Smyslem podání žádosti o udělení licence žalobkyní bylo získání oprávnění k podnikání v licencované oblasti, k čemuž následně i došlo . Pokud žalobkyně zpochybňuje věcnou správnost data vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti, tak k tomu z obsahu správního spisu vyplynulo, že vznik oprávnění k licencované činnosti byl žalovaným stanoven v rozhodnutí I . stupně tak, že vznikne dnem nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence . K nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence pak došlo dne 6 .
5 . 2014, kdy bylo žalobou napadené rozhodnutí doručeno žalobkyni . Namítá-li žalobkyně, že jí oprávnění k výkonu licencované činnosti mělo být uděleno ke dni 27 . 12 . 2013, tak s ohledem na to, že žalovaný rozhodl o udělení licence podle § 8 energetického zákona dne 20 . 1 . 2014, se žalobkyně nemůže dovolávat toho, že fakticky splnila podmínky pro podnikání v licencované oblasti ve smyslu § 5 energetického zákona dříve, než bylo správní rozhodnutí vydáno . Je tomu tak proto, že se v případě rozhodnutí o udělení licence jedná o správní rozhodnutí konstitutivní povahy, a nikoli rozhodnutí povahy deklaratorní, které by určovalo vznik oprávnění k licencované činnosti zpětně .
Krajský soud zdůrazňuje, že ačkoli to, že žadatel o udělení licence splnil technické předpoklady, vychází z faktického stavu věci, musí být tento faktický stav prokázán v rámci správního řízení před žalovaným . Až poté, kdy je skutkový stav věci žalovaným zjištěn takovým způsobem, že o něm nejsou jakékoli důvodné pochybnosti ve smyslu § 3 správní- SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 10 /2016 ho řádu z roku 2004, může žalovaný, který je garantem toho, že subjekt, kterému licenci k podnikání v oblasti energetiky udělí, splňuje všechny zákonné podmínky, přistoupit k vydání rozhodnutí ve věci samé, tedy k udělení licence k podnikání ve státem regulovaném odvětví .
Udělením licence správním rozhodnutím žalovaný teprve zakládá právo žadatele o licenci podnikat v regulovaném odvětví, a to ex nunc, tedy nikoli pouze deklaruje oprávnění již snad existující, jak se snaží dovozovat žalobkyně (§ 3 odst . 3 energetického zákona) . Pokud měla žalobkyně za to, že žalovaný ve správním řízení o udělení licence postupuje liknavě, že skutkový stav věci již je spolehlivě prokázán a žalovaný provádí pouze neúčelné, zbytečné úkony, měla využít výše zmíněné prostředky ochrany proti nečinnosti .
Z argumentace žalobkyně je zjevné, že její snahou jak v řízení před správním orgánem, tak i v řízení před krajským soudem je docílit vydání správního rozhodnutí o udělení licence k datu před 31 . 12 . 2013 . Předpokladem vzniku oprávnění k provozování činnosti je však vydání správního rozhodnutí ve věci samé a jeho následné nabytí právní moci . Žalovaný tak rozhodl správně, pokud rozklad proti rozhodnutí I . stupně o udělení licence zamítl a uvedl, že rozhodnutí o udělení licence je rozhodnutí, jehož účinky nastávají ex nunc, a právo jím přiznané nemůže vzniknout dříve, než je rozhodnutí vydáno .
Domáhá-li se účastník řízení vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti k období, po kterém teprve následovalo vydání rozhodnutí, jež ho má k této činnosti opravňovat, nelze takovému požadavku vyhovět . (…) O prodloužení licence na obchod s elektřinou může Energetický regulační úřad rozhodnout pouze na podkladě žádosti podané ve lhůtě dle § 9 odst. 6 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích, tj. na podkladě žádosti podané v časovém rozpětí nejdříve 6 měsíců a nejpozději 90 dnů před uplynutím doby, na kterou byla licence udělena.
Marným uplynutím této lhůty právo na prodloužení udělené licence zaniká a je třeba požádat o vydání licence nové.
Smyslem podání žádosti o udělení licence žalobkyní bylo získání oprávnění k podnikání v licencované oblasti, k čemuž následně i došlo . Pokud žalobkyně zpochybňuje věcnou správnost data vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti, tak k tomu z obsahu správního spisu vyplynulo, že vznik oprávnění k licencované činnosti byl žalovaným stanoven v rozhodnutí I . stupně tak, že vznikne dnem nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence . K nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence pak došlo dne 6 .
5 . 2014, kdy bylo žalobou napadené rozhodnutí doručeno žalobkyni . Namítá-li žalobkyně, že jí oprávnění k výkonu licencované činnosti mělo být uděleno ke dni 27 . 12 . 2013, tak s ohledem na to, že žalovaný rozhodl o udělení licence podle § 8 energetického zákona dne 20 . 1 . 2014, se žalobkyně nemůže dovolávat toho, že fakticky splnila podmínky pro podnikání v licencované oblasti ve smyslu § 5 energetického zákona dříve, než bylo správní rozhodnutí vydáno . Je tomu tak proto, že se v případě rozhodnutí o udělení licence jedná o správní rozhodnutí konstitutivní povahy, a nikoli rozhodnutí povahy deklaratorní, které by určovalo vznik oprávnění k licencované činnosti zpětně .
Krajský soud zdůrazňuje, že ačkoli to, že žadatel o udělení licence splnil technické předpoklady, vychází z faktického stavu věci, musí být tento faktický stav prokázán v rámci správního řízení před žalovaným . Až poté, kdy je skutkový stav věci žalovaným zjištěn takovým způsobem, že o něm nejsou jakékoli důvodné pochybnosti ve smyslu § 3 správní- SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 10 /2016 ho řádu z roku 2004, může žalovaný, který je garantem toho, že subjekt, kterému licenci k podnikání v oblasti energetiky udělí, splňuje všechny zákonné podmínky, přistoupit k vydání rozhodnutí ve věci samé, tedy k udělení licence k podnikání ve státem regulovaném odvětví .
Udělením licence správním rozhodnutím žalovaný teprve zakládá právo žadatele o licenci podnikat v regulovaném odvětví, a to ex nunc, tedy nikoli pouze deklaruje oprávnění již snad existující, jak se snaží dovozovat žalobkyně (§ 3 odst . 3 energetického zákona) . Pokud měla žalobkyně za to, že žalovaný ve správním řízení o udělení licence postupuje liknavě, že skutkový stav věci již je spolehlivě prokázán a žalovaný provádí pouze neúčelné, zbytečné úkony, měla využít výše zmíněné prostředky ochrany proti nečinnosti .
Z argumentace žalobkyně je zjevné, že její snahou jak v řízení před správním orgánem, tak i v řízení před krajským soudem je docílit vydání správního rozhodnutí o udělení licence k datu před 31 . 12 . 2013 . Předpokladem vzniku oprávnění k provozování činnosti je však vydání správního rozhodnutí ve věci samé a jeho následné nabytí právní moci . Žalovaný tak rozhodl správně, pokud rozklad proti rozhodnutí I . stupně o udělení licence zamítl a uvedl, že rozhodnutí o udělení licence je rozhodnutí, jehož účinky nastávají ex nunc, a právo jím přiznané nemůže vzniknout dříve, než je rozhodnutí vydáno .
Domáhá-li se účastník řízení vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti k období, po kterém teprve následovalo vydání rozhodnutí, jež ho má k této činnosti opravňovat, nelze takovému požadavku vyhovět . (…) O prodloužení licence na obchod s elektřinou může Energetický regulační úřad rozhodnout pouze na podkladě žádosti podané ve lhůtě dle § 9 odst. 6 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích, tj. na podkladě žádosti podané v časovém rozpětí nejdříve 6 měsíců a nejpozději 90 dnů před uplynutím doby, na kterou byla licence udělena.
Marným uplynutím této lhůty právo na prodloužení udělené licence zaniká a je třeba požádat o vydání licence nové.
Žalovaný obdržel dne 5 . 6 . 2013 žádost žalobkyně (držitelky licence na obchod s elektřinou) o změnu licence pro podnikání v energetických odvětvích, konkrétně o prodloužení doby platnosti této licence na dalších 5 let počínaje datem 25 . 6 . 2013 . Žalovaný vydal dne 25 . 6 . 2013 usnesení, kterým řízení o žádosti žalobkyně podle § 66 odst . 1 písm . b) správního řádu ve spojení s § 9 odst . 6 energetického zákona zastavil .
Dle odůvodnění tohoto usnesení žalobkyně ve lhůtě stanovené § 9 odst . 6 energetického zákona žádost o prodloužení doby platnosti licence nedoplnila a žalovaný shledal žádost zjevně právně nepřípustnou . Rozhodnutím předsedkyně žalovaného ze dne 2 . 10 . 2013 bylo usnesení I . stupně zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu projednání . Předsedkyně žalovaného napadenému usnesení vytýkala především jeho nedostatečné odůvodnění způsobující jeho nepřezkoumatelnost, jelikož v rozhodnutí nebyly uvedeny důvody vedoucí žalovaného k závěru o zjevné právní nepřípustnosti podané žádosti . Dále nebylo zřejmé, proč správní orgán I . stupně poukazoval na absenci doplnění žádosti, když z obsahu správního spisu nevyplývalo, že by žalobkyně jako žadatelka byla k jakémukoli doplnění vyzvána .
Dne 13 . 11 . 2013 žalovaný vydal nové usnesení, kterým opětovně rozhodl o zastavení řízení dle § 66 odst . 1 písm . b) správního řádu z důvodu zjevné právní nepřípustnosti podané žádosti . Toto usnesení odůvodnil tak, že podle § 9 odst . 6 energetického zákona musí být žádost podána nejdříve 6 měsíců a nejpozději 90 dnů před uplynutím doby, na kterou byla licence udělena . Žalobkyni vzniklo oprávnění k výkonu licencované činnosti na dobu 5 let dnem nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence, přičemž konec této pětileté doby připadl na den 23 . 6 . 2013 . Vzhledem k tomu, že žádost byla podána až dne 5 . 6 . 2013, nebyly uvedené lhůty dodrženy, a tedy žalovaný dospěl k závěru, že žádost žalobkyně nelze projednat, a řízení o ní zastavil .
Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí bránila rozkladem, o němž předsedkyně žalovaného rozhodla rozhodnutím ze dne 20 . 2 . 2014 tak, že podaný rozklad zamítla a správní rozhodnutí I . stupně potvrdila . V odůvodnění rozhodnutí poukázala na skutečnost, že zákonodárce jako jednu z podmínek pro prodloužení licence jednoznačně stanovil časový úsek, ve kterém musí být žádost o prodloužení podána, přičemž žalobkyně jako žadatel tuto lhůtu nedodržela . Předsedkyně žalovaného se ztotožnila se závěry správního rozhodnutí I .
stupně, dle kterého žalovaný nemůže překračovat své zákonem vymezené pravomoci a lhůtu si svévolně upravovat . O žádosti lze rozhodnout pouze tehdy, byla- -li podána v určeném časovém rozmezí; důsledkem opožděné žádosti držitele licence je prekluze práva na její prodloužení (přesněji řečeno změnu, kam je systematicky v energetickém zákoně řazena), k čemuž došlo i v nyní posuzovaném případě . Předsedkyně žalovaného rovněž doplnila, že žalobkyně měla možnost v době, kdy již věděla, že lhůta pro prodloužení licence uplynula, požádat žalovaného o vydání licence nové .
Za této situace by sice nepřicházel v úvahu zjednodušený postup, nýbrž standardní postup při vydávání licence, a k žádosti by bylo třeba doplnit všechny požadované podklady (tedy SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 10/2 016 včetně podkladů dle § 7 odst . 4 energetického zákona), nicméně žádost by byla podána v souladu se zákonem a žalovaný by při splnění všech zákonných podmínek žádosti vyhověl .
Žalobkyně podala proti rozhodnutí ze dne 20 . 2 . 2014 žalobu, kterou se domáhala jeho zrušení . V žalobě namítala, že žalovaný vycházel z nesprávného právního posouzení celé věci, čímž své rozhodnutí zatížil vadou způsobující jeho nezákonnost . Žalobkyně pokládala závěry žalovaného o zjevné právní nepřípustnosti jí podané žádosti za absurdní a nemající oporu v zákoně . Žalovaný se navíc dostal do rozporu s původním zrušovacím rozhodnutím předsedkyně žalovaného, neboť opětovně řízení o žádosti žalobkyně o prodloužení licence na obchod s elektřinou zastavil, aniž by o věci meritorně rozhodl .
Žalobkyně se tak znovu ocitla ve stavu, kdy o jí podané žádosti nebylo věcně rozhodnuto, neboť řízení o ní bylo opětovně zastaveno pro údajnou nepřípustnost s odůvodněním, že žalobkyně žádost o prodloužení licence nepodala včas, resp . v časovém rámci předpokládaném § 9 odst . 6 energetického zákona . Dle konstantní judikatury přitom zjevná právní nepřípustnost ve smyslu § 45 odst . 3 správního řádu nastává tehdy, pokud je již ze samotné žádosti patrné, že jí nelze vyhovět, neboť to právní úprava neumožňuje .
Tak tomu ale v daném případě dle názoru žalobkyně nebylo .
Žalobkyně dále citovala závěry obsažené v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a s odkazem na relevantní ustanovení energetického zákona namítala, že pravomoc žalovaného rozhodovat o žádostech o prodloužení zakládá generálně § 17 odst . 6 písm . a) energetického zákona, přičemž náležitosti žádosti stanoví § 9 odst . 7 téhož zákona . Dle § 9 odst . 6 věty první energetického zákona platí, že „[p]ožádá-li držitel licence na obchod s elektřinou nebo plynem nejdříve 6 měsíců a nejpozději 90 dní před uplynutím doby, na kterou byla licence udělena, o její prodloužení, Energetický regulační úřad rozhodne o prodloužení doby, na kterou byla licence udělena, nejvýše však o dobu SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 10 /2016
stanovenou podle § 4 odst. 2.“ Dle věty druhé tohoto ustanovení zákona pak „[l]icence na obchod s elektřinou […] nezaniká do právní moci rozhodnutí o žádosti o její prodloužení“ . Z těchto ustanovení přitom nelze dovodit, že by žádost o prodloužení licence mohla být podána pouze a jen v zákonem určeném časovém rámci . Ustanovení § 9 odst . 6 energetického zákona dle názoru žalobkyně pouze upravuje postup žalovaného v případě, že je žádost v uvedeném časovém rámci podána, přičemž se jedná o jakýsi zákonný příkaz „kladného vyřízení žádosti“, kdy úřad musí za splnění ostatních zákonných podmínek rozhodnout o prodloužení žádosti .
Toto ustanovení však nepředstavuje povinnost žadatelů podávat žádost o prodloužení pouze v uvedeném časovém rámci ani nepředstavuje nemožnost žalovaného o takto podané žádosti rozhodnout . Dle názoru žalobkyně tedy nepochybně je možno žádost o prodloužení projednat i v případech, kdy k podání žádosti došlo mimo zákonem určený časový rámec, a žalovaný tedy musí i o takové žádosti rozhodnout . Žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě nesouhlasil se závěry žalobkyně, že z dikce § 9 odst . 6 věty první energetického zákona není možno dovodit, že by žádost musela být podána pouze a jen ve stanoveném časovém rámci .
Žalovaný byl naopak toho názoru, že výklad § 9 odst . 6 energetického zákona je jednoznačný, neboť stanovením rozpětí lhůty pojmy „nejdříve“ a „nejpozději “ zákonodárce určil charakter lhůty jako lhůty hmotněprávní, jejímž marným uplynutím nastává prekluze práva . Jelikož žalobkyně v zákonem stanovené lhůtě žádost o prodloužení licence nepodala, její právo na toto prodloužení zaniklo . Žalovaný dále upozornil, že nemá „zákonný příkaz kladného vyřízení žádosti“, jak se žalobkyně mylně domnívala, neboť žalovaný musí i v případě žádosti podané ve lhůtě zjišťovat naplnění zákonem stanovených předpokladů pro prodloužení licence, a to zejména s ohledem na znění § 7 odst .
4 energetického zákona . Žalovaný tak setrval na svých závěrech, že žádosti o prodloužení
licence podané po uplynutí lhůt stanovených v § 9 odst . 6 energetického zákona vyhovět nemohl, a proto bylo správní řízení dle § 66 odst . 1 písm . b) správního řádu zastaveno .
Žalovaný zároveň doplnil, že žalobkyně měla možnost v době, kdy již věděla, že lhůta pro prodloužení licence uplynula, požádat žalovaného o vydání licence nové . Za této situace by sice nepřicházel v úvahu zjednodušený postup a žalobkyně by byla povinna k žádosti předložit veškeré požadované doklady (tj . včetně těch uvedených v § 7 odst . 4 energetického zákona), avšak žalovaný by při splnění všech podmínek byl povinen žádosti vyhovět .
Žalobkyně reagovala na vyjádření žalovaného podáním repliky, v níž nesouhlasila s právními závěry žalovaného, a jím přijatý výklad právních předpisů pokládala za příliš restriktivní, ústavně nekonformní a žalobkyni poškozující . Tvrzená prekluze práva, kterou žalovaný spojuje s uplynutím lhůty, není dle názoru žalobkyně v právním předpisu vůbec vyjádřena a je postavena čistě na svévoli žalovaného . Žalovaný o žádosti žalobkyně měl a mohl rozhodnout, což ovšem neučinil a řízení zastavil .
Krajský soud v Brně žalobu zamítl .
Z odůvodnění:
V.
Posouzení věci krajským soudem
(…) V projednávané věci je předmětem soudního přezkumu otázka, zda žalovaný měl a mohl meritorně rozhodnout o prodloužení licence na obchod s elektřinou (případně na obchod s plynem) v případě, kdy žadatel (zde žalobkyně) nedodržel zákonem stanovenou lhůtu v podobě časového rozmezí pro podání žádosti o prodloužení licence . Přitom skutečnost, že žalobkyně tuto lhůtu nedodržela a v zákonem stanoveném rozpětí žádost o prodloužení licence (jejímž byla držitelem) nepodala, není mezi účastníky řízení sporná .
Sporné je toliko právní posouzení zákonnosti postupu žalovaného, který v důsledku toho věc meritorně neprojednával a dle § 66 odst . 1 písm . b) správního řádu řízení zastavil z důvodu zjevné nepřípustnosti takto podané žádosti .
Prodloužení doby platnosti licence je v energetickém zákoně systematicky zařazeno do § 9 upravujícího změny rozhodnutí o udělení licence . Podle § 9 odst . 6 energetického zákona platí, že „[p]ožádá-li držitel licence na obchod s elektřinou nebo plynem nejdříve 6 měsíců a nejpozději 90 dní před uplynutím doby, na kterou byla licence udělena, o její prodloužení, Energetický regulační úřad rozhodne o prodloužení doby, na kterou byla licence udělena, nejvýše však o dobu stanovenou podle § 4 odst.
2. Licence na obchod s elektřinou nebo na obchod s plynem nezaniká do právní moci rozhodnutí o žádosti o její prodloužení.“ Dle § 9 odst . 7 téhož zákona „[ž]ádost právnické osoby o prodloužení doby, na kterou byla licence udělena, obsahuje náležitosti podle § 7 odst.
3. Doklady podle § 7 odst. 4 se nevyžadují, ledaže si jejich doložení v případě důvodných pochybností o splnění podmínek pro udělení licence Energetický regulační úřad vyžádá. Ustanovení § 7 odst. 5 a 6 se použije obdobně.“
Dle § 7 odst . 3 energetického zákona „[ž]ádost o udělení licence právnické osobě obsahuje a) obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, jméno a příjmení, rodné číslo a identifikační číslo, pokud byla přidělena, a bydliště osoby nebo osob, které vykonávají funkci statutárního orgánu nebo jsou jeho členy, a způsob, jakým jednají jménem právnické osoby, b) předmět, místo a rozsah podnikání, seznam provozoven, u licence na distribuci a rozvod též vymezené území, c) identifikační číslo, bylo-li přiděleno, d) údaje týkající se odpovědného zá- stupce, e) požadovanou dobu, na kterou má být licence udělena, a navrhovaný termín zahájení výkonu licencované činnosti, SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 10/2 016 f) u zahraniční právnické osoby umístění organizační složky v České republice a údaje uvedené v písmeni a) týkající se vedoucího organizační složky; je-li odpovědným zástupcem nebo vedoucím organizační složky osoba s bydlištěm mimo území České republiky, též místo jejího pobytu v České republice, pokud na území České republiky pobývá.“
Dle § 7 odst . 4 téhož zákona se k žádosti podle odstavce 3 rovněž připojí
„a) kopie smlouvy nebo listiny o zřízení nebo založení právnické osoby, u osob zapsaných v obchodním či obdobném rejstříku postačí výpis z tohoto rejstříku; zahraniční právnická osoba připojí výpis z obchodního či obdobného rejstříku vedeného ve státě sídla a doklad o tom, že její organizační složka na území České republiky je zapsána do obchodního rejstříku, pokud byl již její zápis proveden, a doklad o provozování podniku v zahraničí, b) v případě fyzické osoby, osoby, která je statutárním orgánem nebo jeho členem, a odpovědného zástupce výpis z cizozemské evidence trestů nebo rovnocenný doklad vydaný orgánem státu, jehož je občanem, jakož i státu, kde se naposledy osoba v posledních 3 letech zdržovala nepřetržitě po dobu nejméně 6 měsíců; nevydává-li stát takové doklady, pak prohlášení o bezúhonnosti učiněné před příslušným orgánem takového státu; tyto doklady nebo prohlášení nesmí být starší než 6 měsíců, c) doklady prokazující odbornou způsobilost fyzické osoby a odpovědného zástupce, d) doklady prokazující finanční a tech- nické předpoklady, e) doklady prokazující vlastnické nebo užívací právo k energetickému zařízení, f) prohlášení odpovědného zástupce, že souhlasí s ustanovením do funkce a že není ustanoven do funkce odpovědného zástupce pro licencovanou činnost u jiného držitele licence, g) u zahraniční fyzické osoby doklady o trvalém pobytu, nejedná-li se o fyzickou SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 10 /2016 osobu, která je občanem členského státu Evropské unie; zahraniční fyzická osoba, která zřizuje na území České republiky organizační složku podniku, doklad prokazující, že má podnik mimo území České republiky, a doklady o jeho provozování, h) doklady o umístění provozovny nebo vymezeného území.“
Krajský soud dále uvádí, že institut tzv . prodloužení doby platnosti licence byl do energetického zákona doplněn novelou provedenou zákonem č . 158/2009 Sb . Jak v této souvislosti vyplývá z důvodové zprávy k předmětné novele, smyslem zavedení tohoto institutu bylo upravit „zjednodušený postup pro ty subjekty, které již držiteli licencí jsou, a má uplynout doba, na kterou byla licence vydána. V takovém případě rozhodne Energetický regulační úřad o prodloužení doby, na kterou byla licence na obchod s elektřinou nebo na obchod s plynem vydána, na žádost stávajícího držitele, avšak bez nutnosti dokládat všechny skutečnosti, které musí k žádosti doložit ten, kdo dosud činnost obchodu s elektřinou nebo s plynem nevykonává.
Povinnost doložení těchto skutečností bude jen v případě důvodných pochybností o splnění podmínek pro udělení licence. V takovém případě si bude muset jejich doložení Energetický regulační úřad vyžádat.“ Je tedy zřejmé, že úmyslem zákonodárce bylo v případech, kdy již subjekt drží licenci na obchod s elektřinou (resp . s plynem) a žádá o prodloužení doby její platnosti, provést pouze zjednodušený postup, který by subjekty nezatěžoval dokládáním veškerých shora vyjmenovaných náležitostí jak dle § 7 odst .
3, tak dle § 7 odst . 4 energetického zákona, jako tomu je v případě žádostí u udělení nové licence, ale toliko náležitostí dle § 7 odst . 3 tohoto zákona .
Jako vstupní podmínku pro tento zjednodušený postup však energetický zákon v § 9 odst . 6 stanoví lhůtu v podobě časového rozpětí pro podání žádosti, a to nejdříve 6 měsíců a nejpozději 90 dnů před uplynutím doby, na kterou byla licence udělena . Pokud je žádost v této lhůtě podána, zákon stano- ví, že Energetický regulační úřad rozhodne o prodloužení doby, na kterou byla licence udělena (nejdéle však o dobu stanovenou v § 4 odst . 2 energetického zákona), přičemž platí, že stávající licence nezaniká do právní moci rozhodnutí o žádosti o její prodloužení .
Dikce shora citovaného § 9 odst . 6 energetického zákona přitom může navozovat dojem, jak na tuto skutečnost poukazovala žalobkyně v podané žalobě, že v případě podání žádosti je žalovaný povinen jí bez dalšího (automaticky) vyhovět a že § 9 odst . 6 energetického zákona v sobě obsahuje zákonný příkaz kladně rozhodnout a licenci prodloužit . S tímto posouzením se však krajský soud ne zcela ztotožňuje . Je zřejmé, že úmyslem zákonodárce (jak to vyplývá ze shora citované důvodové zprávy) bylo při prodlužování již udělených licencí zavést určité zjednodušení v postupu, který by držitele licencí nezatěžoval opětovným dokládáním veškerých náležitostí .
Nelze však dospět k závěru, že by z citované právní úpravy vyplývalo prodlužování licencí bez dalšího . Ani včasné podání žádosti ve stanoveném časovém rozpětí totiž žalovaného nezbavuje povinnosti zkoumat veškeré zákonem upravené náležitosti, což vyplývá zejména z § 9 odst . 7 energetického zákona, dle kterého si žalovaný může, má-li důvodné pochybnosti o splnění podmínek pro prodloužení doby licence, vyžádat také předložení veškerých náležitostí a podkladů jako v případě udělování licence nové, tj .
včetně náležitostí vyjmenovaných v § 7 odst . 4 energetického zákona (viz citace shora) . Stanovení časového rámce pro podání žádosti přitom má v případě prodlužování doby platnosti licencí své opodstatnění . Zákonný požadavek na to, aby žádost o prodloužení licence byla podána ve stanoveném časovém úseku, je požadavkem racionálním, a to především s ohledem na zachování časové návaznosti (kontinuity) ve výkonu licencované obchodní činnosti . Z tohoto důvodu ostatně energetický zákon stanoví, že licence na obchod s elektřinou nezaniká do doby právní moci rozhodnutí o žádosti o její prodloužení .
Zákonná lhůta pro podání žádosti stanovená v rozpětí nejdříve 6 měsíců a nejpozději 90 dnů před uplynutím doby, na kterou byla licence udělena, je přitom lhůtou dostatečně dlouhou, v níž držitel licence může o její prodloužení požádat, a poskytuje také dostatečný prostor k vydání rozhodnutí žalovanému (včetně garance platnosti licence až do doby pravomocného rozhodnutí žalovaného dle § 9 odst . 6 věty poslední energetického zákona), který je touto lhůtou vázán a nemůže ji svévolně překračovat . Neoprávněně by tím totiž zakládal nerovnost a zvýhodňoval žadatele, kteří žádost ve stanovené lhůtě nepodali, oproti těm, kteří si náležitě střežili svá práva a kteří o prodloužení licence v zákonem stanoveném rozpětí řádně požádali .
Krajský soud tak přisvědčuje závěrům a výkladu žalovaného, že o prodloužení licence, které energetický zákon systematicky řadí mezi změny rozhodnutí o udělení licence, lze rozhodnout pouze a jedině na podkladě žádosti podané v této lhůtě . Uvedený výklad nelze dle krajského soudu pokládat za extenzivní ani účelový, ale jak bylo uvedeno výše, vychází z racionálního požadavku na navazující, kontinuální výkon licencovaného obchodu s elektřinou (resp . obchodu s plynem), jakož i z legitimního očekávání na straně držitelů licencí, že mohou v případě nezměněných podmínek na podkladě včas podaných žádostí očekávat prodloužení dříve udělených licencí . Stanovením rozpětí lhůty za použití pojmů „nejdříve“ a „nejpozději“ zákonodárce jednoznačně deklaroval, že marným uplynutím této lhůty se žadatelé o možnost prodloužení licence připravují, a tedy jim právo na prodloužení již udělené licence zaniká .
Větu poslední § 9 odst . 6 energetického zákona, dle které licence na obchod s elektřinou nebo na obchod s plynem nezaniká do právní moci rozhodnutí o žádosti o její prodloužení, pak nelze ve světle výše uvedeného vykládat jinak, než že toto ustanovení dopadá toliko na žádosti podané v zákonem stanovené lhůtě .
Obdobnou koncepci takto stanovených lhůt lze přitom vysledovat také v jiných veřejnoprávních předpisech, konkrétně je možno jmenovat např . § 47 zákona č . 326/1999 Sb ., o pobytu cizinců na území České republiky, upravující lhůtu pro vydání povolení k dlouho- SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 10/2 016
Akciová společnost Commexim Group proti Energetickému regulačnímu úřadu o pro- dloužení licence na obchod s elektřinou .