PBA ňový řád“, „d. ř.“) Ležíli důkazní břemeno na správci daně ($ 31 odst. 8 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), nepostačí k závěru, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno, pouhé popření skutečností žalobcem tvrzených, aniž by správce daně provedl další dokazování, které je pro věc zásadní.
V žalobě žalobce uvedl, že dne 21. 10. 1993 uzavřel se společností I, s. r. o., smlou- vu o půjčce podle $ 657 a násl. občan- ského zákoníku na částku 75 000 000 Kč se splatností půjčky do 30. 9. 1994. Ve smlouvě sjednal úrok ve výši 22 % p. a. Smlouva byla uzavřena podle občanské- ho zákoníku, a tudíž v tomto režimu byly posuzovány vztahy navazující a všechny právní úkony učiněné kteroukoliv stra- nou. Žalovaný v napadeném rozhodnutí posoudil smlouvu nikoli jako smlouvu o půjčce podle $ 657 a násl. občanského zákoníku, ale jako smlouvu o úvěru po- dle $ 497 a násl. obchodního zákoníku.
S takovým posouzením věci žalobce nesouhlasí. Smlouva o půjčce byla uza- vřena v návaznosti na smlouvu o úvěru, kterou žalobce jako dlužník uzavřel s bankou P., a s., jako věřitelem na částku úvěru 75 000 000 Kč s úrokem 22% a termínem splatnosti 30. 9. 1994. Banka dopisem ze dne 25. 7. 1994 od smlouvy o úvěru odstoupila. Žalobce od smlouvy o půjčce odstoupil 29. 7. 1994. Po od- stoupení od smlouvy byly smluvní stra- ny povinny se vzájemně vypořádat. Dluž- ník žalobcův právní úkon odstoupení od smlouvy akceptoval.
Protože došlo k zániku smlouvy o půjčce, což plyne z korespondence mezi žalobcem a dluž- níkem, přestal žalobce účtovat o náro- cích na přijaté úroky, které se zánikem o půjčce přestaly existovat. Podle $ 35 odst. 2 občanského zákoníku je třeba právní úkony vykládat nejenom podle ja- zykového vyjádření, ale zejména podle vůle toho, kdo právní úkon učinil. V da- ňovém řízení pak podle $ 2 odst. 7 daňo- vého řádu při uplatňování daňových zá- konů nutno brát v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skuteč- nosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně, pokud je zastřen stavem formálně právním a liší se od něho.
Bylo proto po- vinností žalovaného brát v úvahu skuteč- ný obsah právního úkonu. Z důvodu zániku smlouvy o půjčce nebyl dlužník povinen plnit ustanovení smlouvy a hra- dit úroky, žalobce neměl žádný právní ti- tul pro vymáhání úroků, a proto ani ne- mohlo dojít k eventuálním příjmům, které by byly předmětem základu daně, a nemohlo tedy dojít ke zvýšení základu daně a k doměření daně z příjmů. Základ daně byl dopočítán o hypoteticky přijaté úroky ve výši 22 % p. a z půjčené částky, neboť podle názoru žalovaného žalobce od smlouvy o půjčce neodstoupil, a smluv- ní vztah tak trval i nadále.
Mezi smluv- ními stranami bylo dohodnuto splatit půjčku do 30. 9. 1994 a pouze do doby splatnosti půjčky byl dlužník povinen hradit měsíčně úroky ve výši 22 % p. a. z půjčené částky. Úrok z prodlení mezi smluvními stranami dohodnut nebyl. Dle $ 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. či- ní výše úroku z prodlení ročně dvojnáso- bek diskontní sazby stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu. Dlužník mohl být v prodlení s plněním dluhu nejdříve v den následující po dni splatnosti půjčky, tj. 1.
10. 1994, a od tohoto dne byl poplatník oprávněn po- žadovat po dlužníkovi úrok z prodlení, který musel být stanoven v souladu s na- řízením vlády. Diskontní sazba stanove- ná Českou národní bankou platná k prv- nímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu byla ke dni 1. 10. 1994 ve výši 8 % D. a, tedy výše úroku z prodlení mohla být ve výši 16 % p. a Úrok dopočítaný fi- nančním úřadem ve výši 22 % p. a, který dodatečně zvýšil základ daně, přesaho- val dvojnásobek diskontní sazby a byl stanoven v rozporu s nařízením vlády.
Navíc zákon dává věřiteli oprávnění, ni- koliv povinnost, požadovat po dlužníko- vi úrok z prodlení. Pokud by nedošlo 609 257 k odstoupení od smlouvy o půjčce či k zániku smlouvy jiným způsobem, dluž- níkova povinnost platit úroky by zanikla nejpozději 30. 9. 1994. Po tomto datu by byl dlužník povinen zaplatit žalobci úro- ky z prodlení, avšak pouze v případě, že by žalobce jako věřitel po dlužníkovi za- placení úroku z prodlení požadoval. Ža- lobce však již v červenci 1994 učinil úkon směřující ke zrušení smluvního vztahu, dlužník zrušení smluvního vzta- hu akceptoval, a ze strany žalobce tak ne- existovalo oprávnění ani důvod využít svého práva a požadovat po 1.
10. 1994 po dlužníkovi placení úroku z původně půjčené částky. Žalovaný ve svém vyjádření zdůraz- nil, že pro daňové řízení je právně vý- znamnou skutečností, zda o úrocích vy- plývajících z uzavřené smlouvy účtoval žalobce tak, jak to stanoví právní předpi- sy. Úroky z půjčených peněžních pro- středků jsou výnosem poplatníka daně, který má být zohledněn v základu daně podle $ 23 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění platném pro přezkoumávanou věc. Žalobce účtoval do svých výnosů úrok vyplývající z uve- dené smlouvy ještě v roce 1995 s tím, že počínaje rokem 1996 přestal účtovat do svých výnosů úrok vyplývající z této smlouvy.
Podle názoru žalovaného došlo ze strany žalobce ke zkrácení základu da- ně z příjmů právnických osob. S odka- zem na ustanovení $ 2 odst. 7 daňového řádu posoudil žalovaný smlouvu o půjč- ce jako smlouvu o úvěru, a to proto, že předmětná smlouva navazovala na úvě- rovou smlouvu, kterou žalobce uzavřel s bankou P.,a. s., a také s odkazem na text předložené smlouvy. Při půjčce podle $ 657 občanského zákoníku věřitel dluž- níku přenechává věci určené podle dru- hu a při uzavření smlouvy se předpoklá- dá současné předání půjčených věcí.
610 Vznik půjčky předpokládá nejen doho- du stran, ale i skutečné odevzdání před- mětu půjčky. Jestliže bylo ujednáno, že určité věci budou půjčeny teprve v bu- doucnu, nejedná se o smlouvu o půjčce. V předmětné smlouvě došlo k ujednání závazku, že věřitel bude finanční pro- středky čerpat po uzavření smlouvy a po zřízení podpisového vzoru dlužníka k účtu žalobce u banky P., a. s. Smlouva byla sjednána do splacení zapůjčené částky a vyrovnání úroků. Podle $ 502 obchodního zákoníku je dlužník povi- nen platit úroky ve sjednané výši po do- bu od poskytnutí peněžních prostředků do jejich reálného vrácení.
Předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních pro- středků, smlouva byla uzavřena mezi podnikateli. S výpovědí, na niž žalobce poukazuje jako na odstoupení od smlou- vy, nelze podle názoru žalovaného sou- hlasit. Podmínkou účinného odstoupení od smlouvy o úvěru je navíc poskytnu- tí dodatečné lhůty dlužníku ke splnění ze strany věřitele, což žalobce neproká- zal. Při daňovém posouzení předmětné smlouvy a v ní sjednaných úroků vychá- zel žalovaný z právní úpravy zakotvené v daňovém řádu, zákoně o daních z příj- mů, zákoně o účetnictví a Účtové osnově a postupu účtování pro podnikatele sta- novené opatřením federálního minis- terstva financí ze dne 15.
7. 1992, čj. V/20100/92. Podle platné právní úpravy byla účetní jednotka povinna v běžném roce zúčtovat ve prospěch finančních výnosů veškeré nároky na přijaté úroky od veškerých dlužníků, a to v časově roz- lišené podobě. Žalobcův názor, že po- platník žádný příjem z úroků neměl a správce daně nebyl oprávněn hypote- tické nároky z reálně nepřijatých úroků do základu daně zahrnovat, proto nemů- že obstát. Z hlediska daňového předsta- vuje tento účetní výnos zdanitelný vý- nos. Skutečnost, že určitý nárok nebude pravděpodobně vymožen, neznamená, že takový nárok je prohlášen za hypote- tický a nebude o něm účtováno.
Nárok na sjednané běžné úroky žalobci vznikal po celou dobu trvání předmětné pohle- dávky. K výzvě soudu doplnil žalobce žalo- bu tak, že rozhodnutí žalovaného napa- dá v celém rozsahu, neboť právní po- souzení věci žalovaným je nesprávné. Rozhodnutí žalovaného podle přesvěd- čení žalobce odporuje ustanovením ob- čanského zákoníku, obchodního zákoní- ku, daňového řádu, zákona o účetnictví a zákona o daních z příjmů. Žalobce ža- lovanému vytkl porušení ustanovení $ 2 odst. 7 daňového řádu, podle něhož má žalovaný při uplatňování daňových záko- nů v daňovém řízení brát v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu a práv- ní skutečnosti v celém jejich obsahu a rozsahu tak, aby nedošlo k poškození daňového subjektu.
Základními zásada- mi daňového řízení se žalovaný ani správce daně v I. stupni neřídili, přesto- že se na tyto zásady v rozhodnutí odvolá- vají. Snahou žalovaného je vykládat tato ustanovení pouze v úzkém kontextu, ne- boť nebere do úvahy skutečnost, že pe- něžní prostředky měly být vráceny dle smlouvy o půjčce do 30. 9. 1994 a po tu- to dobu měl žalobce účtovat o úrocích, což také činil. Po této době již žalobce nebyl povinen účtovat o úrocích, neboť půjčka byla sjednána pouze do 30. 9. 1994, a žalobce navíc platně odstoupil od smlouvy dne 29.
7. 1994. Rozhodnutí vychází z nesprávného právního a skut- kového posouzení smlouvy o poskytnutí peněžité částky. Žalobce trvá na tom, že uzavřel podle $ 657 občanského zákoní- ku smlouvu o půjčce, od níž platně od- Stoupil dne 29. 7. 1994, a odstoupením od smlouvy se uzavřená smlouva od po- čátku ruší. Po odstoupení od smlouvy byly smluvní strany povinny se vzájemně vypořádat. Dlužník byl povinen splatit půjčku nejpozději do 30. 9. 1994, a tedý pouze do doby splatnosti půjčky byl po- vinen hradit měsíční úroky ve výši 22 % p.
a z půjčené částky. Vzhledem k tomu, že již v červenci 1994 učinil žalobce úkon směřující ke zrušení smluvního vztahu založeného smlouvou o půjčce a dlužník toto zrušení smluvního vztahu akceptoval, neměl žalobce oprávnění ani důvod požadovat po dlužníkovi placení úroků z půjčené částky ani úroku z pro- dlení. Žalovaný v daňovém řízení nezo- hlednil tu skutečnost, že peněžní pro- středky, které byly poskytnuty v rámci smlouvy o půjčce, plynou z bankovního úvěru, jehož úroky banka nákladově ne- uplatnila, a jež tak nebyly uplatněny do základu daně žalobce.
Krajský soud v Brně přezkoumal na- padené výroky rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů ($ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.), jakož i řízení předchá- zející jeho vydání. Žalobou napadeným rozhodnutím by- lo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Blansku ze dne 4.5. 2000, kterým byla žalobci do- datečně vyměřena daň z příjmů právnic- kých osob za zdaňovací období roku 1996 ve výši 1 228 890 Kč. Z odůvodně- ní rozhodnutí vyplývá, že podle závěru žalovaného žalobci v průběhu roku: 1996 nepřetržitě nabíhal nárok na úhradu sjednaných běžných úroků za každý den trvání úvěrové pohledávky.
Smlouvu ze dne 21. 10. 1993, kterou žalobce uzavřel jako smlouvu o půjčce, posoudil žalova- ný jako smlouvu o úvěru ve smyslu.$ 497 a násl. obchodního zákoníku, a to proto, že na základě této smlouvy nedošlo k okamžitému přenechání peněžní částky, jak to vyžaduje úprava smlouvy o půjčce 611 257 obsažená v $ 657 a násl. občanského zá- koníku, ale došlo k ujednání, že věřitel bude předmětné finanční prostředky čerpat následně po uzavření smlouvy a po zřízení podpisového vzoru dlužníka k účtu žalobce u banky P., a s.
O smlouvu o půjčce se podle závěru žalovaného typově nemohlo jednat i s ohledem na to, že smlouva byla uzavřena v návaznos- ti na smlouvu o úvěru, na jejímž zá- kladě získal žalobce od banky P., a s., úvěr ve výši 75 000 000 Kč. Tato návaz- nost vyplývá z žalobcova vyjádření i z to- ho, že účet, na nějž podle smlouvy o úvě- ru uvolnila peněžní prostředky banka, sloužil zároveň jako účet, z něhož čer- pala úvěrové prostředky společnost I., s. r. o. Protože dlužník svůj dluh ve vý- ši 75 000 000 Kč neuhradil, vznikl žalob- ci nárok na úhradu úroku v celkové výši 16 500 000 Kč. Výpověď úvěrové smlouvy nelze spojovat se zastavením povinnosti úročit žalobcovu pohledávku.
Žalobcův nárok ve výši 16 500 000 Kč měl být zú- čtován a účetní výnos z daňového hledis- ka představuje zdanitelný výnos podle $ 18, $ 19 a $ 23 odst. 1, 2, 4a 10 zákona o daních z příjmů, protože se jedná o pří- jem, který není příjmem osvobozeným od daně ani příjmem nezahrnovaným do základu daně podle $ 23 odst. 4 tohoto zákona. Zásadní žalobcovou námitkou uplat- něnou v žalobě je tvrzení, že postup ža- lovaného je v rozporu s ustanovením $ 2 odst. 7 daňového řádu, pokud žalovaný vyhodnotil předloženou smlouvu o půjč- ce jako smlouvu o úvěru.
Tato námitka je důvodná. Je nepochybné, že žalovaný se v odů- vodnění napadeného rozhodnutí dovo- lává ustanovení $ 2 odst. 7 daňového řá- du, které zakotvuje jeho oprávnění při uplatňování daňových zákonů v daňo- 612 vém řízení vzít v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skuteč- nosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně, pokud jsou zastřeny stavem for- málně právním a liší se od něho. Vychá- zel-li žalovaný ve svých úvahách z tohoto ustanovení, pak nelze stranou ponechat otázku, jaký byl skutečný obsah právní- ho úkonu (uzavřené smlouvy ze dne 21.
10. 1993), zda uzavření této smlouvy mělo být spekulativní, zda důvodem na- vození formálně právního stavu byla snaha vyhnout se uhrazení daně ve správné výši a zda smyslem uzavření smlouvy bylo navození formálně právní- ho stavu pro účely zkrácení daně z pří- jmů právnických osob. K základním náležitostem právního úkonu lze zařadit soulad vůle či projevu jednajících stran. Mezi případy nesoula- du lze zařadit dvoustrannou vědomou neshodu vůle a projevu, kterou je správ- ce daně oprávněn vyhodnotit z hlediska $ 2 odst. 7 d.
ř. jako simulaci právního úkonu. Za simulovaný právní úkon lze pova- žovat takový úkon, kdy při dvoustran- ném právním úkonu obě strany ve shodě projevují něco jiného, než ve skutečnos- ti chtějí. Navenek se skutečné vůle a pro- jevy jednajících stran mohou shodovat, ale není zde shoda mezi jejich skuteč- nou vůlí a uskutečněnými projevy. Abso- lutní simulací právních úkonů je taková forma jednání stran, kdy účastníci práv- ního úkonu předstírají, že uzavírají urči- tý právní úkon, i když ve skutečnosti vů- bec nechtějí žádný právní úkon uzavřít.
Pod relativní simulaci lze zařadit přípa- dy, kdy účastníci právního úkonu před- stírají uzavření právního úkonu proto, aby zakryli jiný právní úkon. Důsledkem simulovaného právního úkonu je jeho absolutní neplatnost. Zastřeným právním úkonem je tako- vý úkon, který může být platný, odpo- vídá-li to vůli jednajících stran a jsou-li jinak splněny všechny náležitosti přede- psané pro takový právní úkon. Podle $ 2 odst. 3 d. ř. je správce daně oprávněn posoudit důkazy podle své úvahy, což v zásadě znamená, že právní úkon simulovaný může být z daňového hlediska posuzován podle svého obsahu, nikoliv podle formy, přičemž ustanovení $ 2 odst. 7 d.
ř. žalovaného opravňuje při uplatňování daňových zákonů v daňo- vém řízení brát v úvahu skutečný obsah právního úkonu, popř. jiné skutečnosti, které jsou rozhodné pro správné stano- vení či vybrání daně, pokud je tento stav zastřen stavem formálně právním a liší se od něho. Správci daně nelze vytýkat, jestliže se v daňovém řízení zaměří na to, aby dvoustranný právní úkon nesměřo- val k obcházení zákona (in fraudem le- gis); v přezkoumávané věci však závěr odkazující na ustanovení $ 2 odst. 7 d.ř., kterým žalovaný odůvodňuje zcela jiné právní posouzení žalobcem předložené smlouvy, je závěrem zcela nepodlože- ným.
Ustanovení $ 2 odst. 7 d. ř. je zařaze- no mezi základní zásady daňového řízení vymezené daňovým řádem, který upra- vuje správu daní a podle něhož postupu- jí územní finanční orgány. Z povahy věci plyne, že ustanovení $ 2 odst. 7 zavazuje v daňovém řízení správce daně k postu- pu podle kompetencí zde mu svěřených, jestliže daňový subjekt nesplní své po- vinnosti, nepřizná a neodvede daň ve správné výši tak, aby byl naplněn základ- ní cíl daňového řízení, kterým je správné stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy.
Bylli v dané vě- ci navozen právní stav výhradně pro účely zkrácení daně z příjmů právnic- kých osob, pak je na žalovaném, aby tvr- dil, že vzal v úvahu skutečný obsah práv- ního úkonu, na základě provedených skutkových zjištění vyhodnotil, co mělo být uzavřením předmětné smlouvy sku- tečně sledováno, simulováno nebo před- stíráno, jaký měl být podle závěru žalova- ného skutečný úmysl účastníků právního vztahu, co je ve skutečnosti obsahem předmětného právního úkonu, pokud skutečný obsah tohoto právního úkonu má být zastřen stavem formálně práv- ním a lišit se od něho.
Je na správci daně, aby v daňovém řízení posoudil skutečný úmysl jednajících stran, obsah předlože- né smlouvy, projevy vůle jednajících stran a hodnocení účelu uzavřené smlouvy z pohledu povinností vyplývajících ža- lobci ze zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění platném pro přezkou- mávanou věc. Lze přisvědčit žalované- mu potud, že skutečná vůle jednajících stran jako základní náležitost správního úkonu je v této věci otázkou zásadního významu; hodnocení věci z pohledu ustanovení $ 2 odst. 7 d.
ř. však je na ža- lovaném. Důvody uvedené v odůvodně- ní napadeného rozhodnutí, které vedly k závěru, že předložená smlouva je svou povahou smlouvou o úvěru, nemohou obstát. Žalobce předložil žalovanému smlou- vu o půjčce uzavřenou ve smyslu $ 657 občanského zákoníku dne 21. 10. 1993. V bodě I odst. 1 se uvádí: „Na základě dohody smluvních stran poskytl věřitel dlužníkovi půjčku ve výši 75 000 000 Kč“ na pořízení výrobních kapacit a nákup zboží. Dále ze smlouvy plyne, že dlužník bude čerpat finanční prostředky z půjč- ky, která je předmětem této smlouvy, z účtu věřitele zřízeného u banky P., a.
s., a zavazuje se vrátit půjčenou finanční částku nejpozději do 30. 9. 1994 pouká- záním platby na účet věřitele. Dále se 613 257 dlužník zavázal platit úroky ve výši 22 % ročně ze zapůjčené částky. V bodě III odst. 1 se uvádí, že smlouva je „obou- stranně nevypověditelná“, uzavírá se na celou dobu trvání závazků z ní vyplývají- cích, tj. do splacení zapůjčené částky, vyrovnání úroků a dalších nároků ze smlouvy vyplývajících. Podle $ 657 občanského zákoníku přenechává věřitel smlouvou o půjčce dlužníkovi věci určené podle druhu, ze- jména peníze, a dlužník se zavazuje vrá- tit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Podle $ 658 odst. 1 ob- čanského zákoníku lze při peněžité půjč- ce dohodnout úroky. Smlouvu o úvěru upravuje ustanove- ní $ 497 až $ 507 obchodního zákoníku. Podle $ 497 obchodního zákoníku se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho pro- spěch peněžní prostředky do určité část- ky, a dlužník se zavazuje poskytnuté pe- něžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle $ 501 odst. 1 je věřitel povinen dlužníku peněžní prostředky poskytnout, jestliže byl o to dlužníkem v souladu se smlouvou požádán, a to v době stanove- né v požadavku, jinak bez zbytečného odkladu.
Podle odst. 2 tohoto ustanovení platí, že stanoví-li smlouva, že úvěr lze použít pouze k určitému účelu, může vě- řitel omezit poskytnutí peněžních pro- středků pouze na plnění závazků dluž- níka převzatých v souvislosti s tímto účelem. Právní úprava obou uvedených typů smluv sleduje podobnou funkci: dochází k převodu vlastnického práva k předmě- tu smlouvy na dlužníka a dlužníku vzni- ká povinnost vrátit věc téhož druhu a množství. Smlouva o úvěru uprave- ná obchodním zákoníkem v ustanovení 614 $ 497 až 507 má povahu absolutní ob- chodní smlouvy, kterou se věřitel zava- zuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky, a dlužník se zavazuje peněžní prostřed- ky vrátit a zaplatit úroky.
Smlouva o úvě- ru má vzhledem k povinnosti platit úro- ky vždy úplatnou povahu. Smlouva o půjčce vzniká předáním půjčované věci dlužníkovi, smlouva o úvěru má konsensuální povahu, neboť věřitel je povinen dlužníkovi peněžní částku po- skytnout, pokud o to dlužník požádá. Smlouva o půjčce, na rozdíl od smlouvy o úvěru, je smlouvou reálnou, k jejímuž uzavření zákon vyžaduje odevzdání před- mětu půjčky věřitelem dlužníkovi. Po- kud by se strany smlouvy pouze dohod- ly, že předmět půjčky bude odevzdán dlužníkovi později, lze takovou smlouvu podle její povahy považovat za smlouvu o uzavření smlouvy budoucí ve smyslu $ 50a občanského zákoníku.
Také smlou- va o půjčce - stejně jako smlouva 0 úvě- ru - je smlouvou úplatnou, jestliže úplat- nost této smlouvy plyne z jejího obsahu. Tak tomu bylo v dané věci, kdy při sjed- nání peněžité půjčky bylo dohodnuto, že dlužník zaplatí úroky, jejichž výše byla stranami dohodnuta dle obsahu smlou- vy. Zatímco žalobce zdůrazňuje, že uza- vřel smlouvu o půjčce podle $ 657 ob- čanského zákoníku, žalovaný zaujal ná- zor, že smlouva žalobcem předložená je smlouvou o úvěru uzavřenou ve smyslu $ 497 a násl. obchodního zákoníku.
Přes- tože závěry žalovaného jsou odchylné od žalobcových tvrzení, žalovaný žádné důkazy opravňující ho k právnímu po- souzení věci podle $ 497 a násl. obchod- ního zákoníku neprovedl. Listina, kterou žalobce předložil k důkazu a o níž tvrdil, že dokládá existenci smlouvy o půjčce dle $ 657 občanského zákoníku, je listi- nou ve smyslu $ 31 odst. 4 d. ř., která slouží jako důkaz. Tvrdí-li žalovaný opak, potom platí, že ve smyslu $ 31 odst. 8 d. ř. musí prokázat jak existenci skuteč- ností rozhodných pro užití právní do- mněnky nebo právní fikce, tak i existen- ci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účet- nictví vedeného daňovým subjektem, neboť důkazní břemeno přešlo na žalo- vaného.
Pozitivní řešení otázky, zda da- ňový subjekt unesl důkazní břemeno ve smyslu $ 31 odst. 9 d. ř., nemůže být za- loženo na pouhém popření skutečnosti, že žalobce uzavřel smlouvu o půjčce, zvláště když právní posouzení obsahu smlouvy má zcela zásadní význam a do- pady do žalobcových daňových povin- ností. Pokud jde o vztah smlouvy o úvě- ru uzavřené žalobcem s bankou P., a s., a smlouvy o půjčce uzavřené žalobcem se společností I., s. r. o., pak se platnost a povaha jedné ze smluv nijak nedotý- ká platnosti a povahy smlouvy druhé.
I když žalobce sjednal smlouvu o úvěru s bankou P, a.s., nemá tato skutečnost sama o sobě žádný význam pro právní posouzení smlouvy, která je předmětem sporu v přezkoumávané věci. Jde o zcela samostatný případ a není v této fázi říze- ní žádný důvod domnívat se, že žalobce, který čerpal úvěr z úvěrové smlouvy, ne- uzavřel smlouvu o půjčce s jiným sub- jektem. Úvěrovou smlouvou byl sledo- ván cíl získat finanční prostředky a závěr žalovaného učiněný v této souvislosti, že smlouva o půjčce byla uzavřena v návaz- nosti na smlouvu o úvěru, takže také ten- to typ smlouvy spadá pod ustanovení $ 497 a násl. obchodního zákoníku, nemů- že obstát.
K tomuto závěru neopravňuje žalovaného ani tvrzení, že na základě uzavřené smlouvy nedošlo k okamžité- mu přenechání finančních prostředků. I kdyby bylo mezi stranami smlouvy do- hodnuto, že předmět půjčky bude ode- vzdán později, neznamená to, že smlou- va je svou povahou smlouvou o úvěru, neboť v tom případě by smlouva nevylu- čovala svou povahou právní posouzení ve smyslu $ 50a občanského zákoníku ja- ko smlouvy o uzavření smlouvy budou- cí. Z předložené smlouvy však vyplývá, že na základě dohody smluvních stran „poskytl věřitel dlužníkovi půjčku“.
Bez objasnění právního režimu smlouvy, k čemuž je zapotřebí provést zásadní do- kazování, a bez prokázání skutečností, zda a kdy byly finanční prostředky po- skytnuty, v jaké výši a k jakému účelu, nelze učinit závěr o tom, že došlo k uza- vření smlouvy o úvěru, jak učinil žalova- ný. Bez důkazu o tom, zda a kdy byly fi- nanční prostředky poskytnuty, zda a kdy byl žalobce dlužníkem v souladu se smlouvou požádán o poskytnutí finanč- ních prostředků, zda a kdy je poskytl ve skutečnosti, na jaký účel a zda se jednalo o účel ve smlouvě uvedený, nelze posou- dit, jaký byl úmysl účastníků smlouvy.
Skutečná vůle jednajících stran jako zá- kladní náležitost právního úkonu bude v této věci otázkou zásadního významu, jestliže u správce daně vyvstaly pochyb- nosti o tom, co účastníci předmětného právního vztahu ve skutečnosti chtěli projevit. Pokud v průběhu daňového ří- zení předložený obsah smlouvy tyto pochybnosti u správce daně vyvolal a správce daně se v napadeném rozhod- nutí dovolává ustanovení $ 2 odst. 7 d. ř., své závěry o skutečném úmyslu jednají- cích stran neopřel o dostatečná právně významná skutková zjištění.
V tomto ohledu se jeví jako zcela zásadní prove- dení výslechu obou zástupců společnos- tí uzavírajících smlouvy jak k okolnos- tem uzavření smlouvy, tak i jejímu naplnění, zejména zda, co a v jaké výši bylo kdy ze smlouvy poskytnuto (vypla- ceno), na jaký účel, zda se tento účel sho- doval s účelem uvedeným v písemné 615 258 smlouvě. Jedná se jen o minimální poža- davek na doplnění dokazování v otázce zásadního významu, přičemž není vylou- čeno provádění důkazů dalších, mají- cích zásadní vliv na posouzení věci, tak, jak učinil žalovaný.
Právní závěr žalova- ného není v této fázi řízení opřen o žád- né důkazy, aby bylo možno najisto posta- vit, že předložená smlouva je smlouvou o úvěru ve smyslu $ 497 a násl. obchod- ního zákoníku, k čemuž žalovaný dospěl. Nedostatek právně významných skut- kových zjištění majících zásadní vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu nemůže soud v přezkumném řízení na- hrazovat vlastním dokazováním. Úkolem soudu v přezkumném řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu po- dle části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního není nahra- zovat prováděním dokazování činnost správního orgánu, ale přezkoumat zá- konnost jeho rozhodnutí.
Proto dojde-li soud v přezkumném řízení k závěru, že měly být v daňovém řízení opatřeny či provedeny důkazy mající zásadní vý- znam pro objasnění skutkového stavu věci, zruší napadené správní rozhodnutí podle $ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a věc vrátí správnímu orgánu k dalšímu řízení, neboť jedná-li se o rozsáhlé či zásadní doplnění dokazování, neprovádí soud důkazy sám, protože by nahrazoval čin- nost správního orgánu. mal 258 Důchodové pojištění: k podmínkám odnětí sirotčího důchodu ..v k $ 50 odst. 1 a $ 118a zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociál- ního zabezpečení, ve znění zákona č. 160/1995 Sb. Soud se musí zabývat tím, zda existuje příčinná souvislost mezi zavině- ným porušením povinnosti příjemce dávky důchodového pojištění, totiž porušením povinnosti písemně ohlásit plátci dávky do osmi dnů skuteč- nosti rozhodné pro trvání nároku na dávku podle $ 50 odst. 1 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, a skuteč- ností, že dávka důchodového pojištění byla vyplácena neprávem ($ 118a odst. 1 zákona ČNR č. 582/1991 Sb.).
Akciová společnost S. v B. proti Finančnímu ředitelství v Brně o daň z příjmů.