U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v
právní věci žalobce S. M., proti žalovaným: 1) České republice – Krajskému
soudu v Ostravě, se sídlem v Ostravě, Havlíčkovo nábřeží 1835/34, a 2) JUDr. J.
B., předsedovi senátu Krajského soudu v Ostravě, o ochranu osobnosti, o žalobě
na obnovu řízení a o žalobě pro zmatečnost, vedené u Krajského soudu v Ostravě
pod sp. zn. 23 C 60/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 28. dubna 2011, č.j. 1 Co 61/2011-150, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“)
usnesením ze dne 31. srpna 2010, č.j. 23 C 60/2002-113, zamítl návrh žalobce,
aby mu byl pro odvolací řízení ustanoven zástupce z řad advokátů.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. dubna 2011, č.j. 1
Co 61/2011-150, k odvolání žalobce usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když
také dovodil, že se ze strany žalobce jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování
práva, neboť soud vydává rozhodnutí v rámci zákonné licence, a proto nemůže jít
o neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce.
Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce dovolání.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k
čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a
vyšel tak (s výjimkou ustanovení § 243c odst. 3 o.s.ř.) ze znění tohoto
procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012, přičemž dospěl k závěru, že
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Dovolatel sice není v dovolacím řízení zastoupen advokátem,
stejně tak jako ani nedoložil, že by případně měl právnické vzdělání, avšak
vzhledem k tomu, že jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž – jak
bude vyloženo dále - není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, není
tento nedostatek podmínky dovolacího řízení důvodem k jeho zastavení podle §
104 odst. 2 o.s.ř. Podle ustanovení § 241b odst. 2 o.s.ř. totiž platí, že není-
li splněna podmínka uvedená v § 241 o.s.ř., postupuje se obdobně podle § 104
odst. 2 o.s.ř.; to neplatí, bylo-li dovolání podáno opožděně, někým, kdo k
dovolání není oprávněn, nebo směřuje-li proti rozhodnutí, proti němuž není
dovolání přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. stanoví, že dovolání je
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ani navazující ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. nezakládají
přípustnost dovolání pro případ rozhodnutí o zamítnutí návrhu na ustanovení
zástupce účastníku pro řízení.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti napadenému usnesení odvolacího
soudu není přípustné.
Nejvyšší soud proto předmětné dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu