Za zvláště nebezpečného recidivistu nutno považovat pachatele trestného činu krádeže nebo rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, i když odcizil (nebo se pokusil odcizit) zboží nebo peníze nepřesahující částku 500,- Kčs, jestliže jde o vícekráte trestaného pachatele majetkových deliktů, který soustavně páchá tyto trestné činy, zejména jedná-li tak záhy po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
O dokonaný trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák. nejde, jestliže poškozený nebyl vůbec poraněn nebo byl-li okamžitě mrtev. Jestliže však obžalovaný v takovém případě úmyslně ujel, aniž se přesvědčil, v jakém stavu se poškozený nalézá, dopustil se zpravidla pokusu trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 8 odst. 1, § 208 tr. zák.
Rozsudkem okresního soudu v Nymburku bylo jednání obžalovaného kvalifikováno jednak jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neboť obžalovaný jinému z nedbalosti způsobil smrt, při čemž porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, jednak jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák., neboť jako řidič dopravního prostředku po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytl osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak mohl učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiné.
Za oba tyto trestné činy byl obžalovanému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků a trest zákazu činnosti říditi motorová vozidla na dobu 5 roků.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací projednal odvolání obžalovaného a jeho manželky proti uvedenému rozsudku okresního soudu v Nymburce a k odvolání obžalovaného a jeho manželky napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině trestným činem neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák. a ve výroku o trestu.
Obžalovaného uznal vinným pokusem trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 8 odst. 1 a § 208 tr. zák.
Za tento trestný čin, jakož i za trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu uložil podle § 224 odst. 2, § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků a podle § 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu řídit motorová vozidla na dobu 5 roků.
Ve výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví ponechal napadený rozsudek nedotčen.
Okresní soud v Ostravě uznal obžalovaného vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák., trestným činem rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle § 132 odst. 1 písm. a) tr. zák., a trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák., kterých se obžalovaný dopustil tím, že
I.
a) v Ostravě- Vítkovicích v druhé polovici ledna 1962 odcizil B. částku 50,- Kčs,
b) dne 29. ledna 1962 v Olomouci v bytě P. odcizil částku 100,- Kčs M.,
c) dne 13. 5. 1962 v Ostravě-Vítkovicích v nemocnici ZÚNZ-VŽKG odcizil K. částku na hotovosti 293,- Kčs a hodinky zn. Poběda v ceně 360,- Kčs,
d) dne 9. 5. 1962 v Ostravě – Michálkovicích na společných ubikacích odcizil částku 25,- Kčs N.,
II. v měsíci březnu 1962 v Ostravě – Vítkovicích rozbil u automatu na cigarety a cukrovinky na Ruské třídě 7 okének a odcizil odtud balíček cigaret Šipka v ceně 2,- Kčs, 4 balíčky cukrovinek v ceně 11,- Kčs a 13 kusů čokolád v ceně 39,- Kčs ke škodě státního obchodu Pramen Ostrava,
III. v Ostravě – Vítkovicích od ledna do konce května 1962 neplatil výživné na svého nezletilého syna Romana a placení výživného se vyhýbal tím, že měnil zaměstnání a v zaměstnání meškal směny, takže jeho výdělky byly malé a nebylo možno z těchto provádět příslušné srážky.
Za to byl odsouzen podle § 132 odst. 1 za použití § 35 odst. 1 k úhrnném trestu odnětí svobody v trvání dvou (2) let nepodmíněně a podle § 228 odst. 1 tr. ř. vyslovil soud povinnost nahradit B. částku 50,- Kčs, M., pomocné dělnici, částku 100,- Kčs, K., důchodci, částku 653,- Kčs, N., natěrači, částku 25,- Kčs, Pramen n. p. Ostrava byl odkázán se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Ostravě k odvolání prokurátora uvedený rozsudek ve výroku o vině sub. I. a II. rušil a uznal, že obžalovaný oba majetkové trestné činy spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista a podle § 132 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák., § 41 písm. b), § 42 odst. 1 tr. zák., mu uložil jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků.
Se zřetelem k těmto změnám zrušil v napadeném rozsudku též výrok o povinnosti k náhradě škody a o odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních a nově vyslovil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost k náhradě škody.
Z odůvodnění:
Okresní prokurátor se domáhal svým odvoláním změny napadeného rozsudku u obžalovaného jak ve výroku o vině, tak i trestu. Okresní soud se dopustil pochybení ve výroku o vině, když obžalovaného nepovažoval za zvlášť nebezpečného recidivistu ve smyslu § 41 písm. b) tr. zák., ačkoliv jsou tu všechny podmínky podle zákona, aby bylo na obžalovaného takto pohlíženo. Obžalovaný byl totiž již desetkrát soudně trestán, většinou pro majetkové trestné činy, přičemž mu byly ukládány výrazné nepodmíněné tresty odnětí svobody. Za tohoto stavu je nerozhodné, že snad částky, které odcizil, byly poměrně nízké.
Krajský soud přezkoumal podle ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a důvodnost všech výroků napadeného rozsudku a taktéž řízení mu předcházející a po vlastním zhodnocení skutků obžalovaného i jeho osoby shledal, že odvolání okresního prokurátora je důvodné.
Odvolací soud přezkoumal ve smyslu § 254 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž mohl odvolatel podal odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku a dospěl k těmto závěrům:
1. Pokud jde o skutkový děj, týkající se jednání obžalovaného, které bylo podřazeno pod ustanovení trestního zákona o trestném činu ublížení na zdraví, je toto skutkové zjištění soudu I. stupně správné a právní závěr, vyvozený z tohoto skutkového zjištění odpovídá zákonu a stavu věci. Týká se to i kvalifikace podle odst. 2 § 224 tr. zák., neboť bylo bezpečně prokázáno, že obžalovaný jel nepřiměřenou rychlostí, že své osobní auto nezastavil ani náležitě nezmírnil, ani když byl oslněn protijedoucím motorovým vozidlem a jeho nedbalost byla v příčinné souvislosti se smrtí N. V tomto směru odkazuje odvolací soud na správné a výstižné důvody napadeného rozsudku. Pokud jde o trestný čin ublížení na zdraví, nemohlo míti odvolání obžalovaného úspěch. Je naprosto nerozhodné, zda-li poškození B. a N. šli vedle sebe anebo za sebou, neboť i kdyby byli sami porušili předpisy dopravní, bylo povinností obžalovaného řídit své vozidlo tak, aby k nehodě nedošlo. Kdyby byla zjištěna nedbalost ze strany B. anebo N., mohlo by se jednat o případné spoluzavinění, ovšem nic takého zjištěno nebylo.
2. Odvolací soud při přezkoumání rozsudku soudu I. stupně přihlédl i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány. Toto se týká skutkového děje, který pak podřadil soud I. stupně pod ustanovení § 208 tr. zák. o trestném činu neposkytnutí pomoci.
Z důkazního materiálu, zejména z protokolu o ohledání místa, z fotodokumentace a z výsledků pitevního ohledání zjišťuje odvolací soud, že příčinou smrti N. bylo rozdrcení mozku, že smrt nastala okamžitě a že ji nebylo možno zabránit žádnou včasnou lékařskou pomocí.
V souzeném případě se tudíž nemůže jednat o dokonaný trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák., ježto jak bylo zjištěno, poškozený B. nebyl vůbec poraněn, takže žádné pomoci nepotřeboval a N. byl na místě mrtev, takže ani tomuto nemohla být pomoc poskytnuta. Ovšem jednání obžalovaného v tomto směru nezůstává beztrestným. Obžalovaný pojal úmysl pomoc neposkytnout, aniž by se přesvědčil, v jakém stavu se N. nalézá, z místa dopravní nehody, kterou způsobil, ujel a v důsledku toho se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které zakládá všechny znaky pokusu trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 8 odst. 1, § 208 tr. zák.
3. Pokud brojí obžalovaný jinak proti výroku o trestu odnětí svobody, jeho námitky nejsou opodstatněné, neboť trest odnětí svobody a trest zákazu řídit motorová vozidla, které byly uloženy soudem I. stupně, jsou ve správné výši, a proto byly uloženy i odvolacím soudem.
Obžalovaný v řízení u soudu I. stupně se k činům plně doznal. U veřejného zasedání na svém doznání ničeho nezměnil. Skutky doznal, aniž by projevil lítost nad jejich spácháním a snahu po nápravě. Jeho doznání je ve shodě s výsledky provedeného dokazování, kterým byl obžalovaný plně usvědčen. Okresní soud na základě těchto zjištění správně kvalifikoval případy odcizení peněžních částek a hodinek uvedených pod a), b), c), d), jakožto jediný trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 str. zák., stejně tak správně posoudil skutek obžalovaného, uvedený pod II. rozsudku jakožto trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle § 132 odst. 1 písm. a) tr. zák. Zákonné bylo také posouzení skutku obžalovaného, uvedeného v bodě III. ve směru trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák.
Okresní soud však se dopustil pochybení, jestliže při posuzování viny obžalovaného u trestného činu krádeže a u trestného činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, neposoudil tohoto obžalovaného jakožto zvlášť nebezpečného recidivistu, jak bylo také žalováno. Nezhodnotil dostatečně celkovou osobnost tohoto obžalovaného, který soustavně páchá úmyslné trestné činy majetkové povahy, ačkoliv byl již pro takové činy vícekráte potrestán.
Krajský soud na základě připojených spisů zhodnotil znovu osobnost obžalovaného pokud jde o jeho dřívější život a páchání trestné činnosti, se zřetelem také k ostatním záznamům, vyplývajícím z výpisu z rejstříku trestů. Obžalovaný v letech 1946 až 1961 byl celkem 10krát trestán, z toho 7krát pro majetkové delikty, a to pro rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle § 245 odst. 1 tr. zák. a pro krádeže podle § 247 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. z r. 1950. Z vyžádaných spisů bylo zjištěno, že se obvykle jednalo o odcizování peněžních částek spoluobčanům, dále odcizení peněz vloupáním se do bytu, pak odcizení peněžních částek spolubydlícím v šatnách na ubikacích. V prvé trestní věci byl obžalovanému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 a půl roku, v druhé věci úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně. Z tohoto trestu obžalovaný vyšel dne 23. 12. 1961. Trestných činů krádeže a rozkrádání, pro které byl nyní uznán vinným, se dopustil v období leden až květen 1962, tedy krátce po odpykání dřívějšího trestu. Přitom jeho dřívější odsouzení jsou v krátkých dobách za trestné činy, spáchané (pokud jde o majetkové delikty) v letech 1950, 1951, 1953, 1955, 1957 a 1960, k čemuž nyní přistupuje krátce po odpykání trestu trestná činnost v roce 1962. Za tohoto stavu je bezpečně prokázáno, že obžalovaný soustavně páchal a páchá úmyslné trestné činy téže povahy, za které byl již vícekráte potrestán, při čemž dosavadní tresty neměly žádoucího účinku. Trestných činů se dopouštěl obvykle krátce po odpykání dřívějšího trestu, při čemž se jednalo o zavržitelné útoky proti osobnímu majetku a o majetku, který je v socialistickém vlastnictví. Řetěz těchto trestných činů je nutno považovat za okolnost podstatně zvyšující stupeň společenské nebezpečnosti takového jednání, takže na obžalovaného nelze jinak nahlížet než na pachatele s charakterem zvlášť nebezpečného recidivisty. Se zřetelem k tomu bylo z podnětu odvolání okresního prokurátora nutno zrušit výrok o vině v bodech I. a), b), c), d), II. napadeného rozsudku a vinu ohledně obžalovaného v těchto pří vysloviti znovu s tím, že se činů tam uvedených dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 písm. b) tr. zák. Výrok o vině uvedený pod bodem III. zůstal nezměněn.
Se zřetelem k novému výroku o vině bylo třeba uložit obžalovanému nový trest, jakožto zvlášť nebezpečnému recidivistovi se zřetelem přihlédnutím na ustanovení § 42 odst. 1 tr. zák. Přihlédnuto bylo při tom k osobním poměrům obžalovaného, který je rozvedený a má zákonnou povinnost k výživě dvou nezletilých dětí. Přitěžující v daném případě byla konkurence více trestných činů. Polehčovalo doznání se k činům. Se zřetelem k tomu, že podle § 42 tr. zák. se horní hranice trestní sazby odnětí svobody, stanovená v zákoně, zvyšuje o jednu třetinu a trest se mu ukládá v horní polovině takto stanovené trestní sazby, byl obžalovanému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků.