NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 30 Cdo 1057/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobce M. B., správce konkursní podstaty veřejné obchodní společnosti M. J.,
s.r.o., se sídlem v J. H., zast. advokátem, proti žalované I. S., zast.
advokátem, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v
Písku pod sp. zn. 5 C 480/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. listopadu 2001, č.j. 5 Co
2062/2001-100, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. listopadu 2001, č.j.
5 Co 2062/2001-100, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 28. června 1999, č.j. 5 C
480/98-54, zamítl návrh na určení, že dohoda o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů uzavřená mezi manžely I. S. a žalovanou a vložená do
katastru nemovitostí pod č.j. V 7 977/95 a právními účinky vkladu ke dni
1.6.1995, kterou je zkrácena vymahatelná pohledávka navrhovatele (žalobce), je
vůči němu neúčinná, a rozhodl
o náhradě nákladů účastníků. Vycházel ze zjištění, že mezi manžely S.
existovala půjčka, kdy žalovaná půjčila svému manželu částku 700.000,- Kč, a
právě tato skutečnost byla důvodem, pro který byla mezi manžely S. uzavřena
dohoda o částečném vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, týkající se
nemovitosti. Usoudil, že tato dohoda nemohla být právním úkonem, jejž by
dlužník I. S. učinil v úmyslu zkrátit věřitele (§ 42a odst. 2 obč. zák.), byť
jeho pohledávka (543.000,- Kč a náklady řízení 33.780,-Kč) v té době již
existovala, když krom toho měl I. S. již v r. 1994 pohledávku za jiným
dlužníkem ve výši 5,000.000,- Kč, ohledně níž byl vydán Obvodním soudem pro
Prahu 6 platební rozkaz.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
8. prosince 1999, č.j. 5 Co 3177/99-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Na rozdíl od něj dospěl k závěru, že
žaloba byla podána po uplynutí prekluzivní tříleté lhůty, takže žalobcovo
odpůrčí právo zaniklo. Z tohoto důvodu shledal výrok napadeného rozsudku soudu
prvního stupně správným, byť z jiných důvodů, a nezabýval se již žalobcovými
námitkami
a nepovažoval proto za potřebné ani doplnění dokazování.
K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud rozsudkem ze dne 9. listopadu 2000,
sp. zn. III. ÚS 210/2000, rozsudek odvolacího soudu zrušil. Dospěl k závěru, že
tím, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ač jej
nepovažoval za věcně správný (poté, co se neztotožnil s právní kvalifikací věci
soudem nalézacím a nahradil ji kvalifikací odlišnou), došlo k porušení § 219
o.s.ř. a též k odnětí reálné a efektivní možnosti účastníku řízení jednat před
soudem, spočívající v oprávnění právně
i skutkově argumentovat, a tím i k porušení základního práva plynoucího z čl.
36, odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že označená dohoda o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů je vůči žalobci neúčinná, a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Skutková zjištění soudu prvního stupně
shledal úplnými a správnými; nepovažoval proto doplnění skutkového stavu ve
smyslu důkazních návrhů za potřebné. Shodně se soudem prvního stupně nyní
usoudil, že žaloba byla podána v zákonné tříleté lhůtě. Soudu prvního stupně
však vytkl, že další otázky, týkající se možnosti věřitele odporovat právním
úkonům dlužníka ve smyslu § 42a odst. 2 obč. zák. posoudil nesprávně. Odvolací
soud dospěl k závěru, že žalovaná vynaložení náležité pečlivosti neprokázala,
když podle vlastních tvrzení věděla, v jakém oboru její manžel podniká a tuto
činnost považovala tak trochu za rizikovou. Proto chtěla uchránit majetek,
který nabyli ze společného. I když tvrdí, že o obchodních záležitostech manžela
příliš mnoho nevěděla, bylo na ní, aby se při právních úkonech, které činil v
její prospěch, přesvědčila, že jimi nezkracuje dlužníka. Musela být srozuměna i
s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky i z majetku, který
na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla. Odlišně od soudu prvního
stupně odvolací soud uzavřel, že jsou splněny zákonné podmínky pro určení
neúčinnosti předmětného právního úkonu.
V podaném dovolání žalovaná především namítá, že ze skutkových zjištění nelze
dovodit, že jde o dlužníkův právní úkon, který zkracuje uspokojení vymahatelné
pohledávky věřitele, jak plyne z dohody napadené žalobou, která je dohodou jen
o částečném vypořádání BSM, a to ohledně nemovitostí náležejících do BSM
žalované a jejího manžela, a jíž se stala výlučnou vlastnicí tam
specifikovaných nemovitostí. V souvislosti s tímto právním úkonem nutno
posoudit i dohodu o vypořádání BSM z téhož data (30.5.1995), kterou si
účastníci vypořádali BSM ohledně veškerých dalších společných movitých věcí,
práv a závazků. Z této listiny jednoznačně plyne, že
do výlučného vlastnictví manžela žalované I. S. připadla majetková hodnota v
nominální výši 700.000,- Kč, když se jednalo o pohledávku žalované za
jmenovaným a žalovaná mu citovanou dohodou dluh prominula. V sumě celého
vypořádávaného BSM je pak zjevné, že manželu žalované se dostalo majetkové
hodnoty výrazně převyšující hodnotu věcí a práv, jejichž výlučnou vlastnicí se
stala žalovaná. Krom toho z uvedeného vyplývá, že nelze dovodit ani úmysl
dlužníka zkrátit věřitele při uzavírání napadené dohody. Žalovaná i její manžel
prokázali, že dlužníku se uzavřením uvedených dohod dostalo majetkových hodnot
vyšších než žalované. Za tohoto stavu je nadbytečným zkoumání, zda mohla
žalovaná neexistující úmysl dlužníkův zkrátit věřitele poznat. Žalovaná dále
namítá, že v petitu žaloby je nedostatečně určitě
a srozumitelně specifikován právní úkon, jež je žalobou napadán. Konečně
žalovaná namítá, že podmínka pro úspěšné uplatnění odpůrčího práva není
splněna, neboť k uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky lze použít jiný
majetek dlužníka, jímž je jeho vymahatelná pohledávka za třetí osobou – M. T. –
ve výši 4,917.305,- Kč s příslušenstvím, vyplývající z rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 6 ze dne 27.7.1999, sp.zn. 19 C 376/97, který nabyl právní
moci dne 30.9.1999, a jejíž existence byla v řízení prokázána; odvolacímu soudu
vytýká, že se hodnocením tohoto důkazu ve vztahu k institutu odporovatelnosti
nezabýval vůbec. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části
dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn
občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo
vydaným
po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a
rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského
soudního řádu
ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou - účastníkem řízení zastoupeným
advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/
o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé, věc projednal bez jednání (§ 243a odst. 1
věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně.
Odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o
rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování doplní buď sám
nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného (§ 213
o.s.ř.).
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, když na rozdíl od soudu
prvního stupně dospěl ke skutkovému i právnímu závěru, že v řízení žalovaná
neprokázala vynaložení náležité pečlivosti, takže jsou splněny podmínky pro
určení neúčinnosti předmětného právního úkonu ve smyslu § 42a odst. 2 obč.
zák. Odvolací soud však plně nedocenil skutečnost, že ustanovení § 213 odst. 1
o.s.ř. o tom, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil
soud prvního stupně, neznamená - zejména s přihlédnutím k zásadě přímosti a
ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového
zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a z
výpovědí svědků především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí
vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu
na posouzení věrohodnosti výpovědi - nemohou být vyjádřeny v protokolu o
jednání (srovnej např. rozhodnutí č. 92/1968 Sb. soudních rozhodnutí
a stanovisek). Proto - chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového
zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených
důkazů výpovědí účastníků řízení a svědků - bylo nutno, aby takové důkazy sám
opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení
těchto důkazů (obdobně srovnej rozhodnutí č. 64/1966 Sb. soudních rozhodnutí a
stanovisek). Jak však vyplývá z obsahu protokolu o jednání odvolacího soudu ze
dne 14. 11. 2001, při němž nebyl žádný důkaz proveden., odvolací soud
naznačeným způsobem nepostupoval.
Řízení před odvolacím soudem tak trpí vadou ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3
věta druhá o.s.ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a
k níž dovolací soud přihlédne, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Dovoláním žalované napadené rozhodnutí odvolacího soudu tedy trpí vadou
ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. Nejvyšší soud České
republiky proto podle ustanovení § 243b odst. 1, 2 a 5 o.s.ř. toto rozhodnutí
zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V něm se vypořádá s
námitkami žalované vyjádřenými v dovolání, včetně toho, že k uspokojení
vymahatelné pohledávky věřitele lze použít jiný majetek dlužníka – přisouzenou
pohledávku za třetí osobou ve výši 4,917.305,- Kč s příslušenstvím; žalované
třeba přisvědčit, že se touto okolností odvolací soud nezabýval, ačkoli soud
prvního stupně založil své rozhodnutí o tom, že nejsou splněny podmínky § 42a
odst. 2 obč. zák. pro vyhovění m.j. také na tomto skutkovém zjištění a jeho
právním posouzení. Rozsudek odvolacího soudu je proto v této části pro
nedostatek důvodů nepřezkoumatelný.
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1 věta
druhá o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. prosince 2003
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu