30 Cdo 1084/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyň a) J. B. a b) L. B., obou zastoupených JUDr. Janem Bébrem,
advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, proti žalovanému V. D.,
zastoupenému JUDr. Veronikou Faltysovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V
jámě 1, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C
8/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10.
března 2009, č.j. 1 Co 389/2008-135, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2009, č.j. 1 Co
389/2008-135, se, s výjimkou části výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku II. co do částky 18.148,- EUR, a pokud jím byl
dále potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV., zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze,
ze dne 10. března 2009, č.j. 1 Co 389/2008-135, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba co do
částky 18.148,- EUR, a ve výroku IV. o zamítnutí žaloby co do částky 25.625,-
EUR, se odmítá.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. března 2008, č.j. 37 C 8/2005-102,
výrokem I. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) (dále jen první žalobkyně)
částku 13.281,- EUR jako náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a výrokem II. co do částky 21.719,- EUR žalobu
zamítl. Výrokem III. žalovanému uložil zaplatit na náhradu nemajetkové újmy ve
prospěch žalobkyně b) (dále jen druhá žalobkyně) částku 9.375,- EUR a výrokem
IV. co do částky 25.625,- EUR žalobu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů
řízení (výrok V). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 4. června 2000 došlo k dopravní
nehodě, při níž byla první žalobkyně těžce zraněna a její manžel a otec druhé
žalované pan Y. J.-P. B. na následky nehodou způsobených četných zranění na
místě zemřel. M. V., který jako řidič vozidla, jehož provozovatelem byl
žalovaný, byl Okresním soudem v Rokycanech ve věci vedené pod sp.zn. 2 T
105/2000 uznán vinným, že zavinil (tuto) dopravní nehodu, a byl odsouzen k
trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem trestu a k trestu zákazu činnosti. S přihlédnutím k těmto skutečnostem soud prvního stupně konstatoval, že
předmětnou událostí došlo k zvlášť závažnému zásahu do osobnostních práv první
žalobkyně tím, že sama jako účastnice dopravní nehody utrpěla vážné poškození
zdraví a je za současné situace invalidní a dále, že došlo k úmrtí jejího
manžela. U druhé žalobkyně soud shledal zvlášť závažný zásah do jejích
osobnostních práv, neboť při zmiňované dopravní nehodě zemřel její otec a její
matka (první žalobkyně) byla poškozena na zdraví popsaným způsobem. Při stanovení výše nemajetkové újmy přihlédl soud u první z žalobkyň k
ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák., že za škodu usmrcením náleží poškozeným
jednorázové odškodnění a to v případě manžela částka 240 000,- Kč a u každého
dítěte v téže výši. První žalobkyni proto přiznal náhradu 240.000,- Kč za úmrtí
manžela, přičemž přihlédl k jejich dosavadnímu spokojenému soužití a dále
částku 100.000,- Kč (celkem tedy 13.281,- EUR), kdy vzal v úvahu trvalé
poškození, při kterém je první žalobkyně odkázána na pomoc své dcery, a dále tu
skutečnost, že byla poškozena jak profesně tak společensky i tělesně. Ve
zbytku, představující částku 21.719,- EUR žalobu ve vztahu k první žalobkyni
zamítl. Druhé žalobkyni soud prvního stupně přiznal částku 9.375,- EUR, která
přestavuje částku 240.000,- Kč podle výše citovaného ustanovení občanského
zákoníku a ve zbytku žalobu (25.625,- EUR) zamítl. U žalovaného přihlédl ke
skutečnosti, že je podnikatelem a že je v jeho silách přisouzené částky
žalobkyním zaplatit. K odvolání jak obou žalobkyň, tak i žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze
dne 10. března 2009, č.j. 1 Co 389/2008-135, rozsudek soudu prvního stupně
výrokem I. změnil ve věci samé ve II. výroku tak, že uložil žalovanému zaplatit
ve prospěch první žalobkyně dalších 3.571,- EUR, jinak rozsudek potvrdil. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi
první žalobkyní a žalovaným. Výrokem III. ve vztahu k druhé žalobkyni změnil
výrok o nákladech řízení a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i
s jeho skutkovým závěrem. Zabýval se pak otázkou pasivní věcné legitimace
žalovaného.
Soud konstatoval, že usmrcením manžela první žalobkyně bylo
zasaženo do jejího práva na ochranu soukromí, především práva na rodinný život
zahrnující vztahy mezi blízkými příbuznými, dále do práva na ochranu zdraví,
neboť jí byla způsobena těžká a nevratná újmu na zdraví, která jí bude nadále
omezovat ve všech oblastech života, včetně profesionálního uplatnění. Při
posouzení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích se však odvolací soud
neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, pokud odvodil přiznanou částku
této náhrady z analogie ustanovení § 444 odst. 3 písm. a) obč. zák. Zdůraznil,
že nárok žalobkyň měl být posuzován výlučně podle ustanovení § 11násl. obč. zák. a částky vymezené v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. mohl soud prvního
stupně užít jen jako (podpůrné) vodítko pro stanovení částek požadovaných
žalobou. Proto jako peněžitou satisfakci ve prospěch první žalobkyně zvolil
částku 471.900,- Kč, jako přiměřenou cíli, jímž je vyvážit a zmírnit
nemajetkovou újmu vzniklou zejména na právu na ochranu soukromí, včetně
rodinného života, zdraví a profesní způsobilosti. Při jejím určování měl také
na zřeteli, aby přiznaná částka náhrady nebyla likvidační vůči žalovanému. Ve
vztahu ke druhé žalobkyni pak shledal výrok III. a zamítavý výrok IV. Jako
věcně správný. K námitce žalovaného, že žalobkyně byly zcela či částečně odškodněny Záručním
fondem obětí teroristických činů a ostatních trestných činů se sídlem ve
Francii, odvolací soud uvedl, že nepovažuje tuto skutečnost při rozhodování o
žalobě o ochranu osobnosti podle § 11násl. obč. zák. za právně významnou. Nadto
fakt zmíněného odškodnění podle soudu nic nemění na skutečnosti, že, ač se v
dostupných údajích o odškodnění obětí trestný činů – Francie hovoří o regresu
Záručního fondu, pak tento může být uplatněn proti osobě pachatele trestného
činu, jímž žalovaný, který v tomto sporu odpovídá jako provozovatel motorového
vozidla, (ovšem) není. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni žalovaného dne 28. dubna 2009,
a právní moci nabyl téhož dne. Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též
„dovolatel“) dne 26. června 2009 včasné dovolání. Proti výrokům I. a III. vyvozuje jeho přípustnost z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Ve zbytku dovozuje přípustnost dovolání z
úpravy obsažené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako jeho důvod
označuje ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť má za to, že rozsudek
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, protože odvolací
soud nesprávně právně posoudil plnění, které žalobkyně získaly ve F. od tzv. Záručního fondu pro oběti trestné činnosti jako plnění na nárok, který
žalobkyně požadují žalobou v tomto řízení. Připomíná, že bylo prokázáno, že
10.000.000,- Kč poskytnutých žalobkyním Záručním fondem, bylo určeno jak k
proplacení škody tak i jako zadostiučinění za zásah do osobnostních práv. Z
hlediska právního řádu ČR tak jde o způsob přistoupení k dluhu žalovaného ze
strany Záručního fondu, který plnil za žalovaného na základě dohody s
žalobkyněmi (§ 531 odst. 2 obč.
zák., resp. § 533 obč. zák.). Aktivním pro
podání této žaloby by byl Záruční fond a nikoliv žalobkyně. Nastoluje právní
otázku, kterou Nejvyšší soud ČR dosud neřešil, zda plnění na dluh podle zákona
cizího státu lze podřadit i pod normu právního řádu ČR a tuto normu na tuto
skutečnost (zaplacení náhrady ve F.) i aplikovat, a to z hlediska náhrady škody
a náhrady za způsobenou morální újmu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu - dále jen
„o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do
30. června 2009. Dále konstatuje, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou
osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř.,
stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., a je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a
odst. 1 o.s.ř. Dále se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání. Dovolatel nerozlišuje mezi jednotlivými výroky ve věci samé dotčeného rozsudku
odvolacího soudu, takže dovolání směřuje i proti výrokům, kterými bylo
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno i ve výrocích, jimiž byla žaloba
zčásti zamítnuta. Těmito výroky ovšem žalovaný nedoznal jakékoliv újmy na stavu
svých práv, takže v tomto případě není proti těmto výrokům k dovolání
legitimován (§ 240 odst. 1 o.s.ř.). V této části proto bylo dovolání odmítnuto
jako podané někým, kdo k němu nebyl oprávněn [§ 243b odst. 5, § 218 písm. b)
o.s.ř.]. Proti zbývajícím výrokům ve věci samé rozsudku odvolacího soudu bylo dovolání
shledáno přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., resp. v
případě potvrzujících výroků podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
neboť otázku náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2
obč. zák. zmíněné rozhodnutí řeší v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.), takže v tomto smyslu má rozhodnutí ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací poté rozsudek Vrchního soudu v Praze
přezkoumal v těchto posledně zmíněných výrocích ve věci samé v souladu s
ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že v této části je
dovolání opodstatněné. Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány
nebyly. Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své
osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i
soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné
občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické
osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či
již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce
neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě
zvláštních občanskoprávních sankcí.
Ty mohou podle okolností konkrétního
případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od
tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout
přiměřené zadostiučinění. Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k
jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku
nemajetkové újmy, pak ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická
osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do
práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a
aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž z druhého odstavce tohoto
ustanovení vyplývá, že pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle
prvního odstavce zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost
fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má tato fyzická osoba též právo
na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Dovolatel ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který dopadá na případy, kdy dovoláním napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud
buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice
aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní
posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Na tomto místě je třeba připomenout, že odvolací soud zcela přiléhavě při
posouzení uplatněného nároku ve smyslu ustanovení § 13 obč. zák. shledal
neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyní. Přes tuto skutečnost však
zatím nelze mít za nesporné jeho úvahy o opodstatněnosti, resp. přiměřenosti
přisouzeného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §
13 odst. 2 obč. zák.
Úspěšně se žalobou podle ustanovení § 13 obč. zák. může postižená fyzická osoba
domáhat v souvislosti s utrpěným zásahem do jejího práva na ochranu osobnosti,
příslušného zadostiučinění, pokud je v žalobě uplatní jako přiměřené. Neshledá-
li soud, který je vázán žalobním petitem, že žalobcem požadovaná forma, resp.
též obsah, morálního zadostiučinění nejsou objektivně s ohledem na okolnosti
posuzované věci přiměřené, resp. postačující a tím i účinné, pak v těchto
případech nelze požadovanou satisfakci poškozenému přiznat a žalobu je proto
třeba zamítnout.
Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako
jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit
respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o
zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny
základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti
existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot
(stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické
a psychicko-morální integrity osobnosti.
Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna
některou z forem morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 obč. zák.,
je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého
konkrétního případu přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy
vzniklé neoprávněným zásahem, a která tak současně bude i účinná (obdobně např.
srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského
práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180 násl.).
Soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce musí především vyjít jak z
celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí
přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k
charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé
nemajetkové újmy apod.).
Ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. pro přiznání relutární náhrady předpokládá
značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby, a to za situace, kdy by se
nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle § 13 odst. 1 obč. zák. Podle
ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák. výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s
přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení
práva došlo.
Obecně přijímanou skutečností je, že určení výše nároku na přisouzení náhrady
nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto
uplatní postup podle ustanovení § 136 o.s.ř., a soud tuto výši určí podle své
úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Základem analýzy podle zmíněného ustanovení
je proto zjištění takových okolností, které soudu umožní založit ji na určitém
kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. První nezbytnou podmínkou pro eventuální přiznání peněžitého zadostiučinění
podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je, že se přiznání žádné formy
morálního zadostiučinění nejeví s ohledem na okolnosti případu postačujícím. Další podmínkou pak je zjištění, že neoprávněným zásahem došlo v příčinné
souvislosti ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve značné
míře (v této souvislosti je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury
toto hledisko nedopadá jen a výlučně na případy snížení důstojnosti fyzické
osoby nebo její vážnosti ve značné míře, ale vztahuje se rovnocenně např. i na
kauzy, kdy je výrazně zasažena jiná ze složek ochrany osobnosti fyzické osoby. Jde o takovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby, kterou tato osoba
pociťuje vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku jako závažnou. Relutární zadostiučinění plní především satisfakční funkci, i když úlohu
preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučiní nelze
vylučovat. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke
konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní
uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a
diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o postižení fyzické osoby na
její osobnosti ve značné míře půjde tam, kde za konkrétní situace, za které k
neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k
dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu
vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku pociťovala jako závažnou
zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené
fyzické osoby. Jinými slovy jde-li o požadavek na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v
penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák., je na soudech zjistit v prvé
řadě míru závažnosti zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, tj. ověření toho, zda k němu došlo ve značné míře, což předpokládá zhodnocení jak
podle celkové povahy případu, tak podle jeho jednotlivých okolností. Současně
je třeba přihlížet i k tomu, že tato forma zadostiučinění je právním institutem
do jisté míry výjimečného charakteru, který se uplatní právě jen za splnění
zákonem stanovených předpokladů. Přiznání zadostiučinění v penězích soudem tedy
předpokládá naplnění řady zákonných podmínek, které současně musí být soudem
skutečně seznány a pro daný případ individualizovány.
Určujícím je mimo jiné
především zjištění, že v konkrétním případě jde o nemajetkovou újmu vzniklou v
osobnostní sféře fyzické osoby, kterou tato fyzická osoba objektivně zejména
vzhledem k povaze, intenzitě, trvání a rozsahu působení nepříznivého následku
může pociťovat a prožívat jako závažnou. Soud současně musí uvážit, že právo na
náhradu nemajetné újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je
(„pouze“) jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany
jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, které vzniká tehdy, kdy
ostatní potencionální satisfakční instrumenty odvozované z ustanovení § 13
odst. 1 obč. zák. k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního
zásahu do osobnostních práv nedostačují. Je proto na soudu, aby při úvahách o
uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13
odst. 2 obč. zák., se těmito okolnostmi zabýval a do svého rozhodnutí je také
promítl. To však odvolací soud v napadeném rozsudku důsledně nečiní a jeho
úvahy je třeba v tomto smyslu hodnotit pouze jako obecné a tím v zásadě
nepřezkoumatelné; dovolací soud ovšem výslovně zdůrazňuje, že tímto
konstatováním nemíní v žádném ohledu umenšovat nebo relativizovat tragický
dopad posuzovaného zásahu proti chráněným statkům osobnostní sféry žalobkyň. Nutno zdůraznit, že bylo nezbytné, aby se odvolací soud zabýval nejen
konkrétním zhodnocením míry zásahu proti osobnostní integritě žalobkyň, ale
současně bylo jeho úkolem zvažovat mimo jiné rozměr a vliv případných ostatních
satisfakčních prostředků, kterých se poškozeným eventuálně dostalo, přičemž
bylo třeba k takovémuto hodnocení přistupovat uvážlivě a diferencovaně a teprve
na základě konkrétních zjištění dovodit míru, v jaké v konkrétním případě a ve
vztahu k jedinečně určené fyzické osobě (vymezené i jejími osobními vlastnostmi
a psychickým ustrojením) mohou (resp. mohly) jednotlivé satisfakční instrumenty
působit (resp. spolupůsobit) na zmírnění následků zásahu. Z dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze však vyplývá, že
odvolací soud vyloženým zásadám při svém rozhodování nedostál. Skutečností
totiž zůstává, že jednotlivé aspekty, rozhodné pro úvahu o opodstatněnosti
uplatněného nároku podle ustanovení § 13 obč. zák., je nutno posuzovat v jejich
vzájemných souvislostech, přičemž musí jít o takové skutečnosti, které mohou
mít opodstatněně pro rozhodnutí věci význam. V případě, že soud takto vyloučí z
úvah o míře dotčení osobnostních práv fyzické osoby některé z hledisek pro věc
jinak určující, znehodnotí tím vlastní analýzu přiměřenosti přisouzené náhrady
nemajetkové újmy v penězích, jak se tomu stalo i v případě napadeného rozsudku
odvolacího soudu. I pokud by se odhlédlo od skutečnosti, že odvolací soud v odůvodnění svého
rozhodnutí přehledněji (resp.
přezkoumatelně) a požadavkům zákona tak
odpovídajícím způsobem nevysvětluje, jakým způsobem dospěl ke konkrétní výši
jím, uvažovaného finančního zadostiučinění ve prospěch každé ze žalobkyň, pak
je třeba opakovaně připomenout skutečnost, že k námitce žalovaného, že
žalobkyně byly zcela či částečně odškodněny Záručním fondem obětí
teroristických činů a ostatních trestných činů se sídlem ve F., odvolací soud
výslovně uvedl, že nepovažuje tuto skutečnost při rozhodování o žalobě o
ochranu osobnosti podle § 11násl. obč. zák. za právně významnou s tím, že nadto
fakt takovéhoto odškodnění nic nemění na skutečnosti, že, ač se v dostupných
údajích o odškodnění obětí trestný činů – F. hovoří o regresu Záručního fondu,
pak tento může být uplatněn proti osobě pachatele trestného činu, jímž
žalovaný, který v tomto sporu odpovídá jako provozovatel motorového vozidla,
(ovšem) není. K tomuto závěru odvolacího soudu se sluší poznamenat, že průlom v úpravě
systému odškodňování obětí trestných činů v Evropě přineslo uzavření Úmluvy o
odškodňování obětí násilných trestných činů na půdě Rady Evropy v roce 1983. Úmluva si klade za cíl rozvíjet systémy odškodňování obětí státem, na jehož
území byly trestné činy spáchány, zvláště pak v případech neznámého pachatele. Stanovila minimální požadavky a principy, na základě kterých odškodňování
poskytuje primárně stát, na jehož území k trestnému činu došlo. F. ratifikovala
Úmluvu k 1. únoru 1990. Č. r. tuto Úmluvu ratifikovala až dne 8. září 2000. Další harmonizace systémů odškodnění probíhaly na půdě Evropské unie. Úprava
odškodnění obětí trestných činů v Evropské unii navazuje na Směrnici Rady
2004/80/ES ze dne 29. dubna 2004 o odškodňování obětí trestných činů. Cílem
přijetí směrnice bylo podpoření volného pohybu osob v rámci společného trhu a
zaručení ochrany před újmou v dotčeném členském státě na stejném základě jako u
příslušníků tohoto státu a osob, které v něm mají bydliště (odst. 1). Směrnice
tak zavádí právo na spravedlivé a přiměřené odškodnění za újmu utrpěnou bez
ohledu na to, kde v Evropské unii byl trestný čin spáchán. Za tím účelem
stanovuje systém spolupráce pro usnadnění přístupu k odškodnění. Směrnice přináší tyto zásady:
- v případě, že ke spáchání úmyslného násilného trestného činu došlov jiném
členském státě nežli v tom, kde má žadatel (oběť) obvyklé bydliště, má žadatel
právo podat žádost orgánu / jinému subjektu v tomto členském státě (čl. 1 –
oproti jiným jazykovým verzím obsahuje český překlad nepřesné znění, když
zavádí jenom právo podat žádost o odškodnění v členském státě obvyklého
pobytu). - odškodnění vyplácí příslušný orgán členského státu, na jehož území byl
trestný čin spáchán (čl. 2). Na základě Směrnice tak musí každý členský stát mít v platnosti vnitrostátní
systém, kterým bude zaručeno spravedlivé a přiměřené odškodnění. Stanovení výše
odškodnění je přitom ponecháno na uvážení členských států (podmínkou je pouze
přiměřenost a spravedlivost). Vytváří se systém spolupráce mezi vnitrostátními
orgány v souvislosti s doručováním žádostí o odškodnění: oběť přeshraničního
trestného činu se může obracet na tzv.
asistenční orgány ve svém vlastním
členském státě, které zprostředkují zaslání žádosti orgánu v státě, ve kterém k
spáchání došlo, zodpovědnému za posouzení žádosti a vyplacení odškodnění. Směrnice stanovila implementační lhůtu do 1. ledna 2006, kromě povinnosti
ustanovit systém odškodnění – do 1. července 2005. Jelikož se nehoda v daném
případě odehrála již 4. června 2000, na případ ji tak nebylo možno aplikovat. Garanční (nebo i záruční) fond obětí teroristických činů a ostatních trestných
činů (Fonds de garantie des victimes des actes de terrorisme et d’autres
infractions) je jedním z orgánů francouzského systému zajištění odškodňování
obětem trestných činů. Jedná se o veřejný orgán. Jeho úkolem je výplata
odškodnění, které stanoví Komise pro odškodňování obětí (CIVI). Komise CIVI
byla ustanovené zákonem č. 77-5 ze dne 3. ledna 1977. Současná podoba
Garančního fondu je výsledkem přijetí zákona č. 90-589, ze dne 6. července 1990
(v návaznosti na Úmluvu Rady Evropy), jenž vytvořil autonomní režim
odškodňování obětí založen na národní solidaritě. Systém náhrady škody poskytován Komisí a Fondem je nezávislým systémem náhrady
škody. Nárok není závislý na označení pachatele a nemusí být uplatněn v průběhu
trestního řízení. Kompenzace obětí trestných činů spočívá v plné náhradě za
předpokladu, že jde o trestný čin:
- s následkem smrti, trvalé invalidity nebo plné pracovní neschopnosti trvající
po dobu nejméně jednoho měsíce,
- spočívající ve znásilnění, sexuální agresi, obchodování s lidmi nebo o
sexuální trestné činy spáchané proti nezletilým mladším patnácti let. Kompenzace se řídí dopředu stanovenými limity. Garanční fond provádí výplatu částek odškodnění stanovených Komisí CIVI. Na
podání žádosti Komisi CIVI musí žadatel prokázat, že vzniklá škoda je důsledkem
úmyslného nebo nedbalostního jednání, které zakládá skutkovou podstatu
trestného činu. Totožnost pachatele není předmětná (významná). Z odškodnění
jsou přitom vyloučeny následky teroristických útoků, dopravních nehod, k nimž
došlo na francouzském území, a nebo způsobených při lovu zvířat. Garanční fond
odškodňuje pouze za ohrožení osoby předpokládané článkem 706-3 trestního
zákoníku. Skutek, který vykazuje hmotnou povahu trestného činu musí způsobit
smrt, trvalou neschopnost, úplnou pracovní neschopnost, nebo se zakládat na
sexuálním trestném činu. U Komise mohou o odškodnění požádat francouzští občané, byl-li trestný čin
spáchán na francouzském území i občané členského státu EU nebo státní
příslušníci, kteří se v době spáchání předmětných činů nebo v době podání
žádosti CIVI zdržovali legálně na francouzském území. V případě obětí, které
utrpěli škodu na území jiného státu (v daném případě např. na teritoriu ČR), je
odškodnění poskytováno pouze občanům F. Při trestných činech spáchaných v
cizině se žádosti podávají komisi CIVI při soudu Tribunal de Grande Instance v
Paříži. V případě smrti nebo trvalé / plné pracovní neschopnost v trvání nejméně
jednoho měsíce může oběť rozhodnutím Komise od Garančního fondu obdržet plné
odškodnění. Garanční fond tak vyplácí náhradu majetkové i nemajetkové újmy.
Příkladně se odškodňuje hospodářská škoda vzniklá snížením profesionálních
příjmu, újma vyplývající z úzkosti a utrpení způsobeného rodičům, jejichž dítě
bylo uneseno a znásilněno, újma vyplývající z trvalé / částečné neschopnosti a
z úplné pracovní neschopnosti, kterou prodělali oprávnění zemřelé oběti na
základě trestného činu. V případě, že oběť utrpí újmu na zdraví, jež má za
následek pracovní neschopnost kratší jednoho měsíce, je nárok oběti podmíněn
několika dalšími požadavky:
- měsíčním příjmem;
- důkazem, že totožnost pachatele není známa, resp. pachatel je nemajetný nebo
neschopný odškodnění uhradit;
- nemožností obdržet úplné a přiměřené odškodnění za utrpěnou škodu od
pojišťovny, orgánu sociálního zabezpečení nebo kteréhokoliv jiného povinného;
- tíživou hmotnou nebo psychickou situací poškozeného v důsledku trestného činu.
S ohledem na skutkové okolnosti naznačené v rozhodnutích soudů obou stupňů by
se tyto další podmínky neměly v souzeném případě aplikovat. Nicméně, v řízení
před CIVI musí žadatel dokládat návrhy podané v nesporných řízeních a zahájená
soudní řízení, jakož i již vyplacené částky odškodnění (od pachatele, nebo
jiných orgánů). V pravomoci Fondu je uplatnit proti pachateli soudní cestou
nárok na uhrazení dané částky. Lze uzavřít, že Garanční fond je orgánem systému odškodňování obětí trestných
činů ve Francii. V současnosti je tento Fond společně s Komisi CIVI součástí
systému odškodňování v rámci Evropské unie na základě směrnice Rady 2004/80/ES
ze dne 29. dubna 2004 o odškodnění obětí trestných činů, jež stanovuje systém
spolupráce pro usnadnění přístupu k odškodnění obětí trestných činů v
přeshraničních situacích. V době, kdy došlo k popisované tragické dopravní
nehodě (4. června roku 2000) nebyla ještě Česká republika členským státem
Evropské unie (do níž vstoupila 1. května roku 2004, kdy Smlouva o přistoupení
vstoupila v platnost); tehdy ještě neexistovala ani výše zmiňována Směrnice. Česká republika rovněž nebyla smluvní stranou Úmluvy o odškodňování obětí
násilných trestných činů Rady Evropy. Postup se tedy v souzeném případě řídil
výlučně francouzským zákonem č. 90-589 ze dne 6. července 1990, kterým se mění
trestní zákoník. Garanční fond uhrazuje plnou škodu vzniklou oběti – jak materiální, tak
nemateriální. Při rozhodování o její výši Komise CIVI bere v úvahu výšku
odškodnění, které může žadatel potenciálně získat od jiných státních orgánů
(pojišťovny apod.), nebo od samotného pachatele / odpovědné osoby. Fond může
uplatnit regres, a to ve smyslu ustanovení článku 706-11 proti osobě odpovědné
za škodu. Zákon nespecifikuje, zda musí jít přímo o pachatele, resp. zda je
regres možný pouze proti osobě odpovědné přímo. Oficiální stránky Fondu však
uvádějí, že Fond by měl regres vyžadovat kdykoliv je to možné. Podle článku
706-11 trestního zákona, změněného zákonem č. 90-589, je tento regres
uplatnitelný v trestním řízení proti pachateli / odpovědné osobě. Přesto tato
skutečnost neomezuje možnost oběti (žadatele) vymáhat náhradu škody v jiném
řízení – ať již v trestním nebo civilním. Náhrada škody od Fondu nijak
neovlivňuje aktivní legitimaci oběti podat žalobu na náhradu škody proti
odpovědnému subjektu. Článek 706-9 totiž stanoví, že výše přiznané náhrady od
Komise CIVI bere v úvahu získané nebo případné budoucí odškodnění, které
poškozený může získat od státních orgánů nebo od samotného pachatele. Z dikce
toho ustanovení je třeba dovodit, že případné další odškodnění se předpokládá. Fond se tedy, jakmile odškodní poškozenou osobu (a za předpokladu, že je známa
odpovědná osoba – škůdce nebo pachatel), může obrátit na odpovědnou osobu, aby
mu uhradila jeho výlohy. Problém spočívá pouze ve zjištění, na jakém rozhodnutí
se jeho nárok vůči odpovědné osobě zakládá.
Pokud poškozená osoba již podala
žalobu vůči odpovědné osobě, může Fond žádat uhrazení jeho výloh po pachateli /
odpovědném na základě tohoto rozhodnutí (myšleno na základě rozhodnutí mezi
poškozeným a škůdcem), a to do výše náhrady škody uložené v tomto rozhodnutí, i
kdyby se jednalo o částku nižší, než kterou Fond poškozenému vyplatil, v každém
případě v maximální výši toho, co poškozenému sám uhradil. Pokud Fond poskytl
plnění na základě rozhodnutí Komise CIVI, obrací se na odpovědného na základě
tohoto rozhodnutí. Lze shrnout, že případný regres vyplývá ze zákona vůči
odpovědné osobě, která má povinnost odškodnění poskytnout. V daném případě by
se tak nepochybně mělo jednat o zaměstnavatele řidiče, který nehodu zavinil. Nevylučuje se však tím aktivní legitimace poškozených zažalovat odpovědnou
osobu o náhradu škody. Tyto skutečnosti však odvolací soud zcela pominul a tedy se s nimi ani nemohl
náležitě vypořádat a učinit je tak podkladem svého rozhodnutí. I pokud by však
tohoto nedostatku nebylo, bývalo by nezbytné uvážit, jak dalece se poskytnuté
plnění, jehož se mělo žalobkyním prostřednictvím Garančního fondu pro oběti
teroristických činů a jiných trestných činů ve F. dostat v souvislosti s
popisovaným zásahem, bylo potencionálně způsobilé zmírnit důsledky dotčení
osobnostní sféry žalobkyň v tomto případě. Obecně totiž platí, že důsledky
zásahu mohou u fyzické osoby pomoci zmírnit i některé okolnosti, které se budou
nacházet např. i mimo sféru fyzické nebo právnické osoby, o jejíž odpovědnost
za zásah do práva na ochranu osobnosti v řízení jde. Je ovšem současně třeba
takovou okolnost náležitě pojmenovat a na základě konkrétních skutkových
zjištění zdůvodnit, jak se mohla promítnout do úvahy o opodstatněnosti
uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Od těchto zásad se
však odvolací soud fakticky distancoval tím, že je pominul mlčením. S ohledem na podaný výklad je proto zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze nelze v uvedených přezkoumávaných výrocích pokládat za
správné. Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí v popsaném
rozsahu, stejně jako ve výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc vrátil
v těchto mezích zmíněnému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K
projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.