Povinnost vyžádat si předem závazné stanovisko orgánu státní památkové péče dle § 14 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, platí i pro udržovací práce prováděné v interiéru domu, který se nachází v památkové zóně.
[24] Podstatu nyní projednávané věci tvoří polemika žalobce se závěry správních orgánů, že se žalobce dopustil přestupku dle § 39 odst. 1 písm. g) památkového zákona. Žalobce zpochybňuje jejich závěr o tom, že před provedením udržovacích prací byl povinen vyžádat si stanovisko orgánu státní památkové péče.
[25] Podle § 14 odst. 2 památkového zákona platí, že vlastník (správce, uživatel) nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace, nebo památkové zóny (§ 17), je povinen k zamýšlené stavbě, prodejnímu stánku, konstrukci a zařízení pro slavnostní výzdobu a osvětlení budov, jejichž umístění nepřesáhne 30 po sobě jdoucích dnů, změně stavby, terénním úpravám, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravě dřevin nebo udržovacím pracím na této nemovitosti si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, není-li tato jeho povinnost podle tohoto zákona nebo na základě tohoto zákona vyloučena (§ 6a, 17).
[26] Dle § 6a odst. 1 památkového zákona krajský úřad může po projednání s ministerstvem kultury, orgánem územního plánování a příslušnou obcí jako dotčenými orgány vydat opatření obecné povahy o ochraně památkové rezervace nebo památkové zóny nebo jejich částí (dále jen „plán ochrany“), ve kterém se stanoví způsob zabezpečení kulturních hodnot památkové rezervace a památkové zóny z hlediska státní památkové péče, a ve kterém lze určit, u jakých nemovitostí, nejsou-li kulturní památkou, ale jsou v památkové rezervaci nebo památkové zóně, nebo u jakých druhů prací na nich, včetně výsadby a kácení dřevin na veřejných prostranstvích (dále jen „úprava dřevin“), je vyloučena povinnost vlastníka (správce, uživatele) vyžádat si předem závazné stanovisko podle § 14 odst. 2.
[27] Ustanovení § 17 odst. 1 památkového zákona praví, že vyžaduje-li to ochrana nemovité kulturní památky nebo jejího prostředí, vydá obecní úřad obce s rozšířenou působností po vyjádření odborné organizace státní památkové péče územní rozhodnutí o ochranném pásmu a určí, u kterých nemovitostí v ochranném pásmu, nejsou-li kulturní památkou, nebo u jakých druhů prací na nich, včetně úpravy dřevin, je vyloučena povinnost vyžádat si předem závazné stanovisko podle § 14 odst. 2; tato povinnost je vyloučena vždy, jde-li o stavbu, změnu stavby, udržovací práce, umístění nebo odstranění zařízení, jejichž provedením se nezasahuje žádným způsobem do vnějšího vzhledu této nemovitosti. Obecní úřad obce s rozšířenou působností může v ochranném pásmu omezit nebo zakázat určitou činnost nebo učinit jiná vhodná opatření na základě závazného stanoviska dotčeného orgánu.
[28] Z § 39 odst. 1 písm. g) památkového zákona plyne, že se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že provádí stavbu, změnu stavby, terénní úpravy, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravu dřevin nebo udržovací práce na nemovitosti, která není kulturní podmínkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně, v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny bez závazného stanoviska obecního úřadu obce s rozšířenou působností podle § 14 odst. 2 nebo nedodržuje podmínky uvedené v tomto závazném stanovisku, nejde-li o případ vyloučení povinnosti tohoto vlastníka (správce, uživatele) vyžádat si závazné stanovisko (§ 17).
[29] Předmětný dům není samostatnou nemovitou kulturní památku, ale nachází se v památkové zóně. Prováděl-li žalobce na takové nemovitosti udržovací práce, byl povinen v souladu s § 14 odst. 2 památkového zákona vyžádat si předem závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, neboť se jednalo o jeden z případů taxativně vymezených v daném ustanovení.
[30] V řešeném případě totiž povinnost vyžádat si závazné stanovisko nebyla vyloučena žalobcem zmiňovanými § 6a nebo § 17 památkového zákona. Dle § 6a památkového zákona může dojít k situaci, že krajský úřad vydá opatření obecné povahy o ochraně památkové zóny, označované jako plán ochrany. V něm je možné stanovit, jaké druhy prací na nemovitých věcech nacházejících se v památkové zóně, které nejsou samostatnou kulturní památkou, jsou vyloučeny z povinnosti vyžádat si předem závazné stanovisko dle § 14 odst. 2 předmětného zákona. Jak správně poznamenal žalovaný, žádný plán ochrany týkající se města Třebíč, respektive jeho památkové zóny, do současné doby vydán nebyl. Výjimku dle § 6a památkového zákona tak v daném případě uplatnit nelze.
[31] Druhou možnou výjimkou z požadavku vyžádat si předem závazné stanovisko dle § 14 odst. 2 památkového zákona nabízí § 17 tohoto zákona. Ten dopadá na nemovité věci, které nejsou kulturní památkou, ale nachází se v ochranném pásmu. U nich není v případě udržovacích prací a dalších vyjmenovaných činností třeba vyžádat si závazné stanovisko. Ve městě Třebíč ochranné pásmo pro památkovou zónu existuje, avšak daný židovský dům se nachází přímo v památkové zóně, nikoliv v jejím ochranném pásmu. Úprava aplikující se pro nemovité věci v ochranném pásmu se tedy na předmětný židovský dům neuplatní.
[32] Soud tak ve shodě se žalovaným a městským úřadem konstatuje, že povinnost vyžádat si předem závazné stanovisko dle § 14 odst. 2 památkového zákona v nynějším případě vyloučena nebyla. Městský úřad se odůvodněním nutnosti vyžádat si závazné stanovisko věnoval na straně 7–8 svého rozhodnutí. Žalovaný následně v rámci napadeného rozhodnutí stručně popsal důvod nezbytnosti vyžádat si závazné stanovisko na straně 3, přičemž ve zbytku plně odkázal na rozhodnutí městského úřadu. Se závěry správních orgánů se soud ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje.
[33] Žalobce dále uváděl, že potřeba vyžádat si závazné stanovisko byla vyloučena na základě vyhlášky, jelikož předmětem státní památkové péče v zóně nebyl vnitřní prostor domu žalobce.
[34] Dle čl. 4 vyhlášky jsou předmětem státní památkové péče v zónách: a) historický půdorys a jemu odpovídající prostorová a hmotová skladba, městské interiéry včetně povrchu komunikací, historické podzemní prostory, b) panoráma zóny a hlavní dominanty v blízkých a dálkových pohledech, c) nemovité kulturní památky, d) objekty dotvářející charakter zóny, e) veřejná a vyhrazená zeleň, f) ostatní objekty v zóně.
[35] K tomu soud uvádí, že z mapy památkové zóny, jež je součástí správního spisu, vyplývá, že předmětný dům se nachází na hranici prostor určujících charakter památkové zóny a prostor dotvářejících charakter památkové zóny. Dům je totiž z jedné strany ohraničen prostorem určujícím charakter památkové zóny, ve směru od přední synagogy, zatímco druhou stranu domu ohraničuje prostor dotvářející charakter zóny, ve směru od ulice B.
[36] Z výše uvedené citace čl. 4 vyhlášky vyplývá, že předmětem státní památkové péče v zónách jsou mj. objekty dotvářející charakter zóny. Užitím výkladu od menšího k většímu (a minori ad maius) lze dospět k závěru, že pokud předmětem ochrany jsou objekty dotvářející charakter zóny, tím spíše budou předmětem ochrany i prostory určující charakter zóny. Nutnost výkladu v naznačeném smyslu ostatně plyne i ze způsobu řazení zón v čl. 6 dané vyhlášky od těch zasluhujících vyšší míru ochrany po ty méně chráněné. Vyhláška člení území na části A – určující charakter zóny, B – dotvářející charakter zóny, C – doplňující charakter zóny. Z předmětné vyhlášky tedy nelze vyvodit, že by interiéry v předmětném domě byly z povinnosti vyžádat si závazné stanovisko vyloučeny. Soud je ve shodě se žalovaným přesvědčen, že dle čl. 6 odst. 2 písm. d) vyhlášky se při vnějších a vnitřních úpravách nechráněných objektů musí dbát architektonických i funkčních vztahů ke kulturním památkám a navazovat na jejich objemovou a prostorovou skladu. Z toho vyplývá, že je nutno dbát nejen na exteriéry, ale i na interiéry objektů, které sice nejsou kulturními památkami, ale nachází se v památkové zóně a ke kulturním památkám v nich mají vnitřní vztah.
[37] Navíc soud doplňuje, že i pokud by znění vyhlášky jednoznačně vylučovalo povinnost vlastníka vyžádat si závazné stanovisko orgánu památkové péče (což žalobcem zmiňovaná vyhláška nečiní), nemohl by předpis nižší právní síly vyloučit povinnost uloženou vlastníkům stavby zákonem. I vnitřní úpravy domu se totiž mohou v určitých případech promítnout do vnějšího vzhledu domu, proto § 14 odst. 2 památkového zákona stanoví jednoznačnou povinnost vlastníka stavby nacházejícího se v památkové zóně vyžádat si předem závazné stanovisko orgánu státní památkové péče pro všechny typy udržovacích prací prováděných na dané nemovitosti.
[38] Žalobce namítá, že provedením výše specifikovaných udržovacích prací neporušil architektonický a funkční vztah ke kulturním památkám, což měl potvrdit i sám městský úřad v příkazu ze dne 6. 3. 2020. V něm městský úřad uvedl, že „realizovaný rozsah udržovacích prací, který je motivován snahou v dílčích krocích eliminovat negativní působení vlhkosti v interiéru, není primárně v rozporu se zájmy státní památkové péče“. K tomu soud dodává, že na základě dané citace nelze dospět k závěru, že činností žalobce nebyl narušen architektonický a funkční vztah ke kulturním památkám, ale pouze to, že motivace žalobce provést udržovací práce primárně nebyla v rozporu se zájmy státní památkové péče. To však žalobce nezbavovalo povinnosti vyžádat si předem závazné stanovisko orgánu státní památkové péče.
[39] Soud proto uzavírá, že povinnost vyžádat si předem závazné stanovisko orgánu státní památkové péče dle § 14 odst. 2 památkového zákona platí i pro udržovací práce prováděné v interiéru domu, který se nachází v památkové zóně. Tato povinnost v nynějším případě nebyla vyloučena žádným ustanovením zákona ani žalobcem zmiňovanou vyhláškou. Správní orgány tak správně posoudily, že v daném případě došlo k naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 39 odst. 1 písm. g) památkového zákona. (…)