30 Cdo 1053/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla
Podolky a soudců JUDr. ing. Jana Huška a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
navrhovatele J. R., zastoupeného advokátkou, proti České správě sociálního
zabezpečení, Praha 5, Křížová 25 (dále jen ČSSZ), o plný invalidní důchod,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 43 Ca 288/98, o dovolání
navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. ledna 2002,
č.j. 2 Cao 231/2001-160, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání navrhovatele
potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 2001, č.j. 43 Ca
288/98-124, v napadené části, tj. pokud jím bylo k opravnému prostředku
navrhovatele potvrzeno rozhodnutí ČSSZ ze dne 12. října 1998, č. 510 530 174,
ve výroku I., jímž byl navrhovateli od 12.11.1998 odňat plný invalidní
důchod s odůvodněním, že jeho nárok na tento důchod zanikl, protože podle
posudku lékaře správy sociálního zabezpečení v N. ze dne 18.1.1996 již není
plně invalidní, ale pouze částečně invalidní, jelikož z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné
činnosti o 40%. V další napadené části ve výrocích o nákladech řízení mezi
účastníky i ve vztahu ke státu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc
mu v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí vztahujícím se k potvrzujícímu výroku
uvedl, že pro posouzení zdravotního stavu občanů a dochované pracovní
schopnosti jsou pro účely přezkumného soudního řízení ze zákona č. 582/1991 Sb.
(§ 4 odst. 2) povolány posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí
ČR. Pro řízení je nezbytné posouzení zdravotního stavu občanů tak, aby byly
vyloučeny pochybnosti o úplnosti podkladů, na jejichž základě bylo posouzení
prováděno a aby nevznikly žádné pochybnosti ani o diagnóze onemocnění a
okruhu zaměstnání, která zjištěným onemocněním vyhovují a která jsou schopni
vykonávat. Při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí je pro soud rozhodující
skutkový stav, který tu byl v době napadeného rozhodnutí (§ 250i odst. 1
o.s.ř.). K případnému zhoršení zdravotního stavu nastalém po vydání správního
rozhodnutí nemůže proto soud přihlížet.
Soud prvního stupně postupoval v souladu se zákonem, jestliže vycházel z
posudku vydaného posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, jež
zasedala v předepsaném složení za přítomnosti posudkového lékaře, tajemnice a
dalších lékařů kožního, internisty a neurologa, tedy lékařů, jejichž
specializace má vztah k nemoci, která byla u navrhovatele zjištěna jako
rozhodující příčina dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Za tu byla
považována oběma posudkovými komisemi (s pracovištěm v O. ze dne 23.2.1999 a s
pracovištěm v B. ze dne 7.8.2000) shodně vleklá žilní nedostatečnost s
postižením hlubokého žilního systému s trofickým defektem, v příčinné
souvislosti s úrazem ze dne 25.2.1971, a to jednostranná. Příčinnou souvislost
mezi popálením vzniklým v r. 1971 a současnými zdravotními problémy posudkové
komise nezpochybňují. Jejich chápání navrhovatelova zdravotního postižení, jež
zařadily do kapitoly IX, odd. B, položky 7.3a, je výrazem názoru těchto
posudkových komisí na rozhodující zdravotní postižení z hlediska přílohy č. 2
vyhlášky č. 284/21995 Sb. Posudkové komise také významně vyjadřují své
stanovisko k popáleninám, jež vnímají jako stav po akutní expozici, tj. po
spálenině. Proto také odmítají zařadit toto onemocnění pod kapitolu XIV,
položka 6 cit. vyhlášky, neboť zřetelně odlišují od prapříčiny současného
zdravotního stavu navrhovatele a rozhodující příčiny poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti, jak je dána k rozhodnému dni pro účely
zjištění nároku na dávku důchodového pojištění. Soustředěné rozlišení těchto
dvou diametrálně odlišných kauzalit je důkazem zodpovědnosti, s jakou se
posudkové komise vypořádávají s daným případem. Je zřetelné, že se i posudkové
komise postupně propracovávaly ke stále podrobnějšímu náhledu na příčinu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu navrhovatele, i když je třeba
předeslat, že ve výsledku posouzení se jejich závěry učiněné v rámci druhého
doplňujícího posudku neliší od prvoposudku podaného posudkovou komisí v O. Míra
podrobnosti, s jakou se danou problematikou zabývaly, přesvědčila odvolací soud
o správnosti jejich postoje a závěru, pokud jde o zřetelné rozlišení mezi
kauzalitou v obecné rovině, tj. příčinou vzniku těchto zdravotních potíží
navrhovatele v důsledku popálení jako následku, a kauzalitou v rovině
požadavku, jež klade zákonný předpis pro zjištění podmínek pro další pobírání
plného invalidního důchodu. V tomto směru odvolací soud poukázal zejména na
výstižné vysvětlení podstaty posouzení podle kapitoly XIV cit. vyhlášky, tj. ve
vztahu k onemocnění kůže a podkožního vaziva, což je významné k pochopení toho,
proč je správný náhled těchto posudkových komisí, pokud jde o posouzení a
zjištění rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu ve
smyslu zákonných kritérií a také k pochopení rozdílu v posouzení soudním
znalcem MUDr. A. Š. z oboru posudkového a očního lékařství v posudku
ze dne 7.3.2001.
Je srozumitelné, že jedna z odvolacích námitek navrhovatele
směřuje do tohoto zdánlivého rozporu, avšak odvolací soud sdílí závěr soudu
prvního stupně o přesvědčivosti podaných posudků posudkové komise i pokud jde o
tuto stránku věci. S ohledem na další obsah posudku soudního znalce odvolací
soud nemá pochybnost o kontinuitě jeho názoru ve vztahu k rozhodující
příčině dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, když sám hodnotí onemocnění
navrhovatele podle stejné kapitoly, položky a subpoložky, jako posudkové
komise. Za tohoto stavu není místa pro úvahy o aplikaci § 6 odst. 6
vyhlášky č. 284/1995 Sb., protože je tu shoda všech odborných stanovisek,
pod jakou konkrétní položku citované vyhlášky navrhovatelovo postižení
podřadit. Shodně se soudem prvního stupně má i odvolací soud za to, že zařazení
onemocnění občana do příslušné kapitoly či položky přílohy č. 2 citované
vyhlášky je v pravomoci posudkové komise, která zařazení také náležitě
odůvodnila. Navrhovatel nepředložil žádný kvalifikovaný lékařský závěr, který
by odůvodňoval úvahy o zařazení jeho onemocnění pod kapitolu IX, oddíl B,
položka 4.3 cit. vyhlášky, neboť posudková komise i soudní znalec se vyjádřili
velmi jednoznačně. Nebylo by proto oprávněným po posudkové komisi požadovat
odpověď na to, zda by konkrétní onemocnění nemělo být zařazeno do položky 4.3
nebo nějaké další (cit. vyhlášky), protože zde není důvodná pochybnost o
správnosti postupu posudkové komise.
Za stavu, kdy zákonem předepsaný důkaz – posudek posudkové komise Ministerstva
práce a sociálních věcí ČR potvrzuje důvodnost odnětí plného invalidního
důchodu na základě zdravotního stavu navrhovatele, zjištěného ke dni vydání
napadeného rozhodnutí, nelze uvažovat o nezákonnosti rozhodnutí ČSSZ jen proto,
že se odvolává na neaktuální posouzení lékařem okresní správy sociálního
zabezpečení. Zákon tuto situaci řeší pravidelným prováděním důkazu právě
posudkem posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, který je
zaměřen ke zjištění zdravotního stavu vždy ke dni vydání napadeného rozhodnutí
správního orgánu.
Protože posudek posudkové komise se vypořádává se všemi diagnostikovanými
onemocněními navrhovatele a vychází z úplné zdravotnické dokumentace a
navrhovatelem nebyly předloženy žádné důkazy, jež by tuto skutečnost
zpochybňovaly a závěrům posudkové komise neodporuje ani stanovisko soudního
znalce, nelze na podaný posudek pohlížet jinak, než jako na úplný, správný a
přesvědčivý. Jestliže soud prvního stupně vycházel z takto podaného posudku a
rozhodnutí ČSSZ potvrdil, nepochybil. Odvolací soud jej proto v tomto výroku
jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil.
Navrhovatel v podaném dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř. a kterým napadá potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, vytýká
soudům obou stupňů, že vycházely z lékařského posudku ze dne 18.11.1996, ačkoli
plný invalidní důchod mu byl odebrán až od 12.11.1998; mělo proto takovému
rozhodnutí předcházet aktuální vyšetření jeho zdravotního stavu. Soudům obou
stupňů dále vytýká nesprávnou aplikaci § 6 odst. 6 vyhlášky č. 284/1995 Sb.
vzhledem k jeho zdravotnímu postižení jinak správně znalcem zjištěného, avšak
nesprávně posouzeného. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud shledal, že včasné dovolání navrhovatele proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu vykazuje formální i obsahové náležitosti ve smyslu §
241a odst. 1 o.s.ř., včetně povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241
o.s.ř.). Zabýval se proto posouzením přípustnosti dovolání.
Dovolání směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, který nebyl prvním rozsudkem ve věci. Již rozsudkem ze
dne 1. prosince 1999, č.j. 43 Ca 288/98-43, soud prvního stupně přezkoumávané
rozhodnutí ČSSZ potvrdil; rozsudek soudu prvního stupně byl usnesením Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 2. května 2000, č.j. 2 Cao 24/2000-54, zrušen a věc
byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm však soud prvního stupně
rozhodl zcela shodně jako v předchozím rozsudku, když rozhodnutí ČSSZ potvrdil.
Nejedná se proto o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm b) ani podle
písm. a) o.s.ř. Z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 o.s.ř. tak
přichází v úvahu písm. c) o.s.ř., podle něhož dovolání je přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně
a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle odst. 3 cit. ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud sám posoudí, zda
napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, či nikoli. V případě
kladného závěru o této otázce, aniž by vydával rozhodnutí, že dovolání je
přípustné, přezkoumá rozsudek odvolacího soudu na základě podaného dovolání
a v rozsahu jím vymezeného důvodu (§ 242 odst. 1, § 241a odst. 2 o.s.ř.), jímž
se zřetelem k oprávněnosti dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř. může být nesprávné
právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., případně
důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a o dovolání
rozhodne.
Výhrady formulované dovolatelem s odkazem na § 241a odst. 2 o.s.ř. mohou být
uvažovány z pohledu dovolacích důvodů pouze za předpokladu, že dovolání je
přípustné, samy o sobě však přípustnost dovolání nezakládají. To platí i ve
vztahu k důvodu uvedenému v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. založeném na tom, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). Tak je tomu tehdy, jestliže soud použil jiný
právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil. Za nesprávné právní posouzení věci ve
vyloženém smyslu ovšem nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o
učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci
konkrétního hmotněprávního ustanovení (srv. rozhodnutí č. 19 publikované v
Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 2/1994). Pochybení odvolacího soudu, tkvící
v otázce správnosti skutkových zjištění, lze úspěšně napadat jen dovolacím
důvodem podle § 241 odst. 3 o.s.ř. Z těchto důvodů lze však dovolání podat jen
tehdy, je-li přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., příp. podle
obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o.s.ř.). Nelze je tedy
úspěšně podat, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.,
tedy v případě, že dovolání je přípustné proto, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Proto z hlediska § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. není právně rozhodný odkaz dovolatele na jím tvrzenou neúplnost
při provádění dokazování skutečností, významných z hlediska hmotněprávní normy,
ani jejich hodnocení soudy.
Odvolací soud při posuzování otázky míry poklesu navrhovatelovy schopnosti
soustavné výdělečné činnosti správně použil vyhlášku č. 284/1995 Sb., kterou se
provádí zákon o důchodovém pojištění (č. 155/1995 Sb.) ve znění vyhlášky č.
157/1997 Sb. a správně vycházel při zjištění navrhovatelova rozhodujícího
onemocnění z toho, že je zachyceno v příloze č. 2 v kapitole IX, oddílu B
(Oběhová soustava – postižení cév), položka 7.3 písm. a/ jakožto postižení s
chronickými recidivujícími vředy, podle rozsahu a častosti – jednostranné, ve
smyslu § 6 cit. vyhlášky; zjevně přitom nejde o aplikaci § 6 odst. 6 cit.
vyhlášky, jíž se dovolatel neprávem dovolává, neboť se nejedná o případ, kdy by
zdravotní postižení, které je příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu, nebylo v příloze č. 2 uvedeno.
Z toho, co již bylo vyloženo, plyne, že přípustnost dovolání může být
dána jen tehdy, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). O takové
rozhodnutí by přitom šlo zejména tehdy, jestliže odvolací soud řešil právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena vůbec, nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, přičemž v
rozhodnutí řešená právní otázka má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí v
konkrétní věci, tj. v tomto jednotlivém případě, nýbrž z hlediska rozhodovací
činnosti soudů vůbec (tj. pro jejich judikaturu), nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
O takový případ se v soudem projednávané věci nejedná. Odvolací soud tu
neřešil otázku zásadního právního významu ve vyloženém smyslu (dovolatel ji v
dovolání ostatně ani výslovně neformuluje). Aplikace § 6 vyhlášky č. 284/1995
Sb. ve znění vyhlášky č. 157/1997 Sb. není odvolacími soudy (Vrchními soudy v
Praze a Olomouci) nebo dovolacím soudem posuzována a rozhodována rozdílně a
nejde přitom ani o aplikaci, jež by byla v rozporu s hmotným právem.
Předpoklady pro závěr o přípustnosti dovolání v posuzované věci ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolací soud neshledal, proto dovolání
navrhovatele jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
5, § 151 odst. 1, 2 a § 2142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolatel s ohledem na
výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ČSSZ v dovolacím řízení
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. července 2002
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu