30 Cdo 1096/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobců
a) Ing. P. H., a b) S. H.,obou zastoupených Mgr. Danielou Přibylovou,
advokátkou se sídlem v Praze 2, Koubkova 1726/8, proti žalovanému J. H.,
podnikateli, zastoupenému JUDr. Františkem Mozgou, advokátem se sídlem v Brně,
Špitálka 41, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 11 C 36/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2008, č. j. 1 Co 244/2008-85, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2008, č.j. 1 Co
244/2008-85, ve výroku označeném II., kterým byly potvrzeny zamítavé výroky ve
věci samé rozsudku soudu prvního stupně, a dále ve výrocích III. a IV. se
zrušuje, a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. března 2008, č. j. 11 C
36/2007-48, výroky I. a II. uložil žalovanému povinnost zaplatit každému ze
žalobců částku 150.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle
§ 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Dále zamítl žalobu, aby
žalovaný zaplatil každému ze žalobců částku 850.000,- Kč (výroky III. a IV.);
výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení, výrokem VI. zastavil řízení
ohledně poskytnutí omluvy žalobcům a výrokem VII. rozhodl o soudním poplatku.
K odvolání všech účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. října 2008,
č.j. 1 Co 244/2008-85, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně změnil ve
výrocích I. a II. pouze v určení lhůty k plnění, výrokem II. jej v napadených
zamítavých výrocích III. a IV. potvrdil a výroky III. a IV. rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil neoprávněný zásah do
osobnostních práv žalobců, konkrétně do práva na jejich soukromí, jehož
součástí je i rodinný život, který byl smrtí jejich syna zcela neodčinitelným
způsobem narušen. Odpovědnost za ve sporu popisovaný zásah nese ve smyslu § 420
odst. 2 o.z. žalovaný, jehož zaměstnanec zavinil dopravní nehodu, při níž
zahynul syn žalobců. Při posouzení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích
odvolací soud konstatoval, že náhrada nemajetkové újmy v penězích není náhradou
za život, ale slouží pouze ke zmírnění následků vzniklé nemajetkové újmy,
přičemž při stanovení její výše přihlédl k tomu, že žalovaný nebyl původce
zásahu, že k němu došlo nedbalostním činem jeho zaměstnance, že se žalobcům
dostalo satisfakce v průběhu trestního řízení, dále projevem lítosti žalovaného
a jeho omluvou, byť až v průběhu předmětného řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni žalobců dne 30. října 2008,
přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti výroku II. ve věci samé rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dne
30. prosince 2008 dovolání, jehož přípustnost odvozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Uplatňují dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť se domnívají, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pokud
se týče výše přiznané náhrady nemajetkové újmy v penězích. Poukázali na to, že
odvolací soud správně konstatoval, že v daném případě došlo k neoprávněnému
zásahu do osobnostních práv žalobců, přičemž byl neodčinitelně narušen jejich
rodinný život. Ztotožnili se též s obecným názorem, že určení výše nároku na
přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat jen velmi obtížně. Jsou však přesvědčeni, že odvolací soud nepřihlédl ke všem okolnostem případu. Zdůraznili, že není správný závěr odvolacího soudu, že je třeba při stanovení
výše požadované relutární náhrady přihlížet k tomu, že žalovaný nebyl původcem
zásahu, ale že se jednalo o nedbalostní čin jiné osoby (zaměstnance
žalovaného). Podle dovolatelů je takováto interpretace nepřípustná. Konečně
poukazují na to, že odvolací soud dal za pravdu soudu prvního stupně, pokud se
nezabýval důkazy žalobců navrženými k prokázání špatného technického stavu
autobusu, který mohl mít vliv na to, že jeho řidič způsobil dopravní nehodu. Dovolatelé proto mají za to, že odvolací soud neposoudil správně výši náhrady
nemajetkové újmy v penězích z hlediska všech zákonných předpokladů. Navrhli
proto, aby dovolací soud rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřil žalovaný a navrhl jeho zamítnutí, resp. odmítnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a
konstatuje, že dovolání proti napadenému výroku ve věci samé není v této věci
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Zabýval se proto
otázkou jeho možné přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. s pozitivním závěrem, neboť dovolací soud dospívá k závěru, že napadené
rozhodnutí ve věci samé má (v napadeném výroku ve věci samé) po právní stránce
zásadní význam neboť řeší právní otázku týkající se výše přisouzené náhrady
nemajetkové újmy v penězích v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud po té uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, řádně
zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno
obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal v uvedeném výroku ve věci samé
v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto
dovolání je důvodné. Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem.
Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
které však z obsahu napadeného spisu nebyly seznány. Dovolání žalobců vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., které dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí
spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním
posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy
soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo
jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží.
Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen
tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 13 o.z., podle
něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od
neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny
následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1
tohoto ustanovení), resp. nejevilo-li by se takovéto zadostiučinění
postačujícím, zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické
osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu
nemajetkové újmy v penězích (odst. 2).
Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti,
zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí,
svého jména a projevů osobní povahy. Již zmíněné ustanovení § 13 téhož zákona
fyzické osobě, pokud byla dotčena v osobnostní sféře, mimo jiné umožňuje
požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo
případně i majetkové). Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické
osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je
v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její
všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8,
10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na
ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečující občanskoprávní ochranu
jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných
součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna
některou z forem morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 o.z., je
třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého konkrétního
případu přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé
neoprávněným zásahem, a která tak současně bude i účinná (obdobně např. srovnej
Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva,
Linde Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180 násl.).
Soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce musí především vyjít jak z
celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí
přihlédnout např.
k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu
zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod.).
Jak morální zadostiučinění, tak zadostiučinění relutární sledují cíl přiměřeně,
tj. s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu optimálně, a tím účinně
vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. relativně
sanovat nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby.
Ustanovení § 13 odst. 2 o.z. pro přiznání relutární náhrady předpokládá značnou
míru dotčení osobnosti fyzické osoby, a to za situace, kdy by se nejevilo
postačujícím morální zadostiučinění podle § 13 odst. 1 o.z. Podle ustanovení §
13 odst. 3 o.z. výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
Je skutečností, na kterou přiléhavě odkazují ve svém dovolání i žalobci, že
určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze
zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení § 136
o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení.
Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových
skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním
posouzení základních souvislostí posuzovaného případu.
První nezbytnou podmínkou pro eventuální přiznání peněžitého zadostiučinění
podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. je, že se přiznání žádné formy morálního
zadostiučinění nejeví s ohledem na okolnosti případu postačujícím. Další
podmínkou pak je zjištění, že neoprávněným zásahem došlo v příčinné souvislosti
ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve značné míře (v této
souvislosti je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury toto hledisko
nedopadá jen a výlučně na případy snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její
vážnosti ve značné míře, ale vztahuje se rovnocenně např. i na kauzy, kdy je
výrazně zasažena jiná součást ochrany osobnosti fyzické osoby – v dané věci
právo na soukromí, jehož součástí je i rodinný život). Jde o takovou újmu
vzniklou na osobnosti fyzické osoby, kterou tato osoba pociťuje vzhledem k
intenzitě a trvání nepříznivého následku jako závažnou.
Relutární zadostiučinění plní především satisfakční funkci, i když úlohu
preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučiní nelze
vylučovat. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke
konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní
uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv.
diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a
diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o postižení fyzické osoby na
její osobnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za
které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s
přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou
nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku
pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě
a v postavení postižené fyzické osoby.
Z dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze vyplývá zřetelná snaha
odvolacího soudu o pojmenování a posouzení jednotlivých hledisek významných pro
rozhodnutí o požadované náhradě nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2
a 3 o.z. Je pak třeba poukázat na skutečnost, že tyto jednotlivé aspekty je
třeba vážit v jejich vzájemných souvislostech, přičemž musí jít o takové
skutečnosti, které mohou mít opodstatněně pro rozhodnutí věci význam. Pokud
však soud takto akcentuje i hledisko pro věc nepřípadné, znehodnotí tím vlastní
úvahu o přiměřenosti přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích, jak je
tomu i u napadeného rozsudku odvolacího soudu.
V citovaném rozsudku Vrchního soudu v Praze se mimo jiné uvádí, že „Soud
prvního stupně proto zcela správně přihlédl k tomu, že žalobce nebyl původcem
zásahu, že k němu došlo nedbalostním činem jeho zaměstnance …“ (v této
souvislosti je však třeba připomenout, že z rozsudku soudu prvního stupně
nikterak nevyplývá odůvodněnost tohoto tvrzení odvolacího soudu). Dovolací
soud v této souvislosti připomíná, že dovozoval-li Vrchní soud v Praze
odpovědnost žalovaného, jako zaměstnavatele J. T., řidiče autobusu, který
dopravní nehodu zavinil ve smyslu ustanovení § 420 odst. 2 o.z. (ve spojení s §
853 o.z.), pak obecně je nepochybné, že jestliže byl neoprávněný zásah do
osobnosti způsoben někým, kdo byl použit právnickou či fyzickou osobou k
realizaci činnosti této právnické či fyzické osoby, postihují občanskoprávní
sankce podle § 13 o. z. samotnou právnickou či fyzickou osobu při odvolacím
soudem analogickém užití ustanovení § 420 odst. 2 o. z. ve spojení s
ustanovením § 853 o.z. Již z uvedeného je třeba dovodit, že za takové situace
je odvolacím soudem zmiňované hledisko „původcovství“ zásahu irelevantní.
Proto, jestliže Vrchní soud v Praze k tomuto hledisko neopodstatněně též
přihlížel v souhrnu ostatních aspektů rozhodných pro posouzení výše požadované
náhrady nemajetkové újmy v penězích, nemohou být hodnoceny jeho závěry jako
přiléhavé a tudíž správné.
Pro úplnost je třeba dodat, že pokud dovolání dovozuje, že se soudy nezabývaly
faktem nezkušenosti řidiče autobusu, který nehodu způsobil, pak je nezbytné
připomenout, že
s touto otázkou se vypořádal již soud prvního stupně.
Jak již bylo vyloženo výše, dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v
Praze tedy nelze z popsaných důvodů pokládat v napadeném výroku ve věci samé za
správné
(§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí v
uvedené části (včetně souvisejících výroků o nákladech řízení) zrušil a vrátil
věc v tomto rozsahu zmíněnému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s.
ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v
novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2010
JUDr.
Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu