ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci
žalobkyně AZYS Trading, a. s., identifikační číslo osoby 27369480, se sídlem v
Praze 10, Na výsluní 201/13, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se
sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž
jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti Prefa Pardubice, a. s. identifikační číslo
osoby 46504818, se sídlem v Rosicích, U Prefy 579, vedlejší účastnice na straně
žalobkyně, o zaplacení 1 065 729 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 174/2013, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2015, č. j. 15 Co 254/2015-407,
a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 1. 2015, č. j. 12 C
174/2013-213, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 1.
2015, č. j. 12 C 174/2013-213, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2015, č. j.
15 Co 254/2015-407, se zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se žalobou domáhá po žalované částky 1 065 729 000 Kč jako
náhrady škody, přičemž uvádí, že je majitelkou pohledávky v uvedené výši a že
ohledně této pohledávky bylo jednáno v řízení vedeném u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 2/2008 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Co
307/2011, přičemž její žaloba byla zamítnuta. Škoda žalobkyni vznikla zmařením
jí vlastněné pohledávky v důsledku jednání soudců Městského soudu v Praze,
konkrétně JUDr. Ireny Saralievové, JUDr. Michala Fridricha a JUDr. Ivany
Klimešové. Uvedení soudci dle tvrzení žalobkyně věc nesprávně hodnotili,
neučinili potřebná zjištění, dopustili se jednání ve prospěch dokonání
bezdůvodného obohacení organizovaného zločinu a nesplnili povinnost vyplývající
z § 8 odst. 1 věty druhé zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
(trestní řád), neboť neučinili oznámení orgánům činným v trestním řízení o
skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 1. 2015, č. j. 12 C
174/2013-213, rozhodl tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala
zaplacení částky 1 065 729 000 Kč s ročním úrokem z prodlení v zákonné výši z
této částky od 1. 1. 2008 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně)
a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 10. 2015, č. j. 15 Co
254/2015-407, k odvolání žalobkyně rozhodl tak, že potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni
povinnost zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů
odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně uplatnila nárok na náhradu
majetkové škody u žalované a že žalovaná stanoviskem ze dne 2. 12. 2013 odmítla
škodu uhradit. Tvrzená pohledávka byla na žalobkyni postoupena smlouvou ze dne
3. 11. 2009 postupitelem, společností Vnukum s. r. o., na kterou byla
pohledávka postoupena společností Prefa Pardubice a. s., a to smlouvou ze dne
27. 10. 2009. Mezi účastníky nebyly sporné skutkové okolnosti ohledně průběhu
předmětného řízení, pokud jde o jednotlivá rozhodnutí vydaná v namítaném
řízení; rozhodné skutečnosti nadto byly zjištěny i z předmětného spisu.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 2. 2011, č. j. 15 C
2/2008-272, byla zamítnuta žaloba žalobkyně, jíž se domáhala náhrady škody ve
výši 1 065 729 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 7. 1. 2008, jež jí měla
vzniknout na základě nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí
vydaného v konkurzním řízení vedeném Krajským soudem v Hradci Králové pobočka
Pardubice. Městský soud v Praze posledně uvedený rozsudek (po zopakovaném a
doplněném dokazování) potvrdil rozsudkem ze dne 16. 2. 2012, č. j. 20 Co
307/2011-462, mimo jiné s tím, že se ztotožnil se závěrem, že za zjištěné
skutkové situace nelze dovodit porušení dohledových činností. Ústavní stížnosti
žalobkyně a dvou vedlejších účastníků na straně žalobkyně podaných proti
uvedeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze byly
jako zjevně neopodstatněné odmítnuty. Žaloba žalobkyně pro zmatečnost podaná
proti týmž rozhodnutím byla zamítnuta usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze
dne 25. 9. 2012, č. j. 15 C 2/2008-555. Usnesením Městského soudu v Praze ze
dne 10. 10. 2013-611 bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 9.
2012, č. j. 15 C 2/2008-555, zrušeno a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro
Prahu 2 k dalšímu řízení, a řízení o žalobě pro zmatečnost tak není skončeno.
Rovněž není skončeno řízení o žalobě na obnovu řízení vedeného u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 2/2008.
5. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil věc tak, že žalobcem
požadovaný nárok je třeba předně hodnotit z pohledu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím, neboť jestliže žalobkyně vytýká soudům nesprávný úřední postup při
zjišťování skutkového stavu, hodnocení důkazů a zpochybňuje učiněné právní
závěry, jedná se o nesprávnosti či vady úkonů úředního postupu přímo směřující
k vydání rozhodnutí, které nacházejí svůj odraz v jeho obsahu. I kdyby se soudy
dopustily žalobcem uváděných nesprávností, mohla by být zvažována pouze
odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, přičemž uvedené
nesprávnosti by samy o sobě odpovědnostní titul představovat nemohly. Jelikož
se namítaný postup přímo projevil v obsahu konečného rozhodnutí, které není
nezákonným, absentuje odpovědnostní titul k náhradě škody. Soud v řízení o
náhradě škody správnost rozhodnutí vydaného v namítaném řízení přezkoumávat
nemůže. Obvodní soud pro Prahu 2 a Městský soud v Praze svými rozhodnutími
žádnou pohledávku žalobkyni zmařit nemohly, jen ji neshledaly po právu.
Konstrukce předkládaná žalobkyní je nesmyslná. Jelikož žalobkyní tvrzená
pochybení v namítaném řízení nemohou být již ze své podstaty příčinou vzniku
škody, absentuje tak zcela i příčinná souvislost. Co se týče žalobkyní obecně
tvrzené nečinnosti soudců, kteří měli dospět k jinému závěru, než k jakému
dospěli, a na základě tohoto jiného závěru měli podat trestní oznámení, je
uvedená nečinnost předmětem řízení o žalobě pro zmatečnost, v němž žalobkyně
tvrdí, že neoznámením se soudci dopustili trestného činu. Řízení o žalobě pro
zmatečnost není skončeno. Jestliže bude žalobkyně v řízení o zmatečnost
úspěšná, dojde ke zrušení meritorních rozhodnutí a řízení ve věci samé bude
pokračovat. Chyběla by tak základní žalobní konstrukce, že došlo vydanými
rozhodnutími ke zmaření pohledávky projednávané právě v namítaném řízení.
Žaloba proti žalované je proto předčasná.
6. Odvolací soud v první řadě zhodnotil jako nedůvodnou námitku
podjatosti člena odvolacího senátu, již žalobkyně vznesla při jednání
odvolacího soudu, a v odvolacím řízení pokračoval. Zabýval se též námitkou, že
ve věci jednal pro podjatost vyloučený soudce, přičemž ani tuto neshledal
důvodnou. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že není
dána existence nezákonného rozhodnutí, neboť zde chybí pro nezákonnost zrušené
či změněné pravomocné rozhodnutí, a tvrzená pochybení při projednání žalobcova
nároku nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup, neboť vytýkaná jednání jsou
postupem soudu, který vedl k vydání konečného rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Žalobkyně podala dovolání výslovně jak proti rozsudku soudu
odvolacího, tak i proti rozsudku soudu prvního stupně. V úvodu dovolání je
avizováno, že přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje ve smyslu § 237 o. s. ř.
od toho, že:
„Zneužitím podle teorie rozhodování v nejistotě s pravděpodobností hraničící s
jistotou aplikace Občanského soudního řádu ve variantě platné v režimu, který
byl dle zákona č. 198/1993 Sb. zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný, soudci
inkviziční (bolševickou) metodou nesporného řízení, kterým toto řízení nebylo,
věc nesprávně právně posoudili k legalizaci výnosů trestné činnosti v rozporu s
čl. 6 ÚMLUVY o praní, vyhledávání a konfiskaci výnosů ze zločinu č. 33/1997
Sb., který je označen „Trestné činy praní výnosů zločinu“:
1) a popřeli § 8 odst. (1) souvětí druhé TŘ o povinnosti učinit oznámení
orgánům činným v trestním řízení skutečností nasvědčujících tomu, že z
nespornosti tvrzení žalobce vyplývají skutečnosti nasvědčující tomu, že byly
proti České republice a vlastnickým právům žalobce spáchány trestné činy, což
znamená, že se nalézací a odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu v žalovaných souvislostech,
2) prostřednictvím zdroje bezpráví, který je čerpán z rozhodnutí Ústavního
soudu ČR, k popření čl. 95 odst. (1) Ústavy ČR, že soudce je při rozhodování
vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, což nebylo dosud s přihlédnutím k části
první hlavy I a § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v
rozhodování dovolacího soudu vyřešeno,
a
3) nesprávné právní posouzení věci ke korupční legalizaci výnosů z trestné
činnosti, bezdůvodného obohacení organizovaného zločinu, justiční (konkurzní)
mafie, na úkor žalobce, získaných útokem na vlastnická práva právního
předchůdce žalobce prostřednictvím nezákonného trestního řízení proti zástupců
tehdejšího koncernu právního předchůdce žalobce a ovládajícímu společníkovi
úpadce RASTRA AG-CZ a. s., a prostřednictvím konkurzního řízení úpadce RASTRA
AG-CZ a. s., zneužitého k útoku na majetek právního předchůdce žalobce, která
je dokonávána prostředky popření práva na spravedlivé soudní řízení v řízeních
o náhradu škody dle zák. č. 82/1998 Sb., nebylo dosud v rozhodování dovolacího
soudu vyřešeno.“
Výše uvedené body žalobkyně rozvádí dále v dovolání, jež čítá celkem 161 stran
textu. Dovolání je obtížně srozumitelné, přičemž jeho převážná část je věnována
polemice se závěry soudů v jiných řízeních a osočování soudců a orgánů žalované
z účasti na nelegálních a trestných aktivitách. Navzdory uvedenému je z
dovolání patrné, že žalobkyně nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu,
jenž neshledal nesprávný úřední postup v jednání soudců Městského soudu v
Praze, kteří v rámci rozhodování ve věci vedené pod sp. zn. 20 Co 307/2011
neučinili trestní oznámení, ač tak dle názoru žalobkyně učinit měli. Žalobkyně
uvedené posouzení shledává rozporným s právním názorem, který byl uveden v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 323/2011.
8. Žalovaná k dovolání žalobkyně uvedla, že žalobkyně a další subjekty
spojené s konkursním řízením vedeným na majetek společnosti RASTRA AG-CZ před
Krajským soudem v Hradci Králové vedou před Obvodním soudem pro Prahu 2 proti
žalované minimálně 20 sporů, jejichž skutkový základ je vždy ve spojení s tímto
konkursním řízením. Řada z nich je již pravomocně rozhodnuta, nicméně do
většiny rozsudků byla žalobci podána dovolání, která jsou svým obsahem téměř
totožná s dovoláním v této věci. Většina podání žalobkyně i dalších subjektů
čítají desítky i stovky stran, přičemž tvrzení jsou nesystémová, vesměs
nedoložená, nepřehledná a na hranici projednatelnosti. Dovolání nenaplňuje
podmínky dovolání stanovené zákonem a žalovaná nepovažuje za smysluplné
vyjadřovat se k žalobkyní přednášeným tvrzení, která nemají oporu ve skutkovém
ani právním stavu, když se jedná o domněnky a svérázné, nekonformní výklady
práva; nemluvě o nactiutrhačných tvrzeních. Žalovaná navrhla, aby dovolání,
nebude-li odmítnuto, bylo zamítnuto.
III. Formální náležitosti dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky stanovené v § 241 odst. 1 o. s. ř. Byť je třeba přisvědčit názoru
vyjádřenému žalovanou, že dovolání je na hranici projednatelnosti, náležitosti
vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. jsou v dovolání obsaženy.
Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze
dne 20. 1. 2015, č. j. 12 C 174/2013-213, Nejvyšší soud podle ustanovení § 104
odst. 1 o. s. ř. zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního
stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového
dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29
Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
14. Dovolání směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.
10. 2015, č. j. 15 Co 254/2015-407, je přípustné pro řešení otázky, zda
porušení povinnosti plynoucí z § 8 odst. 1 věty druhé zákona č. 141/1961 Sb., o
trestním řízení soudním (trestní řád), soudem v civilním řízení představuje
nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“).
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
15. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti
učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon
pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za
nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž
byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).
16. Podle § 8 odst. 1 trestního řádu státní orgány, právnické a fyzické
osoby jsou povinny bez zbytečného odkladu, a nestanoví-li zvláštní předpis
jinak, i bez úplaty vyhovovat dožádáním orgánů činných v trestním řízení při
plnění jejich úkolů. Státní orgány jsou dále povinny neprodleně oznamovat
státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl
spáchán trestný čin.
17. Dovolací soud opakovaně uvádí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod číslem 35/2015
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), že se
v jeho praxi ustálil právní závěr, dle nějž v případě nesprávného úředního
postupu, třebaže není v zákoně definován, vychází právní teorie i soudní praxe
z toho, že jde o porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání
státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou
prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v
obsahu vydaného rozhodnutí. Jestliže se však případné nesprávnosti či vady
postupu státního orgánu v obsahu rozhodnutí projeví, mohou být zvažovány jedině
z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (viz
Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2007, s. 92). Jinými slovy při rozhodovací činnosti jde
pouze o takový úřední postup, jehož případná nesprávnost se nijak nedotkla
správnosti samotného rozhodnutí.
18. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných
právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména
takové, která nevede k vydání rozhodnutí. Podle konkrétních okolností může být
nesprávný úřední postup představován jakoukoliv činností spojenou s výkonem
pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení
pravidel předepsaných právními normami pro jeho počínání nebo k porušení
pořádku určeného povahou a funkcí postupu. Aby šlo o postup „úřední“, musí tak
postupovat osoby, které plní úkoly státního orgánu, a tento postup musí sloužit
výkonu státní moci. Podmínkou aplikace ustanovení § 13 OdpŠk tedy je, že stát
(prostřednictvím svých orgánů či jiných subjektů) vystupuje jako nositel
veřejné moci při jejím uplatňování (srov. VOJTEK, Petr.: Odpovědnost za škodu
při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012).
19. Oznamovat skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin,
je právem jak fyzických a právnických osob, tak i orgánů veřejné moci.
Ustanovení § 8 odst. 1 věty druhé trestního řádu pak zakládá povinnost státním
orgánům (jakožto podmnožině orgánů veřejné moci) takto učinit (srov. např.
PÚRY, František. Poznámky k oznamování trestné činnosti státními orgány,
právnickými a fyzickými osobami. Trestněprávní revue. C. H. Beck, 2013, 2013
(7-8), s. 161-168.), a to neprodleně, státnímu zástupci nebo policejním
orgánům.
20. Povinnost stanovená § 8 odst. 1 věty první trestního řadu
představuje právními normami předepsané pravidlo pro počínání státního orgánu
při jeho činnosti. Současně je obtížně představitelná (ne-li vyloučená)
situace, kdy by se porušení uvedené povinnosti bezprostředně odrazilo v obsahu
v řízení vydaného rozhodnutí.
21. Namítala-li tedy dovolatelka, že jí škoda vznikla v důsledku
porušení povinnosti vyplývající státnímu orgánu z § 8 odst. 1 věty první
trestního řádu, byl závěr odvolacího soudu, že žalobcův nárok nelze hodnotit
jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk, nesprávný či (v daných
souvislostech, jež jsou popsány níže) zjednodušující.
22. Dovolací soud dovolání neshledal (navzdory výše uvedenému) důvodným,
neboť dovolatelkou požadovanému nároku nemůže být vyhověno. Dovolatelka v
žalobě uvedla, že jí škoda vznikla zmařením pohledávky, o níž bylo zamítavě
rozhodnuto v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C
2/2008 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Co 307/2011. Pravomocně a
tedy i závazně, ve smyslu § 159a o. s. ř., byla mezi dovolatelkou a stejnou
žalovanou vyřešena otázka existence dovolatelčiny pohledávky za žalovanou,
kterážto je otázkou předběžnou v nyní posuzovaném řízení (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4433/2015). Jelikož
existence pohledávky v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
15 C 2/2008 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Co 307/2011 nebyla
shledána, vycházela dovolatelka ve své žalobě v této věci z „a priori“
nesprávného předpokladu (že vlastní pohledávku), přičemž soudy závěr o
neexistenci pohledávky nemohly v tomto řízení revidovat (viz § 159a odst. 3 o.
s. ř.). Jinak řečeno, jestliže bylo dříve pravomocně rozhodnuto, že žalobkyně
pohledávku za žalobkyní nemá, nelze dospět k závěru, že pohledávka byla
nesprávným úředním postupem žalované zmařena.
23. Dovolací soud v souladu s § 242 odst. 3 věty druhé zkoumal, zda v
řízení došlo k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, přičemž takové neshledal.
24. S dovolatelkou se nelze ztotožnit, namítá-li, že měla být v průběhu
řízení poučena podle § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť smyslem § 118a odst. 1 a 2
o. s. ř. je poskytnout účastníku řízení možnost doplnit tvrzení o skutečnostech
rozhodných pro věc, bez jejichž doplnění by žaloba byla zamítnuta pro neunesení
břemene tvrzení. Uvedená ustanovení v žádném případě nelze vyložit tak, že by
soud měl účastníka poučit o potřebě změnit dosavadní tvrzení, která vylučují
jeho úspěch ve věci, neboť by tak soud porušil zásadu nestrannosti (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 293-2016).
25. Vadou řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, není ani skutečnost, že soud ve věci nevydal usnesení podle § 114b odst.
1 o. s. ř., neboť záleží na diskreci soudu, zda bude v rámci přípravy jednání
postupovat podle § 114b odst. 1 o. s. ř., či § 114a odst. 2 o. s. ř. (k významu
formulace právní normy „soud může…“ viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 37/2015, uveřejněné pod číslem 66/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Poukaz
dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo
2345/2010, není přiléhavý, neboť dovolací soud se v něm vyjadřoval k otázce,
kdy je postup dle § 114b odst. 1 o. s. ř. vyloučen.
VI. Závěr
26. Nejvyšší soud, vzhledem k výše uvedené zjevné neexistenci jednoho z
právních předpokladů nároku, považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné a
dovolání za nedůvodné, a proto podle § 243d písm. a) o. s. ř. dovolání zamítl.
27. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §
243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo zamítnuto (a řízení o dovolání proti
rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno), k náhradě nákladů dovolacího
řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které
nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena
advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o
paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve
znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č.
139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
28. Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. 9. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu