Důsledky spojené s neúspěchem společného návrhu na zahájení řízení, podaného několika účastníky, nezakládají jejich solidární povinnost k úhradě nákladů řízení, přisouzených účastníkům řízení, kteří měli v řízení úspěch, pokud soud nevyslovil tuto povinnost jako společnou a nerozdílnou. To platí i tehdy, jde-li o platební povinnost uloženou účastníkům řízení, kteří jsou manžely.
Č. 43
Důsledky spojené s neúspěchem společného návrhu na zahájení řízení, podaného několika účastníky, nezakládají jejich solidární povinnost k úhradě nákladů řízení, přisouzených účastníkům řízení, kteří měli v řízení úspěch, pokud soud nevyslovil tuto povinnost jako společnou a nerozdílnou. To platí i tehdy, jde-li o platební povinnost uloženou účastníkům řízení, kteří jsou manžely.
(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 30. 6. 1988, 3 Cz 41/88)
Okresní soud v Lounech svým usnesením z 15. 9. 1986 č. j. 8 C 1014/85-63 připustil zpětvzetí žaloby, kterou žalobci A. Č. a T. Č. požadovali určení neplatnosti kupní smlouvy z 22. 5. 1985 a uložení povinnosti žalovaných A. Š. a J. Š. zaplatit jim částku 120 119,- Kčs oproti vrácení rodinného domku, a řízení zastavil. Protože ve zpětvzetí žaloby spatřoval procesní zavinění žalobců na zastavení řízení, uložil jim s odvoláním na ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., aby žalovaným zaplatili účelně vynaložené náklady řízení ve výši 4450,- Kčs.
Proti výroku o povinnosti nahradit žalovaným náklady řízení se včas odvolali žalobci. Poukazovali především na to, že podání žaloby bylo motivováno znaleckým posudkem o ceně nemovitosti, který se v průběhu řízení ukázal jako vadný; žalobci však neměli důvod o jeho správnosti pochybovat. Kromě toho spatřovali důvody hodné zvláštního zřetele, jež by podle jejich názoru odůvodňovaly při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem použití ustanovení § 150 o. s. ř., i v tom, že jsou důchodci a že jim se zřetelem k jejich poměrům bylo přiznáno ze tří čtvrtin osvobození od placení soudního poplatku.
Usnesením krajského soudu v Ústí nad Labem bylo rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrzeno. Odvolací soud zdůraznil, že navrhovatelé vzali návrh zpět za situace, kdy s ohledem na výsledky dosavadního řízení neměli naději na úspěch věci; tímto svým dispozitivním úkonem z procesního hlediska zavinili zastavení řízení.
Protože povinnost citovanými usneseními uložená nebyla splněna dobrovolně, podali oprávnění A. Š. a J. Š. návrh na nařízení soudního výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy povinné T. Č. k uspokojení pohledávky 4650,- Kčs s příslušenstvím. Okresní soud v Lounech usnesením nařídil výkon rozhodnutí pro pohledávku 4650,- Kčs a pro náklady výkonu rozhodnutí 334,- Kčs srážkami ze mzdy povinné, kterou pobírá od státního statku v P.
Nejvyšší soud České republiky rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal generální prokurátor ČR, že tímto usnesením soudu prvního stupně byl porušen zákon.
Jestliže povinný nesplní dobrovolně povinnost, uloženou mu vykonatelným rozhodnutím, může se oprávněný domáhat podle ustanovení § 251 o. s. ř. soudního výkonu rozhodnutí. Výkon rozhodnutí přitom může být nařízen pouze v takovém rozsahu, jaký dostačuje k uspokojení oprávněného ( § 263 odst. 1 o. s. ř.).
Věřitel může požadovat splnění na kterémkoli z dlužníků jen tehdy, jestliže je právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto, že dlužníci mají dluh splnit společně a nerozdílně. Jestliže tomu takto není, nastupuje ve smyslu ustanovení § 74 odst. 2 o. z. zásada dělené povinnosti jednotlivých dlužníků, podle níž jsou podíly na dluhu ve vzájemném poměru stejné.
V projednávané věci bylo podkladem pro soudní výkon rozhodnutí usnesení okresního soudu v Lounech z 15. 9. 1986, č. j. 8 C 1014/85-63, potvrzené usnesením krajského soudu v Ústí nad Labem ze 7. 10. 1986 sp. zn. 12 Co 392/86. Těmito rozhodnutími bylo povinným uloženo, aby ve lhůtě do patnácti dnů od právní moci usnesení nahradili účelně vynaložené náklady řízení ve výši 4650,- Kčs; tato povinnost na zaplacení nebyl výslovně určen, takže povinnost k plnění každého z povinných byla stejná.
Soud prvního stupně sice své rozhodnutí, jímž byl nařízen soudní výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy T. Č., neodůvodnil citací žádného zákonného ustanovení, avšak z obsahu rozhodnutí vyplývá, že solidaritu povinných vyvozoval nesprávně z ustanovení § 145 odst. 2 o. z.
Podání návrhu není právním úkonem, ale je pouze procesním úkonem, jímž se řízení zahajuje, takže nepřichází v úvahu pasívní solidarita manželů ani ohledně důsledků spojených s neúspěchem návrhu na zahájení řízení. Na tom nic nemění skutečnost, že povinnost takto vzniklá bývá zpravidla hrazena z prostředků v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů.
Jestliže soud prvního stupně stanovil, že celá částka, kterou měli A. Č. a T. Č. oprávněným zaplatit, bude vymožena srážkami ze mzdy povinné T. Č., pochybil tím, že se nezabýval souladem výroku svého usnesení s rozhodnutím, které bylo podkladem pro nařízení výkonu. Nebyla-li povinnost dlužníků stanovena společně a nerozdílně, bylo nutno dovodit, že oprávnění mohou vést úspěšně výkon rozhodnutí proti každému z nich jen do výše částky, která při rovnosti podílů na dluhu byla stejná u A. Č. i u T. Č.; proto nemohl soud vyhovět návrhu na výkon rozhodnutí, byl-li ohledně celé přisouzené částky veden výkon jen proti jednomu z povinných.
Z uvedených důvodů vyplývá, že soud prvního stupně svým usnesením porušil zákon v ustanoveních § 263 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k ustanovení § 74 odst. 2 o. z.