání
pozemku ). Pro posouzení věci je proto nezbytné určit, je-li jiný způsob
uplatnění vydrženého práva vskutku vyloučen. Přechodná ustanovení k úpravám
občanského zákoníku účinným od 1. ledna 1992 (§ 868 až § 877 obč. zák.) se
vydržením výslovně zabývají pouze v § 872 odst. 6 obč.
zák., podle kterého
“jde-li o vydržení vlastnického práva k pozemku podle tohoto zákona, kde na
základě dosavadních předpisů bylo možné nabýt jen právo na uzavření dohody o
osobním užívání pozemků, může si oprávněná osoba započítat dobu, po kterou její
právní předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností tohoto
zákona.”
Dovolatelé vyslovují přesvědčení, že citované ustanovení dopadá na
jejich případ “nepřímo analogicky” a uzavírají, že “lze-li provést zápočet
doby užívání právního předchůdce, pak je přece možné provést totéž u držby
vlastní.” Takový výklad ovšem popírá obsahový smysl dané normy. Důvodová
zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 509/1991 Sb., v němž se identické ustanovení
nacházelo v § 873 odst. 6, zřetelně deklaruje, že přechodná ustanovení tu
počítají “se započítáním té doby, která uplynula do účinnosti zákona a po
kterou právní předchůdce vydržitele měl nepřetržitě pozemek v držbě.” Jde o
ustanovení, které má smysl aplikovat právě a jen na případy, u nichž v průběhu
vydržecí doby před 1. lednem 1992 měla věc (dříve) v držbě jako oprávněný
držitel osoba odlišná od stávajícího oprávněného (vy)držitele. Zápočet vlastní
držby oprávněného držitele, realizované zčásti před a zčásti po 1. lednu 1992,
vyplývá již z ustanovení § 868 obč. zák., určujícího, že není-li dále uvedeno
jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před
1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. To mimo jiné
znamená, že u osob, které coby oprávnění držitelé nevydržely věc do 31. prosince 1991 (nevznikl jim do té doby žádný nárok) je nutno otázku vydržení
zkoumat podle občanského zákoníku ve znění novely (§ 134 obč. zák.), přičemž se
jim samozřejmě započte celá doba vlastní oprávněné držby, byť počala běžet před
účinností novely. Snaha dovodit týž závěr analogickým užitím ustanovení § 872
odst. 6 obč. zák. tedy postrádá i věcný smysl. Výklad nabízený dovolateli ovšem nevede k jimi očekávanému výsledku
ani v rovině § 872 odst. 6 obč. zák., ani v rovině § 868 obč. zák. Jestliže
(jak bylo popsáno výše) nabyl v roce 1985 vlastnictví sporného pozemku stát,
mohou si z doby předcházející účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. započíst toliko
nepřetržitou oprávněnou držbu uskutečněnou od ledna 1985. Rozhodující není ta
okolnost, že se stát stal vlastníkem (pojmovým znakem institutu vydržení je
právě rozpor mezi právním a faktickým režimem panství nad věcí) - nýbrž fakt,
že toto vlastnictví bylo nabyto právě vydržením, a to vydržením odvíjejícím se
z předchozí (nikoli následné) držby dovolatelů. Za této situace je ovšem
vyloučeno pokládat stát - vydržitele pro úvahu o zápočtu doby do ledna 1985 za
“právního předchůdce” dovolatelů. Vlastnické právo státu je tu důsledkem
(následkem) držby dovolatelů.
O vlastníku věci není též nikdy možné hovořit
jako o “právním předchůdci v držbě.” Není-li pro uvedenou dobu vztah státu a
dovolatelů vztahem právního předchůdce v držbě k právnímu nástupci v držbě, pak
ovšem platí, že vydržecí lhůtu je možné započíst jen jednomu subjektu, a to
tomu, který jejím uplynutím věc v roce 1985 vydržel. O vydržení (na státu)
počítaném od ledna 1985, zde nemá smyslu spekulovat, neboť dovolatelé (jak je
patrno z žaloby) zjevně pozbyli dobré víry před uplynutím nové vydržecí lhůty. Jestliže tedy (jak bylo právě uvedeno) zákon č. 509/1991 Sb., na jiných
místech o možnosti uplatnit vydržené právo na uzavření dohody o osobním užívání
pozemku mlčí, a ani jinde neumožňuje zákonný důsledek vydržení pro stát, jenž
nastal před 1. lednem 1992, následně - v novém legislativním rámci - zvrátit,
pak nutně nemůže obstát výklad, který by tyto osoby jako subjekty, jež mohou ve
smyslu § 872 odst. 5 obč. zák. uplatnit právo na uzavření kupní smlouvy,
vylučoval. Zde dovolací soud odkazuje též na ustálenou judikaturu Ústavního
soudu ČR, který v nálezu ze dne 26. března 1996 Pl. ÚS 48/95, publikovaném pod
č. 121/1996 Sb., a posléze i v nálezech publikovaných pod č. 24/1997 Sb. a
186/1997 Sb., uvedl, že v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu
umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními
zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky, a
druhá je s nimi v rozporu, ... je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení
ústavně konformním způsobem. Logicky lze tudíž uzavřít, že ustanovení § 872
odst. 5 obč. zák. přiznává právo na uzavření kupní smlouvy i těm občanům, kteří
nabyli práva na uzavření dohody o osobním užívání pozemku vydržením - tedy i
žalobcům.. Uvedené právo však žalobcům (jak správně uzavřel odvolací soud)
prekludovalo uplynutím dne 4. ledna 1993. K námitce dovolatelů, že právo na
uzavření kupní smlouvy nerealizovali proto, že jim (pro dobrou víru, že jsou
vlastníky pozemku) jeho existence nebyla známa (nevěděli, že pozemek vydrželi
pro stát), dovolací soud podotýká, že uvedené ustanovení není jediným
ustanovením, které spojuje zánik práva s uplynutím lhůty, určené k jeho
uplatnění, bez toho,. že by oprávněnému musela být existence tohoto práva známa
(srov. např. § 699 obč. zák.). Představa, že marné uplynutí lhůty uvedené v
ustanovení § 872 odst. 5 obč. zák. zakládá osobám, jež tohoto práva nevyužily,
možnost realizovat vydržení podle ustanovení § 872 odst. 6 obč. zák., je
založena na nesprávném (jak bylo rozvedeno výše) předpokladu, že vydržením
dosud nenabyl vlastnického práva k pozemku subjekt jiný - stát. Úprava, jež by
umožňovala účinky vydržení pro stát pominout, by zajisté činila ustanovení §
872 odst. 5 vůči těmto oprávněným osobám zbytečným, neboť uplynutí prekluzívní
lhůty by je naopak stavělo do výhodnějšího postavení (právo na uzavření kupní
smlouvy k dříve vydrženému pozemku bylo lze realizovat toliko v rozsahu v němž
vzniklo právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku, tedy - jak již bylo
dříve poznamenáno - toliko v maximálních výměrách podle § 200 obč.
zák., ve
znění do 31. prosince 1991). Vedle ustanovení § 872 odst. 5 obč. zák. ovšem
žádné z přechodných ustanovení zákona č. 509/1991 Sb., specifickou úpravu, jež
by postihovala poměr státu - vlastníka (vydržitele podle dosavadních předpisů)
a oprávněných držitelů (vydržitelů pro stát podle dosavadních předpisů)
neobsahuje. Uvedené ústí v závěr, že dovolatelům se prostřednictvím uplatněného
dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí ani v části, podléhající
dovolacímu přezkumu, zpochybnit nepodařilo. Dovolací soud proto dovolání v
tomto rozsahu, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, část věty za středníkem,
o. s. ř.) jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelé z procesního hlediska zavinili, že dovolání bylo zčásti odmítnuto, a
ve zbývající části pak nebyli procesně úspěšní, takže žalovaným vzniklo ve
smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věta prvá (per analogiam), § 142 odst. 1, § 224
odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení. Jejich náklady přitom sestávají z odměny ve výši jednoho
úkonu právní pomoci (vyjádření k dovolání), tedy ve výši 200 Kč (§ 13 odst. 6,
§ 16 odst. 1 písm. c/ vyhlášky č. 270/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a
z režijního paušálu ve výši 30 Kč (§ 19 odst. 3 citované vyhlášky, která je ve
věci použitelná ve shodě s ustanovením § 15 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).