30 Cdo 1069/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka
Duchoně a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky, v právní
věci žalobce Z. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Stavebnímu
bytovému družstvu P., o uložení povinnosti učinit prohlášení vlastníka a
uzavřít smlouvu o převodu bytu do vlastnictví, vedené u Krajského soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 577/98, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 1999, č. j. 11 Cmo 472/99–
156, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního
zástupce žalobce.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud prvního stupně, částečným
rozsudkem ze dne 8. 6. 1999, č. j. 12 Cm 577/98–139, uložil žalovanému
povinnost vyhotovit prohlášení vlastníka budovy mající náležitosti § 5 zákona
č. 72/1994 Sb. a navrhnout, doložit listinami podle § 5 odst. 4
zákona č. 72/1994 Sb. a řádně se starat o svůj návrh vkladu tohoto
prohlášení do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v P., týkající se
budovy (domu) č. p. 1681, nacházející se na parcele č. 3197/116, zapsaného v
katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v P. na listu vlastnictví č. 97 pro
obec a katastrální území P., ve kterém bude vymezen též byt č. 11 o velikosti
3 +1 se sklepem a garáží, užívaný žalobcem, a to do dvou měsíců od právní moci
tohoto rozsudku. Vyšel ze zjištění, že žalobce jako člen Stavebního bytového
družstva P. užívá byt v předmětné budově. Ve lhůtě stanovené v § 24 zákona č.
42/1992 Sb. učinil včasnou výzvu družstvu k převodu vlastnictví k bytové
jednotce. Žalovaný však dosud smlouvu o převodu družstevního bytu do
vlastnictví žalobce neuzavřel a neučinil ani přípravné kroky v podobě
prohlášení vlastníka ve smyslu § 5 citovaného zákona. Po vyhodnocení
skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce má právo
na uzavření smlouvy o bezplatném převodu vlastnictví k bytu. Při splnění
podmínek uvedených v zákoně č. 72/1994 Sb. má žalovaný povinnost takovouto
smlouvu uzavřít a stanoví-li tento zákon, že takovýto převod je bezúplatný,
nelze požadovat po družstevníkovi ani žádné jiné úplaty v souvislosti s
uzavřením uvedené smlouvy. Nelze souhlasit ani s tím, že započetí prací na
vyhotovení prohlášení vlastníka je závislé na rozhodnutí bytového družstva na
základě zásad vnitrodružstevní demokracie. Za dané situace vydal soud částečný
rozsudek, ve kterém nejdříve rozhodl o povinnosti žalovaného učinit prohlášení
vlastníka, což je podstatou tohoto sporu. Dospěl k závěru, že není nutno
formulovat úplné znění prohlášení vlastníka, vzhledem k jeho předpokládanému
rozsahu. Naproti tomu formulace petitu na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o
převodu bytu musí být přesná a konkrétní v tom smyslu, že petit musí obsahovat
veškeré náležitosti tak, aby na základě pravomocného rozsudku bylo možno přímo
učinit vklad do katastru nemovitostí, aniž by žalovaný musel vypracovávat
smlouvu.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací,
rozsudkem ze dne 17. 12. 1999, č. j. 11 Cmo 472/99–156, výrok rozsudku
soudu prvního stupně věcně potvrdil v pozměněném znění s tím, že žalovaný je
povinen učinit prohlášení vlastníka budovy mající náležitosti stanovené v § 5
zákona č. 72/1994 Sb. V části, v níž měla být žalobci uložena povinnost řádně
se starat o návrh na zápis vkladu, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu zamítl. V části ukládající žalovanému povinnost učinit písemné
prohlášení vlastníka budovy, v němž bude vymezena garáž, jejímž nájemcem je
žalobce, jakož i povinnost podat návrh na zápis vkladu tohoto prohlášení do
katastru nemovitostí. rozsudek zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Soud
druhého stupně dále připustil dovolání proti potvrzujícímu výroku tohoto
rozsudku ohledně několika právních otázek specifikovaných ve výroku:
1/ zda je se zřetelem na doslovné znění ustanovení § 5 odst. 1
zákona č. 72/1994 Sb. (viz výraz „může“) přípustné družstvu,
které je podle § 23 odst. 2 tohoto zákona povinno uzavřít s fyzickou osobou v
tomto ustanovení uvedenou smlouvu o převodu bytu specifikovaného v
§ 24 odst. 1 a 2 téhož zákona, uložit povinnost učinit prohlášení vlastníka ve
smyslu § 5 tohoto zákona;
2/ zda v případě, kdy je objektivně nemožné, aby žalobce formuloval znění
prohlášení vlastníka podle § 5 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. tak, aby v něm
byly konkretizovány všechny údaje požadované uvedeným zákonem v § 5 odst. 3,
lze žalovat nikoliv na uložení prohlášení vůle (§ 161 odst. 3 OSŘ), nýbrž na
uložení povinnosti žalovanému učinit tento jednostranný právní úkon jako
nezastupitelné jednání (§ 351 OSŘ) a zda za těchto podmínek postačuje, aby byl
v návrhu rozsudečného výroku a tím i ve výroku rozsudku uveden pouze odkaz na
příslušné zákonné ustanovení (§ 5 odst. 3 uvedeného zákona);
3/ zda lze družstvu uložit povinnost učinit písemné prohlášení vlastníka určité
budovy ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. bez ohledu na rozhodnutí
představenstva družstva o pořadí, v jakém budou žádosti o převod vlastnictví
družstevního bytu (nebytového prostoru) v jednotlivých budovách ve vlastnictví
družstva vyřizovány;
4/ zda se prohlášení vlastníka podle § 5 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. může
týkat jen jednoho z vchodů obytného domu jako stavebního celku, který má
samostatné číslo popisné, či zda se musí týkat všech vchodů téhož objektu bez
ohledu na skutečnost, že každý z nich má samostatné číslo popisné.
Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud žalovaný svoji povinnost
nesplnil, i když podle provedených důkazů všechny předpoklady ze
strany žalobce byly splněny, žalobce se oprávněně domáhá, aby žalovanému
povinnost k uzavření smlouvy uložil soud. Ke skutečnosti, že rozhodnutím
představenstva žalovaného družstva bylo stanoveno pořadí, v jakém bude
žalovaný smlouvy o převodu vlastnictví uzavírat, uvedl, že toto rozhodnutí
mohlo být pro žalovaného a jeho členy závazná pouze do doby, do které
měly být uvedené smlouvy uzavřeny (tj. do 31.12.1995). Po jejím
uplynutí se však setrvání na stanoveném pořadí proti vůli osoby, která
má na uzavření smlouvy nárok, dostává do rozporu se zákonem, a nemůže být proto
v takovém případě respektováno.
Vzhledem k tomu, že teprve na základě prohlášení vlastníka vzniká právo
vlastníka všech vymezených jednotek s jednotlivými jednotkami nakládat, písemné
prohlášení žalovaného a zápis jeho vkladu do katastru nemovitostí je nezbytným
předpokladem k tomu, aby účastníci mohli uzavřít smlouvu o převodu
bytu do vlastnictví žalobce. Ustanovení § 5 odst. 1, které
stanoví, že vlastník budovy může dané prohlášení učinit, se týká obecně všech
vlastníků budov, nejen budov ve vlastnictví bytových družstev.
Obecně tedy nelze vlastníku tuto povinnost uložit, avšak má-li bytové družstvo
ze zákona povinnost uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví k bytu, vyplývá z
toho, že je povinno provést i všechny úkony, které uzavření smlouvy musí
předcházet, tedy i učinit písemné prohlášení vlastníka budovy podle § 5 tohoto
zákona. Jinak by ustanovení § 5 odst. 3 zákona pozbylo smyslu a účelu a žalobci
by ve svých důsledcích bylo odňato právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod.
Pokud jde o posouzení pojmu budovy, která má jako v tomto případě čtyři vchody
označené čísly popisnými, podle názoru soudu jednotlivý vchod obytného domu
náležitosti budovy definované v ustanovení § 2 zákona č. 72/1994 Sb.
nesplňuje, postačuje proto ve výroku o povinnosti vyhotovit prohlášení
vlastníka budovy identifikovaná tím, že jde o budovu, v níž se nachází
konkrétně určený byt jako vymezená část konkrétně určeného domu stojícího na
konkrétně určené parcele.
Při posouzení otázky, zda se žalobce může domáhat žalobou, aby žalovaný učinil
jednostranný právní úkon – prohlášení vlastníka podle § 5 odst. 1 cit. zákona,
když návrh rozsudečného výroku by měl ve smyslu § 161 odst. 3 OSŘ obsahovat
všechny konkrétní náležitosti, které podle zákona má tento právní úkon mít,
odvolací soud dovodil, že žalobce bez součinnosti žalovaného obsahové
náležitosti tohoto prohlášení sám konkretizovat nemůže, což platí i o
listinách, které je třeba k prohlášení připojit podle § 5 odst. 4 cit. zákona.
Odvolací soud vyšel z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
jíž je Česká republika vázána, podle něhož má každý právo na to, aby jeho
záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislýma
nestranným soudem, který rozhodne o jeho právech a závazcích a dále i
z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, v němž je zakotveno právo
každého na soudní ochranu a uzavřel, že vzhledem k povaze
ustanovení § 161 odst. 3 OSŘ, které jako procesní norma má být nástrojem k
prosazení hmotného práva a nikoliv jeho překážkou, nelze v posuzovaném případě
toto ustanovení na věc aplikovat. V předmětné věci jde o jednostranný úkon
žalovaného, který mu nelze zcela přesně předepsat, protože žalobce k tomu nemá
potřebné a nezastupitelné podklady. Z toho důvodu zde není jiná možnost, než
žalovaného k takovému projevu vůle donutit tak, jako k nezastupitelnému plnění
dle § 351 OSŘ rozhodnutím, které veškeré zákonné náležitosti projevu vůle
neobsahuje, ale odkazem na příslušná zákonná ustanovení, mu ukládá učinit
odpovídající prohlášení vlastníka. Při formulaci výroku soud sledoval soulad
tohoto výroku s příslušnými ustanoveními zákona a logiku jeho stavby, proto
zamítl žalobu v části týkající se uložení povinnosti „řádně se starat“ o návrh
na zápis vkladu.
Odvolací soud připustil dovolání podle § 239 odst. 1 OSŘ vzhledem k tomu, že
jsou v jeho rozhodnutí řešeny otázky zásadního právního významu
Dovolání proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též
dovolatel) s odkazem na rozsudečný výrok odvolacího soudu, jímž bylo dovolání
připuštěno. Přípustnost dovolání odůvodnil odkazem na ustanovení § 238 odst. 1
OSŘ a podal je z důvodu uvedeného v § 241 odst. 2 písm. d) OSŘ, tj. pro
nesprávné právní posouzení věci. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu ve
výroku ad I. a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního
názoru, protože soud rozhodl v rozporu s ustanovením § 5 odst. 1 zákona č.
72/1994 Sb. Družstvu nelze uložit povinnost učinit prohlášení vlastníka ve
smyslu tohoto ustanovení, když je zde uveden výraz „může“. Uložením této
povinnosti byl porušen zájem žalovaného, který je chráněn čl. 2 odst. 3
Listiny, neboť nikdo proti své vůli nemůže být nucen k něčemu, co citovaný
zákon neukládá. Dovolatel považuje část výroku rozsudku za nevykonatelnou,
neboť v něm nejsou konkretizovány všechny údaje požadované ustanovením § 5
odst. 3 cit. zákona. Podle žalovaného nelze žalovat na uložení prohlášení vůle,
ale na uložení povinnosti dovolateli učinit tento jednostranný právní úkon jako
nezastupitelné jednání. Soud tak svým postupem porušil zásadu rovnosti stran a
bezdůvodně zvýhodňuje žalobce. Dovolatel dále vyjádřil pochybnosti ohledně
toho, zda prohlášení vlastníka se může týkat jen jednoho z vchodů obytného
domu jako stavebního celku, který má samostatné číslo popisné, či zda se musí
týkat všech vchodů téhož objektu bez ohledu na skutečnost, že každý z nich má
samostatné číslo popisné. Tyto pochybnosti vázal na to, že stavební rozdělení
domu podléhá správnímu řízení podle stavebního zákona a mohlo by se stát, že
povinnost uložená soudem bude nevykonatelná v návaznosti na absenci
vykonatelnosti podle stavebního řádu a zákona o katastru nemovitostí, případně
dalších souvisejících předpisů.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že ustanovení § 5 odst. 1
zákona č. 72/1994 Sb. nelze, s ohledem na ustanovení § 4 a § 23 odst. 1
téhož zákona, v případě bytových družstev vykládat bez ohledu na ostatní
ustanovení citovaného zákona a ponechat na vůli stavebního družstva, zda
prohlášení vlastníka učiní či nikoliv. Bez tohoto právního úkonu nemůže
vzniknout vlastnictví jednotky a v důsledku toho nelze ani tuto jednotku
převést na nájemce – člena družstva. Vzhledem k tomu, že předmětný zákon
nestanoví za nesplnění povinnosti podle citovaného ustanovení žádnou sankci,
má nájemce pouze možnost obrátit se na soud s návrhem, aby soud splnění této
povinnosti uložil. Poněvadž zákon jinou možnost nepřipouští, je soud oprávněn
uložit žalovanému povinnost učinit prohlášení vlastníka ve smyslu § 5 cit.
zákona. V předmětné věci se jedná o převod jednotky, který zákon spojuje s
prohlášením vlastníka. Prohlášení vlastníka je tedy výchozím právním úkonem a
klíčovým předpokladem pro převody bytů a nebytových prostorů v budově do
vlastnictví nájemců – členů družstva. Žalobce se domnívá, že znění části petitu
v rozsudku ad I. je vykonatelné. Poukázal na složitost vypracování prohlášení
vlastníka podle § 5 cit. zákona s tím, že je objektivně nemožné pro žalobce
znění tohoto prohlášení formulovat a konkretizovat v něm všechny údaje
požadované zákonem. K číslu popisnému u jednoho vchodu budovy žalobce uvedl,
že znění petitu rozsudku je dostatečně určité a srozumitelné s tím, že v návrhu
na vydání petitu vycházel z číselného označení bytu, tak jak je veden v
evidenci žalovaného a žalovaným akceptován. Závěrem žalobce upozornil na novelu
zákona č. 72/1994 Sb., publikovanou pod č. 103/2000 Sb., která přinesla změny
ustanovení § 2 ohledně výkladu pojmu budova a dále i změny v ustanovení § 4
odst. 1 a § 5 odst. 1 cit. zákona. Na základě uvedených skutečností navrhl
zamítnutí dovolání.
Dovolání v předmětné věci bylo tedy podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem, jak to vyžaduje ustanovení § 241 odst. 1 OSŘ, ve lhůtě
určené ustanovením § 240 odst. 1 OSŘ a splňuje obsahové i formální náležitosti
podle § 241 odst. 2 OSŘ.
Přípustnost dovolání byla založena výrokem rozsudku odvolacího soudu k řešení
právních otázek, které odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil a formuloval
jak uvedeno shora. Jen v tomto rozsahu je dovolací soud oprávněn se věcí
zabývat a vyslovit se k právním závěrům odvolacího soudu (§
242 odst. 3 OSŘ).
Z výsledků dosavadního řízení a provedených důkazů lze vzít za prokázané, že
žalobce splnil všechny podmínky uložené ustanovením § 23 odst. 1
zákona č. 72/1994 Sb., čímž mu vznikl nárok na bezplatný
převod bytu do jeho vlastnictví. Zároveň je tak dána povinnost žalovaného
stavebního bytového družstva uzavřít s žalobcem smlouvu o bezplatném převodu
bytu do jeho vlastnictví podle ustanovení § 23 odst. 2 a § 24 odst. 1 a
2 cit. zákona.
Soudy obou stupňů se při svém rozhodování správně řídily základní zásadou
zakotvenou v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, na níž je založeno celé
občanské soudní řízení, a svým rozhodnutím poskytly ochranu práv žalobci, který
se proti nečinnosti žalovaného mohl bránit pouze podáním soudní žaloby.
Odvolací soud své právní závěry důkladně a logicky odůvodnil a dovolací soud
se s těmito závěry odvolacího soudu plně ztotožnil.
Jádro předmětného sporu je obsaženo v otázce ad 1) shora. Ustanovení § 23
odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. (dále též zákon) jednoznačně ukládá družstvu
povinnost uzavřít s fyzickou osobou – členem družstva, který je nájemcem bytu
a splnil všechny zákonem stanovené požadavky, smlouvu o převodu vlastnictví k
bytu, uvedeného v § 24 odst. 1 a 2 zákona. Zákonnou podmínkou pro splněné této
povinnosti a zároveň uspokojení zákonného nároku nájemce – fyzické osoby je
prohlášení vlastníka, že v budově vymezuje jednotky podle citovaného
ustanovení. Prohlášení musí mít písemnou formu a musí o něm být učiněn zápis
vkladem do katastru nemovitostí, čímž se dosavadní vlastník budovy stane
vlastníkem každé jednotky a může s ní samostatně nakládat. Ustanovení § 23
odst. 3 zákona obsahuje zároveň nezbytné náležitosti tohoto prohlášení
vlastníka. Zjevným nedostatkem této právní úpravy převodu bytů je ustanovení §
5 odst. 1 zákona, podle něhož vlastník budovy „může“ prohlásit, že v budově
vymezuje jednotky. Je zde tedy dána jakoby svoboda projevu vůle vlastníka,
která je však v rozporu s ustanovením výše uvedeného § 23 odst. 2 zákona,
které stanoví družstvům kontraktační povinnost při převádění vlastnictví k
bytům. Pokud by soudy přistoupily na argumentaci dovolatele, tj. že není
přípustné uložit družstvu povinnost učinit prohlášení vlastníka ve smyslu § 5
odst. 1 zákona, nebylo by za této situace ani možné bytovému družstvu ve
smyslu § 161 odst. 3 OSŘ uložit prohlášení vůle a tak nahradit toto prohlášení. Vzhledem k tomu, že prohlášení vlastníka je „conditio sine qua non“ pro
uzavření smlouvy o převodu bytu, nemohli by se nájemci družstevních bytů svého
práva na převod bytu v řadě případů nikdy domoci. To znamená, že akceptováním
tohoto výkladu by soudy nemohly poskytnout nájemcům ochranu jejich práv. Bylo
by tak pouze na vůli vlastníka, zda prohlášení učiní či nikoliv a kontraktační
povinnosti by se tak mohl vlastník vyhnout poukazem na ustanovení § 5 odst. 1
zákona. Je zřejmé, že úmysl zákonodárce takový nebyl. Lze to odvodit jednak z
toho, že ustanovení § 5 odst. 1 zákona je ustanovení obecné, které se
vztahuje na všechny vlastníky budov, nejen na budovy ve
vlastnictví bytových družstev. Má-li bytové družstvo povinnost uzavřít smlouvu
o převodu vlastnictví k bytu, je jeho povinností učinit všechny úkony, které
jsou nezbytným předpokladem pro uzavření této smlouvy. V opačném případě by
ustanovení § 23 odst. 2 zákona pozbylo smyslu a právo nájemce na uzavření
smlouvy by bylo nevymahatelné. Na daný případ se nevztahuje ustanovení čl. 2
odst. 3 Listiny základních práv a svobod, na který poukazuje dovolatel, podle
něhož nemůže být nikdo nucen k něčemu, co zákon neukládá, neboť o takový případ
se zde nejedná. Dále nelze pominout, že zákonodárce svůj úmysl vyjádřil v
novele zákona č. 72/1994 Sb., vyhlášené pod č. 103/2000 Sb., v níž nové
ustanovení § 4 odst. 1 zákona ukládá povinnost vlastníkům budov učinit
prohlášení vlastníka.
I když v předmětné věci je soud v řízení
vázán původním zněním zákona, je třeba uvést, že právní názory obou soudů jsou
v souladu i s citovaným ustanovením novely zákona č. 72/1994 Sb. Lze tak učinit
závěr, že bez ohledu na výsledek dovolacího řízení má již nyní dovolatel ze
zákona povinnost učinit prohlášení vlastníka, jak mu to ukládá citované
ustanovení § 4 odst. 1 zákona. Nad rámec tohoto problému je nutno konstatovat,
že žalobce vyzval družstvo k uzavření předmětné smlouvy již v roce 1992, a
dále pak v roce 1995. Žádné z těchto žádostí dovolatel nevyhověl s odvoláním na
problémy s vlastnictvím pozemku, na kterém předmětná budova stojí, přičemž po
celou dobu osmi let tento problém neřešil, ani neučinil žádné podstatné kroky k
jeho vyřešení. Z toho je patrný přístup družstva ke svým členům a k
uspokojování jejich práv stanovených zákonem.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno k otázce první, je třeba k otázce ad. 2 uvést,
že k tomu, aby soud mohl vlastníkovi budovy uložit povinnost učinit prohlášení
vlastníka, které je nezastupitelné (vzhledem k tomu, že prohlášení vlastníka je
úkonem velmi složitým, k němuž je třeba mít údaje a listiny, které má nebo si
může opatřit pouze vlastník), je nutno připustit v tomto případě možnost
žalovat na uložení povinnosti žalovanému učinit prohlášení vlastníka jako
jednostranný právní úkon. Vzhledem k obsáhlosti a specifičnosti náležitostí,
které zákon v ustanovení § 5 odst. 3 a 4 pro prohlášení vlastníka stanoví,
je za těchto okolností podle názoru dovolacího soudu postačující, aby byl v
návrhu rozsudečného výroku a tím i ve výroku samotném uveden pouze odkaz na
ustanovení § 5 odst. 3 a 4 zákona.
Otázka ad 3 tak, jak je formulována ve výroku, nemá přímou vazbu k projednávané
věci, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by představenstvo družstva vyhotovilo
konkrétní časový harmonogram pro převádění bytů do vlastnictví. Ze spisu pouze
vyplývá, že shromáždění delegátů družstva v květnu 1994 schválilo změnu
harmonogramu na převody bytů do vlastnictví, s nimiž se družstvo zavázalo
započít v prvním pololetí roku 1995. Shromáždění delegátů dne 25. 4. 1996
schválilo zásady, jimiž se družstvo bude při převodu bytů řídit. Tyto zásady
jsou formulovány zcela obecně, řeší především otázku úhrady nákladů na
vyhotovení nezbytné dokumentace spojené s převodem bytů, ale žádné konkrétní
termíny pro jednotlivé domy či byty tam uvedeny nejsou. Je tam pouze zakotvena
zásada, že přednostně budou smlouvy o převodu uzavírány v
domech, kde požádají všichni uživatelé bytů a dále v domech s největším
procentem žadatelů. Zásady naopak počítají i s případy, kdy bude převáděno méně
než 80 % bytů v domě. Navíc přípisem ze dne 21. 11. 1995 dovolatel přislíbil
žalobci uskutečnit převod bytu v roce 1996. Jak z uvedených skutečností
vyplývá, shromáždění delegátů družstva nepřijalo rozhodnutí o konkrétním
pořadí, v němž budou smlouvy o převodu bytu uzavírány, ale pouze obecné zásady
a je zcela v souladu s těmito obecnými zásadami, aby po uplynutí pěti let od
jejich přijetí bylo vyhověno žádosti jednoho z nájemců - členů družstva o
uzavření smlouvy o převodu bytu, byť by byl v domě jediný. Jinak obecně k této
otázce lze uvést, že rozhodnutí představenstva družstva, byť by bylo učiněno v
rámci vnitrodružstevní demokracie, nemůže na druhé straně ve svých důsledcích
vést k porušování povinností stanovených zákonem a nemůže být
překážkou k uplatnění zákonných nároků jednotlivých členů družstva. Takového
postupu by se mělo představenstvo družstva vyvarovat, v opačném případě pak
může být soudem rozhodnuto bez ohledu na toto rozhodnutí. K tomu možno
poznamenat, že v daném případě se nejednalo o usnesení přijaté představenstvem
družstva, nýbrž shromážděním delegátů.
Při posouzení poslední otázky (ad 4) je nutno vyjít z ustanovení § 2 písm. a)
zákona č. 72/1994 Sb. Podle něho je budovou trvalá stavba spojená se zemí
pevným základem, která je prostorově soustředěna a navenek uzavřena obvodovými
stěnami a střešními konstrukcemi s nejméně dvěma prostorově uzavřenými
samostatnými užitkovými prostory. Tato definice často nevyhovuje situaci, kdy
jedna samostatně stojící budova je tvořena dvěma či více uzavřenými celky,
přičemž každý z nich má samostatný vchod a každý tento celek je oddělen od
ostatních a není průchozí. Z toho je možno dovodit, že i tento celek, který je
přístupný pouze jedním vchodem a od ostatních celků je oddělen stěnami, je
možno pro účely tohoto zákona považovat za budovu. Tomuto výkladu odpovídá i
nová úprava výše uvedené novely zákona č. 72/1994 Sb., kde bylo ustanovení § 2
písm. a) doplněno tak, že rozhodnutím vlastníka lze za budovu považovat rovněž
sekci se samostatným vchodem, pokud je samostatně označena číslem popisným a je
tak stavebně technicky uspořádána, že může plnit samostatně základní funkci
budovy. Vzhledem k výše uvedenému se tedy může prohlášení vlastníka týkat i
jen jednoho z vchodů budovy jako stavebního celku, který má samostatné číslo
popisné.
Žádná z námitek dovolatele, zpochybňující správnost právních závěrů rozsudku
odvolacího v rozsahu vymezeném dovolacím důvodem podle ustanovení § 240 odst. 3
písm. d) OSŘ neobstála. Vady podle ustanovení § 237 odst. 1 OSŘ, pro než je
dovolání přípustné vždy a jež jsou i způsobilým dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) OSŘ nebyly tvrzeny a dovolacím soudem, který
je vždy povinen napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska těchto vad
posuzovat, shledány nebyly. Rozsudek odvolacího soudu považuje dovolací soud
za správný proto dovolání zamítl podle ustanovení § 243b odst. 1 OSŘ.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ a v dovolacím řízení úspěšnému
žalobci přisouzena náhrada nákladů tohoto řízení za jeden úkon a režijní
paušál (§ 7, § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. března 2002
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu