Nejvyšší soud Usnesení občanské

30 Cdo 1063/2003

ze dne 2004-02-04
ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1063.2003.1

30 Cdo 1063/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy

JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci

žalobce G. F., a. s., zastoupené advokátem, proti žalované Z. P., zastoupené

advokátem, o určení neúčinnosti právních úkonů a poskytnutí náhrady, vedené u

Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 10 C 59/2000, o dovolání žalované

proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. ledna 2003, č.j. 19 Co

106/2001-120, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 18. října 2000, č.j. 10 C

59/2000-84,

ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 19. ledna 2001, č.j. 10 C

59/2000-84, určil, že právní úkony v rozhodnutí podrobně označené jsou neúčinné

(výroky I. II), žalované uložil zaplatit žalobci částku 93.500,- Kč do třiceti

dnů od právní moci rozsudku (výrok III), ohledně dalších částek s

příslušenstvím ve výroku přesně uvedených žalobu zamítl (výrok IV)

a rozhodl o nákladech řízení (výrok V).

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem v záhlaví

označeným rozsudek okresního soudu ve znění opravného usnesení ve výrocích I a

II potvrdil

a ve zbylých výrocích jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního

stupně k dalšímu řízení. Ztotožnil se se skutkovým zjištěním i právním

posouzením právních úkonů zachycených ve výrocích I a II soudem prvního stupně,

z nichž plyne, že žalovaná neprokázala, že i při vynaložení náležité pečlivosti

nemohla úmysl manžela zkrátit věřitele poznat (§ 42a obč. zák.). Ve zbylých

výrocích pak odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že náležitě dosud

nezjistil výši prospěchu žalovanou získaným (§ 42a odst. 4 obč. zák.)

a uložil soudu prvního stupně řízení způsobem v odůvodnění rozsudku blíže

označeným doplnit. Proto jej v těchto výrocích zrušil a věc vrátil soudu

prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení (výroky III až V).

Žalovaná (dále dovolatelka) v podaném dovolání napadá pouze potvrzující

výroky odvolacího soudu I a II. Popisuje okolnosti jednání s manželem a

dovozuje z nich, že manželův úmysl zkrátit věřitele poznat nemohla. Odvolacímu

soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a

navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu

vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření poukazuje na to, že dovolání je třeba posoudit

podle úpravy o.s.ř. účinné do 31.12.2000 a podle ní není přípustné.

Při posuzování dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté,

hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský

soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím

odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po

řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne

se o nich podle dosavadních právních předpisů, t.j. podle občanského soudního

řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.

Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240

odst. 1 o.s.ř.) řádně zastoupeným advokátem a splňuje i obsahové znaky

předepsané ustanovením

§ 241 odst. 2 o.s.ř.

Nejvyšší soud České republiky, který jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)

věc projednal bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), dospěl k

závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný

opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud

to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí

vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.; to však neplatí, jde-li o

dovolání proti rozsudkům, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že

je neplatné, nebo že zde není. Dovolání je přípustné též proti rozsudku

odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§

238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního

stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku

proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí

zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním

dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč

a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a ve věcech upravených zákonem o rodině,

ledaže jde o rozsudek

o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu,

určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení (§ 238

odst. 2 o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu

ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže

odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože

jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.); to

neplatí u rozsudků ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo

rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech

50.000,- Kč, a u rozsudků ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže

jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské

zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo

mateřství nebo nezrušitelného osvojení (§ 239 odst. 3 o.s.ř.).

Ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. svěřuje odvolacímu soudu oprávnění

založit přípustnost dovolání proti svému rozsudku, proti němuž by jinak (z

jiných než v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. uvedených důvodů) dovolání nebylo

přípustné. Předpokladem pro vyslovení přípustnosti dovolání je, že jde o

rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Rozhodne-li se odvolací soud

tímto způsobem založit přípustnost dovolání, musí toto své rozhodnutí vyjádřit

ve výroku svého potvrzujícího rozsudku.

V posuzovaném případě - jak vyplývá z obsahu výroku a odůvodnění

napadeného rozsudku - odvolací soud přípustnost dovolání proti svému

potvrzujícímu rozsudku nevyslovil (dovolatelka ostatně takový návrh před

vyhlášením potvrzujícího rozsudku ani nepodala). Protože odvolací soud

nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku ve smyslu ustanovení § 239

odst. 1 o.s.ř., a protože nejde ani o případ, kdy by byl potvrzen rozsudek

soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku

proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí

zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), může být dovolání přípustné pouze,

jestliže by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedenou v

ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém)

s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího

soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel

příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou

skutečně trpí.

Vady uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. však z obsahu spisu

nevyplývají a dovolatelkou ani nejsou tvrzeny. Námitky dovolatelky

představují dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., t.

j. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K těmto

dovolacím důvodům může ovšem dovolací soud přihlédnout jen tehdy, jestliže je

dovolání přípustné podle ustanovení § 238 či § 239 o.s.ř., což v posuzované

věci, jak již bylo vysvětleno, splněno není.

Protože rozsudek odvolacího soudu v potvrzujících výrocích není vadami

uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. postižen, a protože z hlediska

ustanovení § 238 a § 239 o.s.ř. proti němu není dovolání přípustné, směřuje

dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek

přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání dovolatelky - aniž by

se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první

a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, věty

první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první, o. s. ř., neboť dovolatelka s

ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v

dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. února 2004

JUDr. Karel Podolka, v. r.

předseda senátu