30 Cdo 1099/2002

30 Cdo 1099/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla

Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci navrhovatele

R. N., zastoupeného advokátem, proti České správě sociálního zabezpečení, Praha

5, Křížová 25 (dále jen ČSSZ) o plný invalidní důchod, vedené

u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Ca 76/99, o dovolání navrhovatele

proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2001, č.j. 1 Cao

177/2001-102, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Rozhodnutím ČSSZ ze dne 10.2.1999, č. 710 520 7505, byl navrhovateli podle § 56

odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. od 2.4.1999 odňat plný invalidní důchod s

odůvodněním, že podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v H.

ze dne 5.1.1999 již není plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě

nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné

činnosti o 50%. Protože podle označeného posudku je navrhovatel již pouze

částečně invalidní, o jeho nároku na částečný invalidní důchod bude rozhodnuto

dodatečně. Podle § 39 zákona č. 155/1995 Sb. je pojištěnec plně invalidní,

jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho

schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66%. Podle § 44 téhož zákona

je pojištěnec částečně invalidní, jestliže z téhož důvodu poklesla jeho

schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33% nebo jestliže mu

dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně ztěžuje obecné životní podmínky.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. července 2001, č.j. 47 Ca

76/99-75, k opravnému prostředku navrhovatele rozhodnutí ČSSZ

potvrdil, navrhovateli uložil zaplatit českému státu náklady řízení 9.425,-Kč a

účastníkům nepřiznal náhradu nákladů řízení.

Vycházel z výslechu navrhovatele jako účastníka řízení, z obsahu posudkového

spisu, z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, s

pracovištěm v Praze 2, ze dne 21.7.1999, podaného po jednáních této

komise ve dnech 15.6., 20.7. a 21.7.1999, a jeho doplňku ze dne

8.12.1999 a ze znaleckého posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve

zdravotnictví ze dne 2.1.2001. Oba posudky hodnotily navrhovatelův zdravotní

stav k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí ČSSZ jako dlouhodobě nepříznivý,

který však nikdy neodpovídal uznání plné invalidity a to ani v době vydání

rozhodnutí ČSSZ dne 10.2.1999. Za posudkové maximum k uvedenému datu je třeba

pokládat stanovení poklesu navrhovatelovy schopnosti soustavné výdělečné

činnosti ve výši 50% podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., kapitoly

XV, oddílu F, položky 5, písm. b), tedy uznání částečné invalidity. Ve shodě s

citovanými posudky dospěl soud prvního stupně k závěru, že k datu vydání

přezkoumávaného rozhodnutí ČSSZ, tj. ku dni 10.2.1999 (§ 250i odst. 1 o.s.ř.)

navrhovatel nebyl plně invalidní podle § 39 zákona č. 155/1995 Sb., nýbrž jen

částečně invalidní podle § 44 odst. 1 téhož zákona, neboť šlo o pokles jeho

schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého

zdravotního stavu nejméně o 33%, nedosahoval však 66%, odpovídajících plné

invaliditě a nešlo u něho ani o schopnost vykonávat pro zdravotní postižení

soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek.

Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání navrhovatele

rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a účastníkům nepřiznal náhradu nákladů

odvolacího řízení. Shledal, že soud prvního stupně učinil ve věci správná

skutková zjištění a věc posoudil i správně právně. Odkázal proto na odůvodnění

jeho rozsudku, k němuž doplnil, že řízení ve věcech důchodového

pojištění je upraveno v zákoně č. 582/1991 Sb. o organizaci a

provádění sociálního zabezpečení. Podle § 4 odst. 2 tohoto zákona Ministerstva

práce a sociálních věcí m.j. posuzuje zdravotní stav a pracovní

schopnost občanů pro účely přezkumného soudního řízení ve věcech důchodového

pojištění a za tímto účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Podle § 5

odst. 1 písm. a) bod 1) tohoto zákona ČSSZ rozhoduje o dávkách důchodového

pojištění, pokud není v tomto zákoně stanoveno, že o nich rozhoduje jiný orgán

sociálního zabezpečení a zařizuje výplaty těchto dávek. Podle § 6 odst. 4

písm. q) cit. zákona okresní správy sociálního zabezpečení posuzují zdravotní

stav v rozsahu stanoveném tímto zákonem. Podle § odst. 1 písm. a) cit. zákona

okresní správy sociálního zabezpečení posuzují zdravotní stav a pracovní

schopnost občanů při zjišťovacích a kontrolních prohlídkách a

za tím účelem svými lékaři posuzují plnou invaliditu nebo částečnou invaliditu.

Vlastní řízení ve věcech důchodového pojištění před správním orgánem je

upraveno v §§ 81 až 90 tohoto zákona. Z § 81, upravujícího zahájení řízení,

plyne, že zatímco řízení o přiznání dávky se zahajuje výlučně na žádost, řízení

o změně poskytování nebo výši již přiznané dávky lze zahájit jak na základě

žádosti, tak bez žádosti. Tomu koresponduje § 56 zákona č. 155/1995 Sb. V

případě, že přezkoumávaným rozhodnutím byl přiznaný důchod odňat, pak odst. 1

písm. a), c), d) tohoto ustanovení, podle nichž zjistí-li se, že a) nárok na

důchod nebo jeho výplatu zanikl, důchod se odejme nebo jeho výplata zastaví, a

to ode dne následujícího po dni, jímž uplynulo období, za které byl vyplacen,

c) důchod byl přiznán nebo vyplácen ve vyšší částce, než v jaké náleží, nebo

byl přiznán nebo se vyplácí neprávem, důchod se sníží nebo odejme, nebo jeho

výplata se zastaví, a to ode dne následujícího po dni, jímž uplynulo období, za

které již byl vyplacen, d) se změnily skutečnosti rozhodné pro výši důchodu

nebo pro nárok na jeho výplatu, postupuje se obdobně podle ustanovení písm. b)

nebo c).

Opravné prostředky ve věcech důchodového pojištění před správním orgánem jsou

pak upraveny v § 89 zákona č. 582/1991 Sb. a opravné prostředky v přezkumném

soudním řízení pak v ustanovení § 250s odst. 2 o.s.ř.

Zmíněná zákonná ustanovení jsou ve věcech důchodového pojištění u dávek

podmíněných zdravotním stavem pojištěnce správním orgánem i soudy vykládána

tak, že správní orgán při svém rozhodování vychází z posudku lékaře příslušné

okresní správy sociálního zabezpečení vydaným při zjišťovací či kontrolní

lékařské prohlídce. Správnost tohoto posudku nepřezkoumává, a to ani ve

prospěch ani v neprospěch pojištěnce. Teprve dokazováním v přezkumném soudním

řízení, kdy se zdravotní stav a pracovní schopnost pojištěnců již nezjišťuje

posudkem lékaře okresní správy sociálního zabezpečení, ale je ze

zákona dána povinnost soudu vyžádat si posudek posudkové komise Ministerstva

práce a sociálních věcí, se odstraňují pochybnosti ohledně hodnocení

zdravotního stavu a pracovní schopnosti pojištěnce. Soudní judikatura pak v

případě pochybnosti o správnosti a úplnosti posouzení zdravotního stavu

pojištěnce posudkovou komisí vyžaduje i posudek soudního znalce. Má-li správní

orgán zato, že při posouzení lékaře došlo k posudkovému omylu či nadhodnocení

ve prospěch pojištěnce, musí přesto tento posudek pro své rozhodnutí

respektovat, ale může vyvolat kontrolní lékařskou prohlídku. Lze tedy

přisvědčit navrhovateli, že každá „kontrolní“ lékařská prohlídka je současně i

prohlídkou „zjišťovací“, a že na základě této lékařské kontrolní prohlídky,

je-li při ní pojištěnec posouzen tak, že není plně či částečně invalidní,

vydává správní orgán rozhodnutí o odnětí přiznané dávky. Rozhodně však orgán

sociálního pojištění takto neprovádí skrytě revizi svých předchozích

posudkových závěrů, ale na základě zákona a s možností soudního přezkumu, což

potvrzuje i navrhovatelův případ. Lze též přisvědčit navrhovateli, že

dokazování v přezkumných řízeních ve věcech dávek důchodového pojištění a

zabezpečení podmíněných zdravotním stavem je „přeneseno“ do řízení

soudního. To, že ve věcech důchodového pojištění jde o zvláštní druh

přezkumného soudního řízení oproti jiným přezkumným řízením, potvrzuje rozsah

opravných prostředků v řízení před správním orgánem (§ 89 zákona č. 582/1991

Sb.) a jejich rozsah v přezkumném soudním řízení. Občanský soudní řád v těchto

věcech (§ 250s odst. 2) připouští odvolání, včetně možnosti v odvolání uvádět

nové skutečnosti a důkazy (§ 250s odst. 3), dovolání i žalobu pro

zmatečnost. Obnova řízení není přípustná jen proto, že nápravy lze dosáhnout

prostřednictvím zmiňovaných ustanovení § 56 zákona č. 155/1995 Sb. a § 81

odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. V každém případě zákon vyžaduje zjistit skutkový

stav k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí, jímž je ve věcech dávek

podmíněných zdravotním stavem stav zdravotní, a tento posoudit z hlediska

zákonných podmínek přiznávaného či přiznaného nároku.

Proto také soud prvního

stupně správně vyžádal posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních

věcí i posudek soudního znalce především k zodpovězení otázky zdravotního stavu

navrhovatele k označenému rozhodnému datu, a vzhledem k tomu, že v daném

případě přezkoumávané rozhodnutí odnímá dávku přiznanou, zodpovězení dalších

otázek, zda od doby přiznání invalidity došlo ke zlepšení zdravotního stavu či

k jeho stabilizaci, popř. zda byla či nikoli přiznána dávka v důsledku

posudkového omylu, či zda došlo ke změně jiných rozhodujících skutečností

(např. změna právních předpisů – viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS

70/2000 ze dne 1.11.2000).

Soud prvního stupně proto nepochybil vyžádáním posudku posudkové komise

Ministerstva práce a sociálních věcí; v souladu s judikaturou soudů, včetně

Ústavního soudu, soud prvního stupně k žádosti navrhovatele doplnil dokazování

posudkem soudního znalce. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neměl

pochybnosti o úplnosti, přesvědčivosti a logičnosti posudkových závěrů

znaleckého posudku, které přesvědčivě vysvětlily, proč zdravotní stav

navrhovatele (tedy skutkový stav) v době přiznání plné invalidity a v

následující době nezakládal plnou invaliditu podle platné právní úpravy a tedy

v čem spočíval posudkový omyl či posudkové nadhodnocení lékaře Okresní správy

sociálního zabezpečení v H., který navrhovatele jako plně invalidního tehdy

posoudil. Znalecký posudek se vypořádal s jednotlivými lékařskými nálezy i

dosud podanými posudky a správnost jeho závěru (ale i závěru posudků

posudkových orgánů) o tom, že ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí

navrhovatel nebyl plně invalidní, nebyl zpochybněn ani posudkem doc. MUDr. E.

H., CSc., znalce z oboru interních nemocí se specializací na nemoci z povolání

ze dne 26.5.(6.) 2001. Ten sice především odpovídá na otázky rozhodné pro

odškodnění následků pracovního úrazu navrhovatele, nicméně dovozuje, že od

přiznání invalidity se navrhovatelův zdravotní stav nezlepšil. Ke stavu v době

vydání přezkoumávaného rozhodnutí se uvedený lékař shodně se znaleckým

kolektivem Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví domnívá, že

dne 5.1.1999 mělo být Okresní správou sociálního zabezpečení v H. onemocnění

navrhovatele posuzováno nikoli podle kapitoly XV, oddílu G/, položky 46.3,

písm. a) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., nýbrž podle kapitoly XV,

oddílu F, položky 5, písm. b) téže přílohy, tj. se středně těžkou

poruchou statiky a dynamiky páteře a dolních končetin; takovému posouzení

odpovídal pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti o 50%.

Bylo-li tudíž v řízení podanými odbornými posudky přesvědčivě doloženo, že k

datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí ČSSZ navrhovatel nebyl plně invalidní a

jeho zjištěný zdravotní stav do doby vydání přezkoumávaného rozhodnutí nikdy

plnou invaliditu nezakládal (takže mu byla přiznána posudkovým omylem), je

dokazování skutečnosti, zda od přiznání plného invalidního důchodu došlo

ke zlepšení, stabilizaci či dokonce zhoršení zdravotního stavu z hlediska jeho

zákonného nároku k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí dne 10.2.1999

nadbytečné. Proto závěry podaných posudků nezpochybnila ani lékařské zpráva

doc. MUDr. J. S. ze dne 1.11.2001, podle níž od doby úrazu do září 2001 je na

rtg. snímku patrná zřetelná progrese a jež obsahuje popis navrhovatelova

zdravotního stavu v době podání zprávy. Zhoršení zdravotního stavu nastalé po

vydání přezkoumávaného rozhodnutí nemůže být v přezkumném řízení zvažováno,

neboť rozhodující je navrhovatelův zdravotní stav ku dni 10.2.1999.

Zákon č. 155/1995 Sb. na rozdíl od předchozích právních úprav nerozlišuje

invalidní důchod pro invaliditu následkem obecného onemocnění od invalidity

nastalé v souvislosti s pracovním úrazem či nemocí z povolání, a to nejen pokud

jde o druh dávky, ale ani pokud jde o jejich výši; tato souvislost je

rozhodující především z hlediska doby pojištění potřebné pro vznik nároku na

dávku. Souvislost zjištěného zdravotního stavu s úrazem (i nepracovním) je z

hlediska dávky důchodového pojištění rozhodující pouze tehdy, pokud hodnocení

stejného zdravotního postižení procentním poklesem schopnosti soustavné

výdělečné činnosti je rozdílné, nastalo-li by z důvodů obecného onemocnění, od

případu, kdy by nastalo v souvislosti s úrazem.

Protože k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí nebyl navrhovatel podle platné

právní úpravy zákona č. 155/1995 Sb. a k němu vydané prováděcí vyhlášky č.

284/1995 Sb. plně invalidní, nemohlo být vyhověno jeho požadavku na ponechání

plného invalidního důchodu. Odvolací soud z vyložených důvodů proto rozsudek

soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

V podaném dovolání, jehož přípustnost zjevně dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c)

o.s.ř., navrhovatel požaduje posouzení zásadních právních otázek, jež spatřuje

jednak v tom, zda rozhodnutí ČSSZ je z hlediska náležitostí přezkoumatelné

namítaje, že neuvedení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto, ve

výroku rozhodnutí, představuje podstatnou vadu správního rozhodnutí, která je

sama o sobě činí nepřezkoumatelným, a jednak v souvislosti s podmínkami, za

nichž lze odejmout plný invalidní důchod namítaje, že předmětem, účelem a

funkcí lékařských kontrolních prohlídek není opětovné nalézání plné invalidity

(částečné invalidity), nýbrž ověření případných změn ve zdravotním stavu a

pracovní schopnosti pojištěnce. Soudu vytýká, že neprovedl jím navrhovaný důkaz

znaleckým posudkem z ortopedie, takže nedostatečně zjistil skutkový stav věci.

Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně

zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolací soud shledal, že včasné dovolání navrhovatele proti pravomocnému

rozsudku odvolacího soudu vykazuje formální i obsahové náležitosti ve smyslu

ust. § 241a odst. 1 o. s. ř. včetně povinného zastoupení dovolatele advokátem

(§ 241 o.s.ř.). Zabýval se proto posouzením přípustnosti dovolání (§ 236

o.s.ř.).

Dovolání směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu

prvního stupně, který byl prvním rozsudkem ve věci. Z hlediska přípustnosti

dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. přichází v úvahu písm. c) o. s. ř.,

podle něhož dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo

potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že

napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam

Podle odst. 3 cit. ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce

zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku,

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je

odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li

právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud sám posoudí, zda

napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, či nikoli. V případě

kladného závěru o této otázce, aniž by vydával rozhodnutí, že dovolání je

přípustné, přezkoumá rozsudek odvolacího soudu na základě podaného dovolání a v

rozsahu jím vymezeného důvodu (§ 242 odst. 1, § 241a odst. 2 o. s. ř.), jímž se

zřetelem k oprávněnosti dovolání ve smyslu ust. § 237 o. s. ř. může být

nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b/ o. s.

ř., případně důvod upravený v ust. § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (řízení je

postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a o

dovolání rozhodne.

Výhrady formulované dovolatelem s odkazem na § 241a odst. 2 o. s. ř. mohou být

uvažovány z pohledu dovolacích důvodů pouze za předpokladu, že dovolání je

přípustné; samy o sobě však přípustnost dovolání nezakládají. To platí i ve

vztahu k důvodu uvedenému v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., založeném na

vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

K tomu nutno ovšem uvést, že vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým

dovolacím důvodem jen tehdy (nejde-li o zmatečnosti uvedené v § 229 o. s. ř.),

jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Vadou řízení je především skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z

neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci; to však není dovolacím

důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. v případě, že odvolací soud

dospěl ke skutkovým závěrům, na kterých založil své rozhodnutí, jak je tomu i v

souzené věci. I v případě nesprávnosti těchto skutkových zjištění se totiž

nejedná o vadu řízení a nápravy se lze domáhat jen dovolacím důvodem podle §

241a odst. 3 o. s. ř. Mezi vady řízení proto nepatří ani nesprávné hodnocení

důkazů. Pochybení v tomto směru se totiž v rozhodnutí odvolacího soudu může

projevit jen ve správnosti skutkových zjištění a lze je tedy úspěšně napadat

jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Z těchto důvodů lze však

dovolání podat jen tehdy, je-li přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.

s. ř., příp. podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o.s.ř.).

Nelze je tedy úspěšně podat, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.

c) o. s. ř., tedy v případě, že dovolání je přípustné proto, že napadené

rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proto z

hlediska § 237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o. s. ř. není právně rozhodný

odkaz dovolatele na jím tvrzenou neúplnost při provádění dokazování

skutečností, významných z hlediska hmotněprávní normy, ani jejich hodnocení

soudy.

Obdobné platí rovněž ve vztahu k důvodu uvedenému v § 241a odst. 2 písm. b)

o.s.ř., tkvícím v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení

věci; tím je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové

zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná tehdy, jestliže soud

použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo sice aplikoval

správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Za nesprávné

právní posouzení v tomto smyslu nelze proto pokládat hodnotící závěr odvolacího

soudu o učiněných skutkových zjištěních, jak je tomu i v souzené věci, i když

právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení.

Z toho, co již bylo vyloženo, plyne, že přípustnost dovolání může být dána jen

tehdy, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní

stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). O takové rozhodnutí by

přitom šlo zejména tehdy, jestliže odvolací soud řešil právní otázku, která v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena vůbec nebo která je

odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, přičemž v

rozhodnutí řešená právní otázka má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí

konkrétní věci, tj. v tomto jednotlivém případě, nýbrž z hlediska rozhodovací

činnosti soudů vůbec (tj. pro jejich judikaturu), nebo řeší-li právní otázku v

rozporu s hmotným právem.

O takový případ se v souzené věci nejedná. Odvolací soud tu neřešil žádnou

otázku zásadního právního významu ve vyloženém smyslu. Při posouzení

náležitosti rozhodnutí ČSSZ vycházel z toho, že obsahuje náležitosti

rozhodnutí, stanovené § 47 zákona č. 71/1967 Sb., neboť ve výroku uvedla, podle

jakého ustanovení zákona o důchodovém pojištění rozhodla a v odůvodnění pak

uvedla posudek lékaře příslušné okresní správy sociálního zabezpečení, který

byl podkladem jejího rozhodnutí a jehož závěry převzala. V tomto směru postačí

pro stručnost odkázat na konstantní judikaturu (viz rozhodnutí č. 2 Sb.

soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). Obdobně ani v otázce kontrolní

lékařské prohlídky neřešily soudy nic, co by mělo povahu zásadního právního

významu, když neměly pochyb o tom, že i obsahem takové prohlídky je

zjištění, zda pojištěnec i nadále splňuje podmínky pro dávku dříve mu přiznanou

či nikoli; přisvědčit názoru dovolatele by totiž znamenalo, že v případě, kdy

by nedošlo ke změně ve zdravotním stavu pojištěnce, by tam, kde dávka byla

přiznána na základě posudkového omylu, nebylo možné ji odejmout.

Aplikace citovaných zákonných ustanovení není odvolacími soudy (Vrchními soudy

v Praze a Olomouci) nebo dovolacím soudem posuzována a rozhodována rozdílně (to

ostatně dovolatel v dovolání ani netvrdí) a nejde přitom ani o aplikaci, jež by

byla v rozporu s hmotným právem. Předpoklady pro závěr o přípustnosti dovolání

v posuzované věci ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

dovolací soud neshledal, proto dovolání navrhovatele jako nepřípustné odmítl (§

243b odst. 5, věta první, o.s.ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, §

151

odst. 1, 2, § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek

řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ČSSZ v dovolacím řízení žádné

náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. prosince 2002

JUDr. Karel Podolka, v. r.

předseda senátu