U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců
JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně
PREFA MAJETKOVÁ a.s., IČ 25296736, se sídlem v Rosicích nad Labem, U Prefy 579,
zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7,
za účasti vedlejších účastníků na straně žalobkyně a) AZYS Trading a.s., IČ
27369480, se sídlem v Praze 10, Na Výsluní 201/13 a b) RASTRA AG-CZ a.s., IČ
25288041, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo nám. 1484, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16,
jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze
2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 702,97 mil. Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 148/2008, o dovolání žalobkyně
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2013, č.j. 21 Co
395/2013-571, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. října
2013, č.j. 21 Co 395/2013-571, se odmítá.
II. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27.
června 2013, č.j. 15 C 148/2008-491 se zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Usnesením ze dne 27. června 2013, č.j. 15 C 148/2008-491, Obvodní soud pro
Prahu 2 odmítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala v záhlaví uvedené částky, a
to v souladu s ustanovením § 43 odst. 2, věty první občanského soudního řádu
(dále jen „o.s.ř.“), z důvodu neodstranění vad žaloby dle pokynů obsažených v
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. března 2013, č.j. 15 C
148/2008-462. Usnesením ze dne 7. října 2013, č.j. 21 Co 395/2013-571, Městský soud v Praze
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Žalobkyně řádně zastoupená advokátem podala proti potvrzujícímu usnesení
Městského soudu v Praze, a výslovně také proti usnesení soudu prvního stupně,
včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 o.s.ř. Jako
dovolací důvod uvedla, že 1) řešení otázky procesního práva nalézacím a
odvolacím soudem je dovolacím soudem rozhodováno rozdílně a 2) řešením otázek
procesního práva se nalézací i odvolací soud odchýlil od ustálené praxe
dovolacího soudu. Dále cituje výňatky z celé řady rozhodnutí Nejvyššího soudu,
aniž by však konkrétně vymezila avizované právní otázky. Navrhla, aby Nejvyšší
soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil. K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř.
ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jak již bylo naznačeno, žalobkyně se sice fakticky dovolává ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. toho, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, avšak ve skutečnosti nenastoluje žádnou z
uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu
výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost
dovolání proti němu. Nelze přitom pominout skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém
usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve
znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které
„rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem
odchyluje. Těmto zásadám však obsah podaného dovolání, jehož podstatou je
především polemika se závěrem soudů nižších stupňů, podle kterých dovolatelka
ani na základě výzvy neodstranila vady žaloby a ta proto musela být jako
neprojednatelná odmítnuta, v žádném případě nevyhovuje. S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny
předpoklady přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu tak, jak je
má na mysli již zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř. Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání,
Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.). Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně
rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční
příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního
stupně. Tím, že žalobkyně napadla dovoláním i rozhodnutí soudu prvního stupně,
opomenula uvedenou podmínku dovolacího řízení (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2002, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006). Nedostatek funkční
příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle § 104 odst. 1 věty prvé ve spojení s § 243b o. s. ř.,
řízení o „dovolání“ proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, ze dne 27. června 2013, č.j. 15 C 148/2008-491, zastavil. Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.