30 Cdo 103/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem v právní věci žalobkyně L. H., zast. JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem kanceláře Brož & Sokol & Novák s. r. o., se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované České republice – Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o vydání věci, eventuálně o zaplacení částky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 127/2004, o odvolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2013, č. j. 22 Co 509/2010-452 takto:
I. Řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze usnesením v záhlaví označeným zrušil dle ustanovení § 138 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 30 o. s. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byl žalobkyni ustanoven zástupce. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně odvolání, v němž vyjadřuje nesouhlas s jeho obsahem. Uvádí, že Městský soud v Praze v dané věci nerozhodoval jako soud odvolací, neboť žádné odvolání podáno nebylo. Žalobkyně tak dochází k závěru, že Městský soud v Praze rozhodoval jako soud prvního stupně, a tedy proti jeho rozhodnutí je přípustné odvolání, což vyplývá z ustanovení § 201 o.
s. ř. a z principu universality odvolání. Jelikož ustanovení § 138 je obsaženo v třetí části občanského soudního řádu, která je označena jako „Řízení v prvním stupni“, lze rovněž systematickým výkladem dovodit, že Městský soud v Praze rozhodoval jako soud prvního stupně. Dále žalobkyně uvedla, že se jeví absurdní a diskriminační, aby v případě, kdy o odejmutí osvobození rozhodne Obvodní soud, zde dvojinstančnost řízení byla dána a v situaci, kdy o odejmutí osvobození rozhodne Městský soud v Praze, dvojinstančnost řízení dána nebyla, přičemž žalobkyně odkazuje na čl.
6 a čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odvolání je podle § 201 o. s. ř. opravným prostředkem, jímž může účastník napadnout (a tím se domoci přezkumu) rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud to zákon nevylučuje. O odvoláních proti rozhodnutím okresních (obvodních) soudů rozhodují soudy krajské (Městský soud v Praze); vrchní soudy jsou sice též soudy odvolacími, avšak jen v případě odvolání proti rozhodnutím krajských soudů (Městského soudu v Praze) jako soudů prvního stupně (tento předpoklad v dané věci splněn není, neboť Městský soud v Praze rozhodoval jako soud odvolací).
Na výše uvedeném závěru nic nemění ani ta okolnost, že proti usnesení soudu prvního stupně o ustanovení advokáta nebylo podáno odvolání a že odvolací soud přezkoumal toto rozhodnutí v průběhu odvolacího řízení ve věci samé. Takový postup odvolacímu soudu umožňuje ustanovení § 138 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 211 o. s. ř. Ač se ustanovení § 138 o. s. ř. nachází v části třetí zákona, dle ustanovení § 211 o. s. ř. se použije i pro řízení u odvolacího soudu, z čehož však nelze dovodit, že se jedná o rozhodnutí odvolacího soudu a zároveň prvostupňové.
Rozhodnutí odvolacího soudu, ať už se jedná o rozhodnutí ve věci samé nebo rozhodnutí procesní, lze napadnout, je-li zákonem připuštěno, dovoláním (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a soudem příslušným k rozhodování o dovoláních proti rozhodnutím soudů krajských (Městského soudu v Praze) nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích je Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.). Tento závěr lze rovněž dovodit z ustanovení § 238a o. s. ř., které obsahuje taxativní výčet procesních rozhodnutí vydaných v průběhu odvolacího řízení, přičemž opravným prostředkem proti těmto rozhodnutím je také dovolání.
Nelze přisvědčit ani námitce žalobkyně, že postup Městského soudu v Praze je protiústavní, neboť jí odjímá právo dvojinstančního řízení.
Zde lze odkázat na závěr Ústavního soudu uvedený v usnesení ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 771/06: „Z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové a jednostupňové soudnictví ve věcech objektivně bagatelního významu nikterak nevybočuje z ústavních mezí (srov. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 22, č. 22, str. 387). Ostatně tento požadavek neklade na civilní řízení ani Evropský soud pro lidská práva. Rozhodnutí o osvobození či odnětí osvobození od soudního poplatku navíc není rozhodnutím meritorním a tedy konečným, přestože se může účastníka řízení v konkrétním případě i citelně dotknout.“ Jelikož tedy opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu není odvolání nýbrž dovolání, občanský soudní řád – k projednání (naopak) odvolání proti takovému rozhodnutí – neupravuje ani funkční příslušnost určitého soudu.
Tím, že žalobkyně „odvolání“ přesto podala, uvedenou podmínku odvolacího řízení pominula. Nedostatek funkční příslušnosti je však neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pročež řízení o takovém „odvolání“, které touto vadou trpí, nelze než podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavit. Jestliže není upravena k projednání odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu funkční příslušnost, zbývá zodpovědět, který soud je o zastavení „odvolacího“ řízení povolán rozhodnout. Nejvyššímu soudu svědčí skutečnost, že je vrcholným článkem soustavy obecných soudů, a současně, že je právě tím soudním orgánem, který je k rozhodnutí o opravném prostředku proti rozhodnutím odvolacích soudů příslušný.
Ke shodným závěrům ostatně dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99, zveřejněném pod pořadovým č. 85 časopisu Soudní judikatura, ročník 2001, č. 7, na str. 320 a násl., a dále v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2006, sp. zn. 30 Cdo 2383/2006, na která jinak postačí odkázat. Výrok o náhradě nákladů řízení se nezdůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.