Při ukládání souhrnného trestu nemusí soud obligatorně uložit trest zákazu činnosti, byl-li takový trest uložen již dřívějším rozsudkem (§ 35 odst. 2 posl. věta tr. zák.). Bude však zpravidla v rozporu s účelem trestu, jestliže soud takový trest neuloží novým rozsudkem, a to proto, že již při ukládání trestu dřívějším rozsudkem byly splněny zákonné podmínky pro uložení tohoto druhu trestu.
Č. 19/1979 sb. rozh.
Při ukládání souhrnného trestu nemusí soud obligatorně uložit trest zákazu činnosti, byl-li takový trest uložen již dřívějším rozsudkem ( § 35 odst. 2 posl. věta tr. zák.). Bude však zpravidla v rozporu s účelem trestu, jestliže soud takový trest neuloží novým rozsudkem, a to proto, že již při ukládání trestu dřívějším rozsudkem byly splněny zákonné podmínky pro uložení tohoto druhu trestu.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. 9. 1978 sp. zn. 3 Tz 16/78.)
K stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ČSR Nejvyšší soud ČSR po vyslovení porušení zákona sám rozhodl tak, že uložil také trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků.
Rozsudkem okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 5. 1977 sp. zn. 4 T 79/77 byl obviněný M. R. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na osm měsíců a pro jeho výkon zařazen podle § 39a odst. 2 písm. a) tr. zák. do první nápravně výchovné skupiny. Dále byl obviněnému podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků. Obviněný spáchal trestný čin podle rozsudku tím, že dne 3. 2. 1977 v Plzni při řízení nákladního automobilu způsobil na přechodu pro chodce smrtelné zranění J. Č. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku bylo usnesením krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 1977 sp. zn. 5 To 201/77 podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. Obviněný nastoupil výkon trestu odnětí svobody dne 27. 10. 1977.
Dalším rozsudkem okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 1. 1978 sp. zn. 3 T 184/77 byl obviněný uznán vinným trestnými činy neoprávněného užívání cizího motorového vozidla podle § 209a odst. 1, 3 písm. b) a § 209a odst. 2 tr. zák. a odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na jeden rok se zařazením podle § 39a odst. 2 písm. a) tr. zák. do první nápravně výchovné skupiny za současného zrušení výroku o trestu v předchozím rozsudku téhož soudu ze dne 25. 5. 1977 sp. zn. 4 T 79/77. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby poškozenému Bytovému podniku města Plzně uhradil škodu ve výši 326 Kčs.
Obviněný spáchal trestné činy podle tohoto rozsudku tím, že dne 22. 7. 1976 jako řidič u Bytového podniku města Plzně odvezl bez souhlasu vedoucích pracovníků uvedené organizace V. M. z Plzně do Mariánských Lázní do opravny karosérii osobního automobilu a způsobil tak uvedené organizaci škodu ve výši 188 Kčs, dále dne 28. 7. 1976 uskutečnil opět bez souhlasu zmíněné organizace jízdu nákladním autem z Plzně do Mariánských Lázní a zpět pro opravenou karosérii osobního automobilu V. M. a poškodil tak uvedený podnik o částku 257 Kčs a posléze dne 4. 1. 1977 jako závozník se spoluobviněným A. K., řidičem téhož podniku, se podílel na neoprávněné jízdě z Plzně do Kožlan, kam odvezli V. M. opravenou karosérii osobního automobilu a způsobil tak škodu ve výši 107 Kčs. Tento rozsudek nebyl napaden odvoláním a nabyl právní moci dne 6. 4. 1978.
Proti tomuto rozsudku okresního soudu podal ministr spravedlnosti ČSR v šestiměsíční lhůtě uvedené v § 272 tr. ř. stížnost pro porušení zákona. Dovodil v ní, že tímto rozsudkem byl porušen zákon v ustanoveních § 23 odst. 1 a § 49 odst. 1 tr. zák. tím, že obviněnému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody za současného zrušení výroku o trestu v předchozím rozsudku a obviněnému nebyl vedle trestu odnětí svobody nově uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, který byl obviněnému uložen v předchozím rozsudku.
Nejvyšší soud ČSR přezkoumal v rozsahu ustanovení § 267 odst. 2 tr. ř. správnost jen těch výroků, které se týkají obviněného M. R., jakož i řízení, jež této části rozhodnutí předcházelo, a shledal, že byl porušen zákon ve vytýkaném směru.
Podle § 35 odst. 1 tr. zák. uloží soud souhrnný trest, odsuzuje-li pachatel za dva nebo více trestných činů, popřípadě přečinů, a to podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin nejpřísněji trestný. Podle týchž zásad se ukládá souhrnný trest podle § 35 odst. 2 tr. zák., jestliže soud odsuzuje pachatele pro trestný čin, popřípadě přečin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek o jiném jeho trestném činu nebo přečinu. Smyslem tohoto ustanovení je, aby souhrnný trest tvořil jednotu, jako by šlo o trest úhrnný. Souhrnný trest nesmí však být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. Podle poslední věty § 35 odst. 2 tr. zák. v rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším. Není zde tedy výslovně uveden trest zákazu činnosti. Z toho však nelze dovodit, že při ukládání souhrnného trestu není soud povinen zkoumat ze všech zákonných hledisek pro ukládání trestu, zda účel trestu uvedený v ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. nevyžaduje uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel pachateli vedle trestu odnětí svobody, zejména když v souzeném případě byly pro uložení tohoto trestu splněny podmínky již při rozhodování soudu o trestném činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák.
Z rozsudku okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 5. 1977 sp. zn. 4 T 79/77 a z usnesení krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 1977 sp. zn. 5 To 201/77, jímž bylo odvolání obviněného proti zmíněnému rozsudku okresního soudu zamítnuto, je patrno, že obviněnému byl v této věci uložen za trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 2 tr. zák. nepodmíněný trest odnětí svobody se zařazením do první nápravně výchovné skupiny a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků proto, že obviněný jako řidič nákladního auta v důsledku nepřiměřené rychlosti na přechodu pro chodce srazil a smrtelně zranil chodkyni J. Č. Šlo o výlučné zavinění ze strany obviněného. Dále bylo o obviněném zjištěno, že v letech 1972 až 1976 se dopustil celkem pěti dopravních přestupků, z nichž jeden se týká nedání přednosti v jízdě a zavinění malé dopravní nehody a druhý vysokého překročení rychlosti jízdy; tyto přestupky jsou závažné a nasvědčují tomu, že obviněný je neukázněným řidičem. Tuto neukázněnost projevil obviněný též ve věci souzené u okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 3 T 184/77, v níž byl uznán vinným trestnými činy neoprávněného užívání cizího motorového vozidla podle § 209a odst. 1, 3 písm. b) a § 209a odst. 2 tr. zák. V této věci byl obviněnému správně uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na jeden rok se zařazením do první nápravně výchovné skupiny za současného zrušení výroku o trestu v předchozím rozsudku. Nedostatkem však je, že okresní soud při úvaze o souhrnném trestu nevzal zřetel na tu skutečnost, že účel trestu uvedený v ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. vyžadoval se zřetelem na okolnosti výše rozvedené, aby byl obviněnému uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v rozsahu, jak mu byl uložen v předchozím rozsudku. Pokud tedy takto okresní soud nepostupoval, porušil zákon v ustanoveních § 23 odst. 1 a § 49 odst. 1 tr. zák. Uložený souhrnný trest je proto ve zřejmém rozporu s účelem trestu ( § 266 odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud ČSR proto z podnětu stížnosti pro porušení zákona vyslovil uvedené porušení zákona a rozhodl sám tak, že výrok o trestu v napadeném rozsudku u obviněného M. R. doplnil tak, že uložil podle § 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků.