30 Cdo 1009/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně L. V.
proti žalovanému P. P., o určení otcovství k nezletilé K. V., úpravu její
výchovy a výživy a úhradu nákladů na pořízení výbavičky pro nezletilou, vedené
u Okresního soudu v Hradci Králové pod spisovou zn. 11 C 141/97, o dovolání
MUDr. J. R., znalce z oboru zdravotnictví, přednosty transfúzní stanice
nemocnice v H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23.
února 2001, č.j. 25 Co 463/2000-123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. února 2000, č.j. 11
C 141/97-104, zastavil řízení o určení otcovství, schválil dohodu rodičů o
výchově a výživě nezletilé K. a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit státu
náklady řízení. Ve výroku uvedeném pod bodem V. uložil, podle ustanovení § 148
odst. 2 o. s. ř., MUDr. J. R., který vystupoval v řízení jako znalec z oboru
zdravotnictví, povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v
Hradci Králové na nákladech řízení částku 33.475,- Kč do jednoho měsíce do
právní moci rozsudku.
Na základě odvolání znalce proti shora označenému výroku Krajský soud v
Hradci Králové usnesením ze dne 23. února 2001, č.j. 25 Co 463/2000-123,
rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku potvrdil. Plně se
ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. MUDr. J. R. byl
ve věci ustanoven znalcem z oboru hematologie a svým znaleckým posudkem ze dne
7.7.1988, č. 609/98, žalovaného z otcovství vůči nezletilé vyloučil. Další
znalecký posudek z oboru zdravotnictví - genetiky vyhotovený dne 8.12 1998
RNDr. Z. S., CSc., stanovil pravděpodobnost otcovství žalovaného na 99,99997%,
tedy za prakticky prokázané. Konečně revizní znalecký posudek vypracovaný MUDr.
V. V. dne 2.12.1999 prokázal, po vyšetření HL antigenů, že žalovaný je otcem
nezletilé K. z 99,87% . Při konfrontaci znalců vyšlo najevo, že zdravotní
sestra transfúzního oddělení nemocnice v H., jejímž přednostou je MUDr. J. R.,
která prováděla odběr krve účastníků pro účely znaleckého zkoumání, omylem
naplnila odebranou krev dítěte do zkumavky označené jménem matky a naopak. Tato
záměna pak způsobila chybné závěry znaleckého posudku znalce MUDr J. R. V
důsledku této skutečnosti musely být vypracovány další dva znalecké posudky,
které přinesly takové náklady řízení, které by nevznikly, pokud by první
znalecký posudek MUDr J. R. byl správný. Soud prvního stupně a ve shodě s ním i
soud odvolací uzavřely, že v případě znalce MUDr. J. R. nebyl znalecký posudek
podán řádně, v souladu s § 8 zák. č. 36/1967 Sb. v platném znění o znalcích a
tlumočnících. Ustanovení § 10 odst. 1 citovaného zákona pak ukládá znalci
povinnost vykonávat znaleckou činnost osobně, takže za svou znaleckou činnost
je znalec osobně odpovědný se všemi důsledky a dopady.
Proti označenému usnesení odvolacího soudu podal znalec, jako osoba
oprávněná, tj. jako osoba zúčastněná na řízení a současně jako účastník řízení
pro tu fázi řízení, ve které je rozhodováno o jeho právech a povinnostech (dále
jen dovolatel), dovolání, ve kterém navrhl zrušení usnesení soudu odvolacího a
současně i zrušení výroku uvedeného pod bodem V. rozsudku soudu prvního stupně.
Pokud jde o přípustnost dovolání odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. f)
o. s. ř., neboť má za to, že řízení nesplňovalo podmínku dvouinstančnosti
řízení, když neměl možnost v řízení před soudem prvního stupně navrhovat důkazy
a vyjadřovat se ke skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu. Dovolatel má
dále za to, že ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., nevylučuje
přípustnost dovolání v dané věci, neboť nejde o náklady řízení , ale o uloženou
mu individuální povinnost. Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem, nebylo tedy
měněno usnesení soudu prvního stupně, stejně jako není dán limit peněžitého
plnění pro přípustnost dovolání. Pokud jde o důvodnost, dovolatel uvedl, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci s tím, že nemělo být
aplikováno ustanovení § 148 odst. 2 o. s. ř., ale ustanovení § 147 odst. 2 o.
s. ř.
Ostatní účastníci řízení se k dovolání znalce nevyjádřili.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení
části 12, hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský
soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o
nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve
znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolání není přípustné.
Dovolání je podáno proti usnesení odvolacího soudu, kterým byl
potvrzený výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o
povinnosti znalce zaplatit státu náklady řízení podle § 148 odst.2 o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. s
tím, že dovolání připouští jen proti usnesení, jímž bylo změněno usnesení soudu
prvého stupně. Část první věty za středníkem pak obecně vylučuje z dovolacího
přezkumu taxativně vyjmenovaná usnesení, mezi nimiž je i usnesení o nákladech
řízení. K námitkách dovolatele je dlužno dodat, že výrok o náhradě nákladů
řízení je výrokem akcesorickým, který má povahu usnesení. Nejedná se tedy o
rozhodnutí ve věci samé.
Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc
rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost
dovolání z důvodu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu,
nevyslovil (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Účastníci návrh na vyslovení přípustnosti
dovolání před vyhlášením rozsudku nepodali (§ 239 odst. 2 o. s. ř.).
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o.s.ř.
Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými
vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným.
Dovolatel se dovolává ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., které
je zároveň dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř., neboť má za
to, že nesprávným postupem odvolacího soudu mu byla odňata možnost jednat před
soudem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že vada podle § 237 odst. 1 písm. f) o.
s. ř., na kterou dovolatel poukazuje, z obsahu spisu nevyplývá. Toto ustanovení
připouští dovolání v případě, kdy účastníku řízení byla v průběhu řízení
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti
jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení
realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. O vadu, která je
z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) významná, se přitom jedná jen
tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný a jestliže se postup soudu projevil v
průběhu řízení a nikoli též při rozhodování. Rozhodne-li odvolací soud
nesprávně, případné vady v postupu soudu při samotném rozhodování mohou být v
dovolacím řízení přezkoumány jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Z protokolu o jednání u soudu prvního stupně ze dne 8.4.1999 (č.l. 63
spisu) se znalec k problematice tzv. selhání lidského faktoru vyjádřil a
pozdější výsledky svého šetření oznámil soudu ve svém přípise ze dne 8.12.1999
(č.l. 83). Soudy obou stupňů při svém rozhodování vzaly toto sdělení v úvahu.
Odvolací soud postupoval dle § 214 odst. 2 písm. f) o. s. ř., podle kterého
není třeba nařizovat jednání, jestliže se odvolání týká jen nákladů řízení, což
bylo v daném řízení splněno.
Pokud jde o ostatní důvody spadající pod ustanovení § 237 odst. 1, je
nutné konstatovat, že daná věc náleží do pravomoci soudu, ten, kdo vystupoval v
řízení jako účastník, měl způsobilost být účastníkem řízení i procesní
způsobilost, v téže věci nebylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo zahájeno
řízení, návrh na zahájení byl podán a soud byl správně obsazen (§ 237 odst. 1
písm. a/, b/, c/, d/, e/, g/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž se zabýval důvodností a nařizoval jednání,
dovolání odmítl (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), protože
směřuje proti usnesení odvolacího soudu proti kterému žádné ustanovení o.s.ř.
dovolání nepřipouští.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s odkazem na
ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v
dovolacím řízení dovolatel neuspěl a ostatním účastníkům žádné náklady
dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2001
JUDr. František D u c h o ň , v. r.
předseda senátu