30 Cdo 1029/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci
žalobce A. Ž., zastoupeného Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem se sídlem v
Šumperku, nám. Míru 9, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 20,000.000,- Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 107/2007, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2010, č. j. 18 Co 178/2010 – 157,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky, a rozhodl též o náhradě
nákladů řízení odvolacího. Žalobce se výše uvedeného domáhal z titulu přiměřeného zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, která mu s odkazem na čl. 5 odst. 5 Úmluvy na ochranu
základních lidských práv a svobod (dále též jen „Úmluva“) měla vzniknout v
trestním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. Nt 883/2001,
a to v důsledku nezákonného omezení osobní svobody od 1. 1. 2002. Soudy vzaly shodně za prokázané, že žalobce se již dříve obrátil na žalovanou
se žádostí o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, a to dopisem ze dne 11. 12. 2003. Jeho žádost byla žalovanou odmítnuta dopisem ze dne 7. 4. 2004. Žalobce
proto již dne 17. 5. 2004 podal žalobu, která se obsahově shoduje se žalobou v
této věci. Tato předchozí žaloba byla Obvodním soudem pro Prahu 2 posouzena
jako věc ochrany osobnosti, a proto byla postoupena Městskému soudu v Praze,
jenž řízení zastavil z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Soudy vzaly dále za prokázané, že žalobce byl trestně stíhán pro trestný čin
vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona
(dále jen „tr. z.“). Rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 3. 2001
byl z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 141/1961 Sb., o
trestním řízení soudním (dále též jen „tr. ř.“) vzat do vazby, která byla
postupně prodlužována až do 31. 12. 2001 (naposledy usnesením Obvodního soudu
pro Prahu 3 ze dne 20. 11. 2001 podle § 71 odst. 2 a § 67 odst. 2 tr. ř.). Dopisem Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 8. 1. 2002 bylo
žalobci sděleno, že vzhledem k tomu, že o jeho vzetí do vazby bylo rozhodnuto
před nabytím účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. kterým se mění zákon č. 141/1961
Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony (dále jen „zákon č. 265/2001 Sb.“), běží pro účely přípravného
řízení od 1. 1. 2002 lhůta tří měsíců a pěti pracovních dní, v níž bude nutno
podle § 71 odst. 3 tr. ř. rozhodnout, zda se ponechává ve vazbě či o propuštění
z vazby na svobodu. Nejvyšší přípustná doba trvání výkonu vazby podle § 71
odst. 8, 9 tr. ř. uplyne dnem 6. 7. 2002. Stížnost žalobce proti usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 11. 2001 byla jako nedůvodná zamítnuta
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2002. Dne 30. 1. 2002 byla
podána obžaloba. O žádostech žalobce o propuštění z vazby na svobodu ze dne 29. 12. 2001 a ze
dne 2. 1. 2002, kterým státní zástupce Městského státního zastupitelství
nevyhověl, rozhodl soudce Obvodního soudu pro Prahu 3 usnesením ze dne 24. 1. 2002 tak, že tyto žádosti zamítl. S argumentací žalobce (obviněného), že měl
být z vazby propuštěn uplynutím dne 31. 12. 2001, neboť pro další trvání vazby
nebylo žádné pravomocné soudní rozhodnutí, se Obvodní soud pro Prahu 3
vypořádal s odkazem na přechodná ustanovení obsažená v čl. II, bodě 4. zákona
č. 265/2001 Sb. Další žádost žalobce o propuštění na svobodu ze dne 4. 2. 2002 byla zamítnuta
podle § 72 odst. 3 tr. ř.
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2002,
sp. zn. 48 T 2/2002. Také toto rozhodnutí se vypořádalo s argumentem žalobce,
že po 31. 12. 2001 měl být z vazby propuštěn na svobodu a že po tomto datu byl
ve vazbě držen nezákonně, odkazem na čl. II bod 4. zákona č. 265/2001 Sb.,
který stanovil, že „ve věcech, kde vazba započala přede dnem účinnosti tohoto
zákona, začnou běžet lhůty, v nichž je třeba rozhodnout o dalším trvání vazby,
až ode dne účinnosti tohoto zákona; tím není dotčeno ustanovení o přípustném
trvání vazby.“ Zákon č. 265/2002 Sb. nabyl účinnosti 1. 1. 2002. Protože o
vzetí žalobce do vazby bylo rozhodnuto před nabytím účinnosti zákona č. 265/2001 Sb., začala dne 1. 1. 2002 příslušnému státnímu zástupci běžet lhůta
tří měsíců a pěti pracovních dnů pro rozhodnutí, zda bude žalobce dále ponechán
ve vazbě, a tato lhůta končila pět pracovních dnů po dni 31. 3. 2002. Protože
dne 30. 1. 2002 byla podána obžaloba, nebylo již povinností státního zástupce o
vazbě žalobce rozhodovat, s výjimkou konstatování, že v návaznosti na novelu
trestního řádu a s ohledem na délku trvání vazby žalobce odpadá vazební důvod
podle § 67 písm. b) tr. ř. Toto usnesení Městského soudu v Praze bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v
Praze ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 7 To 36/02. Následně Městský soud v Praze
usnesením ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 48 T 2/2002, rozhodl, že podle § 72 odst. 3 tr. ř. se žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu ze dnů 29. 11. 2001, 2. 1. 2002 a 4. 2. 2002 zamítají, neboť i nadále trvá vazební důvod podle
§ 67 písm. a) tr. ř. Usnesením ze dne 9. 5. 2002 rozhodl Městský soud v Praze o ponechání žalobce ve
vazbě podle § 71 odst. 6 tr. ř., neboť nadále trval vazební důvod podle § 67
písm. a) tr. ř. Žalobce byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2002 ve spojení s
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2002 uznán vinným ze spáchání
trestného činu vraždy podle § 2319 odst. 1, 2 písm. h) tr. z. Rozhodnutí nabylo
právní moci. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku překážky věci rozsouzené ve
smyslu § 159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení zastavené pro
nezaplacení soudního poplatku takovou překážku nezakládá. Soud posoudil i
námitku promlčení nároku žalobce jako nedůvodnou. Nepřisvědčil ovšem názoru
žalobce, že v daném případě byly splněny podmínky pro vznik odpovědnosti
žalované za porušení práva na bezpečnost a osobní svobodu podle čl. 5 odst. 1
Úmluvy. S odkazem na rozhodnutí soudů v trestním řízení o vazbě žalobce a na
jejich právní argumentaci zakládající se zejména na znění čl. II, bodu 4. zákona č. 265/2001 Sb., dospěl soud prvního stupně k závěru, že počínaje dnem
1. 1. 2002 nebyl žalobce omezen na osobní svobodě bez zákonného podkladu. Protože nebyl porušen čl. 5 odst. 1 Úmluvy, nevznikl žalobci ani nárok na
odškodnění podle čl. 5 odst. 5 úmluvy. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně jak co do provedených
skutkových zjištění, tak i co do právního posouzení věci.
Soud prvního stupně
vyšel ze správného závěru, že nárok na odškodnění nemajetkové újmy podle § 31a
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) –
dále jen „OdpŠk“, může vyplývat i z porušení práva podle čl. 5 Úmluvy. K tomu odvolací soud doplnil, že v posuzované věci žalobce spatřuje porušení
čl. 5 odst. 1 Úmluvy v postupu, který spočíval v nepropuštění jeho osoby na
svobodu po uplynutí dne 31. 12. 2001. Jde však právě o případ postupu, jehož
případná nesprávnost by se odrazila v obsahu následujících rozhodnutí o vazbě. Proto nemůže být žalobcem tvrzené pochybení orgánů činných v trestním řízení
zvažováno z hlediska nesprávného úřadního postupu ve smyslu § 13 OdpŠk, nýbrž
by mohlo mít význam pouze tehdy, pokud by příslušná rozhodnutí o vazbě byla pro
nezákonnost zrušena či změněna. O ponechání žalobce ve vazbě do 31. 12. 2001
bylo rozhodnuto usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 11. 2001 a stížnost žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze
usnesením ze dne 17. 1. 2002. Městský soud v Praze po podání obžaloby
rozhodoval k žádostem žalobce o propuštění z vazby tak, že žalobce vždy ve
vazbě ponechal, a to usneseními ze dnů 11. 2. 2002 a 12. 3. 2002. Jako správný
hodnotil i výklad přechodných ustanovení novely trestního řádu, pokud vedl k
závěru, že pro období od 1. 1. 2002 je dán zákonný podklad pro trvání vazby
žalobce. Zákonnost tohoto rozhodnutí byla potvrzena i Vrchním soudem v Praze. S
ohledem na princip presumpce správnosti rozhodnutí soud v řízení o odpovědnosti
státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v
jiném řízení – v daném případě tedy rozhodnutí o vazbě, která nebyla pro
nezákonnost zrušena. Nezákonnost citovaných rozhodnutí o vazbě pak nelze
dovodit ani podle § 9 odst. 1 OdpŠk.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze
zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu. Zásadní právní význam
je podle jeho názoru dán tím, že právní závěry v něm obsažené jsou v rozporu s
hmotným právem. Z hlediska dovolacího důvodu žalobce namítá, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a předchozí řízení
bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
samé. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí zejména tím, že s ohledem na
princip presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu
za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení. Tato argumentace je však podle dovolatele „neaktuální“, a to zejména s ohledem
na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 30. 9. 2010, Žirovnický proti České republice, kterým byl vydán právě ve věci
stížnosti žalobce č. 23661/03. V něm ESLP dospěl k závěru, že vazba vykonaná na
žalobci v období ledna až února 2002 konstituovala mimo jiné porušení čl. 5
odst. 4 Úmluvy. ESLP v tomto rozhodnutí rovněž konstatoval, že byl porušen čl. 5 odst. 5 Úmluvy, neboť nebyl přesvědčen o tom, že žaloba proti státu podle
zákona č. 82/1998 Sb. či žaloba na ochranu osobnosti podle občanského zákoníku
představovaly dostupný a účinný prostředek kompenzace za držení ve vazbě, které
bylo v rozporu s Úmluvou. Dovolatel argumentuje, že o pokračování jeho
vazebního držení bylo rozhodnuto novelou trestního řádu, přestože vzetí do
vazby může učinit pouze soud. Civilní soudy se mohly a měly zabývat zákonností
vazby žalobce. Vadu řízení spatřuje žalobce v tom, že mu bylo odepřeno právo
účasti u soudního jednání, na čemž nemůže změnit nic ani to, že byl zastoupen
právním zástupcem. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek soudu
odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže
by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po
právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud též musí při posouzení přípustnosti dovolání pro zásadní právní
význam napadeného rozhodnutí zkoumat, zda se posouzení právní otázky
předestřené k přezkumu může příznivým způsobem promítnout do právních poměrů
dovolatele.
Bez toho by totiž vyřešení takové právní otázky v dovolacím řízení
mohlo vyústit v toliko akademické rozhodnutí, jež by nepůsobilo pozitivně v
právní sféře dovolatele. O takový případ se jedná i v nyní souzené věci. Dovolací soud je ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (viz výše
citovaný rozsudek ve věci Žirovnický proti České republice) v tom, že v případě
dovolatele došlo v období ledna až února 2002 k postupu orgánů činných v
trestním řízení, který byl v rozporu s čl. 5 odst. 1 a odst. 4 Úmluvy. Z
hlediska textu Úmluvy, jež má přednost před zákonem (čl. 10 Ústavy ČR ve znění
před novelou provedenou ústavním zákonem č. 395/2001 Sb.), nemůže dojít k
omezení osobní svobody jinak nežli na základě soudního rozhodnutí. Neuspěje ani argument, že v daném případě soudy rozhodující v kompenzačním
řízení vycházejí z presumpce správnosti rozhodnutí soudů v trestním řízení, a
proto v daném případě nemohly dojít k závěru o existenci nezákonného rozhodnutí
prodlužující držení dovolatele ve vazbě. Žádné takové rozhodnutí totiž vydáno
nebylo, což je právě předmětem kritiky dovolatele a ESLP. Jestliže totiž soudy
rozhodovaly o žádostech žalobce o propuštění z vazby, nemohla tato rozhodnutí
nahradit rozhodnutí o prodloužení vazby a takové rozhodnutí nemohl nahradit ani
zákon, neboť – jak již řečeno výše – rozhodnutí o vzetí do vazby, případně o
jejím prodloužení, může vydat toliko soud (viz. i čl. 8 odst. 5 Ústavy České
republiky a důraz na odůvodnění každého takového rozhodnutí v judikatuře
Ústavního soudu, např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. IV. ÚS 332/2000, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 21,
č. 38, str. 339, dostupném též na stránkách http://nalus.usoud.cz). Jinými
slovy řečeno, absentovalo-li soudní rozhodnutí o prodloužení trvání vazby, v
níž byl dovolatel držen, pak počínaje dnem 1. 1. 2002, neexistoval ani žádný
řádný podklad pro jeho další vazební držení. V tomto ohledu se tedy v souzeném případě jednalo o takový nesprávný postup
orgánů činných v trestním řízení, který byl v rozporu s Úmluvou, a tudíž
dovolateli bylo možno v řízení před soudy České republiky přiznat přiměřené
zadostiučinění za případnou nemajetkovou újmu přímou aplikací čl. 5 odst. 5
Úmluvy (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněný pod
č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, veřejnosti dostupný též na
internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Nelze ovšem pominout, že subjekt odpovědný za újmu vzniklou v důsledku tohoto
postupu v rozporu s Úmluvou (tedy Česká republika) byl již shledán povinným
zaplatit dovolateli částku 4.000,- EUR (viz výrok č. 5 písm. a/ rozsudku ESLP
ve věci Žirovnický proti České republice). Nemajetková (morální) újma vzniklá
dovolateli tak již byla odškodněna – byť v jiném řízení – a to v částce
významně přesahující obecně stanovené limity v judikatuře Nejvyššího soudu (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn.
30 Cdo 2357/2010,
dostupný též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Ačkoliv k odškodnění došlo v rámci jiného řízení, navíc v řízení před
mezinárodním orgánem, nikoliv v řízení podle vnitrostátních předpisů před
vnitrostátními soudy, je třeba přihlédnout k tomu, že z materiálního hlediska
bylo dovolatelově právnímu nároku vyhověno. Z tohoto důvodu dospěl dovolací soud k závěru, že ani případné připuštění
dovolání by nemohlo pro dovolatele přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Proto postupoval podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. a dovolání
žalobce jako nepřípustné odmítl. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že
žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a
žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.