30 Cdo 1068/2000

30 Cdo 1068/2000

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobců A/ E. D., nar. 15. 3. 1948,

zastoupené advokátkou, B/ K. D., nar. 13. 12. 1967, C/ P. J., nar. 24. 12.

1970, a D/ nezl. E. D., nar. 16. 6. 1985, zast. matkou E. D., nar. 15. 3.

1948, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Č. B., o uložení

povinnosti vyhotovit písemné prohlášení vlastníka domu a uložení povinnosti

uzavřít smlouvu o převodu bytu do vlastnictví, vedené u Krajského soudu v

Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 1339/98-170, o dovolání žalovaného proti

rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 1999, č. j. 11 Cmo 450/99-225,

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení

částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právní

zástupkyně žalobkyně.

Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud prvního stupně, částečným

rozsudkem ze dne 24. 5. 1999, č. j. 12 Cm 1339/98-170, uložil žalovanému

povinnost vyhotovit prohlášení vlastníka budovy čp. 13/802, na parcele č.

1236/6, v katastrálním území Č. B., s vymezením bytu, který v ní užíval

původní žalobce K. D., v němž budou uvedeny náležitosti podle § 5 odst. 3

zákona č. 72/1994 Sb. (dále též zákon). Dále mu uložil povinnost navrhnout

vklad prohlášení vlastníka budovy, mající náležitosti § 5 zák. č. 344/1992

Sb., do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č. B. a tento doložit

doklady podle § 5 odst. 4 zákona do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Soud

prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako člen žalovaného stavebního

bytového družstva užíval byt v předmětné budově, která je ve vlastnictví

žalovaného. Ve lhůtě stanovené v § 24 zákona č. 42/1992 Sb. žalobce

vyzval žalované družstvo k převodu vlastnictví ke zmíněnému bytu, které

této výzvě nevyhovělo. Na základě těchto skutkových zjištění dospěl soud

prvního stupně k závěru, že žalobce má vůči žalovanému právo na uzavření

smlouvy o bezplatném převodu vlastnictví k bytu, který užívá. Dovodil, že

vzhledem k ustanovení § 1 odst. 4 a § 4 zákona není převod vlastnictví k bytu

na žalobce možný bez předchozího projevu vůle žalovaného, tj. bez jeho

prohlášení jako vlastníka ve smyslu § 5 zákona. Pokud zákon zakládá právo

žalobce na uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k bytu se žalovaným,

odpovídá tomu povinnost žalovaného smlouvu uzavřít a provést všechny úkony,

které musí uzavření smlouvy předcházet, tedy i prohlášení vlastníka. Stanoví-

li zákon, že takovýto převod je bezúplatný, nelze po žalobci, jako členu

družstva, požadovat ani podíl na nákladech

spojených s vyhotovením zmíněného prohlášení vlastníka v

souvislosti s uzavřením uvedené smlouvy.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací,

rozsudkem ze dne 17. 12. 1999, č. j. 11 Cmo 450/99-225, výrok rozsudku

soudu prvního stupně věcně potvrdil v pozměněném znění s tím, že žalovaný je

povinen do dvou měsíců od právní moci rozsudku učinit prohlášení

vlastníka budovy, v němž budou obsaženy údaje stanovené v ustanovení § 5 odst.

3 zákona č. 72/1994 Sb., s vymezením bytu č. 1 v prvním podlaží domu č. p.

13/802, na parcele č. 1236/8, v katastrálním území Č. B., jehož nájemce je K.

D. Dále uložil žalovanému povinnost do dvou měsíců od právní moci rozsudku

podat u Katastrálního úřadu v Č. B. návrh na zápis vkladu tohoto prohlášení do

Katastru nemovitostí, mající náležitosti stanovené v § 5 zákona č. 344/1992 Sb.

a doložený doklady uvedenými v § 5 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb. Odvolací

soud připustil dovolání proti potvrzujícímu výroku svého rozsudku ohledně

těchto právních otázek:

1/ zda je se zřetelem na doslovné znění ustanovení § 5 odst. 1

zákona č. 72/1994 Sb. (viz výraz „může“) přípustné družstvu,

které je podle § 23 odst. 2 tohoto zákona povinno uzavřít s fyzickou osobou v

tomto ustanovení uvedenou smlouvu o převodu bytu specifikovaného v

§ 24 odst. 1 a 2 téhož zákona, uložit povinnost učinit prohlášení vlastníka ve

smyslu § 5 tohoto zákona;

2/ zda v případě, kdy je objektivně nemožné, aby žalobce formuloval znění

prohlášení vlastníka podle § 5 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. tak, aby v něm

byly konkretizovány všechny údaje požadované uvedeným zákonem v § 5 odst. 3,

lze žalovat nikoliv na uložení prohlášení vůle (§ 161 odst. 3 OSŘ), nýbrž na

uložení povinnosti žalovanému učinit tento jednostranný právní úkon jako

nezastupitelné jednání (§ 351 OSŘ) a zda za těchto podmínek postačuje, aby byl

v návrhu rozsudečného výroku a tím i ve výroku rozsudku uveden pouze odkaz na

příslušné zákonné ustanovení ( § 5 odst. 3 uvedeného zákona);

3/ zda lze družstvu uložit povinnost učinit písemné prohlášení vlastníka určité

budovy ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. bez ohledu na rozhodnutí

představenstva družstva o pořadí, v jakém budou žádosti o převod vlastnictví

družstevního bytu (nebytového prostoru) v jednotlivých budovách ve vlastnictví

družstva vyřizovány;

4/ zda se prohlášení vlastníka podle § 5 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. může

týkat jen jednoho z vchodů obytného domu jako stavebního celku, který má

samostatné číslo popisné, či zda se musí týkat všech vchodů téhož objektu bez

ohledu na skutečnost, že každý z nich má samostatné číslo popisné.

Odvolací soud dospěl k závěru, že zákon v § 23 odst. 2 stanovil jednoznačně

povinnost žalovaného družstva uzavřít s osobou v tomto ustanovení uvedenou

smlouvu o převodu bytu. Pokud žalovaný svoji povinnost nesplnil, i když podle

provedených důkazů všechny předpoklady ze strany žalobce byly splněny, žalobce

se oprávněně domáhá, aby žalovanému povinnost k uzavření smlouvy uložil soud.

Ke skutečnosti, že rozhodnutím představenstva žalovaného družstva bylo

stanoveno pořadí, v jakém bude žalovaný smlouvy o převodu vlastnictví uzavírat,

dovodil, že toto rozhodnutí mohlo být pro žalovaného a jeho členy závazné pouze

do doby, do které měly být uvedené smlouvy uzavřeny (tj. do 31. 12. 1995). Po

jejím uplynutí se však setrvání na stanoveném pořadí proti

vůli osoby, která má na uzavření smlouvy nárok, dostává do rozporu se

zákonem, a nemůže být proto v takovém případě respektováno.

Odvolací soud konstatoval, že k tomu, aby mohla být mezi účastníky řízení

uzavřena smlouva o převodu bytu, zákon vyžaduje, aby se vlastnické právo

žalovaného k budově, v níž se nachází byt užívaný žalobcem, změnilo na

vlastnické právo k jednotlivým jednotkám, definovaným v § 2 písm. f/ zákona. K

této změně může dojít jen na základě písemného prohlášení vlastníka, který v

budově nadané charakteristickými znaky podle § 2 písm. a/ zákona, vymezuje

jednotky ve smyslu uvedeného zákona. Toto prohlášení musí obsahovat údaje

podle § 5 odst. 3 zákona a musí být k němu připojené listiny uvedené

v § 5 odst. 4 téhož zákona. Ke změně obsahu vlastnického práva družstva dochází

zápisem vkladu do katastru nemovitostí. Vklad prohlášení vlastníka má tedy

konstitutivní charakter a teprve na jeho základě vzniká právo vlastníka všech

jednotek s těmito jednotkami nakládat. Písemné prohlášení žalovaného jako

vlastníka a zápis jeho vkladu do katastru nemovitostí je tedy nezbytným

předpokladem k tomu, aby účastníci mohli uzavřít smlouvu o převodu bytu do

vlastnictví žalobce. Ustanovení § 5 odst. 1 zákona, které stanoví, že

vlastník budovy může dané prohlášení učinit, se týká obecně všech vlastníků

budov, tedy nejen budov ve vlastnictví bytových družstev. Obecně tedy nelze

vlastníku tuto povinnost uložit, avšak má-li bytové družstvo ze zákona

povinnost uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví k bytu, vyplývá z toho, že je

povinno provést i všechny úkony, které uzavření smlouvy musí předcházet, tedy

učinit i písemné prohlášení vlastníka budovy podle § 5 tohoto zákona. Jinak by

ustanovení § 5 odst. 3 zákona pozbylo smyslu a účelu a žalobci by ve svých

důsledcích bylo odňato právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod. Z práva občana na soudní ochranu vyplývá, že soudy

musí být zárukou uplatnění zákonem stanovených subjektivních práv a zákony

musí vykládat tak, aby nikdo neutrpěl nespravedlivým postupem státu újmu.

V souladu s názorem žalovaného odvolací soud dovodil, že jednotlivé vchody

obytného domu, i když jim byla přidělena samostatná popisná čísla, nesplňují

náležitosti pojmu budovy. Tento pojem je definován v ustanovení § 2 zákona

jen a pro účely tohoto zákona. Vzhledem ke skutečnosti, že budova není pro

účely zákona vymezena číslem popisným, postačuje ve výroku o povinnosti

vyhotovit prohlášení vlastníka budovu identifikovat tím, že jde o budovu, v

níž se nachází konkrétně určený byt jako vymezená část konkrétně určeného domu

stojícího na konkrétně určené parcele.

Při posouzení otázky, zda se žalobce může domáhat žalobou, aby žalovaný učinil

jednostranný právní úkon – prohlášení vlastníka podle § 5 odst. 1 cit. zákona,

když návrh rozsudečného výroku by měl ve smyslu § 161 odst. 3 OSŘ obsahovat

všechny konkrétní náležitosti, které podle zákona má tento právní úkon mít,

odvolací soud uzavřel, že žalobce bez součinnosti žalovaného obsahové

náležitosti tohoto prohlášení sám konkretizovat nemůže, což platí i o

listinách, které je třeba k prohlášení připojit podle § 5 odst. 4 cit. zákona.

Odvolací soud vyšel z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

(jíž je soud podle čl. 10 Ústavy vázán a jež má přednost před národním

zákonem), podle něhož má každý právo na to, aby jeho záležitost byla

spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným

soudem, který rozhodne o jeho právech a závazcích (tzv. právo na spravedlivý

soud) a dále z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, v němž je

zakotveno právo každého na soudní ochranu a uzavřel, že vzhledem k povaze

ustanovení § 161 odst. 3 OSŘ, které jako procesní norma má být nástrojem k

prosazení hmotného práva a nikoliv jeho překážkou, nelze v posuzovaném případě

toto ustanovení na věc aplikovat. V předmětné věci jde o jednostranný úkon

žalovaného, který mu nelze zcela přesně předepsat, protože žalobce k tomu nemá

potřebné a nezastupitelné podklady. Z toho důvodu zde není jiná možnost, než

žalovaného k takovému projevu vůle donutit tak, jako k nezastupitelnému plnění

podle § 351 OSŘ rozhodnutím, které veškeré zákonné náležitosti projevu vůle

neobsahuje, ale odkazem na příslušná zákonná ustanovení, mu ukládá učinit

odpovídající prohlášení vlastníka.

Pokud jde o aktivní legitimaci žalobce, odvolací soud dovodil, že bývalí

rozvedení manželé D. a K. D. se dohodli o zániku společného užívání bytu a

společného členství v družstvu, podle čl. 47B a 30/1/b stanov SBD. D. D.,

bývalá manželka žalobce, se i s dětmi z předmětného bytu vystěhovala, v bytě

se žalobcem bydlela jeho současná manželka E. D.

Odvolací soud připustil dovolání podle § 239 odst. 1 OSŘ vzhledem k tomu, že

jsou v jeho rozhodnutí řešeny otázky zásadního právního významu.

Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný (dále též dovolatel) s

odkazem na výrok odvolacího soudu, jímž bylo dovolání připuštěno. Dovolání

považuje za přípustné podle § 238 odst. 1 OSŘ a podal je z důvodu

uvedeného v § 241 odst. 2 písm. d) OSŘ, tj. pro nesprávné

právní posouzení věci. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výroku ad I.

a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního

názoru, protože soud rozhodl v rozporu s § 5 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb.

Družstvu nelze uložit povinnost učinit prohlášení vlastníka ve smyslu tohoto

ustanovení, když je zde uveden výraz „může prohlásit“. Subjektivní stránka

výrazu „může prohlásit“ vyjadřuje a respektuje vůli vlastníka prohlášení

učinit. Je na vůli každého vlastníka, aby sám rozhodl zda, jakým způsobem a v

jaké době takové prohlášení vyhotoví. Objektivní stránka pak představuje

okolnosti, za nichž může vlastník reálně toto prohlášení vyhotovit. Zde

dovolatel poukázal zejména na problémy s určením práv k pozemku, na

němž budova stojí, vlastní odbornou způsobilost toto prohlášení

vyhotovit a na problémy s financováním. V této souvislosti

dovolatel vyjádřil své výhrady k napadenému rozhodnutí v tom, že soud zavázal

dovolatele k vyhotovení prohlášení vlastníka za situace, kdy mu žalobce odmítl

zaplatit zálohu na náklady, které mu vzniknou v souvislosti s

převodem jednotky. Tuto povinnost stanovil nejvyšší orgán dovolatele, byla

vtělena do jeho stanov. Postupem soudu tak došlo k

jednostrannému zvýhodnění jednoho ze spoluvlastníků vůči ostatním. V tom vidí

dovolatel porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Dovolatel dále vyjádřil pochybnosti ohledně toho, zda prohlášení vlastníka se

může týkat jen jednoho z vchodů obytného domu jako stavebního celku, který má

samostatné číslo popisné, či zda se musí týkat všech vchodů téhož objektu bez

ohledu na skutečnost, že každý z nich má samostatné číslo popisné. Tyto

pochybnosti vázal na to, že stavební rozdělení domu podléhá správnímu

řízení podle stavebního zákona a mohlo by se stát, že povinnost uložená

soudem bude nevykonatelná v návaznosti na absenci vykonatelnosti

podle stavebního řádu a zákona o katastru nemovitostí, případně dalších

souvisejících předpisů. Vyhotovení prohlášení vlastníka považuje v takovémto

případě za nemožné.

V průběhu řízení žalobce K. D. dne 29. 1. 2000 zemřel, takže vyjádření k

dovolání podala jeho právní nástupkyně, pozůstalá manželka E. D. Ve svém

vyjádření, ve kterém se podrobně vypořádala se všemi argumenty dovolatele,

navrhla zamítnutí dovolání.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12,

hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní

řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím

odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení

provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o

nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve

znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.

V řízení dovolacím bylo pokračováno s dědici, jako s právními nástupci

žalovaného, jimiž jsou pozůstalá manželka E. D., nar. 15. 3. 1948, pozůstalý

syn K. D., nar. 13. 12. 1967, pozůstalá dcera P. J.,

nar. 24. 12. 1970, a nezletilá E. D., nar. 16. 6. 1985,

zast. matkou E. D., nar. 15. 3. 1948, bytem na stejné adrese.

Dovolání v předmětné věci bylo tedy podáno oprávněnou osobou, bylo sepsáno

jeho zaměstnancem s právnickým vzděláním, jak to vyžaduje ustanovení § 241

odst. 1 OSŘ, ve lhůtě určené ustanovením § 240 odst. 1 OSŘ a splňuje obsahové

i formální náležitosti podle § 241 odst. 2 OSŘ.

Přípustnost dovolání byla založena výrokem rozsudku odvolacího soudu ohledně

právních otázek, jak uvedeno shora. Jen v tomto rozsahu je dovolací soud

oprávněn se věcí zabývat a vyslovit se k právním závěrům odvolacího soudu (§

242 odst. 3 OSŘ).

Z výsledků dosavadního řízení a provedených důkazů lze vzít za prokázané, že

žalobce splnil všechny podmínky uložené ustanovením § 23 odst. 1

zákona č. 72/1994 Sb., čímž mu vznikl nárok na

bezplatný převod bytu do jeho vlastnictví. Zároveň je tak dána povinnost

žalovaného stavebního bytového družstva uzavřít s žalobcem smlouvu o

bezplatném převodu bytu do jeho vlastnictví podle ustanovení § 23 odst.

2 a § 24 odst. 1 a 2 citovaného zákona.

Soudy obou stupňů se při svém rozhodování správně řídily základní zásadou

zakotvenou v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, na níž je založeno i

občanské soudní řízení, a svým rozhodnutím poskytly ochranu práv žalobci, který

se proti nečinnosti žalovaného mohl bránit pouze podáním žaloby. Odvolací

soud své právní závěry důkladně a logicky odůvodnil a dovolací soud se s

těmito závěry odvolacího soudu plně ztotožnil.

Jádro předmětného sporu je obsaženo v otázce ad 1) shora. Ustanovení § 23

odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. (dále též zákon) ve znění do 30. 6. 2000

jednoznačně ukládá družstvu povinnost uzavřít s fyzickou osobou – členem

družstva, který je nájemcem bytu a splnil všechny zákonem stanovené požadavky,

smlouvu o převodu vlastnictví k bytu, uvedeného v § 24 odst. 1 a 2 zákona. Zákonnou podmínkou pro splnění této povinnosti a zároveň uspokojení zákonného

nároku nájemce – fyzické osoby je prohlášení vlastníka, že v budově vymezuje

jednotky podle citovaného ustanovení. Prohlášení musí mít písemnou formu a musí

o něm být učiněn zápis vkladem do katastru nemovitostí, čímž se dosavadní

vlastník budovy stane vlastníkem každé jednotky a může s ní samostatně

nakládat. Ustanovení § 23 odst. 3 zákona obsahuje zároveň nezbytné náležitosti

tohoto prohlášení vlastníka. Zjevným nedostatkem této právní úpravy je

ustanovení § 5 odst. 1 zákona, podle něhož vlastník budovy „může“ prohlásit,

že v budově jednotky vymezuje. Je zde jakoby dána svoboda projevu vůle

vlastníka, která je však v rozporu s ustanovením výše uvedeného § 23 odst. 2

zákona, které stanoví družstvům kontraktační povinnost při převádění

vlastnictví k bytům. Pokud by soudy přistoupily na argumentaci dovolatele, tj. že není přípustné uložit bytovému družstvu povinnost učinit prohlášení

vlastníka ve smyslu § 5 odst. 1 zákona, nebylo by za této situace ani možné

takovému družstvu uložit, ve smyslu § 161 odst. 3 OSŘ, prohlášení vůle a tak

nahradit toto prohlášení. Vzhledem k tomu, že prohlášení vlastníka je conditio

sine qua non pro uzavření smlouvy o převodu bytu, nemohli by se nájemci

družstevních bytů svého práva na převod bytu v řadě případů nikdy domoci. To

znamená, že akceptováním tohoto výkladu by soudy nemohly poskytnout nájemcům

ochranu jejich práv. Bylo by tak pouze na vůli vlastníka, zda prohlášení učiní

či nikoliv a kontraktační povinnosti by se tak mohl vlastník vyhnout poukazem

na ustanovení § 5 odst. 1 zákona. Má-li bytové družstvo povinnost uzavřít

smlouvu o převodu vlastnictví k bytu, je jeho povinností učinit všechny úkony,

které jsou nezbytným předpokladem pro uzavření této smlouvy. V opačném případě

by ustanovení § 23 odst. 2 zákona pozbylo smyslu a právo nájemce na uzavření

smlouvy by bylo nevymahatelné. V této souvislosti se připomíná, že v novele

zákona č. 72/1994 Sb., vyhlášené pod č. 103/2000 Sb., nové

ustanovení § 4 odst. 1 zákona povinnost vlastníkům budov učinit prohlášení

vlastníka ukládá. I když v předmětné věci je soud v řízení vázán původním

zněním zákona, je třeba uvést, že právní názory obou soudů jsou v souladu i s

citovaným ustanovením novely zákona č. 72/1994 Sb. Lze tak učinit závěr, že bez

ohledu na výsledek dovolacího řízení má již nyní dovolatel ze zákona povinnost

učinit prohlášení vlastníka, jak mu to ukládá citované ustanovení § 4 odst. 1

zákona. Nad rámec tohoto problému je nutno konstatovat, že žalobce vyzval

družstvo k uzavření předmětné smlouvy již v roce 1992, a dále pak v roce 1993.

Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno k otázce první, k tomu, aby soud mohl

vlastníkovi budovy uložit povinnost učinit prohlášení vlastníka, které je

nezastupitelné (vzhledem k tomu, že prohlášení vlastníka je úkonem složitým, k

němuž je třeba mít údaje a listiny, které má nebo si může opatřit pouze

vlastník), je nutno připustit možnost žalovat na uložení povinnosti

žalovanému učinit prohlášení vlastníka jako jednostranný právní úkon. Vzhledem

k obsáhlosti a specifičnosti náležitostí, které zákon v ustanovení § 5 odst. 3

a 4 pro prohlášení vlastníka stanoví, je za těchto okolností postačující, aby

byl v návrhu rozsudečného výroku a tím i ve výroku samotném uveden pouze odkaz

na ustanovení § 5 odst. 3 a 4 zákona.

Otázka ad 3 tak, jak je formulována ve výroku, nemá přímou vazbu k projednávané

věci, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by představenstvo družstva vyhotovilo

konkrétní časový harmonogram pro převádění bytů do vlastnictví. Ze spisu pouze

vyplývá, že nejvyšší orgán družstva usnesením stanovil pro představenstvo

závazný postup pořadí vlastnictví bytu s tím, že ostatní nájemníci v budově

požadují převod bytů do 31. 12. 2005 a tím posunuli zákonem stanovený termín.

Obecně lze k této otázce uvést, že rozhodnutí družstva, byť by bylo učiněno v

rámci vnitrodružstevní demokracie, nemůže na druhé straně ve svých důsledcích

vést k porušování povinností stanovených zákonem a nemůže být překážkou k

uplatnění zákonných nároků jednotlivých členů družstva.

Při posouzení poslední otázky (ad 4) je nutno vyjít z ustanovení § 2 písm. a)

zákona č. 72/1994 Sb. Podle něho je budovou trvalá stavba spojená se zemí

pevným základem, která je prostorově soustředěna a navenek uzavřena obvodovými

stěnami a střešními konstrukcemi s nejméně dvěma prostorově uzavřenými

samostatnými užitkovými prostory. Tato definice často nevyhovuje situaci, kdy

jedna samostatně stojící budova je tvořena dvěma či více uzavřenými celky,

přičemž každý z nich má samostatný vchod a každý tento celek je oddělen od

ostatních a není průchozí. Z toho je možno dovodit, že i tento celek, který je

přístupný pouze jedním vchodem a od ostatních celků je oddělen stěnami, je

možno pro účely tohoto zákona považovat za budovu. Tomuto výkladu odpovídá i

nová úprava výše uvedené novely zákona č. 72/1994 Sb., kde bylo ustanovení § 2

písm. a) doplněno tak, že rozhodnutím vlastníka lze za budovu považovat rovněž

sekci se samostatným vchodem, pokud je samostatně označena číslem popisným a je

tak stavebně technicky uspořádána, že může plnit samostatně základní funkci

budovy. Vzhledem k výše uvedenému se tedy může prohlášení vlastníka

týkat i jen jednoho z vchodů budovy jako stavebního celku, který má

samostatné číslo popisné.

Žádná z námitek dovolatele, zpochybňující správnost právních závěrů rozsudku

odvolacího v rozsahu vymezeném dovolacím důvodem podle ustanovení § 240 odst. 3

písm. d) OSŘ neobstála. Vady podle ustanovení § 237 odst. 1 OSŘ, pro než je

dovolání přípustné vždy a jež jsou i způsobilým dovolacím důvodem podle

ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) OSŘ, nebyly tvrzeny a dovolacím soudem, který

je vždy povinen napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska těchto vad

posuzovat, shledány nebyly. Rozsudek odvolacího soudu považuje dovolací soud

za správný a proto dovolání zamítl podle ustanovení § 243b odst. 1 OSŘ.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b

odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ a v dovolacím řízení úspěšné

žalobkyni přisouzena náhrada nákladů tohoto řízení za jeden úkon a režijní

paušál (§ 7, § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. května 2002

JUDr. František Duchoň, v. r.

předseda senátu