30 Cdo 1072/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana
Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobkyně E.
H., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) Ing. V. V., zastoupenému
advokátem, 2) B. V., zastoupené advokátem,
za účasti České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,
se sídlem v Praze 10, Kodaňská č. 1441/46, jako vedlejšího účastníka na straně
žalované, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod
sp. zn.
6 C 708/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 14. ledna 2004, č. j. 5 Co 2801/2003-360, takto:
I. Dovolání žalovaných se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě
nákladů dovolacího řízení 5.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám advokáta.
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 3.10.2003, č.j. 6 C 708/97-333,
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že „jedna ideální polovina
domu č.p. 78 se stavební parcelou 320 v k.ú. S., obec S., zapsaná na LV č. 2819
Katastrálního úřadu ve S., patří do aktiv pozůstalosti
po zemřelém O. H., zemř. 5.3.1989“ (výrok I); uložil žalobkyni povinnost
zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 51.755,- Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaných (výrok II.); rozhodl, že
vedlejšímu účastníku na straně žalovaných se náhrada nákladů řízení nepřiznává
(výrok III.). Vycházel ze zjištění, že „dnem 14.2.1928 se stali O. R. a O. R.
každý ½ spoluvlastníky domu č.p. 78 se stavební parcelou č. 320 v k.ú.
S.“; že „ rozhodnutím Stanného soudu v Praze z 29.6.1942 byla ½ připsaná
O. R. konfiskována ve prospěch Německé říše“; že „30.11.1945 byla k celé
nemovitosti zavedena národní správa, která byla zrušena 23.5.1947“; že výměrem
ministerstva financí č.j. 197632/47-2/4 z 30.9.1947 bylo dle dekretu prezidenta
č. 5/1945 Sb. a prováděcího zákona č. 127/1945 Sb. O. R. obnoveno vlastnické
právo k polovině nemovitostí, když tento výměr byl vydán
na základě žádosti O. R. s tím, že byl a je československým státním občanem a
je národně spolehlivý, kteroužto žádost O. H. doplnil osvědčením z 20.2.1946“;
že O. H. byl „od 3.7.1945 až do smrti rakouským státním občanem“; že „¼
předmětné nemovitosti se stala po smrti O. R. předmětem dědického řízení
vedeného Okresním soudem ve Strakonicích pod sp.zn. D 345/47
a dědicem po zemřelém a vlastníkem této ¼ nemovitostí se na základě
schválené odevzdací listiny dnem 13.10.1947 stal O. H.“; že „druhou ¼
nemovitostí nabyl O. H. na základě dědického řízení vedeného Okresním soudem ve
Strakonicích pod sp.zn. D 513/46, a to na základě rozhodnutí ze dne 29.4.1947“;
že O. H. „jako rakouský státní občan s povolením českých úřadů navštěvoval
Československou republiku“; že „Domovní správa Městského národního výboru ve
S. převzala do své správy dům č.p. 78 se stavební parcelou č. 320 na základě
rozhodnutí Finanční komise ONV ve S. z 2.11.1961“; že „½ domu č.p.78 se
stavební parcelou č. 320 v k.ú S., kterou nabyl O. H., byla vypořádána v rámci
československo – rakouské náhradové dohody z r. 1947“; že „druhou polovinu
předmětné nemovitosti získal stát vyvlastněním rozhodnutím finančního odboru
ONV ve S. z 2.11.1960 .. a tuto polovinu nemovitostí pak stát 14.12.1990 vydal
ve smyslu zákona č. 403/1990 B. H. a A. H.“; že žalovaní koupili podíly na
předmětných nemovitostech, a to od B. H. smlouvou
„ke dni 25.2.1991“, od „československého státu – Okresního úřadu ve S. smlouvou
registrovanou dne 22.10.1991“ a od „manželů H.“ smlouvou ze dne 31.10.1995; že
„4.11.1986 se žalobkyně stala přisvojilým (osvojencem) dítětem O. H.“; že „dne
4.11.1986 učinil O. H. testament, jímž se žalobkyně stala jeho výlučnou
dědičkou (přičemž O. H. neměl žádné potomky a jeho rodiče již zemřeli)“; že
„dne 8.3.1989 O. H. zemřel a dědictví po něm bylo jako celek odevzdáno
žalobkyni“. Na základě těchto zjištění pak dospěl k závěru (z části vázán
právními názory odvolacího soudu), že „z ust. § 9 a § 10 zák. č. 128/1946 Sb. a
§ 24 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nevyplývá význam uvalení
národní správy
na předmětný majetek a naopak vyplývá možnost rozhodovat soudem o restituci z
tohoto majetku teprve tehdy, pokud by správní orgán žádost o navrácení majetku
zcela nebo zčásti zamítl“; že „Místní národní výbor ve S., zrušil národní
správu
a postupoval podle § 24 odst. 1 uvedeného dekretu, i když pouze zčásti, neboť o
vydání majetku O. H. nerozhodl tento orgán sám a učinilo tak až ministerstvo
financí výměrem ze dne 30.9.1947, což však nelze považovat za nesprávný postup
v restitučním řízení a tento výměr nelze hodnotit jako právní akt vydaný věcně
nepříslušným orgánem, ani za právní akt vydaný orgánem, který nebyl nadán
příslušnou pravomocí, neboť se jednalo o ústřední orgán mající obecné
kompetence v majetkových věcech, který často v restitučních věcech rozhodoval a
v tomto případě nezasáhl
do soudní pravomoci, která byla upravena pro jiné případy, než byl případ
tento“; že „restituce majetku O. R. proběhla řádně“; že O. H. nabyl ¼
předmětných nemovitostí jako dědictví po O. R. a ¼ jako dědictví po O. R.;
že O. H. „vlastnictví za svého života nikdy nepozbyl, neboť nedošlo k derelikci
předmětného majetku O. H., a to jak konkludentně, tedy tím, že O. H. 20 let
žádným způsobem vlastnické právo nedržel a nenakládal s nemovitostí, nepodílel
se na opravách ani se o ně nezajímal, neboť úmysl vzdát se vlastnictví nelze
dovozovat pouze z nevykonávání vlastnického práva a je nutné učinit konkrétní
právní úkon směřující ke vzdání se vlastnického práva k nemovitosti (tento úkon
může být učiněn i konkludentně, ale musí být zcela jasné, že k takovému
právnímu úkonu došlo)“; že „stát se stal … vydáním zprávy či pokynu Jihočeského
krajského národního výboru v Č. ze dne 22.5.1961, v níž krajský národní výbor
označil předmětnou nemovitost jako majetek opuštěný, o nějž se jeho vlastník
nestará a který odstartoval proceduru zavedení národní správy v prosinci r.
1961 … prostřednictvím svých orgánů oprávněným držitelem, který se o nemovitost
staral, investoval do ní a v r. 1976 část této nemovitosti prodal jinému
subjektu, což vše svědčí o tom, že měl úmysl nakládat s věcí jako se svou a že
mu věc patří“; že „dobrá víra státu byla navíc podpořena i (sice nesprávným,
jak se o tři roky později ukázalo, nicméně stěžejním) stanoviskem Správy pro
věci majetkové a devizové, která v roce 1991 sdělila, že v případě této
nemovitosti se jedná o majetek vypořádaný československo – rakouskou náhradovou
dohodou z r. 1974, na základě čehož byl učiněn zápis vlastnictví pro Českou
republiku – Okresní národní výbor ve S. do evidence nemovitostí“; že „stát v
této dobré víře pak vlastnictví k ½ této nemovitosti v říjnu 1991 převedl
na žalované kupní smlouvou, což vše bylo v době, kdy právní předpisy nabytí
vlastnického práva vydržením neumožňovaly a k dovršení tohoto procesu mohlo
dojít až k 1.1.1992“; že s ohledem na skutečnost předchozích právních důvodů
(možnost započtení vydržecí doby předcházejícího oprávněného držitele pro jeho
právního nástupce) stát na žalované kupní smlouvou registrovanou Státním
notářstvím
ve Strakonicích dne 22.10.1991 převedl oprávněnou držbu k předmětné nemovitosti
a žalovaní se dnem účinnosti novely obč. zákoníku č. 509/1991 Sb., tedy k
1.1.1992 stali na základě vydržení bezpodílovými spoluvlastníky této ½
nemovitostí“; že „na tom nic nemění ani skutečnost, že dobrou víru, že těmito
vlastníky jsou, pozbyli žalovaní jednak dopisem právního zástupce žalobkyně z
22.4.1993 a taktéž zprávou Majetkového úřadu, oddělení mezistátních věcí a
dohod z 15.6.1994“; že „jelikož jsou žalovaní řádnými spoluvlastníky ½
předmětných nemovitostí, k nimž nabyli vlastnické právo vydržením, přičemž
žalobkyně se domáhá toho, že tyto nemovitosti patří do aktiv pozůstalosti po
zemřelém O. H., jehož je právní nástupkyní, soud považuje žalobu za nedůvodnou“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
14.1.2004, č.j. 5 Co 2801/2003-360, rozsudek soudu prvního stupně změnil a
určil, že „jedna ideální polovina domu čp. 78 se stavební parcelou č. 320 v
k.ú. S., obec S., zapsaná na LV č. 2819 v katastru nemovitostí u Katastrálního
úřadu
ve S., patří do aktiv pozůstalosti po O. H., zemřelém 8.3.1989 (jinými slovy
určuje se, že jedna ideální polovina domu čp. 78 se stavební parcelou č. 320 v
k.ú. S., obec S., zapsaná na LV č. 2819 v katastru nemovitostí u Katastrálního
úřadu ve S. byla ke dni /úmrtí/ 8.3.1989 ve vlastnictví O. H.)“; rozhodl, že
žalobkyni se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává, „a to
ani proti vedlejšímu účastníku“. Vycházel ze závěru, že okresní soud nesprávně
posoudil zjištěný skutkový stav po právní stránce“; že „i kdyby odvolací soud
odhlédl od nesprávně posouzené otázky dobré víry, pak ani z rozsudku okresního
soudu neplyne, že by k vydržení vlastnictví předmětné poloviny nemovitostí
došlo přede dnem smrti O. H., který zemřel dne 8.3.1989 … i podle okresního
soudu došlo k přechodu vlastnictví
na žalované vydržením až dnem 1.1.1992, takže i podle závěrů okresního soudu by
vlastníkem předmětné poloviny nemovitostí ke dni 8.3.1989 byl stále O. H.“; že
„z obsahu žaloby je nepochybné, že žalobkyně požadovala na soudu určení, že
sporný majetek má být předmětem dědění po O. H., jinými slovy požadovala
určení, že tento majetek O. H. ke dni svého úmrtí vlastnil“; že „odvolací soud
nesdílí názor žalovaných, že v této věci se mohl a měl okresní soud zabývat
otázkou právního osudu předmětných nemovitostí i po úmrtí O. H.“; že „odvolací
soud nesouhlasí s tím, že takovým pojetím je porušeno ustanovení § 154 odst. 1
o.s.ř.
(že pro rozsudek je rozhodný stav v době jeho vyhlášení)“, v posuzovaném
případě se soud naopak „musí logicky zabývat skutkovým a právním stavem
nastalým jen do dne úmrtí zůstavitele, ke kterému má být právní vztah určen“;
že „žádné skutkové okolnosti soudu prvého stupně nevedou k závěru, že by k
vydržení předmětných nemovitostí
(a v důsledku toho ke ztrátě vlastnictví O. H.) došlo přede dnem jeho úmrtí“;
že „pro úplnost se dodává, že odvolací soud nesdílí právní názor soudu prvého
stupně
o existenci dobré víry státu … odvíjející se od pokynů JčKNV v Č. ze dne
22.5.1961 (že má být s předmětnou polovinou nemovitostí patřící O. H. naloženo
jako s majetkem opuštěným a že má být v souvislosti s jeho opuštěností zavedena
národní správa“, neboť stát „k předmětnému majetku vědomě přistupoval jako
správce a nikoli jako vlastník“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Namítají, že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že dovoláním
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci s tím, že „lze
z poválečné restituce považovat za prokázané, že id. ¼ souzených
nemovitostí náležejících O. R. byla na základě rozsudku Stanného soudu v Praze
ze dne 29.6.1942 konfiskována ve prospěch Německé říše, výměrem ze dne
19.5.1945 dána pod národní správu, výměrem MNV ve S. z 13.4.1946 č.j. 15342/45,
4447/46 tato národní správa zrušena, výměrem Ministerstva financí z 30.9.1947
č.j. 197632/47-II/4 zmíněný podíl nemovitostí znovu vyjmut z národní správy a
ve smyslu § 24 Dek. č. 5/1945 Sb. vrácen do pozůstalosti po O. R., který podle
odevzdací listiny Okresního soudu ve Strakonicích z 13.10.1947 čj. D 345/47-25
nabyl právní předchůdce žalobkyně“, že „lze připustit závěr o platnosti výměru
k vrácení pozbylého majetku orgány instančně a rezortně nadřízenými orgánu
příslušnému, odmítnout je však třeba takové výměry o vrácení majetku, k nimž
chybí zákonné zmocnění, byť by je vydal ústřední orgán státní správy, mající
obecné kompetence v majetkových věcech“; že poté, co „došlo výměrem ze dne
19.5.1945 k zavedení národní správy na souzený majetek, která byla dne
13.4.1946 výměrem MV ve S. z dosud neobjasněných důvodů zrušena … jediným
orgánem oprávněným o restituci rozhodnout byl soud“, proto „řízení zahájené
ministerstvem financí … a jeho restituční výměr z 30.9.1947 … neměl ony účinky,
jež má na mysli ust. § 24 Dek. č. 5/1945 Sb., neboť podle této právní úpravy
již nebylo možno postupovat, a proto soud I. stupně učinil správně závěr o
nicotnosti restitučního výměru, jakož také o deklaratornosti odevzdací listiny,
na jejímž základě nemohl dědic nabýt to, co zůstavitel nevlastnil“; že „O. H.
se odstěhoval
do Vídně … a tehdejší Československo navštívil naposledy ve dnech 20. až
22.11.1948 … a nejpozději pak od této doby není patrno, že by na území ČSR
pobýval a o dům čp. 78 se st.pl.č. 320 ve S. se jakkoli zajímal, a to až do své
smrti dne 5.3.1989, včetně jeho nezahrnutí do závěti“; že „požadavek odvolacího
soudu na konkrétní právní úkon opuštění majetku je se zřetelem na absolutní
nečinnost vlastníka a dobu této nečinnosti neopodstatněný a správně proto
uzavřel nalézací soud … že právní předchůdce žalobkyně zmíněné nemovitosti
opustil … a jejich vlastnictví pozbyl“; že „užívání nemovitosti a nakládání s
nimi od počátku roku 1962 až do jejich prodeje smlouvou z 22.10.1991 se dělo v
celém rozsahu práv a povinností vlastníka a tedy
při možnosti putativního titulu pro vznik držby a nevyvratitelné právní
domněnky
při pochybnostech, je třeba považovat držby státu od 22.11.1961, kdy převzala
domovní správa celý dům čp. 78 se st. 320 do operativní správy, za oprávněnou a
čsl. stát
za oprávněného držitele“; že „odvolací soud neposoudil okolnosti vydržení v
celém rozsahu, neboť závažným způsobem pochybil při výkladu ust. § 154 odst. 1
obč. soud. řádu o rozhodném okamžiku … když zákonná úprava doposud jednoznačně
spočívá
na době vyhlášení rozsudku a umožňuje toliko jedinou výjimku v případě
opětujících se dávek“; že „pominout nelze ani další aspekty, mající základ v
právní úpravě zvláštní … když v období od 25.2.1948 do 1.1.1990 byla způsobena
řada majetkových křiv, mezi něž souzená věc nepochybně patří a tedy v zájmu
jejich zmírnění bylo ve lhůtách
a za podmínek zvláštními zákony upravených možno se domáhat nápravy“, že však
„žalobkyně, o níž nebylo zjištěno, že by nemohla být oprávněnou osobou, nechala
marně uplynout restituční lhůty“. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
K dovolání žalovaných podala žalobkyně vyjádření, ve kterém navrhla, aby
dovolání žalovaných bylo jako nedůvodné zamítnuto a aby jí byla přiznána
náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými
osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde
o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř.
bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání není opodstatněné.
Dovolatelé v dovolání namítají, že „lze z poválečné restituce považovat
za prokázané, že id. ¼ souzených nemovitostí náležejících O. R. bylo
na základě rozsudku Stanného soudu v Praze ze dne 29.6.1942 konfiskována
ve prospěch Německé říše, výměrem ze dne 19.5.1945 dána pod národní správu,
výměrem MNV ve S. z 13.4.1946 č.j. 15342/45, 4447/46 tato národní správa
zrušena, výměrem Ministerstva financí z 30.9.1947 č.j. 197632/47-II/4 zmíněný
podíl nemovitostí znovu vyjmut z národní správy a ve smyslu § 24 Dek. č. 5/1945
Sb. vrácen do pozůstalosti po O. R., který podle odevzdací listiny Okresního
soudu
ve Strakonicích z 13.10.1947 čj. D 345/47-25 nabyl právní předchůdce
žalobkyně“, že „lze připustit závěr o platnosti výměru k vrácení pozbylého
majetku orgány instančně
a rezortně nadřízenými orgánu příslušnému, odmítnout je však třeba takové
výměry
o vrácení majetku, k nimž chybí zákonné zmocnění, byť by je vydal ústřední
orgán státní správy, mající obecné kompetence v majetkových věcech“; že poté,
co „došlo výměrem ze dne 19.5.1945 k zavedení národní správy na souzený
majetek, která byla dne 13.4.1946 výměrem MV ve S. z dosud neobjasněných důvodů
zrušena … jediným orgánem oprávněným o restituci rozhodnout byl soud“, proto
„řízení zahájené ministerstvem financí … a jeho restituční výměr z 30.9.1947 …
neměl ony účinky, jež má na mysli ust. § 24 Dek. č. 5/1945 Sb., neboť podle
této právní úpravy již nebylo možno postupovat a proto soud I. stupně učinil
správně závěr o nicotnosti restitučního výměru, jakož také o deklaratornosti
odevzdací listiny, na jejímž základě nemohl dědic nabýt to, co zůstavitel
nevlastnil“.
Podle ustanovení § 24 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb.,
o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní
správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých
organisací a ústavů (dále jen „dekret č. 5/1945 Sb.“) majetek, daný pod národní
správu, který patřil dělníkům, rolníkům, živnostníkům, drobným a středním
podnikatelům, úředníkům, příslušníkům volných povolání a osobám v podobném
sociálním postavení
a jehož pozbyly v důsledku národní, politické nebo rasové persekuce, budiž,
pokud nejde o osoby uvedené v § 4, vyňat z národní správy i ihned vrácen
dřívějším majitelům, resp. jejich dědicům.
Podle ustanovení § 24 odst. 2 dekretu č. 5/1945 Sb. také osoby,
uvedené v § 4, odst. a), pokud jde o dělníky, rolníky, živnostníky, drobné a
střední podnikatele, úředníky, příslušníky volných povolání a osoby v podobném
sociálním postavení, resp. jejich dědicové, mohou žádati za vynětí svého
majetku z národní správy a za jeho vrácení, jestliže mohou hodnověrně
prokázati, že byli obětí politické, nebo rasové persekuce a zůstali věrni
demokraticko-republikánské státní myšlence Československé republiky.
Podle ustanovení § 9 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-
právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných
zásahů do majetku vzcházejících (dále jen „zákon č. 128/1946 Sb.“), nárok na
vrácení majetku, který by měl býti vrácen podle § 24 dekretu presidenta
republiky č. 5/1945 Sb., lze proti národní správě zavedené na takový majetek
uplatnit na soudu, teprve když orgán, jenž národní správu zavedl, žádost o
vrácení majetku zcela nebo zčásti zamítne nebo když rozhodnutí o takové žádosti
nedoručí žadateli do tří měsíců ode dne, kdy byla žádost podána.
Soudy v posuzovaném případě při aplikaci a interpretaci citovaných zákonných
ustanovení dospěly k závěru, že „z ust. § 9 a § 10 zák. č. 128/1946 Sb. a § 24
dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nevyplývá význam uvalení národní
správy
na předmětný majetek a naopak vyplývá možnost rozhodovat soudem o restituci z
tohoto majetku teprve tehdy, pokud by správní orgán žádost o navrácení majetku
zcela nebo zčásti zamítl“; že „Místní národní výbor ve S., zrušil národní
správu
a postupoval podle § 24 odst. 1 uvedeného dekretu, i když pouze zčásti, neboť o
vydání majetku O. H. nerozhodl tento orgán sám a učinilo tak až ministerstvo
financí výměrem ze dne 30.9.1947, což však nelze považovat za nesprávný postup
v restitučním řízení a tento výměr nelze hodnotit jako právní akt vydaný věcně
nepříslušným orgánem, ani za právní akt vydaný orgánem, který nebyl nadán
příslušnou pravomocí, neboť se jednalo o ústřední orgán mající obecné
kompetence v majetkových věcech, který často v restitučních věcech rozhodoval a
v tomto případě nezasáhl
do soudní pravomoci, která byla upravena pro jiné případy, než byl případ
tento“.
Tyto závěry jsou správné. Mimo rámec správního soudnictví není soud
oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o
správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci
příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. Jen správní
akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem je nicotný. Vada
spočívající v tom, že správní akt vydal v prvním stupni správní orgán, jemuž by
jinak příslušelo rozhodovat o věci jako odvolacímu orgánu v systému plné
apelace, však nicotnost aktu nezpůsobuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 17.12.1998, sp.zn. 3 Cdo 1091/96, uveřejněný
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11, ročník 2000). Ve vztahu k
námitce dovolatelů o nezbytnosti rozhodnutí soudu o restituci ve smyslu dekretu
č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. v posuzovaném případě, je na místě
poukázat
na rozsudek ze dne 19.8.1999, sp.zn. 24 Cdo 1212/1998, ve kterém Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že nelze-li zjistit, zda a jak o žádost o restituci majetku
podle zák. č. 128/1948 Sb. soud rozhodl, je třeba v případě, že nebudou
zjištěny zákonné překážky, které bránily restituci majetku, vycházet z toho, že
této žádosti bylo vyhověno. Účinky restituce pak nastaly ex tunc, tedy k
okamžiku přechodu majetku na Německou říši (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu
ČSR ze dne 20.10.1948, sp.zn. Rv I 262/1947, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí
pod č. 525, ročník 1948).
Dovolatelé v dovolání dále namítají, že „O. H. se odstěhoval do Vídně …
a tehdejší Československo navštívil naposledy ve dnech 20. až 22.11.1948 … a
nejpozději pak od této doby není patrno, že by na území ČSR pobýval a o dům čp.
78 se st.pl.č. 320 ve S. se jakkoli zajímal, a to až do své smrti dne 5.3.1989,
včetně jeho nezahrnutí do závěti“; že „požadavek odvolacího soudu na konkrétní
právní úkon opuštění majetku je se zřetelem na absolutní nečinnost vlastníka a
dobu této nečinnosti neopodstatněný a správně proto uzavřel nalézací soud … že
právní předchůdce žalobkyně zmíněné nemovitosti opustil … a jejich vlastnictví
pozbyl“.
Tyto námitky dovolatelů nejsou opodstatněné. Soudy při posouzení dané
otázky dospěly ke správnému závěru, že zánik vlastnického práva O. H. k
předmětným nemovitostem jejich opuštěním (derelikcí) nebyl prokázán, když
důkazní břemeno prokázání této skutečnosti spočívalo na žalovaných (srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.3.2001, sp.zn. 22 Cdo 1077/99, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20, ročník 2002).
Dovolatelé konečně namítají také, že „užívání nemovitosti a nakládání s nimi
od počátku roku 1962 až do jejich prodeje smlouvou z 22.10.1991 se dělo v
celém rozsahu práv a povinností vlastníka a tedy při možnosti putativního
titulu pro vznik držby a nevyvratitelné právní domněnky při pochybnostech, je
třeba považovat držby státu od 22.11.1961, kdy převzala domovní správa celý dům
čp. 78 se st.pl.č. 320
do operativní správy, za oprávněnou a čsl. stát za oprávněného držitele“; že
„odvolací soud neposoudil okolnosti vydržení v celém rozsahu, neboť závažným
způsobem pochybil při výkladu ust. § 154 odst. 1 obč. soud. řádu o rozhodném
okamžiku … když zákonná úprava doposud jednoznačně spočívá na době vyhlášení
rozsudku a umožňuje toliko jedinou výjimku v případě opětujících se dávek“.
Ani tyto námitky dovolatelů nejsou opodstatněné. Okamžik vyhlášení rozsudku je
rozhodující pro zjištění skutkového stavu věci (§ 154 odst. 1 o.s.ř.). Znamená
to, že soud při dokazování zjišťuje nejen skutečnosti, které tu byly v době
zahájení řízení, ale že přihlíží také ke všemu, co nastalo za řízení až do
vyhlášení rozsudku. Nemůže proto zohlednit skutkové okolnosti, k nimž došlo v
minulosti, které však v době vyhlášení rozsudku již nemají význam, nebo které
mají (mohou) nastat až po vyhlášení rozsudku. Pro právní posouzení věci je
rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku jen ve věcech, v nichž rozsudkem
dochází ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu mezi účastníky. Tam, kde
rozsudek pouze deklaruje práva a povinnosti účastníků, je rozhodný právní stav
v době, kdy práva a povinnosti, o něž v řízení jde, vznikla, změnila se nebo
zanikla. Zásada, že pro rozsudek je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku,
se plně uplatní tehdy, jestliže zjištěné skutečnosti mají v době vyhlášení
rozsudku význam pro hmotněprávní posouzení věci, neboť se nedotýká ustanovení
hmotného práva, která stanoví vznik, změnu nebo zánik práv a povinností k
určité době. Jestliže rozsudek může jen deklarovat práva a povinnosti, která
vznikla, změnila se nebo zanikla v minulosti, lze při rozhodování věci vzít
úvahu pouze skutková zjištění, která mají význam z hlediska hmotněprávního
posouzení věci.
Spor o tom, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc se v občanském
soudním řízení typově řeší právě žalobou dědiců na určení, že zůstavitel byl v
den svého úmrtí vlastníkem věci; soud v tomto případě rozhodnutím deklaruje
stav, který zde byl v okamžiku zůstavitelovy smrti (srov. např. rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.1993, 7 Cdo 63/92, uveřejněný v Bulletinu
Vrchního soudu pod č.11, ročník 1994, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14.12.2000, sp.zn. 20 Cdo 1897/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 61, ročník 2001).
S ohledem na výše uvedené nelze považovat za opodstatněné ani námitky
dovolatelů, že „pominout nelze ani další aspekty, mající základ v právní úpravě
zvláštní … když v období od 25.2.1948 do 1.1.1990 byla způsobena řada
majetkových křiv, mezi něž souzená věc nepochybně patří a tedy v zájmu jejich
zmírnění bylo ve lhůtách
a za podmínek zvláštními zákony upravených možno se domáhat nápravy“, že však
„žalobkyně, o níž nebylo zjištěno, že by nemohla být oprávněnou osobou, nechala
marně uplynout restituční lhůty“, a to již proto, že tyto námitky reflektují
skutkový, resp. právní stav, který nastal až po smrti O. H.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správný, a protože nebylo zjištěno (ani dovolateli tvrzeno), že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a)
a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
S ohledem na to, že dovolání žalovaných bylo zamítnuto, jsou žalovaní povinni
ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151, § 142
o.s.ř. nahradit žalobkyni náklady, které v dovolacím řízení vynaložila.
Žalobkyně vynaložila v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem.
Protože dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po
1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními
předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a
10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č.
484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem
při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění
vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov.
její ustanovení § 5 písm. c/, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1) vyplývá, že advokátu
zastupujícímu v dané věci žalobkyni náleží odměna ve výši 5.000,- Kč a paušální
částka náhrad ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3, § 11 odst. 1 písm. d/
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.).
Celkovou částku 5.075,- Kč jsou žalovaní povinni zaplatit společně a nerozdílně
v zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalobkyni v
dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2005
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda senátu